Dokonalý zločin, kapitola 1. part I

„Ty vole to půjde.“ Řekl a kopl do sebe panáka průtahovky.
„Seš magor, Bedřichu.“ Odvětil suše hostinský a nalil mu dalšího panáka. Bedřicha znal už dlouho, byl to takovej neškodnej týpek, co se celý dny naléval tím nejlevnějším a nejodpornějším chlastem pod sluncem a potom mlel strašný nesmysly. Ale dneska to byl i na něho kapku extrém.
„Ty vole proč by to jako nešlo mi vysvětli?“
„No tak za prvý, nemáš tu žádný oceán, kde bys ty igelitový pytle mohl vyházet, aby jen tak zmizely a nikdo už je nenašel a za druhý, to co je v tom seriálu je prostě nemožný v tomhle světě spáchat. Teda ne v tomhle světě, ale v týhle vesnici. Chápeš?“ snažil se mu vysvětlit hospodský a pomalu s ním ztrácel trpělivost. Bedřicha měl rád. Obsluhoval ho již řadu let. Věděl, čím si ten chudák v životě prošel, rozvod, ztráta práce a pak, když mu umřel jedinej syn, to už byla poslední kapka.
Bedřich byl hrozně milej chlap a hodně z toho co se mu stalo si nezasloužil, ale život už je takovej, sviním nadělí statky a spokojenej život a naivním chudákům pojebe co může.
„Vsadíme se, že to půjde?“
„Jdi do prdele Bedřichu, jako nezlob se na mně, ale nebudu se s tebou sázet vo to, že někoho zabiješ a necháš ho jen tak zmizet.“
„Seš kokot.“ Řekl Bedřich naštvaně a kopl do sebe dalšího panáka.

„Myslíš, že mi to bude slušet?“ tázala se s nevinným úsměvem a roztočila se, aby se na ní její nové šaty rozevlály a sukně ji odhalila stehna téměř až k pasu.
„To víš že jo, tobě sluší všechno.“ Usmál se na ni a fascinován jejími růžovými kalhotkami se lehce zasnil.
Miloval ji.
Byl do ni blázen už dlouho. Snad už od dětství.
Nevěděl jestli to ví i ona. Jen doufal.
Brala ho pořád jako kamaráda a toho štvalo, vždycky si sliboval něco víc, ale taky ji nechtěl ztratit tím, že by ji vyznal co k ní doopravdy cítí a ona jeho city neopětovala.
Láska mezi přáteli se vždycky zvrhne.
Tedy alespoň tím si to své vyznání neustále vymlouval.
Každý kdo ho znal věděl, že je v tom až po uši a každý mu to neustále předhazoval.
Zdálo se mu, že jediný kdo to stále neví je ona a přesto tu s ní byl.
V jejím pokoji a sledoval ji jak se zkouší jedny vyzývavější šaty za druhými a chce na ně znát jeho názor.
Nestyděla se před ním.
Viděl ji nahou už tolikrát, že by to ani nespočítal, ale stejně se nikdy neubránil tomu, aby se začervenal.
„A co tyhle?“ vylovila ze skříně další kus necudného hadříku a začala se svlíkat s těch předchozích.
„Už jsem ti říkal, že ti sluší snad všechny.“ Zaculil se na ni a pravou rukou se snažil zakrýt bouli, co se mu začínala objevovat v kalhotách.
„To je tak trapný.“ Myslel si.
„Když já nevím, je to maturitní večírek, chtěla bych vypadat co nejlíp. Jinak bych tě s tím neotravovala.“
„Já vím Kláro, ale nemůžeš se kvůli tomu tak nervovat. Ať si vezmeš cokoli, budeš tam stejně ta nejkrásnější. Jako bys to nevěděla.“
„Ty seš tak milej, když chceš.“ Zaculila se na něj.
Stála tam jenom v kalhotkách a přemýšlela, které ze svých šatiček si na sebe navleče teď. Výběr měla až nechutně velký. Byla taková sběratelka. Její šatna byla snad dvakrát větší než celý její pokoj, nacpaná až k prasknutí různýma šatičkama, sukněma, tričkama, legínama a bůhví čím ještě a stejně nikdy neměla co na sebe.
„Já si zkusím ještě tyhle a když se ti budou líbit víc než ty ostatní tak mi řekni, ať už to neprotahujeme, ju?“
„Tak dobře, určitě budou.“ Zalhal. Veděl, že ji slušet nebudou, nechtěl tuhle show předčasně ukončit.
I když byla jeho kamarádka a miloval ji. Stejně se na ni nejraději díval při převlékání a u toho zas až tak často nebýval.
Chtěl si to vychutnat co nejdéle.
„Hele, tamty před tím se mi zdály lepší, máš tam ještě nějaký jiný?“

Bedřich byl na sračku.
To je takový ten stav mezi totální opilostí a komatem. Kdy se snažíte za každou cenou dojít domů a víte, že to stejně asi nezvládnete.
Ploužil se ulící. Kymácel se do všech světových stran a ze všech sil se snažil nepozvracet.
„A stejně by to šlo.“ Mumlas si jen tak nazdařbůh.
Hlavou se mu honily tisíce myšlenek a žádnou se mu nedařilo ulovit na dostatečně dlouhou dobu, aby přebyla ten hlas v jeho hlavě, co mu říkal, že by šlo spáchat dokonalý zločin.
Bedřich netušil, kde se mu tam ten našeptávač vzal.
Přišel do jeho lebky dnes z rána a jen co se mu tam uvelebil, už mu nedal pokoje. Chvíli šeptal, chvíli řval, chvílema jen tak nesrozumitelně mumlal, ale byl tam neustále.
Ani chlastem se mu jej nepodařilo odehnat.
A to už bylo co říct.
Bedřich neznal snad nic, co by nespravila trocha alkoholu.
Když byl marod, přechlastal to.
Když byl smutný, přechlastal to.
Dokonce i když se pohádal se synem a ten se o pár minut později rozstřelil na dálnici v autě, nebyl jeho žal tak silný, aby odolal náporu dvou litrů borovičky.
To co se mu nastěhovalo do hlavy bylo mnohem silnější než cokoli, s čím se doposud setkal. Jako by to ten chlast snad ještě posilovalo.
„Zasranej pingl, co ten tak vo tom může vědět!“ zařval do stínů jedné zapadlé uličky.
A pozvracel se.

„Díky Tome, bez tebe bych asi nevybrala nic slušného a musela se vydat zase na nákupy a to by tátu asi položilo.“ Špitla a políbila jej na tvář, když se s ním loučila u vchodových dveří.
„Hele, nepřeháněj, jo?“ Odvětil a zadíval se do jejich hlubokých, hnědých oček. Přál si, aby, aby mu pohled opětovala, vzala jej za ruku a se slovy „Nechoď ještě.“ Jej zatáhla zpět do pokojíčku a vymrdala mu mozek z hlavy.
„Dobrou.“ Řekla místo toho a jeho iluze se rozplynuly jako cigaretový dým za silný vichřice.
„Dobrou Kláro.“
Otočil se k odchodu a namísto volání, aby se vrátil zpět, zaslechl jen zaklapnutí zámku.
„Kurva se na to můžu vysrat.“ Zamumlal si a nakopl první šutr, co se mu objevil u nohy.

„Ty vole, co sem to všechno sežral, že je ta louže tak obrovská.“ Divil se Bedřich nad hromádkou neštěstí, co se mu zrovna prodrala do noční temnoty ven hrdlem.
Z pusy se mu táhla dlouhá lepkavá slina a kývala se větru jako kyvadlo.
Bedřich ji s napětím sledoval a byl zvědavý, kdy se mu odlepí od úst a spadne mezi své kamarády na zemi.
Držela se jako přilepená.
Snažil se ji odplivnou, ale vždycky se jen zavlnila, zhoupla, pohrozila tím, že se mu přilepí ke kalhotám nebo bundě a pak se zase vrátila do původní polohy a zase se jen nevinně pohupovala ve větru.
Chvíli ji ještě sledoval, už ani ne tak z fascinace její ladností a krásou toho jak tam tak pevně visela. Spíš jen citíl, že se mu žaludek opět vzdouvá a očekával další záchvat prudkého blití.
Ten na sebe nenechal dlouho čekat.
Slina smizela rozmáznutá po chodníku pod nánosem žaludečních šťáv promíchaných s borovičkou a sodovou vodou.
Sem tam se zatřpytil ve světle pouliční lampy i nějaký ten slaný arašíd.
Znovu shlédl to neštěstí, co natropil.
„Taková zbytečná investice, kurva, když to šlo jenom na návštěvu.“ Posteskl si nad blitkama.
A usnul.

Tomáš se pomalu šoural ulicí.
Nevěděl, jestli je víc nasraný, že je takový srab a nevymáčkl se už konečně, nebo jestli je nešťastný z toho, že ho i po tolika letech bere Klára stále jen jako kamaráda.
Náznaků už ji dal snad tisíce. Možná i miliony.
Sralo ho to a pomalu na světě docházely kameny, do kterých by mohl kopat.
„Kurva!“ vydralo se mu z úst, když se svezl k zemi.
Dopadl tváří na chodník a celým obličejem se zabořil do nějakého slizkého hnusu.
„Co to sakra je?“ snažil se zvednout, ale ruce mu v tom klouzaly a smrad co se z toho linul, byl až nesnesitelný.
„Seš v pohodě mladej?“ ozvalo se mu za zády.
Ohlédl se a spatřil důvod svého pádu.
„Já jo a co vy?“
„Neboj, už jsem se válel ve větších sračkách.“ Odvětil Bedřich a pokusil se vstát.
Když se mu to na třetí pokus povedlo, podal Tomášovi ruku a pomohl na nohy i jemu.
„Sorry, že sem ti tu tak ležel pod nohama, asi jsem tu usnul cestou z knajpy.“
„Snad jsou to jenom zvratky.“ Dodal, když sledoval mladíka, jak se snaží očistit si mikinu a tvář.
„No, tak na to bych moc nevsázel. Smrdí to jak kupa rozbředlých hoven.“ Odvětil Tomáš.
Bedřich se smutně rozhlédl prázdnou ulicí.
Potom se podíval na Tomáše.
Nakonec si vsunul pravou ruku do kalhot.
„Jo, máš pravdu, asi jsem se trochu posral.“