carrot332

Zabiják I.

Zatímco Regina jen nevěřícně zírala, neschopna slova, magistr se zdál být zaujat a částečně snad i pobaven.
„Zajímavé,“ zabručel si pod vousy.
Máťa mohl být prozatím spokojený; evidentně se mu dařilo toho zabijáka rozptýlit, a získat tak další čas. Velmi dobře si však uvědomoval, že musí zůstat nadmíru ostražitý. Neměl situaci ani zdaleka pod kontrolou a už vůbec neměl vyhráno. Co se bude dít dál, zůstávalo krajně nejisté a nevypočitatelné.
„Vy tedy chcete říct…“ pokračoval magistr ve svých úvahách a bezelstně si sáhl do náprsní kapsy pro tužku a poznámkový blok. Ani ve snu by ho nenapadlo, jakou právě udělal chybu.
Matouš si byl naprosto jistý, že ten chlapík v příštím okamžiku vytasí zbraň. ´Bože, on mě oddělá přímo tady v mém vlastním obýváku, před mou vlastní ženou!´ problesklo mu hlavou. Vymrštil se z křesla a dobře mířeným kopem do magistrova hrudníku převrátil křeslo i s jeho obsahem vzad. Třemi mohutnými skoky se dostal až k francouzskému oknu do zahrady a bez zaváhání jím proskočil. V okamžiku byl až u plotu, který bez problémů překonal, a za pár vteřin už byl dostatečně daleko, aby si byl jist svým bezpečím. Vyvázl. Ale bylo to jen o fous!
Magistr Slezák se nemotorně zvedl ze země, oprášil svůj oděv a dal se do smíchu. Regina pro změnu do pláče.
- - -
Seděl jsem na matraci zády opřený o zeď a přemýšlel o tom, jak tenká je hranice mezi snem a skutečností, mezi blouzněním a realitou, mezi pošetilými konstrukcemi nahrazujícími život a životem samým. Ale nijak mě to netrápilo, neměl jsem pocit, že to zrovna teď musím vyřešit. Oči se mi už klížily. Po tom, co jsem měl za sebou, nebylo divu. V matném světle lampičky, stojící na zemi hned vedle matrace, jsem chvíli tiše pozoroval záplavu dlouhých plavých vlasů rozprostřených v tisících neposedných pramínků po celém polštáři vedle sebe. S největší námahou jsem potlačil nával něžnosti a nutkání je pohladit, políbit, přitisknout se k ní, obejmout ji...
Za žádnou cenu jsem ji ale nechtěl probudit. Největší štěstí v životě je mít komu dávat svoji lásku. Bez ohledu na okolnosti nebo následky. Všechno ostatní jsou nepodstatné pitomosti. Moji nejbližší už by ji ale ode mě nepřijali.
Zrak mi sklouzl k oknu, kde ještě pořád stála rybářská stolička, foťák s objektivem na stativu a na parapetu položený dalekohled s nočním viděním, poznámkový blok a pár tužek. Musel jsem se usmát. Bylo to všechno najednou tak daleko, tak dávno, byly to kulisy z docela jiného světa, který už není.
Co všechno jsme museli prožít, než jsme se dostali až sem?! Najednou to ale nebylo důležité a tím méně důležité bylo o tom přemýšlet, rozebírat to nebo se dokonce snažit něco pochopit. Nebylo třeba vysvětlovat, omlouvat se, prosit za odpuštění. Jako mávnutím kouzelného proutku to bylo všechno pryč. To všechno už máme za sebou. Všichni jsme vysvobození, konečně jsme volní. Rozbil jsem ta pouta rezignace, letargie, zvyku a smířenosti s tím, že se už nikdy nic nestane, že už nám život nic nepřinese, že nás už nic nečeká. Vykoupil jsem nás svou proradností, sobectvím a bezohledností. Může to snad znít bláznivě, ale je to tak.
Zhasl jsem světlo a tlumeně zívl. Žebra mě pořád ještě trochu bolela, a tak jsem si je rukou přidržel, abych mohl co možná nejtišeji vklouznout pod peřinu. Zlehka jsem položil hlavu na polštář, který jsem opatrně posunul co nejblíž k jejímu. Vnímal jsem vůni jejích vlasů, teplo jejího těla. Spolu s klidem a smířením, které jsem cítil kdesi hluboko ve své pochroumané hrudi, mě to všechno konejšivě uspalo. Po dlouhé době jsem spokojeně usnul.


Matouš

Jmenuji se Matouš Nebřenský a toto je můj skutečný příběh; nic jsem nevynechal, nic jsem si nepřimyslel, nic neskrývám. Prodávám, jak jsem nakoupil. V tuto chvíli, kdy ho začínám vyprávět, je mi čtyřicet dva let. Býval jsem středoškolským učitelem, měl jsem manželku, dnes už téměř osmnáctiletou dceru, vcelku poklidnou, zajištěnou existenci. Měl jsem domov. Teď už nejspíš nemám ani jedno. Vím, že podle učebnic, podle psaných i nepsaných pravidel společenského chování bych teď měl litovat, měl bych propadat sebelítosti, zoufalství a ze všech sil se pokoušet získat to všechno zpátky. Je mi líto, ale žádné návaly zmaru a beznaděje nezažívám a nic na světě si nepřeji méně, než vrátit všechno do starých kolejí. V zájmu svém i všech svých blízkých.
Možná jsem už v téhle chvíli „žebrák“ a za pár dní se ze mě dost možná stane i „bezdomovec“, má žena mě nenávidí – a proč si nepřiznat, že nade vší pochybnost právem – vlastní dcera se za mě stydí a nehlásí se ke mně – a proč si nepřiznat, že jsem jí v tomhle ohledu nedal na vybranou – a návrat do školy, kde jsem ještě donedávna učil, je v podstatě nemožný, a to hned z několika důvodů, které teď nemůžu ani nechci podrobně rozebírat. Nic z toho mě netíží.
Čistě filozoficky vzato, samozřejmě nelze MÍT ženu, dítě, rodinu, domov nebo práci, nikoho a nic z toho nelze v doslovném smyslu slova MÍT, tedy vlastnit. Můžeme požívat sympatií, náklonnosti, důvěry a lásky svých blízkých, můžeme být schopni obsáhnout a vykonávat určité penzum pracovních činností. Skutečně vlastnit nemůžeme ani domov, nanejvýš tak dům, kde se domov může, ale taky nemusí vytvořit, můžeme vlastnit pracovní smlouvu, která se ale ve vteřině může stát jen bezcenným kusem papíru. Nic z toho, co můžeme fyzicky vlastnit, nedává smysl a není jistotou ničeho.
To jediné, co nám nikdy nikdo (až na jistého pana Alzheimera) nevezme a co je naším jediným skutečným vlastnictvím, jsou naše prožitky, naše zkušenosti, všechno to, čím jsme a čím budeme. Za každý nový prožitek, za každou nově získanou zkušenost však platíme určitou cenu. Je-li taková cena přiměřená užitku, který od získání nového zážitku očekáváme, transakce se uskuteční a cosi nového prožijeme. Jediným problémem je, že cena i skutečný užitek jsou neznámé proměnné a pro nás v drtivé většině případů zapeklitě neznámé proměnné. Když se podívám zpátky, nedokážu při nejlepší vůli posoudit, jestli to všechno stálo za to. Je to ale stejně jedno, nemá to žádnou důležitost. Stalo se a nemůže se odestát. A asi to tak mělo být. Při vědomí toho, co všechno jsem cestou napáchal, dívám se a chci se dívat dopředu.
Dost možná, že to jediné, co ještě zbývá udělat, je sepsat to a s někým se o to podělit, i když sám přesně nevím proč a k čemu by to mělo vést. Snad to může být dodatečná omluva těm, kterých se to týká a kterým jsem ublížil… a kterým jsem tak zároveň pomohl nejvíc, jak jsem jen dokázal.

My

Bylo ráno a já jsem si vědom toho, že bych to ráno měl pěkně pečlivě vykreslit patřičně barvitým popisem, měl bych podrobně rozebrat jeho atmosféru, počasí, všechny jeho zvuky, nálady, pocity, přísliby… zkrátka měl bych na čtenáře kydat všechny ty nepodstatné kecy, které stejně nikoho nezajímají, a každý se nemůže dočkat, aby už je měl konečně za sebou, nebo je prostě rovnou přeskočí. Popravdě netuším, jaké to ráno bylo počasí ani jakou mělo atmosféru nebo kouzlo. Asi nemělo žádnou atmosféru ani kouzlo. Bylo to tuctové, všední, obyčejné ráno, kdy člověk musí vstát před sedmou z postele, i když se mu tak strašně nechce, musí absolvovat všechny obvyklé ranní procedury a nakonec odejít do práce, kterou nesnáší.
Tak asi takové to bylo ráno. Sešel jsem už oblečený malátným krokem po schodech do haly a automaticky zamířil do jídelny. Zase jsem tu byl poslední a zase jsem tu byl pozdě. Moje žena, Regina, trvala na tom, že každý den musíme snídat společně. Vedlo ji k tomu patrně  zvrácené přesvědčení, že společná snídaně jakýmsi tajemným způsobem tmelí rodinné vztahy, a to i navzdory tomu, že onu povinnou společnou snídani už všichni členové domácnosti, včetně jí samotné, upřímně nenávidí. Regina stála u kuchyňské linky a dopékala topinky. Když jsem procházel kolem ní, maně mě napadlo, kdy jsem asi poprvé míjel svou beze sporu velmi atraktivní a žádoucí ženu, aniž bych pocítil potřebu ji při chystání snídaně obejmout, políbit na šíji (má žena má nádhernou labutí šíji; labutí šíje je důležitá, jak víme z literatury!), plácnout po zadečku nebo jen zlehka pohladit po zádech. Jak je to dávno, kdy jsem naposledy pocítil tu potřebu, to nutkání, a jak mnohem dávnější dávno, kdy jsem toto puzení přetavil v láskyplný čin? Už nejspíš blázním. Budu muset trochu omezit to pití.
Regině je třicet osm let a má nejspíš dojem, že jí už pomalu ujíždí vlak. Nikdo na světě jí nepřesvědčí, že je to nesmysl. Je to stále mimořádně krásná a přitažlivá žena a s přibývajícími roky je snad čím dál půvabnější. Její mladistvý půvab pozvolna nahrazuje takřka uhrančivý šarm a elegance středního věku, charisma a rafinovaná ženskost a samozřejmě už z ní vyzařuje i těžko definovatelné, neodolatelné a lehce tajuplné kouzlo životní zkušenosti. Popravdě řečeno, nepřestávám se divit tomu, proč je vlastně pořád se mnou. Její krásně lesklé uhlově černé vlasy stále nepotřebují ani špetku přibarvování, klasický až antický obličej s temnýma očima, které spolu s hustými vlasy vytvářejí úchvatný kontrast k světlejší jemné pleti, perfektně štíhlá pečlivě udržovaná postava, velmi elegantní projev.
Regina má mimořádný smysl pro systém, analýzu a následnou syntézu, pořádek a plánování. Bohužel, což je však vzhledem k řečenému vcelku logické, postrádá poněkud smysl pro méně exaktní rozměry lidské existence, jako je kupříkladu obraznost, fantazie (což by nakonec mohlo vysvětlovat, proč je se mnou) a smysl pro humor, který jí chybí téměř zcela. Není divu, že šéfuje jakémusi marketingovému čemusi v kterési bance. Ano, ano, přiznávám, je to strašná ostuda, že o práci své ženy vím tak málo!
Vzhledem k tomu, že všechny své přednosti, které jsou jí tak nápomocné při budování kariéry, aplikuje i ve sféře mezilidských, milostných a rodinných vztahů, je to s ní pro mě často k nevydržení. Ale těžko jí můžu mít za zlé, že se uzavřela do světa pracovních i privátních starostí, povinností a úkolů, jejichž dokonalé plnění jí přináší jedinou životní radost a iluzorní pocit jistoty a stability. Každý koneckonců máme své virtuální světy, kam se utíkáme před neutěšenou realitou. Brali jsme se tak strašně mladí…
Hedvika, moje dospívající dcera, seděla otráveně u stolu a dloubala lžící do misky plné cereálií, o nichž věděla, že je nesmí začít chroupat, dokud nebudeme kompletní. Tedy přesněji řečeno, dokud se nedovalím já.
Hedvika je má dcera. Je to má dcera, i když mám jakési neurčité podezření, že o tom patrně někdy dosti silně pochybuje. Na podzim jí bude osmnáct a podle všeho nás už teď má za naprosté blbce. V jejím věku je to normální, a když se sebekriticky podívám na náš život a naše chování, objektivně vzato jí to těžko můžeme mít za zlé. Postavu a jemné rysy ve tváři zdědila, zaplaťpánbůh, po matce, stejně tak její oči v barvě hořké čokolády s mimořádně vysokým obsahem kakaa. Po kom ale má své světlounce hnědé vlasy, to je pro mě záhada. Snad po někom ze šestého kolena. Pevně jsem doufal, že převaha genetické výbavy pochází od Reginy a moje chromozomy svou práci co nejvíce odflákly. Můj příspěvek se snad omezil jen na určitou tendenci k nestálosti a roztěkanosti, slabou vůli a nepořádnost. No, uvidíme…
Usedl jsem bez sebemenšího zájmu ke stolu jako už trilionkrát před tím. Vlažně jsme si navzájem popřáli dobré ráno jako už trilionkrát před tím a Regina se jako už trilionkrát před tím každého z nás zeptala, co si dáme k snídani. Jako už trilionkrát před tím jsem ji zdvořile požádal o míchaná vajíčka s topinkou, malou misku cereálií, ovoce dle aktuální nabídky, šálek kávy a pomerančový džus. Regina mi to všechno naservírovala s neutrálním výrazem ve své půvabné tváři až pod nos jako už trilionkrát před tím a já to do sebe poměrně lhostejně, jako už trilionkrát před tím, nasoukal.
Při snídani obvykle vládlo úporné ticho. Regina se občas snažila navázat nějakou nezávaznou konverzaci, kterou považovala v rámci udržování tepla rodinného krbu za patřičnou. Někdy se točila kolem počasí, toho, co nás dnes čeká, našich plánů na víkend, pokud se pracovní týden již chýlil ke konci, nebo našich povinností týkajících se provozu a údržby domácnosti. Vzhledem k tomu, že tyto její pokusy povětšinou narážely na hradbu mlčení, nezájmu a jedno maximálně dvouslabičných odpovědí, konverzačních snah s přibývajícím časem nepřímo úměrně ubývalo.
Stejně jako už trilionkrát před tím takto mohutná snídaně rozbouřila můj čerstvě vzbuzený a na tak neočekávanou zátěž zcela nepřipravený zažívací trakt natolik, že jsem musel ještě před odchodem do práce navštívit toaletu, což vedlo k tomu, že jsem už po trilionté přišel do školy pozdě. Logicky by se dalo předpokládat, že tato každodenně se opakující ranní zdržení zahrnu do svého časového plánu a vytvořím si pro tento případ dostatečnou rezervu tak, abych byl v práci včas. Ale já nejsem Regina, a tak jsem tyto prodlevy mezi své pravidelné činnosti jednoduše nezahrnul a zatvrzele je bez nějakého velkého přemýšlení neustále považoval za zcela výjimečné. Jako už trilionkrát před tím jsem tudíž přišel do školy pozdě, přestože jsem si byl velice dobře vědom, co to pro mě znamená.

Pavel a pracovna

Pracovna byla snad odjakživa mým jediným bezpečným útočištěm před světem. Na necelých devíti metrech čtverečních vybavených malým pracovním stolem, kancelářským křeslem, pohovkou, malou příruční knihovnou a připojením k internetu skýtala de facto všechno, co chlap potřebuje k životu. Kupodivu, zbytek rodiny nedotknutelnost tohoto mého výsostného území respektoval. Zčásti možná proto, že jsem vlastně nikomu nikde nechyběl, zčásti nejspíše proto, že jakékoli váhavé zaklepání na dveře pracovny, jakékoli sebemenší vyrušení a narušení těchto zapovězených prostor vyvolávalo zcela spolehlivě dramatické výbuchy mojí rozmrzelosti. Zkrátka ostatní členové naší domácnosti si časem zvykli na to, že tady jsem pánem já a nikdo jiný sem jednoduše nemá přístup. Díky Bohu za to.
Předpokládám, že většinu mužských čtenářů asi okamžitě napadne, že takový tichý a diskrétní koutek je nejvýš vhodný pro nerušené brouzdání po lechtivých internetových stránkách a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem své útočiště k tomuto účelu nevyužíval. Využíval. A hojně. Přece jen už jsem nějaký ten čas ženatý. Ale zdaleka to nebylo to jediné, co se tady odehrávalo. Vlastně se tu dělo všechno, co v mém životě mělo byť jen zdání zajímavosti. Teď samozřejmě nehovořím o opravování písemek a seminárních prací mých studentů, kterážto záminka mi kdysi dávno pomohla pracovnu si pro sebe vydobýt. Mluvím o literatuře, zahálce na gauči, poslouchání rozhlasové četby na pokračování a emailové korespondenci s Pavlem.
Musím přiznat, že kromě Pavla nemám žádného skutečného kamaráda. Vyrostli jsme spolu na pražském Žižkově, prošli společně pubertou a naše přátelství přežilo i rozmanité peripetie našich prvních milostných známostí. A to už mezi kluky něco znamená. Pavel byl naprosto odlišná povaha než já, a možná dost proto jsme si tak dobře rozuměli; doplňovali jsme se, svým způsobem jsme se vzájemně inspirovali, učili se jeden od druhého.
Bohužel, rozdílnost našich povah se projevila mimo jiné i tím, že Pavel při první příležitosti vzal do zaječích a jako stavební inženýr po vcelku pestrém putování po zemích třetího světa nakonec zakotvil v Bolívii. Nikdy jsem se vlastně pořádně nedozvěděl proč. Sám to se svým typickým úsměvem zdůvodňoval tím, že právě v Bolívii jsou nejkrásnější holky na světě a že se mu tady právě jednu takovou povedlo zbouchnout a už se z toho nedokázal vyvlíknout.
Svět bez Pavla byl pro mě najednou zvláštně prázdný. Bylo mi pětadvacet a přišel jsem o svého nejlepšího přítele, se kterým jsem toho zažil tolik, že by to vydalo na tři takovéhle knížky. Přišel jsem o svého nejlepšího, přišel jsem o svého jediného přítele, přišel jsem o svého bratra. Jo, je to tak. Jakkoliv si člověk bratry nevybírá, já si Pavla za svého bratra vybrat mohl a vybral. Od té doby, co zmizel v cizině, už jsem žádného přítele, kamaráda nebo prostě jen známého, se kterým bych zašel na pivo nebo na fotbal, neměl. Nikdy. Ano, jistě, byl jsem celkem čerstvě ženatý, narodila se Hedvika, všechno se dařilo… Ale přítel je přítel.
Celých těch sedmnáct let jsme zůstali v kontaktu. Nejdřív jsme si posílali dopisy, což bylo, dnešníma očima viděno, docela zvláštní a jaksi nostalgické, ale postupně, s nástupem moderních technologií, jsme samozřejmě přešli na emaily, což mě zpočátku docela mrzelo. Dopisy a pohlednice voněly dálkou a před otevřením obálky skýtaly chvíle napjatého očekávání, které prosté kliknutí na doručenou elektronickou zprávu prostě nemůže. Celých sedmnáct let jsme si psali a celých sedmnáct let jsme se neviděli. Pavel mi ze všech svých štací posílal fotky, na kterých jsem ho mohl vidět jak ve společnosti krásných dívek a žen, tak na různých stavbách, na nichž pracoval, u nejrůznějších pamětihodností a přírodních monumentů, ale i ve výjevech z běžného života. Někdy se mi v noci zdávalo, že jsem tam s ním a prožívám všechna ta dobrodružství, jimiž musel jeho život, na rozdíl od toho mého, přímo překypovat.
Občas jsem u jeho mailů a hlavně fotografií proseděl celé hodiny a touha vypravit se tam za ním bývala skoro bolestná. Tím spíš, že skoro každý mail ve svém závěru obsahoval nějakou formu tu skrytého tu zcela nepokrytě otevřeného pozvání k návštěvě či dokonce rovnou k přímému přesídlení. Ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Cestování mě příliš nelákalo; je to spousta čekání a zmatků a přesedání, bloudění, nekončené hodiny v letadlech a nakonec člověk u cíle zjistí, že je to vlastně řádově docela podobné jako u nás doma… Ve světlých chvilkách jsem ale pociťoval vtíravou obavu, že bych třeba při našem setkání po tolika dlouhých letech zjistil, že naše životní zkušenost je natolik rozdílná, že už si vlastně ani nemáme co říct.
Ve skutečnosti jsem si ale byl docela dobře vědom toho, že kdybych za Pavlem odjel, nejspíš bych se už nikdy nevrátil. A toho jsem se bál ještě mnohem víc. Měl jsem doma své závazky a trpěl jsem úporným pocitem, že jim musím za každou cenu dostát. Jak rád bych byl od nich jednoduše zdrhnul a začal úplně jiný nový život někde jinde, nějak jinak, s někým jiným! Třeba v Bolívii.
Takhle mi ale nezbylo, než zůstat u nekonečného pročítání mailů, prohlížení fotografií a příjemně snových představ, jaké by to asi bylo, kdybych se do té Bolívie jednoho krásného dne přece jen vypravil. A „své závazky“ jsem den ze dne nesnášel víc a víc…


Letiště I.

Navzdory bezvýhradně nudnému a veškerého vzrušení prostému životu, který už celá léta vedu, proběhlo moje seznámení s Patrikem za relativně dramatických okolností. Tedy alespoň na moje poměry. Osudu muselo dát zatraceně velkou práci, aby naše tak evidentně nesourodé a divergentní cesty k sobě přiblížil a nakonec i protnul. Kdoví, co si od toho sliboval, ale pokud to udělal čistě jen pro své škodolibé pobavení, mohl být sám se sebou dost spokojený.
Letiště Barajas v Madridu je snad nejošklivější v celé Evropě; alespoň mně tak připadá. Nesourodá směsice masy betonu a oceli působí dojmem, jakoby někdo odbavovací haly umístil do staré vysloužilé továrny, kterou jen narychlo přetřeli trendy barvami a že člověku nad hlavou každou chvíli projede portálový jeřáb. A když se ten člověk i přesto odváží pohlédnout až nahoru ke střeše, praští ho do očí pro změnu klenutá zvlněná dřevěná konstrukce podepřená barvenými ocelovými nosníky, která je zase z úplně jiné planety a na první pohled sem naprosto evidentně nepatří. Klimatizace funguje mizerně nebo možná vůbec, je tu dusno a narváno.
Navlečený v těžké černé vlněné klerice jsem ve frontě na odbavení sotva lapal po dechu. Bylo mi příšerné vedro, měl jsem žízeň, byl jsem unavený a rozčilovalo mě, jak se mi silná vlněná a teď už téměř dokonale propocená látka při každém sebemenším pohybu zakusovala svými ostrými zuby do kůže. Navíc jsem pořád ještě neměl nejmenší ponětí, co si počnu s celou tou vyšinutou situací doma, až se vrátím. Ach jo, to už snad i přestup v Limě byl příjemnější.
Patrik nestál v řadě na odbavení přímo za mnou, ale právě tady jsme se poprvé vyskytli blízko sebe. Jako by se však vesmírné síly ještě neuměly nebo nechtěly s definitivní platností rozhodnout o nevyhnutelnosti našeho setkání, minuli jsme se bez valného zájmu. Přesněji řečeno jsme se neminuli, jen jsme stáli ve stejné frontě a ani jeden z nás neviděl sebemenší důvod věnovat tomu druhému jakoukoliv pozornost. Mezi námi byli ještě dva nebo tři další lidé. Nacházel se úplně mimo můj zorný úhel. Snad jsem o něj zavadil pohledem při nějakém letmém ohlédnutí, ale rozhodně mi nepřipadal ničím výjimečný, ničím zvláštní natolik, aby mě zaujal; prostě jenom jedna z bezbarvých figurek splývajících se zástupem přede mnou i za mnou, zmateně pobíhajících okolo hledajíce cestu kamsi dovnitř nebo ven. Střední štíhlá postava, tmavošedý oblek, nakrátko střižené kaštanové vlasy, postava stojící za korpulentní dámou ve vínovém kostýmku, před níž dvě ošklivé hubené studentky v odrbaných džínách vlezle štěbetaly o kravinách a přitrouble se chichotaly… Všechno tady bylo protivné a otravné. Horko, lidi, moje sutana.
Fronta se posunovala pomalu, pomalu, pomalu a mě už začínaly bolet kyčle a kolena z toho postávání na místě a věčného přešlapování. Cítil jsem se krajně nepříjemně, nudil jsem se a to dusné upocené čekání mě rozčilovalo. Myslel jsem na Hedviku, na Reginu a na to, jak tohle celé dopadne. Vnímal jsem, jak jsou moje svaly zatnuté, celé mé tělo strnulé a napjaté, bylo mi nesnesitelné vedro, měl jsem žízeň a po celém čele mi vyskakovaly kapičky teplého potu, které se postupně spojovaly a stékaly mi do očí. Už abych seděl v tom prokletém letadle! Právě ve chvíli, kdy jsem se zapřísahal, že hned po příjezdu do Prahy si pořídím novou, mnohem pohodlnější a vzdušnější sutanu, na mě přišla řada.
Úředník u přepážky si vzal moje doklady a dlouze si je prohlížel. Poťukával jsem si prsty o přepážku a už jsem se viděl, jak si hovím v pohodlném sedadle a objednávám si něco studeného k pití. Smažil jsem se ve vlastní šťávě, byl jsem rozladěný a bolely mě nohy. „Odkud letíte, ctihodnosti?“ zeptal se mě ten chlapík anglicky a já mu trochu podrážděně odpověděl: „Proč se mě na to ptáte, když to víte?“ ´Pitomec!´ pomyslel jsem si, ale hned vzápětí jsem litoval, že jsem neudržel nervy na uzdě a tak očividně vypadl z role. V okamžiku ke mně diskrétně přistoupil muž v uniformě, jednou rukou mě chytil za loket, do druhé vzal můj kufr a odváděl mě stranou. „Promiňte, otče, pojďte, prosím, se mnou,“ řekl sice tiše, ale dostatečně důrazně, než abych mohl uvažovat o otevřeném odporu, a na znamení své autority mi ještě o něco víc stiskl paži.
Zmocnila se mě směs výbušného bezmocného vzteku, který se mnou doslova cloumal a roztřásl mě zcela viditelným způsobem, studu z veřejného zahanbení a ponížení umocněného navíc mým postavením duchovního. Vidina pohodlného klimatizovaného posezení s ledovým drinkem v ruce se začala rozplývat. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se snad rozbrečím. Kousl jsem se do jazyka a odevzdaně se vydal kamsi do služebních prostor letiště ruku v ruce s oním uniformovaným mužem, abych se podrobil opravdu velmi důkladné osobní prohlídce. Nebudu se snad ani šířit o tom, jak důkladná ta prohlídka byla a co všechno mi bylo nutno při ní prohlédnout.
Bezděčně jsem se ještě ohlédl za sebe, jako bych od spolucestujících mohl čekat nějakou záchranu, jako by mi mohli nabídnout naději na vysvobození nebo mi jakkoli pomoci. Ale v jejich tvářích se zračilo tu mírné pohoršení, tu náznak studu, obav z vlastního ohrožení a někteří mé situaci nevěnovali dokonce vůbec žádnou pozornost a zůstali k ní neteční a lhostejní. Jen ten člověk v tmavošedém obleku se tvářil pobaveně; nepopadal se za břicho, neřval smíchy, jen se tak decentně usmíval a zlehka mi pokynul hlavou. V té chvíli se naše pohledy poprvé setkaly a já neměl ani to nejmenší tušení, že to nebylo zdaleka naposledy, kdy ve mně ten člověk vyvolal nával zlosti. Od toho okamžiku už vesmírné síly - na rozdíl ode mne – naprosto přesně věděly, co se mnou provedou.

Pokračování na http://carrot332.sweb.cz