Zpackaný výstřel - Expres do Bratislavy

17. března 2024, 8:00, základna Raketových sil, nedaleko Brjansku

Základna byla znepokojivě tichá, když první paprsky ranního světla začaly pronikat skrz malé, ojíněné okno velícího bunkru. Nebe venku bylo šedivé a pochmurné, odrážející náladu panující uvnitř zpevněných stěn. Atmosféra byla nabitá napětím, jehož zdrojem bylo tiché, nevyslovené vědomí – každý přítomný si byl vědom síly, kterou měli na dosah ruky stisknutím několika tlačítek.

Dmytro Volkov, zkušený raketový operátor s tmavýma, pronikavýma očima a tváří zocelenou léty služby, seděl u své konzole, prsty pozvednuté nad klávesnicí. Jeho uniforma, dokonale vyžehlená a bez poskvrnky, kontrastovala s únavou, která se mu zračila v obličeji. Linky vyrývající se mu do tváře vyprávěly příběh muže, který viděl příliš mnoho a příliš málo zpochybňoval.

Byl sám se svými myšlenkami, zatímco známé bzučení strojů a vzdálený šum ostatních operátorů tvořily pouhé pozadí. Dnes však bylo něco jinak. V noci přišly rozkazy – další masový raketový útok na Ukrajinu, ukázka síly, která měla zlomit odpor těch, kdo se stále nechtěli vzdát.

Ale Dmytrovi myšlenky se netočily kolem mise. Myslel na svého mladšího bratra, Oleha.

Oleh, s jeho klukovským úsměvem a bláznivými sny, zůstal na Ukrajině, zatímco Dmytro si zvolil jinou cestu. Opustil domov v Žytomyru před mnoha lety, zlákán slibem stabilní kariéry v ruské armádě. Ruské ozbrojené síly mu nabídly něco, co Ukrajina nemohla – budoucnost. Postupem času Dmytro pohřbil svou minulost a přijal novou identitu, která měla vymazat pocit viny za to, že opustil svou vlast a rodinu.

Ale teď, když se díval na obrazovku před sebou a souřadnice dalšího cíle blikaly ostrou zelenou barvou, myslel jen na Oleha. Neslyšel o něm už roky – od doby, kdy je válka rozdělila, postavila na opačné strany konfliktu, který si ani jeden z nich nevybral.

– Dmytro, jsi v pořádku? – ozval se hlas za jeho zády, vytrhávající ho ze zamyšlení.

Sergej Ivanov, kolega z práce, se naklonil přes jeho rameno. Jeho dech voněl po silné kávě, kterou oba před chvílí dychtivě pili. Sergej byl starší muž s hustým knírem a drsným vystupováním, které skrývalo překvapivě ostrý smysl pro humor. Byl jedním z mála lidí, které Dmytro mohl nazvat přítelem.

– Ano, všechno je v pořádku – odpověděl Dmytro, i když slova zněla prázdně. Rychle se soustředil na úkol, jeho prsty se pohnuly po klávesnici, dokončujíc zadání souřadnic cíle.

Sergej si ho chvíli zamyšleně prohlížel a přimhouřil oči. – Vypadáš, jako bys viděl ducha. Jsi si jistý, že je všechno v pořádku?

Dmytro se pokusil o krátký úsměv. – Jen únava. Ty ranní směny mě začínají ničit.

Sergej zamručel. – Nejsi sám. Jen se ujisti, že souřadnice jsou správné. Dnes si nemůžeme dovolit žádné chyby.

Dmytro přikývl, i když jeho mysl stále bloudila jinde. Myšlenka, že Oleh by mohl být někde na Ukrajině, možná i přímo v oblasti, kam rakety míří, mu nedávala pokoj. Nedokázal se zbavit obrazu svého bratra – mladého, plného života – jak umírá kvůli jedné z raket, kterou se chystal odpálit.

Mrkl, snažíc se soustředit na obrazovku. Cílem byl vojenský objekt ve střední Ukrajině, klíčový logistický uzel zásobující ukrajinské síly na východní frontě. Potvrdil souřadnice a jeho ruce se mírně třásly. V té chvíli nepozornosti udělal chybu.

Poslední čísla na konzoli byla nesprávná – jen nepatrně, ale dost na to, aby raketa zamířila jinam. Dmytro si chyby všiml příliš pozdě. Stiskl tlačítko startu a jeho srdce se rozbušilo rychleji, když se na obrazovce objevilo potvrzení.

Raketa už byla ve vzduchu, nesoucí svou smrtící nálož k cíli, který nebyl tam, kde měl být.

Sergěj si všiml Dmytrovy bledosti a zamračil se. – Co se stalo?

Dmytro zaváhal, v hrdle měl sucho. – Raketa… souřadnice byly špatně.

– Co tím myslíš „špatně“? – Sergějův hlas byl nyní ostrý, s náznakem poplachu. – Kam jsi ji poslal?

Dmytro polkl a jeho hlas byl sotva slyšitelný. – Letí na západ… směrem ke Slovensku.

Sergějovi se rozšířily oči a chvíli na sebe oba muži zírali v ohromení. – Slovensko? To je území NATO! – zasyčel Sergěj a zbledl, když mu došlo, jaké to může mít následky. – Víš vůbec, co jsi právě udělal?

Dmytro cítil, jak se mu podlamují kolena. Jeho mysl horečně analyzovala důsledky. Slovensko bylo členem NATO a jakýkoli raketový útok na jeho území mohl vyvolat reakci, která by eskalovala konflikt daleko za současné hranice.

– Já… nechtěl jsem – zamumlal Dmytro, když na něj začala dopadat tíha jeho chyby. – Byl jsem roztržitý a…

Sergěj ho přerušil gestem ruky. – Teď nemá smysl panikařit. To, co se stalo, už nevrátíš. – Pohlédl na hodiny na stěně a pak zpět na Dmytra. – Jestli budeme mít štěstí, jejich protiraketová obrana ji sestřelí dřív, než zasáhne něco důležitého.

Dmytro přikývl, i když si nebyl jistý, jestli tomu věří. Představa, co se stane, pokud raketa nebude zachycena, mu sevřela žaludek. Před očima se mu rýsoval obraz rakety letící oblohou, za níž zůstává kouřová stopa, a pak nárazu do města nebo vesnice, zabíjející nevinné lidi. Téměř slyšel výkřiky, cítil žár exploze.

Sergěj musel spatřit strach v Dmytrových očích, protože vytáhl z kapsy malou stříbrnou placatku. Otevřel ji a nalil velkou dávku vodky do dvou kovových hrnků, které vytáhl ze zásuvky.

– Vezmi si, napij se. Uklidní tě to.

Dmytro vzal hrnek a zadíval se na čirou tekutinu uvnitř. Věděl, že Sergěj má pravdu – musel se uklidnit, myslet jasně. Ale když zvedl hrnek k ústům, nemohl se ubránit myšlence, že jeho život se nyní scvrkl na zapíjení viny a strachu, snahu zapomenout na strašné věci, které udělal ve jménu povinnosti.

Vypil vodku na jeden doušek a pálení alkoholu se mu rozlilo hrudí jako malý plamen. Na okamžik teplo rozehnalo chladný strach, který mu uvízl v kostech. Ale nestačilo to. Nic nemohlo umlčet hlas v jeho hlavě, který stále dokola pokládal stejnou otázku: Co když byl Oleh v trajektorii té rakety? Co když právě zabil vlastního bratra?

Sergěj nalil další porci, ale Dmytro zavrtěl hlavou a odložil hrnek. – Stačí – řekl tiše. – Musím zůstat při smyslech.

Sergěj se na něj dlouze zadíval, pak přikývl. – Jak chceš – zabručel a napil se ze svého hrnku. – Jen si pamatuj, co se stalo, už nezměníš. Nemá smysl nad tím přemýšlet.

Ale Dmytro věděl, že to není pravda. Bude nad tím přemýšlet – každou noc, když bude ležet bez spánku a zírat do stropu, pronásledován tvářemi lidí, které mohl zabít. Vina ho bude sžírat, den za dnem těžší, dokud ho úplně nezlomí.

– Zbývá jen doufat, že ta raketa bude zachycena – řekl nakonec Sergěj tiše. – Nepotřebujeme další komplikace.

Dmytro přikývl, i když si nebyl jistý, zda věří, že se vše obejde bez komplikací. Zadíval se na obrazovku, kde v reálném čase sledoval trasu střely, malou červenou tečku, která se neúprosně posouvala na západ.

Minuty ubíhaly a napětí v bunkru bylo hmatatelné. Ostatní operátoři, vycítivše, že něco není v pořádku, po nich házeli pohledy, ale nikdo se neodvážil promluvit. Vzduch byl těžký nevyslovenými obavami, které svíraly hrdlo.

Nakonec, po tom, co se zdálo jako věčnost, raketa zmizela z radarové obrazovky, což znamenalo, že buď byla sestřelena, nebo dosáhla svého cíle. Dmytro zadržel dech a čekal na nějaké potvrzení, ale žádné nepřišlo. Ticho bylo ohlušující.

Sergěj si tiše povzdechl a poplácal Dmytra po rameni, i když ten pohyb byl spíš mechanický než uklidňující. – Vypadá to, že je konec. Aspoň prozatím.

Dmytro přikývl, ale jeho mysl byla daleko od klidu. Nemohl se zbavit pocitu, že se stalo něco strašného, že jeho chyba spustila události, které už nepůjde zastavit.

Světlo ranního slunce venku sílilo a vrhalo dlouhé stíny na podlahu bunkru. Dmytro se zahleděl do obrazovky, jeho myšlenky se opět stočily k Olehovi. Přemýšlel, kde je jeho bratr, jestli je v bezpečí, nebo jestli byl vtažen do války, kterou sám Dmytro pomohl rozpoutat.

Ale v chladném světle monitorů nebyly žádné odpovědi. Byla tam jen hlodající hrůza, že se stal tím, co kdysi nenáviděl – nástrojem destrukce, kolečkem ve válečné mašinérii, která roztrhala jeho vlast.

Když se minuty dál vlekly, Dmytro se snažil zahnat tyto myšlenky, soustředit se na své úkoly, ale strach zůstával, hlodal na okrajích jeho mysli. Nedokázal se zbavit obrazu střely zasahující nic netušící město, životů, které zhasly v jediném okamžiku kvůli jeho chybě.

Sergej, který vycítil Dmytrovy vnitřní rozpory, mu položil ruku na rameno. – Poslouchej, Dmytro, nejsi v tom sám. Všichni máme své démony, své výčitky. Ale nesmíš dovolit, aby tě to pohltilo. Ať se stane cokoliv, zvládneme to spolu. Ale teď se musíš držet. Rozumíš?

Dmytro přikývl, i když slova zněla prázdně. Oceňoval Sergejovu podporu, ale nic nemohlo změnit realitu toho, co se stalo. Střela zmizela – a s ní i možnost vzít zpět, co udělal.

Naposledy se podíval na obrazovku, sledoval, jak se trajektorie střely ztrácí z radaru. Byla zneškodněna, nebo zasáhla cíl? To Dmytro nevěděl. Věděl jen, že překročil hranici, odkud už nebylo návratu.

S těžkým srdcem se odvrátil od konzole a cítil, jak ho tíha jeho činů drtí jako nikdy předtím. Válka bude pokračovat, stejně jako rozhodnutí, která bude muset dělat, ale pocit viny z tohoto okamžiku ho bude pronásledovat do konce života.

A když opouštěl bunkr, studený vítr ho štípal do tváře a Dmytro věděl, že neztratil jen svou vlast – ztratil část sebe.