TIKOT

TIKOT

Na stoličce u baru seděl muž a smutně upíjel ze své skleničky. Vzdychal a slzy mu stékaly po tváři.
„Trápí vás něco, pane? Špatné zprávy?“ zeptal se ho tiše barman.
Žádná odpověď.
„Pane, trápí vás něco?“ opakoval starostlivě.
Muž obrátil uslzený pohled na barmana: „Život, život mě trápí,“ řekl těžce.
„Snad to nebude tak zlé. Možná to chce jenom trochu vysadit, odpočinout si. Ještě skleničku?“ konejšil ho barman a dolil, když muž souhlasně kývnul. „Na týden se seberte a jeďte… třeba někam k moři.“
„U moře jsem byl nedávno,“ vzdychl muž a setřel si dlaní slzu z tváře. „A nic.“
„No, tak jeďte do lázní, nebo na hory.“
„V lázních jsem byl před dvěma měsíci… nepomohlo mi to.“
„Vy jste těžký případ. Vám snad může pomoci jenom doktor Martin – vynikající psycholog – městem jde o něm ta nejlepší pověst.“
„Ten mi nepomůže.“
„Jak to můžete tvrdit! Navštivte ho, pomůže vám.“
„Ne, to není možné,“ znovu zavzlykal muž.
„Proč ne?!“
„Já jsem doktor Martin…“

Navštěvuji kurz angličtiny a tuto krátkou povídku, které jako bych stál modelem, jsem našel v jedné učebnici. Nejmenuji se Martin – jsem Jan. Jan Eimut a známí mi říkají Jene. Zřejmě nejsem ani tak proslulý jako Martin, ale jsem psycholog, momentálně ve stejném duševním rozpoložení jako Martin. Většinou nechodím po barech a opíjím se doma, což je zřejmě ještě horší, protože mě netiší barman. Netiší mě nikdo. Asi proto, že k sobě nikoho nepustím. Jsem sám jako pes. Večer co večer usedám ke sklence, popíjím a patlám se v životě. Před rokem mi utekla žena. Vím, že jako psycholog bych měl tuto životní situaci zvládnout, ale bohužel. Byli jsme spolu patnáct let! Chtěli jsme děti, ale ty nepřicházely. Moc jsme se snažili. Všechny doktory a léčitele jsme obešli a – nic. Všechna ta otřesná vyšetření, co jsme podstoupili, vypovídala, že jsme oba zdraví. Přesto nic. Nic.
Pak si moje žena našla milence. Bohatého podnikatele. Po nějakém čase utekla k němu, že jsem k ničemu a ona už nemůže čekat. Je tomu rok – a teď nemá dítě s ním. Tak má aspoň ty prachy. Možná.
Já si nějak nezvykl. Snad ani nejde si zvyknout. Jsem sám. Na všechno sám. Jsem čtyřicet dva – jak nás učí v angličtině – I’m fortytwo. A čas utíká.
Ta angličtina je pudová záležitost. Podvědomě jsem se na ni vrhl ve snaze něčeho se zachytit, zachránit se. Možná se povedlo – alespoň jeden večer v týdnu nechlastám a jdu mezi lidi. Jinak jsem ale sám a nemám se komu vypovídat.
Až jednou.
Stala se mi zvláštní věc. Sedím na terase svého domu, zírám do tmy a opíjím se. Promlouvám ke své ženě – že je hnusná děvka, že ji nenávidím i s tím prachatým blbcem, že ji zabiju a jeho taky, že mi to neměla dělat. A nakonec – že ji tak trochu chápu, že bych jí možná odpustil, že ji pořád miluju… Kateřino, vrať se!
Mluvím do tmy a nikdo neodpovídá. Mluvím, mluvím. Ticho. Žádná odpověď. Opilý samotou a alkoholem vyvracím hlavu vzhůru k tmavé obloze – k zářícímu měsíci.
„Vidíš to? Slyšíš?“ volám do jeho tváře.
… a k mému úžasu měsíc odpovídá: „Vidím tě, Jene, a slyším.“
Copak jsem cvok? napadlo mě. Nebo se mi to zdálo? „Co vidíš?“ šeptám bázlivě.
„Co vidím? Nešťastného muže, který se cítí sám. Natolik sám, že volá ke mně do nebeských výšin. Natolik sám, že v tom zoufalém osamění dohlédl do mých očí a doslechl mého hlasu.“
Dost mě to vyděsilo. Už bych neměl pít. Zbláznil jsem se? „Proč tě slyším?“ hlesnu hloupě.
„Máš dar, schopnost, cit a fantazii, jakou nemá každý. A k tomu ta bolest a zoufalství. Proto mě slyšíš.“
„Copak bez bolesti a zoufalství to není možné?“
„Ale ano, je. Bolest je však něco jako exponent na druhou a zoufalství na třetí,“ vysvětlil mi. „Bolavá duše tě dělá vnímavějším ke všemu ve tvém okolí. Tedy i ke mně.“
Tak začaly moje rozhovory s měsícem. Manželka mě opustila, děti nemám, opravdové přátele jsem nikdy neměl, snad pár dobrých známých, které nechci obtěžovat svými bolístkami, tak spěchám, když to jenom trochu jde, usedám v proutěném křesílku na své terase a mudruji do tmavé noci.
„Ano, mám teď špatné období. Jsem sám a špatně to snáším. Nemám světlý bod. Celé dny poslouchám příběhy svých klientů a to mi samozřejmě nepřidá. Svoji práci mám ale rád. Co bych teprve byl bez ní? Když pracuji, odpoutám se od svých problémů. Na chvíli zapomenu. Problém je ale v tom, že celé dny neslyším nic pozitivního. Nikdo nepřijde do poradny a neřekne, že venku je krásný slunečný den, vzduch voní jarem a ulice jsou plné krásných holek. To přijde utahaný manažer a chce radu, jak má žít, aby to k něčemu bylo. Nebo přijde mladá holka nemocná bulimií, kost a kůže – a že je tlustá. Nebo, a to mám teď opravdu otřesný případ, přijde chlapík, propuštěný vězeň, kterého týrali spoluvězni, a chce zapomenout na všechno, aby mohl spát. Copak to jde, přijít večer do tohoto prázdného domu, hlavu plnou špíny, bolesti a utrpení tohoto světa, a nechlastat?“
Měsíc zřejmě považoval otázku za řečnickou a neodpovídal.
„Nejde,“ odpověděl jsem si sám. „Zbláznil bych se. Opravdu bych se zbláznil.“
„Večer co večer pít také není řešení,“ probudil se měsíc, „to už vlastně blázníš. Je to jenom jiná cesta, která vede ke stejnému cíli. Daleko kratší.“
„Ale to já přece vím! Jsem psycholog a znám ty konce. Já věděl, co říct chlápkovi, který ke mně přišel s podobnými problémy. Důležitě a tak nějak vědecky jsem mu tvrdil, že jeho případ je dost obvyklý, že se rozhodně nemá čeho obávat, že to společně zvládneme. Pak jsme všechno jako analyzovali, rozebrali a hledali řešení. Určitě ode mě odcházel s pocitem, že někomu (mně) na něm záleží, a postupně opravdu zjistil, že to vlastně není tak zlé – je to lepší. Proč sem vůbec chodil? Dobrá práce psychologa. Kdo ale přesvědčí mě?“ Zvedl jsem hlas u poslední věty, aby pochopil, proč jsem o tom chlápkovi mluvil. „Celá psychologie je tak trochu podvod,“ vzdychl jsem nakonec rezignovaně, abych se po chvíli zase rozpálil: „Já tomu chlápkovi nalhával, že stav jeho duše zkušeně diagnostikuji, ale pravdou je, že ten jeho pocit samoty pramenil přece z toho, že byl opravdu sám. Jako já – neměl ženu, neměl děti, neměl kamarády. Byl sám. Já ho pak šikovně přesvědčil, že je odborně vyváděn z krize, ale pravdou je, že ta úleva, kterou se mi nakonec chlubil, přišla až potom, co si našel jinou ženskou. Ta jeho samota už není tak mučivá – říkal a děkoval mně, že jsem ho vrátil do života. Fakt jsem si připadal jako podvodník. A vrcholem bylo, když se slzami v očích ještě přidal, že i tu ženskou si našel jenom díky mně. Ne, nebyl to žádný vůl. Normální chlap, který mi uvěřil. Kdo ale obelže mě? Kdo? Poradíš mi? Jsem psycholog, který nutně potřebuje psychologa.“
Poslední věty jsem už téměř křičel, až jsem se zadýchal a u sousedů v zahradě se rozštěkal pes.
„Mlčíš. Neporadíš,“ už jsem šeptal.
„Co ti mám poradit?“ houkl měsíc. „Tak jako nemůžu milosrdně klamat chirurga, který umírá na rakovinu plic, tak nemůžu uklidnit tebe, když se ti rozkládá duše. Musíš se sebrat – a věřit.“
„Věřit?! Čemu, nebo v co mám věřit?“
„Na zázrak, na lásku. Prostě něčemu věřit.“
„Láska, láska – nesmysl,“ kontroval jsem opile.
„Chceš ode mě radu, a když ti ji dám, odmítáš ji. Nemůžu ti pomoct.“
„Není mi pomoci? Od tebe to zní hrozivě,“ probral jsem se a napil vína.

V tom snu jsem vystoupal k měsíci a spolu jsme pak shlíželi dolů…
„Ta záře pod námi, to jsou sny,“ řekl, „a ty obláčky – to je láska.“

„Nemůžu ti pomoct,“ opakoval jsem a obcházela mě úzkost z těch slov. Rychle jsem ji zapudil: ne, není všechno tak zlé. Každé úterý večer chodím do kurzu angličtiny. Přece jenom jeden světlý bod. Nedělám si iluze, že bych se snad někdy naučil anglicky plynule hovořit, ale poctivě docházím. Je nás přibližně deset v kurzu a většinou jsou to ženy různého věku. Je osvěžující, když sborově rozlišujeme I’m hungry a I’m angry, nebo zpíváme Blowing in the wind – pak si připadáme jako školáci, co mají všechno teprve před sebou.
Baví mě pozorovat ty ženy. Například jsem zjistil, že nezvykle hezky pohybují rty, vyslovují-li cizí slova. Tak třeba slovo before – rty se nejdříve dotknou, vrchní zuby se otřou o spodní ret a pak se rty zakrouží ve výdechu. Vzrušující.
No a večer, když padne tma, usedám na terase svého domu, naliji si skleničku vína a vedu řeči s měsícem.
Ptám se pak: „Říkáš, že jsi jenom divák – ten, co vidí všechny nitky, které nás, lidské bytosti, dohromady splétají. O čem to mluvíš? Co si mám pod tím představit?“
„Miliony let putuji oblohou,“ odpovídá ochotně, „a z té nebeské výše a s těmi miliony let zkušeností dohlédnu každého z vás, dohlédnu do vašich srdcí a do vašich duší a vidím pak, že jste propleteni jeden s druhým tenoučkými nitkami. Všichni jste nějak svázáni. Někteří z vás jsou pevně ukotveni v síti svých blízkých. Někteří visí na jedné, dvou nitkách…“
„A co já?“ přeruším ho netrpělivě. „Kam se vážou moje nitky?“
„Tvoje nitky?“ zamyslel se. „Vidím jednu – co za tebou vlaje, přetržená…“
„Kateřina?“ ptám se.
„Kateřina.“
„A co dál? Povídej, co ještě vidíš?“ naléhám.
„Vidím ještě jednu nitku. Je výrazná a směřuje… do budoucna. O té ti nesmím říct víc.“ „Nesmíš?“ divím se. „Proč? Kdo tobě může něco zakazovat? Jsi nebeské těleso. Jsi vesmír!“
„Ano, to jsem a mohu nahlížet do budoucnosti, ale vám, maličkým lidským bytostem, je zapovězeno znát svoji budoucnost.“
„Proč?“ ptám se.
„Protože byste ji neunesli. Jste smrtelní a budete-li znát konec svých dnů, nedokážete pak již normálně žít. Je to jen pro vaše dobro, že vám není dáno znát vlastní budoucnost.“
„Nechci přece vědět, kdy zemřu, ale ke komu se váže moje nitka, o které mluvíš,“ nedám se.
Měsíc mlčel, snad se pokoušel dohlédnout konce té nitky, a pak, jako by prohlédl, jen pro sebe odpověděl: „Někdy to spolu souvisí.“



„Spíš?“ šeptla. „Podívej se na ten krásný měsíc.“
Neodpověděl, ležel na břiše s hlavou vytočenou k Evě a oči měl zavřené.
„Spíš?“
Jen ruku zvedl v odpověď, nahmatal její pokrčenou nohu a sunul tu ruku pomalu – od kolena nahoru, po hladkém stehně, pomalu, pomaloučku – přes boky k nahému klínu. „Nech ji,“ zašeptala, ale bez hnutí. Tato dvě slůvka používala často. Věděla, že ho svým způsobem vzrušují, pokud jsou šeptána při dotycích, a naopak, že působí smířlivě a zklidňují ho při jejich hádkách. I nyní zapůsobila. Otevřel oči, zvedl hlavu, díval se do jejích očí a s pohledem takto upřeným, jakoby ve stopách své ruky, ji něžně líbal – na koleno, stehno, boky…
„Nech ji. Dívá se na nás.“
Zarazil se. „Cože? Kdo se na nás dívá?“
„Měsíc – krásný měsíc.“
„Prosím tě, co blbneš,“ nenechal se vyrušit a pokračoval v něžnostech. „Jen ho nech, ať se dívá,“ řekl, aniž by otočil hlavu.
Sledovala ten zářivý kotouč. Už celým svým objemem nahlížel do pokoje. Natáhla nohu a prsty, jako by se ho chtěla dotknout, zamířila do jeho středu. Nevnímala doteky Karlových rtů, jen měsíční světlo, jež klouzalo po kůži a zaoblilo křivky její nohy a boku. Pak Karel rozbil tu scénu, zastínil svým tělem měsíc a pokrčené nohy jí přitáhl až téměř k ňadrům. V tomto nepohodlí už nevěřila jeho něžným polibkům, pravěké pudy zatáhly mozek. Jako vždy – teď každý jen za sebe… jednou si napsala: naše milování – dvě těla se rvou spolu o kořist.
Pootevřeným oknem, kterým večer nahlížel měsíc do Karlova pokoje, teď proudilo denní světlo. I přes žaluzie na zavřené polovině okna probleskovaly sluneční paprsky a dávaly tušit slunečné ráno.
Eva se pomalu probírala, ležela na zádech a odhodlávala se otevřít oči. Myšlenky se jí loudaly hlavou – už nespím, je ráno, Karel… Otevřela oči. Sluneční paprsky skrz žaluzie roztínaly přítmí pokoje. Opřela se lokty. Místo vedle ní bylo prázdné. „Pomoc,“ zasténala.
Za otevřenými dveřmi kuchyně zašustily noviny: „Vstávej lenochu, bude osm.“
Sesunula se zpátky na polštář: „Teď v noci? Ne, nechci.“
Vedle v kuchyni zarachotila židle a ve dveřích se zjevil Karel tak, jak ho pánbůh stvořil: „Znáš ten fór?…“
„Neříkej mi poránu fóry. Nesnáším to!“ zabořila obličej do polštáře.
„V hotelovém pokoji zvoní telefon…,“ nenechal se Karel odradit. „Ospalý pán našmátrá sluchátko: ‚No, prosím.‘ ‚Dobré ráno, tady je hotelová služba,‘ slyší příjemný ženský hlas, ‚vy jste ten pán, co chtěl vzbudit v sedm hodin?‘ ‚No, ano, to jsem.‘ ‚Tak šup, šup, bude devět!‘“
Přece se jenom rozesmála. „Ježíš, to je tak blbý, že se člověk musí smát.“
Přisedl si k ní na postel. „Chceš hezky vzbudit?“ zatvářil se mnohoznačně.
„Už jsi mě hezky vzbudil.“
„Chceš ještě hezčeji vzbudit?“ lísal se.
„Ne… už jsme se zasmáli dost – poránu,“ vyvlekla se mu z náručí.
„No, počkej, to jako milování se mnou je k smíchu?“ pohoršoval se.
„Někdy je to spíš horor.“
Zamyslel se, není-li to urážka, ale to už Eva vyskočila z postele a vytahovala okenní žaluzie.
Karel, ač majitel firmy (na výrobu reklamních předmětů), hned po snídani spěchal, aby byl v devět ve své kanceláři.
Eva odmítla svezení, že se projde ranní Prahou, pěšky to má domů slabou čtvrthodinku. Udělala dobře, toho dne bylo opravdu krásné ráno. Byl konec dubna a hřejivé slunce snad definitivně dalo zapomenout na letošní zimu, která ještě v březnu přesvědčovala, že nikdy neskončí. Svítilo do bledých tváří lidí a vracelo jim život. Jako každý jiný všední den všichni spěchali všemi směry, ale v tom přílivu světla nějak radostněji, jako by cíl jejich cesty byl tentokrát jiný.
Nespěchala po prosluněné straně ulice, kradmo pozorovala tváře lidí, vnímala tu všudypřítomnou pozitivní energii a snažila se ji nasát. S tím měla často problém, sdílet náladu davu, všeobecné veselí či všeobecný smutek, ale v tuto chvíli v ní radostné pocity převládly. Vlny skepse a úzkosti, které jí občas zaplavovaly mysl, byly zklidněny paprsky jarního slunce, a tak se v těch vlnkách, jako dobře stavěná loďka, mohla pohupovat myšlenka, či povědomí úspěchu, kterého dosáhla – ano, není jí ještě třicet a je dobrá spisovatelka, alespoň tak dobrá, že nemusí v sedm ráno utíkat někam do kanceláře. Uživí se tím, někdy. Někdy taktak, ale může se dopoledne loudat ulicí, vyhřívat se v paprscích jarního slunce, sednout si v parku, snít… přemýšlet si o pokračování příběhu svých postav, napsat si poznámku do notýsku, nápad – jako teď jeden – píše si jen do paměti: hrdinou mojí knihy je zbabělec… Nikam se to nehodí, ale připadá jí to vtipné. Možná to někdy použije, ale nejspíš ne, možná se jí to už zítra bude zdát hloupé.
Občas ale přicházejí chmury a pochybnosti, jako daň za pohodlí, ale spíš za způsob zatěžování mozkových závitů. Jak jinak – vždyť fárá jako havíř do dolu do mysli svých postav. Spouští se na tenkém laně až na samé dno jejich vědomí a pak jako ten havíř tam v potu rubá a těží, aby se sedřená drápala zpět. Vciťuje se do jejich osudů, prožívá jejich radosti a bolesti – a píše…
Ano, psát je omamně krásné – vymyslet si příběh, postavy – dát jim jména, vzhled a povahu – nahlížet do jejich snů a určovat jejich životní dráhu.
Když píše, je jako Bůh – tvoří svět, svůj svět, ve kterém platí její pravidla.
Rozhodla se nespěchat domů, slunce tak příjemně hřálo.
Ponořena do svých myšlenek prošla ulicí, zahnula doleva, pak doprava, pět kamenných schodů dolů a byla v parku. Mohla si vybrat z řady prázdných laviček. Usedla na tu, co byla příjemně vyhřátá slunečními paprsky. Zavřela oči a vyvrátila hlavu proti Slunci. Ano, fárá do mysli svých postav a vciťuje se do jejich osudů. Vždy byla senzitivní a přehnaně vnímavá. Často tomu byla ráda, protože jí tato vlastnost umožnila dělat práci, kterou dělá – psát. Ale často také litovala, protože viděla dřív a v hloubce věci, které nevidět by bylo často lepší.
Stává se jí také, aniž to zamýšlela, že její literární postavy zrcadlí vlastnosti, nálady či chování reálně existujících lidí z jejího okolí. Tak třeba: píše o umírajícím citu, o lásce, co už není jako dřív – a pak s úlekem v těch dvou mladých lidech poznává sebe a Karla. Sama neví, jak přišla na takovou myšlenku. Vždyť je všechno v pořádku. Nebo snad ne? Chodí s Karlem tři roky. Pár nocí přespí ona u něj, pak zase on u ní, protože i ona má vlastní byt, zajdou si do kina, s kamarády do restaurace, vyjedou si na výlet, v létě na týden k moři, v zimě na hory. Všechno je jak má být, ale přesto, poslední dobou cítí… jak to říct? Odcizení? Chlad? Nezájem? Ne, to jsou příliš silné výrazy, které nevystihují přesně její pocity a skutečný stav jejich vztahu. Určitě, tak vážné to není a nebýt její hypersenzitivity, radovala by se.
Její citlivá čidla však zachytila miniaturní vibrace a v jeho očích mihnoucí se stín. To je výstižnější – jenom stín se mihnul a vše se nepatrně zachvělo.
Ano, některé věci by bylo lepší, zatím, nevidět.

Za oknem měsíc svítí, barví noc do běla
– na malou, hloupou lásku – co umřela

Otevřela oči a proud světla zaplašil stín v mysli.
Proč se její myšlenky rozběhly tímto směrem? I ráno přemýšlela o životě s Karlem – teď si to uvědomila. Hned po probuzení a pak, když Karel vtipkoval, táhly se její hlavou, tam někde v pozadí, myšlenky na jejich vztah. Už to není jako dřív!
Znovu zavřela oči a vrátila se ve vzpomínce. Karel už byl pryč, když nahá přešla do koupelny – ráda chodila po bytě „jen tak“, pokud byla sama, ale ani Karlova přítomnost jí v tom obvykle nebránila. Ten pocit svobody a volnosti těla i duše. V tu chvíli si ho však neuvědomovala, pohroužena do úvah. Večer se milovali, ale jako by v tom nebyla láska. Jenom jejich těla ukojila žízeň. Těla se napila, ale duše, alespoň ta její, zůstala žíznivá. Dál si vybavovala ty ranní chvíle. Jak si pustila sprchu, aby smyla zbytek noci a všechny ty chmury. Jak proud vody hlukem přehlušil její myšlenky na Karla. Jak teplý déšť padal do obličeje, když zaklonila hlavu. Bubnoval na pleť a zavřená víčka, stékal na ramena a proudem proletěl mezi prsy, sklouznul po břiše a pohladil stehna, aby zarachotil na dně plechové vaničky. Jak tam stála a celým tělem vstřebávala teplo lázně, jenom obličejem trochu uhnula, už bolel bičován. Pak zavřela oči, ale s hlavou zakloněnou proti lampě nad zrcadlem vnímala světlo, co prostoupilo její víčka – světelná tma, pomyslela si a déšť sprchy monotónně hučel.
Zaposlouchala se.
Do toho hukotu deště nosem vdechovala páru, což jí v uších znělo cize – jako vichřice. A kombinace těch zvuků jí rozjitřila mysl a připomněla věčnost a čas, který uplynul a dál plyne. Viděla Zemi, Měsíc a Slunce, co spolu běží vesmírem.
V té chvíli jasnozření zahlédla sebe samu, jak se vznáší proti proudu času. Nejdříve pomalu. Pak rychleji. Ještě rychleji, až nakonec v šílené rychlosti, se vše slilo v barevnou šmouhu. Vichřice slábla, let se zpomalil, obrazu se vrátily kontury a ona se uviděla – dítětem. Snad byla dcerou pravěkého lovce, která schoulená v malé jeskyni se chvěla v bázni z nepochopitelného…
Může Karlovi svěřit něco z těchto představ? Nemůže.
Přes zavřená víčka viděla slunce. Světelná tma, pomyslela si znovu.
Zaposlouchala se.
Co v ní probudí zvuky parku? Šumící větve stromů. Blížící se kroky, které se nezastavily a hned se vzdalují. Vzdálené hlasy. Zpěv ptáků. Hluk nedaleké ulice plné automobilů. Pár vteřin ticha – kdy zaslechla jen vlastní dech, ale hned zase hlasy, ptáky, automobily. Všudypřítomná přítomnost nedovoluje vzlétnout do prostoru, proti, ani po směru proudu času. V deset dopoledne se nedá snít. Smysly se naplno probudily a soustředí se vpřed. Chtějí poznávat – vidět, slyšet, cítit…
V té světelné tmě pod víčky pak uviděla – penis. Tyčil se, zalit sluneční září, jako posel z vesmíru, jako pán světa.
Otevřela oči.
Ne, v deset dopoledne se nedá snít – ale teplými paprsky jarního sluníčka lze rozmrazit obrazy, které dřímaly zimním spánkem někde v mysli.
Usmála se.
Vyběhla těch několik kamenných schodů a zamířila domů.

S obtížemi jsem se probouzel. Přetěžká víčka nešla zvednout. Zima, hrozná zima.
Probuď se, otevři oči, přemlouval jsem se.
Konečně. Štěrbinou oteklých víček jsem prohlédl. Bože… vždyť sedím v křesle, celou noc jsem tady spal. Jenom očima jsem dokázal pohnout, koulel jsem jimi do všech stran ve snaze se zorientovat. Seděl – ležel jsem – v křesle. Zima, zima. Pokusil jsem se vysunout levou ruku, kterou jsem měl pod sebou. Nešlo to. Musím se dostat na zem, blesklo mi hlavou.
Zapřel jsem se a s velkým úsilím se sunul z křesla na kolena. Levá ruka neposlouchala, odkrvená. Zkusil jsem pohnout prsty. Šlo to ztuha. Trvalo pár minut, než jsem se dokázal postavit. Na stolku jsem uviděl prázdnou láhev a v křesle se válela prázdná sklenice. Až teď jsem se upamatoval na krizi včerejšího večera a pocítil zklamání nad svým selháním. Kam se podělo moje odhodlání k novému životu! Fuj…
Světlo v koupelně nad zrcadlem nemilosrdně odkrylo stav mojí duše a ztrestalo mě za ten včerejší pokus propít se ze světa. Je mi čtyřicet dva, vypadám teď na padesát a cítím se na sto.
Oběma rukama jsem se opřel o umývadlo a hleděl do zrcadla. Už po třicítce mi začaly řídnout vlasy, vytvořila se čelní pleš a možná jsem udělal dobře, že jsem se to nesnažil zachránit „přehazovačkou“ a zvolil velmi krátký sestřih. Pokud jsou vlasy sestřiženy na pár milimetrů, vypadám upraveně, tak nějak sportovně, snad i mladistvě… ale žádná sláva. Nyní však vlasy přerostly tuto délku a komicky, naježeně trčely.
Oči? Jsou hnědé, velké – a umí „mluvit“. Umí pochválit, pokárat, ptát se a odpovídat, pohladit a smát se – i zabít by uměly. Teď však mlčely. Jen zíraly na svůj obraz v zrcadle a možná se trochu děsily té tváře, kterou zdobily jako dva zarudlé knoflíky. Neznám tě, ale umeju tě, vzpomněl jsem si na blbý fór.
Pak přišla řada na stříhací a holící strojek a když jsem si dal horkou a hned studenou sprchu, cítil jsem se přece jenom lépe. Chladivá voda po holení trochu vypnula pleť. A oči? Ne, že by se smály, ale nezabíjely.
Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, tak jenom se šálkem kafe jsem usedl v kuchyni a dálkovým ovladačem zapnul televizi, kterou mám na polici. Kateřina si ji tam přála. „Když v neděli vařím a ty se válíš u televize v obýváku, potřebuji tady nějakou společnost,“ říkala.
Teď dělá společnost mně.
Zprávy. Mrtví na silnici, noční přepadení čerpací stanice, vražda… Svět vstoupil do mého bytu.
Vždycky si říkám, k čemu je dobré sdělovat národu, že včera zahynulo na silnici deset lidí, dva byli zavražděni, něco se ukradlo, někoho podvedli? K čemu? Poučení? Varování? Nesmysl. Vždyť to neštěstí z obrazovky je tak daleko, jakoby z jiného světa. Téměř nikdo se nepoučí a už dnes zahynou další, budou dvě vraždy a budou krádeže. Jenom ty vnímavější z nás, ty, co v autech neriskují, nevraždí a nekradou, takové zprávy opravdu vyděsí.
A tito se ještě více utvrdí v tom, že svět je velice nebezpečné místo pro život. Ještě více se uzavřou do sebe, budou ještě úzkostlivější a nedůvěřivější… až jednoho dne skončí u mě v poradně.
Jen k tomu jsou takové zprávy dobré. Jinak k ničemu. Jo, samozřejmě, zvyšují sledovanost – to je to, oč tu běží. Lidé ve většině prahnou po cizím neštěstí a v teple svých obýváků jsou hypnotizováni zmrzačenými osudy těch nešťastníků, které smůla dostihla včera.
Předpověď počasí. Konečně. Dálkovým ovladačem jsem vypnul zvuk. Tuto hru jsem si naordinoval, když bolest nad ztrátou Kateřiny byla nesnesitelná.
„Ahoj. Jak se máš?“ pozdravil jsem a ze rtů té hezké slečny odezíral.
„Fajn, ale ještě bych spala. A ty?“
„No, já jsem na tom stejně. Spal bych… a hlava mě bolí.“
„Nemáš večer pít, to máš z toho.“
„Slíbil jsem si, že už nebudu, ale…“
„Tak to slib mně. Řekni: ano, slibuji tady a teď, že už nebudu pít.“
„Slibuji, tady a teď…“ připadal jsem si jako cvok. „Jsem cvok, který si povídá s televizí.“
„A s měsícem.“
„Posmíváš se mi?“
„Ne, chraň bůh. Taky si povídám – s měsícem, se sluncem, s obláčky – podívej, mám tady obrázky všech.“
„Posmíváš se. Je ti tak pětadvacet a nevíš, co je samota. Jsi hezká, tak jak bys také mohla vědět. Tvůj svět je plný milých slov, která mají upoutat tvoji pozornost, a plný pohledů, které se němě snaží o totéž. Samota – tu si ještě užíváš, když se v ní ocitneš náhodou.“
„Asi máš pravdu. Ano, jsem mladá. Je to snad hřích? Je to hřích, že vzbuzuji lásku?“
„Hřích? Jistě, že je to hřích. Protože, co je to hřích? Ten dráždí a zlobí nás zklamané, zatrpklé a stárnoucí. Hřích – to je tvoje mladé tělo v očích báby. Tvůj zářivý úsměv, když ona má zuby v hrnku na nočním stolku. Tvoje nahota, když ona se svléká jen potmě. Hřích je tvoje láska, když já si v noci šeptám s měsícem. Hřích je ten chlap, co tě rozesmál… zatímco já tady blábolím.“
Na ztichlé obrazovce se smějí ti dva z Dobrého rána.
Svoji poradnu mám ve městě, ale stále častěji si zvu svoje klienty sem domů. Přemýšlím vážně o tom, že pronájem ve městě zruším a budu pracovat doma.
I dnes zůstanu tady. Odpoledne přijde bývalý vězeň, musím se připravit. Udělalo se mi nevolno. Zbytkový alkohol? zamyslel jsem se. Co bude dál?
No, nebude zase tak těžké si na tuto otázku odpovědět sám – uchlastám se, pokud se neseberu. Vždyť přece nejlíp vím, jak to dopadá. Na terapie ke mně chodí několik chlápků i žen, co si mysleli, že svoje bolesti, chmury a stíny spláchnou alkoholem.
Nespláchli.
Ono to tak zpočátku pouze vypadá, říkám jim – svět se ti zdá hnusný, lidi zlí – dáš si pět piv a všechno je radostné a fajn, chmury byly spláchnuty. Ráno ale zjistíš, že s těmi starostmi se do té žumpy, kam se starosti alkoholem splachují, spláchlo i kousek tebe. Jenom malý kousek, že si možná ani nevšimneš, anebo ten ždibíček prostě oželíš.
A tak chlastáš dál – a kousek po kousku se ocitáš v té žumpě starostí, chmur, stínů a smradlavého chlastu.
Jo, to říkám svým klientům.
„Ano, pánové a dámy, tak se věci mají – a já jsem tady od toho, abych vás, co stojíte po prsa ponořeni a zoufale natahujete ruce, za ty ruce vytáhnul z těch sraček.“
Možná trochu svérázné vysvětlení, ale funguje to – někteří pochopí.
„Kdo ale vytáhne mě?“
Ticho.
Chvíli jsem ještě zůstal v kuchyni a pak se přesunul do své pracovny.
Je to nevelká místnost v podkroví s pár kusy nábytku. Dvě skříně u zdi, police s knihami, pohovka, pohodlné křeslo a všemu dominuje mohutný stůl. Nehodí se k těm skříním a polici z podýhovaných dřevotřískových desek. Je mohutný, masivní, poctivý. Vzpomínám si, jak bylo obtížné dopravit ho do této pracovny v poschodí. Dokonce zábradlí na schodišti jsme rozebrali, abychom se s ním vytočili, ale v pracovně prostě být musel. Dříve patřil mojí matce. Sedávala u něj za večerů a psala básničky, které mi pak předčítala. Když zemřela, téměř všechen nábytek v domě jsme postupně vyměnili, ale stůl jsem si ponechal a opatruji jej jako nejcennější památku.
Často, když k němu usedám, vzpomínám na matku a na její něžné, drobné říkanky, které i teď jako by vystupovaly z letokruhů té masivní desky: Spíš, Honzíčku? Nejspíš. Spíš, spíš – a v tom snu co sníš…
Bohužel, v kontrastu s matčinými veršíky u tohoto stolu studuji zápisy a záznamy výpovědí svých klientů, a to často není veselé čtení, či poslouchání.
Je to moje práce. Co se dá dělat? Stůl nutí k poctivosti, takže je ku prospěchu klientů, že tady často nacházím odpovědi na jejich otázky a lék na jejich trápení.
Zapnul jsem diktafon a pustil záznam posledního sezení s bývalým vězněm: „Přijít o svobodu, být zavřený, je sama o sobě zlá věc,“ začal svoji zpověď. „Porušil jsem zákon, ano – měl jsem sex s nezletilou dívkou… Nebylo to znásilnění. My se milovali. Jí bylo čtrnáct a mně skoro třicet… Opravdu jsme se milovali. Měl jsem mít rozum, ale ten jsem ztratil. Pak to prasklo. Zuřivý rodiče, vazba, výslechy a nakonec soud. Dostal jsem dva roky.
Jsem citlivý člověk, hrozně mě to vzalo a hrozně jsem se bál… a čeho se bojíte, to se zpravidla také stane, že.
Ztráta svobody je sama o sobě zlá věc… Asi nebudu umět o tom všem vyprávět, ale já kromě ztráty svobody byl vystaven násilí a ponížení ze strany spoluvězňů. A taky dozorců.
Poznal jsem zlo. Nevím, jak to pojmenovat jinak. Bylo to absolutní zlo. Zlo, které mě ještě teď po letech probouzí ze spaní. Zlo, které… smrdělo jako ty matrace, na kterých jsem ležel. Zlo, které dusilo… jako ten vydýchaný vzduch cely. Bylo tou vlhkostí, která se srážela na okně… a kapky stékaly a kreslily další mříže – nebylo úniku.
Dva roky. Dva roky. Ti zloději a násilníci mně kázali o morálce… Říkali mi „prcíř“… Ne, nedokážu o tom mluvit.“
„Zkuste to,“ přesvědčoval jsem ho šetrně, „vypovídejte se.“
Po chvíli se trochu uklidnil a pak mluvil.
Na dnešek jsem neobjednal nikoho jiného než vězně a skupinovou terapii mám až v jednu, tak jsem ten záznam poslouchal zbytek dopoledne. Dělal jsem si poznámky a jen s obtížemi si dokázal udržet odstup od těch hrůz, které se linuly z diktafonu.
Když jsem krátce po jedenácté šel do nedaleké restaurace na oběd, cítil jsem, že tíseň, beznaděj a zima výpovědi sedí v mojí mysli.

A najednou přišla ta myšlenka. Odněkud z vesmíru mozku přiletěla a zazářila jako kometa – ano, kometa je to správné přirovnání. Není to myšlenka nová, už tady byla i dřív, vzpomíná si. Přilétala a mávala svým chvostem, jenom obloha – mysl – byla v tu dobu zatažená starostmi o děti, rodinu, práci…
Dnes je mnohem jasněji.
Zastavila se. Tajila dech, aby ji nezaplašila.
Ano. Ano, to je ono.
Pokračovala v chůzi, nejdříve pomalu, pak v tempu svých myšlenek stále rychleji. Vyběhla z parku.
Sluneční světlo ji oslnilo, ale nevnímala to. Její mozek zpracovával nápad…
Ano.

Eva protáhla unavená záda a pohodlně s rukama založenýma za hlavou se zaklonila na židli před počítačem.
Pročítala si těch několik napsaných vět a byla spokojená. Podařilo se jí vystihnout moment, kdy její hrdinka Marta dospěla k rozhodnutí změnit svůj dosavadní život.
Ano, psát je omamně krásné.
Je teprve na začátku příběhu, ale už teď ví, že bude mít tu ženu ráda. Až ji jednou provede celou knihou do šťastného konce a bude psát poslední řádky, bude jí smutno z loučení.
Konec je ale daleko. Ještě toho spolu spoustu zažijí. Dá do příběhu všechnu svoji fantazii. Snad dobude neznámá místa lidské duše. Ví, kde tato místa hledat. Jsou hluboko, až na samém dně každé duše, kam se dá sestoupit jenom na tenkém laně.
Pokusí se.
Sestoupí na to dno a odkryje nános, který se po staletí tvořil…

…nahá přešla do koupelny. Zase zrcadlo, její dnešní společník. Pustila vodu do vany a dnes nezvykle opakovaně se zahleděla na svůj obraz. Světlo bylo lichotivě tlumené, a najednou jí připadlo, že to není tak zlé: jsem ještě hezká žena!
Vkročila do vany a teplo přitékající vody jí stoupalo tělem a dále rozehřívalo mysl. Posadila se a pomalu pokládala, až se vlasy smočily v té teplé vodě. Pak opřena o lokty pozvedla hlavu… a najednou cítila tíhu vlasů jako před lety.
Zavřela oči a byla si jistá, že je zase vílou s dlouhými, těžkými vlasy.
„Zatoč se mi!“ vzpomněla si na jeho vzrušená slova – a ona poslechla a vlasy se vznesly a pak v setrvačnosti obkroužily její tělo, že ňadra svítila z té černé záplavy jako… jak to říkal? Jako dvě sopky, které hrozí výbuchem.
Přitékající voda bubnovala o hladinu a přehlušila svět.
Chvíli váhala, ale pak se posunula vanou, až proud zasáhl její klín. Dopadal mezi stehna, pulzoval, tříštil se, rozstřikoval… a neurvale hladil, trpělivě hladil. Ach, živote!
Zvuk pod hladinou temněl, monotónně duněl jakoby z nitra Země.
Zrychlovala dech a její prsa, jako dvě sopky nad vodou, se hotovila k výbuchu.
Pak ta hrubá, neumdlévající síla prorazila tenkou kůru a dala vytrysknout gejzíru horké lávy, která zaplavila její tělo...
Oddychovala, překvapena sama sebou.
Kdy naposled jsem prožila rozkoš? vzpomínala. Jsou to jenom měsíce, nebo už je to rok?
Nevzpomněla si.
Když uléhala do postele, neopustila ji ještě zvláštní nálada dnešního večera.
Konečně ví, jak dál.
Bránila se slzám, ale ty se draly z očí. Nebreč, hlavně nebreč…
Neosušila slzy, až spánek je zastavil. Zaschly na kůži a změnily se v neviditelné krystalky soli, které se sypaly vráskami jako lavina a svým rachotem rušily její sny.

Dostala chuť na kafe, takže vstala od počítače a dala se do jeho přípravy. Když voda v konvici hlučela varem, usmála se, protože jí připomněla scénu ve vaně.
No a co. Samozřejmě, že je to její vlastní zkušenost. Vždyť se to tolik nabízí – sladce hřejivé prostředí koupelny, nerušená nahota, příjemně teplá voda, hukot co přehluší vzdechy a proud – vytrvalý, teplý, silný…
Která to nevyzkoušela, ta lže.
Před polednem zavolal Karel, že odjíždí „mimo Prahu“ a jejich společný oběd se tím ruší. „Vrátím se až večer. Přijdeš ke mně?“
Nechala ho čekat na odpověď: „Jo, přijdu,“ odfrkla pak mrzutá nad změnou programu. „Co znamená – mimo Prahu?“
„Promiň. Jedu do Plzně. Představ si, minulý týden jsem plzeňské firmě odpověděl na poptávku – poslal jsem nabídku na dodávku tisíce výrobních štítků. Dost jsem to přepálil, říkal jsem si, že z toho stejně nic nebude. A oni to objednali! Super! Jedu pro bližší info a podepsat smlouvu.“
„Co znamená – vrátím se večer?“
„Nejsi nějaká protivná?“ zabrblal. „Mezi osmou a devátou.“
Měla ještě na jazyku otázku ohledně „plzeňské firmy“, ale nevyslovila ji. Nakonec, proč by měla znát její název? „Tak fajn, před devátou budu u tebe.“
Položila. Skřípe to u ní, nebo u něj? Nebo u obou?
Sama do restaurace na oběd nepůjde. To je právě ta hranice míry emancipace, kterou nemá chuť překračovat. Samotná ženská v restauraci toho na sebe vyzrazuje příliš: jsem svobodná, bezdětná a zoufale hledám někoho, za koho bych se provdala a měla s ním ty děti, protože, jak všichni vidíte, mám nejvyšší čas. Přehání, ale přesto – jít sama nepřipadá v úvahu.
Jana je majitelka knihkupectví. Je skoro o generaci starší, ale je to kamarádka, na kterou je spoleh a když to jenom trochu jde, se vším praští a přijde.
Ani dnes nezklamala.
„Všichni jsou stejní,“ utěšovala, když usedaly ke stolu u okna, „aby se neposrali“. V kontrastu se svojí drobnou postavou, milým výrazem v obličeji a povoláním, které je spíše posláním, vyjadřovala se vždy zpříma, až drsně. Pro ostřejší slovo nechodila nikdy daleko. Nebyla v tom tupost fotbalového fanouška, nepoužívala vulgární výrazy zbytečně k tomu, aby ponížila nebo urazila. Spíš taková slova používala jako zkratku.
„Aby se neposrali“ – je v tom všechno: výsměch té sebestřednosti mužů, pohoršení nad nespolehlivostí, a také odhodlání obejít se i bez nich…
„Nemáš pocit, že jsou takoví…“ mlaskla, když hledala vhodná slova. „Jak bych to řekla? Nehotoví, primitivní? Nevdávej se, radím ti dobře.“
Eva se nadechla k souhlasu, ale Jana pokračovala. „Až se podruhé narodím, chci být chlap. Ptám se Zbyňka, jak může celé odpoledne vydržet se válet u televize. Že je unavený z práce. Cha, cha. Hovno unavený, říkám mu, líný jsi. Jal se mi vysvětlovat historické příčiny jejich ‚životního rytmu‘, že tisíce let lovili a mají v genech soustředit, ulovit, odpočívat, soustředit, ulovit, odpočívat… Dopoledne v práci se ,soustředil a lovil‘. Teď odpočívá. Děláte z nás blbce, říkám mu na to, už tisíce let. Pravdou je, že jste si zotročili svět a hlavně nás ženy a můžete si takový život dovolit.“
Teď Eva využila skulinku a vklouzla do debaty. „Buď v klidu, na moje vdavky to fakt nevypadá.“
„Copak? Karel zlobí?“
„Co já vím?“ opět pokračovala Eva, zatímco číšník servíroval objednané jídlo. „Mám poslední dobou pocit, že nám to nějak neklape. Nebo že nám ten náš vztah přešel do jiné dimenze – z ,nemůžu bez tebe být‘ do ,můžu bez tebe být‘.“
„A hergot, zbývá poslední ,nechci s tebou být‘.“
„No právě. S takovými pocity ženská přece nepřemýšlí o svatbě. Změňme téma. Zeptej se mě, co píšu.“
„Co píšeš?“
„Nic. Hledám. Ale ne, píšu, píšu… Jenom nevím, co se z toho vyklube. Nemám kostru. Jenom mlhavou představu, že to bude příběh ženy v tvém věku, trochu zklamané chlapy, chlapem, kterého má doma. Ženská, která přemýšlí jak dál žít… Něco lásky, něco sexu – zatím s mužským.“
Obě se rozesmály nad tou poslední větou.
„Doufám, že to okořeníš… něčím silnějším,“ řekla Jana a přimhouřila oči do úzkých štěrbinek.
Obě se odmlčely a prostor se najednou vyplnil zvláštním napětím.
Až Eva prolomila ticho: „Zatím to jsou jenom takové úryvky, které snad jednou nějak poskládám. Učím se myslet hlavou té o něco starší ženy. Kroužím a číhám. Sama jsem zvědavá, kam se tímto způsobem – propíšu.“
„Učíš se myslet hlavou té o něco starší ženy? O skoro dvacet let starší ženy? Tak to jsem taky zvědavá, co stvoříš.“
„Možná nic. Skončí to v šuplíku a budu muset začít znovu. No a co.“
Jana je najednou vážná. „Dáš si víno? Radši ne, že,“ odpoví si se smutným úsměvem. Najednou tu nesedí ta hubatá a energická ženská.
„Děje se něco?“ zeptala se Eva a mávla na číšníka.
„Já ti závidím,“ hlesla Jana.
„Závidíš? Mně? Co ty mně můžeš závidět? Ten můj utrápený vztah s Karlem, nebo těch pár knížek, které se ti tak špatně prodávají?“
„Ne, ne. I když obojí bych ti závidět mohla. Hlavně ty knihy. Vážně. Ty jsou dobré. Já ti ale závidím to nadšení… chuť se rvát. Elán. Mládí?“
„Ty mně? Ty mně závidíš nadšení a elán? Slyším dobře?“ Eva natáhla ruku přes stůl a konečky prstů se dotkla Janiny paže. „Překvapilas mě. Co tě znám, přeji si být jako ty – silná, chytrá, hezká. Co se stalo?“
„Že jsem slabá, hloupá, ošklivá?“ vzdychla Jana smutně.
„Ale co to říkáš? Co se stalo, že tady najednou sedíš jako hromádka neštěstí?“
„Nevím. Stárnu. Únava materiálu, nebo co. Poslední týdny, měsíce řeším samu sebe. Nebaví mě práce, nebaví mě číst, nebaví mě psát, chlapi… ženy,“ usmála se trpce. „Jsem ve slepé uličce a nevím jak ven.“
Všimla si číšníka, již zpátky za barem, jak s nepatrným úsměvem zvedl obočí – tak pomalu odtáhla svoji ruku z Evina dosahu.
„Co podnikne ta tvoje hrdinka se svým neradostným životem?“ Nečekala na odpověď a pokračovala: „Já chodím ke cvokaři…“
„No počkej – to jako k psychiatrovi?“
„Tak psychiatr to zrovna není, ale psycholog.“
Obě se odmlčely. Eva zpracovávala překvapivou informaci a Jana si vychutnávala náhlý pocit úlevy. Číšník je pozoroval s potutelným úsměvem a byl si jistý, že ty dvě ženské, které si teď dlouze hledí do očí, spolu „něco“ mají.
„A?“ přerušila Eva tu chvíli ticha.
„Co a? Prostě mám svého psychologa. Jdu k němu, vykecám se, on to nahraje na diktafon – já mu to dovolila, je to jeho metoda – a na další schůzce to spolu rozebereme – a záznam smažeme.“
„Funguje to? Pomáhá ti?“
„Byla jsem tam dvakrát a další návštěva je zítra. Nemůžu říct. Snad.“
Eva se zatvářila nedůvěřivě: „Co je to za chlápka? Jak jsi k němu přišla?“
„Hovno,“ odbyla Jana náznak pochybností. „On je v pořádku. Doporučila mi ho moje doktorka. Eimut se jmenuje. Jan Eimut. Docela hezkej chlap, mimochodem.“
Tak se stalo, že Eva poprvé zaslechla jméno Jan Eimut. Copak to? Překvapilo ji lehké zamrazení, když doznělo.
„Zase ta citlivá čidla, co zaznamenala mihnoucí se stín, a vše jako by se nepatrně zachvělo,“ napadlo ji… a navzdory tomu se usmála.

Jsou čtyři a „vězeň“ nikde. Seděl jsem za svým masivním stolem a čekal. Stalo se poprvé, že nepřišel včas. Ještě jednou jsem si pročetl poznámky. Pustil jsem diktafon: „Zlo, které… smrdělo jako ty matrace, na kterých jsem ležel. Zlo, které mě dusilo… jako ten vydýchaný vzduch cely. Bylo tou vlhkostí, která se srážela na okně… a kapky stékaly a kreslily další mříže – nebylo úniku.“ Zmáčknul jsem tlačítko stop. Jsem ready.
Nejde a nejde.
Půl páté. Kde ten chlap je?
Čas se vlekl.
Zadíval jsem se do letokruhů desky stolu a prstem bezděčně sledoval jejich tvar. Běžel jsem ukazovákem jejich stopou a jako jehlou gramofonu z vinylové desky jsem tím prstem snímal dávný zvuk: „Spíš? Nejspíš. Spíš, spíš a v tom snu co sníš…“ Jak to bylo dál? Téměř každé slovo končilo písmenem š, až z toho vzniklo chlácholivé ššššš.
Už jsem to zapomněl.
Také hudba zněla. Byla tichá a přátelská – a přicházela jakoby z dálky. Nebo z hloubky času. I ta chlácholivě ššššuměla. A nakonec starý zvuk, který mi připadal jako ladění stanic u rádia. Dávný zvuk, který se dnes už neslyší. Pískání, hučení, šumění… a pak hlasy, hudba a zase pískání. Co mi to připomíná? Konec písně „I’m the walrus“ od Beatles. Ano, přesně.
Mám rád hudbu Beatles. Nikdy se mi neoposlouchala a to ji poslouchám od dětství. Jsem Eleanor Rigby, napadlo mě nevím proč.
Už nepřijde, to je jasné. Mohl zavolat.
Rozhodl jsem se využít získaný čas přípravou na zítřejší konzultaci. Jana Malá, čtyřicet pět let, majitelka knihkupectví. Vybavil jsem si ji. Snad se ani nemohla jmenovat jinak – malá, hezká bruneta. Začetl jsem se do poznámek: Krize středního věku. Odrostlé děti se osamostatnily a odešly z domova. Stereotypní práce, kterou vykonává posledních téměř dvacet let. Pětadvacet let manželství.
Pustil jsem si záznam z její první návštěvy: „Nechci do sebe rvát antidepresiva, protože si myslím, že moje chmurné nálady nejsou důsledkem psychické poruchy,“ spustila docela rázně, jinak než jsem čekal. V duchu jsem s ní souhlasil.
„Nejspíš je to jen souběh několika nepříjemných faktorů. Děti vylétly z hnízda. Skoro dvacet let podnikám v oboru, který je opravdu o nervy – prodávám knihy. Neřekl byste, že? Pětadvacet let mám jednoho manžela… Nečekám zázrak, ale chci poradit jak dál. Sama to nevymyslím.“
„Z toho, co od vás slyším, a z celkového dojmu, který na mě děláte, musím jenom souhlasit, že nejste adept na léčbu medikamenty. Dokonce mám pochybnosti, jestli jste vůbec případ pro psychologa. Omlouvám se, nechci zlehčovat vaše potíže, ale opravdu, z toho, co jsem od vás doposud slyšel, nejsem schopný vystopovat nějakou anomálii. Řekl bych, že všechno je tak nějak v normálu, a pokud jste unavená z jednotvárné práce a z manžela, nečekejte ode mě, prosím, že vám doporučím změnit obojí. To byste tady mohla být do roka znovu s tím, že je všechno stokrát horší.“
„Já vím, asi jsem svoje problémy nedokázala jasně popsat. Víte, já jsem roky v ,knihách‘ a za tu dobu jsem si vypěstovala… Jak bych to řekla? Nelibost k dlouhým kecům. K takovým těm dlouhým souvětím, která zrovna vy používáte a do kterých mě nutí vaše přítomnost.“
„To mě mrzí, opravdu. Dobrá. Znovu. Zkuste to po svém.“
„Tak jo. Odmyslet si vás nedokážu, ale pokusím se… Hrozně mě všechno sere, pane magistře…“
Dostala mě. I v tom záznamu bylo slyšet můj smích.
Pak se jí teprve rozvázal jazyk. Mluvila a mluvila, a když to uznala za vhodné, řekla: parchanti nevděční, smraďoch na gauči nebo – ať jdou všichni do prdele. Když jsme skončili a ona odešla, uvědomil jsem si s rozpaky, že se mi po tomto sezení tak nějak ulevilo.
Vypnul jsem diktafon a přistoupil k oknu. Venku se rychle šeřilo, protože obloha, přes den tak jasná, se zatáhla. Nepršelo a zřejmě ani nebude, ale oblačnost prospěla blížícímu se večeru. Bude to dlouhý večer. Zase ta tíseň někde v hrudi. Jsem Eleanor Rigby, vzpomněl jsem si.

All the lonely people
Where do they all come from
All the lonely people
Where do they all belong

Nalil jsem si sklenici vína, zhasnul světlo a usedl do křesla proti oknu. Z hlediska mojí profese nejhorší způsob, jak zahánět tíseň.
Měsíc úplně neprosvítil závoj z mraků, ale světlejší místo na obloze prozrazovalo jeho polohu.
„Slyšíš mě?“ zkusil jsem.
„Slyším. Dokonce tě i vidím, Jene,“ zaduněl měsíc z hloubi.
Překvapilo mě to. Upil jsem vína. „Víš, co jsou to písně? Dolehne k tobě hudba?“
„Jistě. Ne každá hudba dospěje až k mým uším, ale ta co ano, a nejen k mým uším, ale co letí dál vesmírem – je krásná. Viděno z vesmíru, není nic lepšího, co byste vy, lidské bytosti, stvořily.“
„To by mě nenapadlo,“ zapochyboval jsem, „hudba je jistě krásná, když se umí, ale nemyslíš, že jsme toho dokázali víc?
„Hmm,“ hlesl pochybovačně.
„Tobě se nelíbí naše stavby, naše města, naše… dílo?“
Ticho.
„Viděl jsi snad někde ve vesmíru něco lepšího?“ zkoušel jsem to dál.
„Proč si myslíš, že vaše města jsou lepší – než… třeba města mravenců?“ řekl konečně, ale jen mě tím rozčílil.
„Města mravenců? Slyšel jsem dobře? Ty srovnáváš nějaké mraveniště s lidskými městy?“ Obrátil jsem do sebe zbytek vína ve sklenici. Fakt mě naštval.
„Ta vaše města totiž lepší nejsou,“ pokračoval nelítostně, „stavíte je v rozporu s přírodou. Nerespektujete ji. Nadutě se ji snažíte pokořit a… to je hloupé. To by mravenci neudělali. Ani já bych si to nedovolil.“
Nadechl jsem se k obraně všeho lidstva, ale pak jsem to vzdal: „Opravdu z nebes vypadáme tak hloupě?“
„Nejen z nebes.“ Po chvilce ticha však smířlivě dodal: „Ale hudbu… hudbu, tu umíte krásnou.“
Nalil jsem si a přemýšlel, mám-li pokračovat v této debatě.
Napil jsem se, než změním téma, ale měsíc mě předešel. „Všiml sis, že všechno to vaše úsilí, ten váš zápas, který denně svádíte s přírodou, se vždy pomalu, ale nezadržitelně obrací proti vám?“
„Co tím myslíš?“
„Skoro všechno, co děláte,“ pravil zhurta. „Města. Stavíte je pro vlastní pohodlí – velká, betonovo-asfaltová. Ale hlučná a tak zaprášená – až jsou nepohodlná. Já někdy nahlížím do měst mravenců, mravenišť, jak říkáš, a nikdy jsem, člověče, neviděl, že by ti mravenci houfně prchali z útrob svého města někam ,do přírody‘. Oni respektují ty miliony let prověřená pravidla – a nemusí prchat sami před sebou.“
„Možná máš pravdu. Určitě máš pravdu – pokud lidskou činnost posuzuješ jen podle jejího vlivu na přírodu. Tady je skoro všechno špatně. Existuje ale i jiný úhel pohledu a z tohoto jsme výjimeční, v našem světě jediní, a jestli i ve vesmíru – to ty víš nejlíp. My lidé dokážeme tvořit! Stavíme domy, divadla, mosty… a dáváme jim krásu a často i něco, čemu říkáme duše. Naše sochy a obrazy vyjadřují pocity – smutek, radost, lásku… Kdo ještě tohle dokáže?“
„Čím by byly vaše sochy bez mého světla? Černým stínem v tmavé noci. A pak, obrazy a sochy vytváří i příroda, ale vy jste zapomněli rozhlížet se. Nevidíte je. Ještě tak západ slunce, nebo štíty hor, co se tyčí k nebesům… ale ty tisíce drobných krás – až na pár jedinců mezi vámi – nevidíte. Vytváříte pak věci, které považujete za oduševnělé a krásné. Možná takové jsou – ale jen pro vás. Nedosáhnou vesmíru. Ne, opakuji, jediné, v čem jste opravdu výjimeční, je vaše schopnost tvořit hudbu. Stvořili jste ji a právem na ni můžete být hrdí. Jinak nic. Nic, co by stálo za řeč.“
„Co naše technika?“ bojoval jsem ještě. „Není to úžasné, co jsme dokázali? Podívej – mobilní telefon – když budu chtít dovolám se třeba… do Austrálie! Vyťukám číslo a můžu mluvit s přítelem v Austrálii…“
„Řekni mi aspoň jeden důvod, k čemu je dobré dovolat se do Austrálie. Pokud vím, nemáš přátele ani v tomto městě.“
Takhle absurdně jsme rozprávěli. Čas plynul a víno teklo. Kam se podělo moje odhodlání… Snad celou noc bychom se přebíjeli argumenty, až nový den by nás oba přepral, ale nestalo se tak.
„Existuje Bůh?“ ptal jsem se právě, když na stolku zacinkal mobil. Znamení – napadlo mě nejdřív.
„Austrálie,“ utrousil měsíc lakonicky.
Mžoural jsem na displej, oslňoval mě, a také víno vykonalo své – vzdal jsem to: „Eimut, prosím…“
„Dobrý večer, pane Eimute… volám vám… ani nevím proč… snad, snad abych se rozloučil…“
Vystřízlivěl jsem. Vězeň. Volá mi můj vězeň! „Co to říkáte? Proč se loučíte? Kam odjíždíte?“ sypal jsem otázky ve zlé předtuše.
„Neodjíždím… odlétám.“
„Kam odlétáte? Odkud voláte?“
„Odkud volám?“ odmlčel se a několik dlouhých vteřin jsme vzájemně poslouchali svůj dech. „Skončím to, pane… už nemůžu dál. Sedím v okně svého bytu a už vím, že skočím. Nic mě nezastaví… Jenom, než to udělám, vám chci říct… poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal. Mně ale není pomoci… Nic si nevyčítejte… Bez vás bych to udělal už dřív…“
Mrazilo mě z těch docela klidně pronášených vět. Vybavil jsem si desetipatrový panelák, v jehož nejvyšším patře bydlel. Ve vteřině jsem se rozhodl: „Za dvacet minut jsem u vás. Dejte nám oběma šanci, vraťte se do bytu a počkejte na mě. Dejte nám oběma šanci, hned přijedu,“ vychrlil jsem nesouvisle. „Haló, slyšíte mě?“ Neodpovídal. Vymáčknul to. Ve spěchu jsem si přetáhl svetr přes hlavu a běžel dolů po schodech až do garáže v suterénu. Vyjel jsem z garáže. Nezdržoval jsem se zavíráním vrat a vyrazil na cestu.
Praha se ještě nechystala ke spánku. Tančila vyzdobena světly. Ano, byl to tanec. Divoký tanec. Rej světel, uprostřed kterého jsem se náhle ocitl.
Překvapen, ale nedbal jsem na blesky, které se míhaly kolem, a spěchal jsem. Tam, kam už jsem dohlédl a kde se tisíce světel nemíhaly a vypadaly jako hvězdy na srpnové obloze, tam na mě čekal snad ještě větší zoufalec, než jsem sám.
I v mojí mysli tančila světla. Okolní svět mě prostoupil, nebo se moje rozbouřená mysl rozlila do prostoru kolem? Světelná bouře. Nehřmí, uvědomil jsem si. Blesky světel se křižují, ale chybí hřmění. Je ticho. A do toho ticha mi vytanula otázka: existuje Bůh? Zůstal jsem chvíli stát na světelné křižovatce. Tichá bouře ustrnula. Přes všechna okna jsem se rozhlížel a hledal světlé místo na obloze, kde se skrýval měsíc. Nenašel jsem ho přes tu záplavu světel kolem. „Slyšíš mě? Je Bůh?“ zakřičel jsem.
Žádná odpověď. Světla se dala do pohybu. Rychleji, rychleji, rychleji. Tiché blesky protínají prostor, křižují se a znovu prostupují moji mysl… Najednou hrozivě zahřmělo.


Zabořen v křesle, poslouchal hučení sprchy. Ručníkem si protřepal vlasy a nechal je uschnout a vypadal pak jako dikobraz, bez toho, že by je učesal.
Marta vyšla z koupelny, osušku měla omotanou kolem těla s uzlem na prsou a ručníkem si pečlivě vytírala vlasy. Sledoval ji s nepatrným úsměvem na rtech. Osuška byla úzká a mohla spolehlivě skrýt buď nahoře, nebo dole. Zvolila kompromis a zauzlila ji na prsou tak, že ta se dmula nad tím sukem a dole z poloviny koukal zadek.
„Co se tak potutelně usmíváš?“ překontrolovala se pohledem od suku dolů.
„Ne, nic. Já jenom tak – je mi s tebou hezky. Pojď ke mně.“
Přistoupila k němu a nepřestávala si vysušovat vlasy ručníkem. Objal ji kolem nahých stehen.
„Pusť mě, mám mokré vlasy,“ žadonila, ale nevyvinula se z objetí.
Hladil jí stehna, pak sunul ruce nahoru, výš přes boky, pod osušku až k chladivým ňadrům… Suk nevydržel nápor, rozuzlil se a osuška sjela dolů na zem.
Sklonila se k němu k polibku, ještě ne úplně suché vlasy jim zasypaly tváře… S úsměvem se odtáhla: „Vydrž, dosuším se, nebo budu vypadat jako ty.“
Zavřela za sebou dveře od koupelny a fénem profukovala vznikající hřívu. Pak si vlasy česala. Vlasy – to je pořád to nejlepší, co mám, pochválila se. Čtyřicet devět zní hrozivě, ale ani postava není ještě k zahození. Zvedla ruce a propletla prsty za hlavou. Ňadra jsou jako dřív, ale jen když mám ruce nahoře, když je spouštím dolů, je to horší, horší, ještě horší… Čtyřicet devět. Ne, to bylo. Teď je rok nula.
Naklonila se blíž k zrcadlu: „Všechno nejlepší k nultým narozeninám…“ Lekla se vlastních slov. On je o dvaadvacet let mladší. Mohla bych být jeho matka, vetřela se jí myšlenka, ale hned ji zapudila. No a co. Co má být. Proč bych ho měla od sebe odhánět? Proč bych si nemohla prožít svůj sen?
Ano, vzpomíná si, všechno začalo snem:
V tom snu přikládala fonendoskop na jeho hruď: „Vy se mě bojíte? Srdce vám buší, jako byste běžel stovku.“
Neviděla mu do tváře, ta se skrývala v mlžném oparu. Mhouřila oči. „Jak se jmenujete? My se odněkud známe, ne?“
Mladík neodpovídal, jenom pokýval hlavou souhlasem a tím pohybem rozhýbal mlžný závoj. Najednou probleskla tvář.
„Vy jste ten mladík z parku! Každé ráno se potkáváme.“
Mlčel.
„Ano, poznávám vás,“ řekla se smíchem a pomyslela si: Poznávám tě. Ten pohled – co tě usvědčuje, že se ti líbím. Vždycky se tak díváš, neuhneš očima, ani já neuhnu. Je to milé. Už ten tvůj pohled mě potěší, natožpak úsměv, který vždycky vykouzlíš. Nenápadný, téměř nepostřehnutelný úsměv, ale já ho vnímám, cítím ho. Usmíváš se očima.
Mladík v tom snu mlčel.
„Jak se jmenujete?“
Neodpověděl. Jenom kývl hlavou, rozptýlil mlhu a usmál se pohledem.
Dívala se do těch očí a někde v jejím nitru se pohnulo magma. Pak ucítila jeho rty na svých.
Mlčel i mezi polibky.
Ten sen se jí nezdál náhodou. Toho mladíka znala, či jen vídala při své cestě do práce. Každé ráno totiž chodí do ordinace pěšky. Má to sotva deset minut, z toho polovinu parkem, takže je to příjemná ranní procházka. I tenkrát, vzpomíná si, drobnými krůčky, co úzká sukně dovolila, spěchala, aby byla v ordinaci před osmou.
Přemýšlela o Pavlovi – svém muži. Zradil, ví to už dlouho, ale bolí to stále stejně. Možná stále víc. Co je to za život? Co si vůbec myslí? Že si bude užívat s holkama, dohánět, co zameškal… a já budu běhat od sporáku k oknu, vařit, žehlit a vyhlížet, kdy laskavě přijde domů? Ráno jakoby nic… Marto, Marti… Nejradši by ho kopla.
Ponořena do svých myšlenek prošla ulicí a pokračovala parkem. Ve stínu už krásně zelených lip si vzpomněla na mladíka, se kterým se tady vždy potkává – a na sen, který se jí v noci zdál. Potkají se i dnes? Mimoděk mhouřila oči, aby dohlédla i siluety vzdálenějších postav.
Ne, nevidí ho. Uvědomila si, že ji to rozladilo víc, než by snad mělo. Dnešek nezačal dobře.
Zvolnila krok, slunce probleskovalo korunami stromů – co si to namlouvám, míchají se mi sny s realitou. Vždyť ten kluk se po cestě do práce usměje na každou ženskou, co je trochu k světu… A i kdyby ne, co s tím? Zastavím ho a řeknu: ahoj, dnes v noci se mi o tobě zdálo. Proč ho chci vlastně potkat? Proč se na něj dokonce těším? Je hezký… ne zase tolik. Toužím po sexu… jo, ale dá se to vydržet. Flirt… trochu.
Loudala se. Podvědomí zpomalilo její kroky, aby se zvýšila pravděpodobnost, že ho přece jenom potká. Zaklonila hlavu a přivřela oči… Jo, už vím – hrozně, ale opravdu hrozně potřebuji, aby mě měl někdo rád. Najde se někdo, kdo by mě měl rád? Vrátila se pohledem k míjejícím chodcům. Haló. Nikdo nic. Její přání vepsané do očí nikdo nezaregistroval. V mém světě není nikdo, kdo by o mě stál. Můj svět je tento park, ulice, kterou jsem prošla, čekárna před ordinací, ordinace…
Vyšla z parku. Sluneční světlo ji oslnilo, ale nevnímala to.
„Paní... Paní!“
Až při druhém oslovení pochopila, že je určeno jí.
„Čekám tady na vás… nechtěl jsem vás poděsit v parku,“ řekl jako by nic a nořil se ze záplavy světla, jako z mlhy v tom snu.
Mladík ze snu!
Dívala se mu do tváře, do jeho očí, neschopná jiné reakce. Je to on? Je… možná jediný v tom jejím světě, který…
„My se trochu známe, potkáváme se tady v parku… Já jsem Petr. Možná se mýlím… doufám, že ne, ale připadá mi, že si chceme něco říct.“
„Ano? A co?“ Zmohla se na jediné, ale hned dodala, aby zakryla rozpaky: „Jo, vzpomínám si, míjíme se v parku… A co mi chcete říct?“
Neuhnula pohledem. Znejistěl.
„Myslím… mám pocit, že jsme si něco naznačili svými pohledy.“
„Mám dvě dioptrie na každém oku, mladý muži,“ přeháněla, „v mém pohledu žádné náznaky nehledejte.“
Uznal její převahu a ¬– snad jen aby dodržel vymyšlený scénář – hlesl: „Můžu vás pozvat dnes odpoledne někam na kafe?“
„Nezlobte se, ale s mladými pány, se kterými se občas potkám na ulici, na kafe nechodím.“ Usmála se na něj a pak se odvrátila, aby pokračovala ve své cestě. „Omlouvám se, nezlobte se,“ slyšela jeho hlas.
Neodpověděla. Kousala se do rtu, aby nevykřikla – bože, já jsem blbá. Vítězným krokem odcházela, ale v duši poražena. „Copak mně dal šanci? Zaskočil mě. To jsem nebyla já, kdo mu odpovídal. To byly reflexy, které předběhly mozek. Reflexy, které má vypěstované každá ženská proti obejdům. Kdybych ho viděla přicházet, kdyby se usmál jako jindy, kdyby…“ Měla vztek na sebe i na něj.
To bylo před několika týdny. Čekal ji denně, pozdravil vždy s úsměvem a prohodili pár slov.
Nakonec s ním na to kafe šla… a pak ještě několikrát.
Teď jsou tady v jeho bytě. Budou se spolu milovat… podesáté, podvacáté?

Eva vstala od počítače a procházela se bytem. Myslela na doktorku Martu. Její malá velká láska nebyla v plánu, ale přišla tak, jak láska přichází, nečekaně – jako první krůček a předzvěst nového života. Ne, není to akt pomsty za manželovu nevěru. Taková její Marta není.
Tu lásku jsem chtěla prožít já, přiznala si Eva, a skrz Martu jsem ji cítila. To já si přála potkat svého rytíře. To já hrozně, ale opravdu hrozně potřebuji, aby mě měl někdo rád. Byla jsem Martou a Marta byla mnou. Ano, aniž jsem to původně zamýšlela, stává se Marta mým obrazem – píšu příběh ženy a posléze zjišťuji, že je to vlastně můj příběh, moje představy a moje sny.
Eva se zastavila u okna. Venku už byla tma. Kolik je hodin? Osm. Půjde. Slíbila, že v devět bude u Karla. Povinná láska – napadlo ji. Nebo jak pojmenovat jejich vztah? Zvyk. Takovýježivot. Taktochodí. Cobyschtěla. Bojímsesamoty. Shlížela oknem na blikající sídliště. Tisíce světel. Bojím se samoty.
Rychle se oblékla a v dalších minutách už spěchala ulicí. Na tramvaj chvíli čekala. Možná by byla všechna místa k sezení obsazená, pokud by si všichni sedli, ale několik lidí, tak jako Eva, zůstalo stát. Hezky oblečená paní, snad aby si nezmačkala kostým, dokonce mladík se sluchátky v uších, pán s pleší stáli kousek od ní. Starší paní, nějaká slečna a ještě starší paní seděly na nejbližších sedadlech. Pak seděl muž, tmavovlasý, s hezkýma očima. Že jsou hezké si její oči všimly o pár vteřin dřív, než si to vůbec uvědomila. Uhnula, protože delší pohled už byl nepřípustný. Pozdě. Signál byl vyslán a zbývající tři stanice cítila výzvu těch očí. Když vystupovala na své stanici, přepečlivě dbala, aby výraz její tváře nedával nejmenší naději. Ach, ti muži. Teď už nepospíchala. Času dost. Všichni ti, co vystoupili s ní, ji předběhli a coby spořádaný hlouček přecupitali přechod na zelenou. Eva ve vteřince nerozhodnosti přece jenom natáhla krok, ale hned zase ubrala, když panáček na semaforu zčervenal. Co noha nohu mine se loudala k přechodu. Tik, tik, tik – jako hodiny tikal signál pro slepce a utvrzoval ji ve zvoleném tempu. Zaposlouchala se. Srdce i dech jako by srovnaly frekvenci s těmi hodinami. Tik, tik, tik – zavřela oči. Jsem slepá. Soustředěně vyčkávala změnu. Tiktiktik… Otevřela oči s nedůvěrou ve svůj sluch a vykročila vstříc zelenému panáčkovi. Jeden krok, druhý, třetí… Něco není, jak má být – blesklo jí hlavou. Kužely světel, které se vynořily zleva, se stáčejí k ní a pohybují se příliš rychle. Proboha, udělala jsem chybu! Je to moje chyba! Proč jsem zavírala oči? pomyslela si ve chvíli věčnosti, kdy světla už přízračně pomalu podsekla její nohy a jako býk rohy nabrala její tělo a vymrštila je do výšky.
Vichřice, napadlo ji. Zase letím proti proudu času – když vše se slilo v barevnou šmouhu.
Pak vichřice přelétla a duněním ustala. Ticho. Tiktiktik…
Uviděla se – dítětem, schouleným v bázni z nepochopitelného – Ne, to nebyla moje chyba.

Zahřmělo a na zlomek vteřiny jsem zahlédl tvář. Boží tvář? Vzýval jsem ho – musel to být Bůh. Či anděl? Anděl s ženskou tváří. Byla to ženská tvář? Určitě. Vyděšená ženská tvář. Byla to žena! Vyděšená ženská tvář… a pak zahřmělo. Bože.
Můj mozek konečně z těch vjemů sestavil celou mozaiku. Bože, jestliže jsi, řekni, že jsem ji nesrazil. Zvedl jsem zrak do zpětného zrcátka. Prostoupila mě hrůza. Není pochyb, stín na silnici nemůže být nic jiného než ležící tělo. Srazil jsem ji! Srazil jsem ji!
V mojí mysli se rozběhl film – zastavil jsem auto, běžel ten kousek zpět a hned se skláněl nad nehybným tělem.
Moje ruce a nohy ale řídí vůz dál.
V tom filmu jsem zvedl hlavu zraněné ženy, abych viděl její obličej, a stíral jsem krev z její tváře. Je snad mrtvá?
Ve skutečnosti moje prsty křečovitě svírají volant. Vteřiny plynou a já jedu dál. Moje tělo je bezduchý mechanizmus. Autopilot, který umí jen sešlápnout spojku a zařadit rychlost, držet směr k naprogramovanému cíli, přibrzdit před kruhovým objezdem…
Auto zpomalilo a duše, která se před chvílí v hrůze skláněla nad ženou, doběhla tělo. Zpátky, zpátky – poručila hned.
Projel jsem kruhovým objezdem a s opět nabytou schopností se ovládat vyrazil zpět. Překvapilo mě, jak moc jsem se vzdálil od místa neštěstí. Trvalo pár minut, než jsem v protisměru uviděl několik stojících aut a hlouček lidí. Pomalu, sotva krokem, jsem se blížil. Chlap uprostřed silnice gestikuluje, abych nezastavoval a projel. Stáhnul jsem okýnko a chci mu říct… Naše pohledy se setkaly. Mluvím. Spíš jen pohybuji rty, ale nevychází ze mě ani hlásek. Chlap nechce nic slyšet a zuřivě mává rukou. „Pokračujte, pokračujte. Máte zelenou.“ Míjím ho a očima pátrám po ženě. Pro míhající se postavy a stíny ji nevidím.
Na křižovatce jsem odbočil doprava. Ujel jsem pár desítek metrů, když kolem mě v protisměru prosvištěla rychlá pomoc. S houkáním a zapnutým majáčkem odbočila k místu nehody.
Zastavil jsem u kraje cesty a vystoupil z auta. Podlamují se mi nohy a udělalo se mi špatně. Zvracím. Bože, co jsem to udělal? Blikající světla záchranky dohlédnu. „Vězeň“ – vzpomněl jsem si.
Majáček se dal do pohybu, otočil se, projel křižovatkou a když mě míjel, houkal do noci – žije, žije, žije…
Znovu jsem projížděl kolem toho místa. Hlouček lidí zmizel. Jenom dvě auta stála na krajnici, jedno bylo policejní. Měl bych zastavit, ale autopilot opět vládne volantu. „Vězeň.“ Mírně jsem sešlápnul plynový pedál a na kruhovém objezdu odbočil směrem k panelovému sídlišti.
Duše dohonila tělo. Světelná bouře ustala. Zranil jsem tu ženu. Možná jsem ji zabil, jde mi hlavou. Musím se vrátit a přiznat se. Musím. Nejdřív ale promluvím s tím bláznem. Všechno je to jeho vina. Mám na něj vztek.
Křižovatky, samé křižovatky – v mysli i na cestě mezi bloky. Tady někde bydlí. Nebo je to ten vedlejší blok? Ve výhledu mi brání pár stromů a keřů. Nejsem si jistý. Míjím keře a chci odbočit. Výjev, který se mi naskytl při pohledu na odvrácenou stranu vysokého domu, mi vyrazil dech. Světla policejního majáčku se zabodly do mých očí a mého srdce a zlověstně vykreslují mně dnes už tolik známý obraz místa neštěstí. Policajti, auto rychlé pomoci, policejní páska přes cestu. Pochopil jsem. Jsem v šoku a nemůžu odtrhnout oči od těch světel. Člověče, co jsi to udělal?! Proč jsi na mě nepočkal? Až teď jsem si všiml policisty, který se sklání k mému okýnku. Něco říká, ale neslyším ho. Až po chvíli mě trkne okýnko stáhnout.
„Dál nemůžete, pane. Stalo se tady neštěstí. Pokud tady bydlíte, zaparkujte kousek dál.“
„Co se stalo?“ šeptám.
„Nějakej chlap vypadl z okna.“
Ještě něco říká, ale nerozumím mu. Duše opět opustila tělo a běží vstříc majáčku, zatímco moje ruka zařadila zpátečku.
Domů, chci domů. Jedu krokem. Řidiči aut, která mě předjíždějí, si zuřivě klepou na čelo. Nemám sílu na žádnou reakci. Nemůžu zrychlit, nemůžu ani mávnout rukou v odpověď na ta zuřivá gesta.
Trvalo celou věčnost, než jsem konečně zacouval do garáže. Sesul jsem se do křesla. Na stole nedopitá láhev vína. Udělalo se mi nevolno. Byl to sen? Kéž by byl. Bože, ať se probudím z tohoto snu. Pokolikáté dnes vzývám Boha? Marně. Vtom zacinkal mobil. Úplně jsem se vyděsil. Zase znamení? Snad jsem se zbláznil. Beru mobil, který nepřestává cinkat tím jindy příjemným tónem. Na displej nevidím.
„Prosím.“
„Dobrý večer. Policie. U telefonu nadporučík Starý. Můžete mi říct vaše jméno?“ Vyschlo mi v krku a myšlenky se rozvířily v mozku. „Eimut. Jan Eimut,“ zasípal jsem odevzdaně.
„Pane Eimute, potřebujeme nutně vaše svědectví v případu, který se dnes večer stal. Řekněte mi vaši adresu. Musíme vás, bohužel, ještě teď večer vyslechnout. Přijedeme si pro vás.“
Jako poslušný stroj jsem nadiktoval svoji adresu. Když jsem pak vymáčkl telefon, uvědomil jsem si, že tomu policajtovi muselo být už z mojí poslušnosti jasné, že vím, co budu muset vysvětlovat. „Ale vím to? Bude to ta nehoda? Nebo sebevražda vězně? Nebo obojí?“
Nemyslí mi to. Až po chvíli: Našli v jeho mobilu záznam o našem hovoru. Tak se o mně dověděli. Proto přijedou.
Neuplynulo ani deset minut, když zazvonili u dveří. „Dobrý večer, pane Eimute. Můžeme na chvilku dál?“ začal zřejmě nadporučík Starý zdvořile, ale hned to pokazil. „Jinak bychom vás museli vzít k nám.“
„Pojďte dál.“
Byli dva a jeden, pokud jsem si stačil všimnout, zůstal ve voze.
„Jmenuji se nadporučík Starý a před chvilkou jsem vám volal. Znáte muže jménem Petr Záleský?“ spustil hned, jak se usadili v obýváku.
Potil jsem se a v ústech jsem měl sucho. Odkašlal jsem si, abych vyplnil nevhodnou pauzu. Přiznat se ke všemu? Nepřiznat? Není čas to domyslet.
„Ano, znám pana Záleského, chodí ke mně na konzultace. Jsem jeho psycholog.“ „Psycholog? Aha. Už chápu, proč vás má v mobilu uloženého pod slovem – psycho.“ Zasmál se. Ano, zasmál se jako dobrému vtipu, ale napětí těch minut nepovolilo. Ba naopak, ten smích mi připadal zlověstný a nebezpečný.
„Psycho? Opravdu?“ vykoktal jsem. Ale pak už jsem to nevydržel: „Co se stalo? Proč jste tady, pánové?“ Tímto bylo rozhodnuto, uvědomil jsem si v další vteřině. Teď už musím jenom zapírat.
Jako mávnutím proutku nadporučík Starý zvážněl. Díval se mi zpříma do očí a já měl pocit, že mě rentgenem toho pohledu prohlédl. Celou věčností se zdála tato chvíle a vydržel jsem neuhnout pohledem jenom pro svou otupělost alkoholem a pro náhlou únavu, která na mě dolehla jako důsledek prožitých útrap.
„Co se stalo? Na to jsme se přišli zeptat vás, pane Eimute.“
„Nerozumím vám.“ Nemůže přece vědět, že mám ještě další důvod hrát tohle divadlo, běželo mi hlavou.
„Vy opravdu nevíte, proč jsme za vámi přišli?“
„Pochopil jsem, že se něco děje kolem pana Záleského, ale opravdu nevím co.“ Ani jsem nemrkl.
„Dobrá… Pan Záleský, všechno tomu zatím nasvědčuje, spáchal dnes večer sebevraždu. A u vás jsme proto, že krátce před tím, než to udělal, vám telefonoval. Co vám říkal? O čem jste spolu mluvili?“
Zatmělo se mi před očima. Zase ta nevolnost. „To je strašné,“ řekl jsem jen a možná to vypadalo přesvědčivě.
„Co vám říkal? Mluvili jste spolu jenom pár minut před tím, než skočil. Máme několik svědků, kteří nám nezávisle čas činu stanovili.“
Zhluboka jsem se nadechl a překonal nevolnost. „Ano, volal mi… Mluvil jenom chvíli. Omlouval se, že nepřišel dnes odpoledne na konzultaci.“
„A dál? Co říkal dál? Mluvili jste spolu dvě minuty.“
„Říkal… že se loučí, že už na terapii nepřijde… že odlétá.“
„Vy jste z těch jeho slov nepochopil, že mluví o sebevraždě? On se přímo nevyjádřil, že chce ukončit svůj život?“
„Promiňte,“ soukal jsem ze sebe, „jsem momentálně v dost tíživé životní situaci… mám nějaké osobní problémy… Něco jsem večer vypil a když pan Záleský volal, nebyl jsem zrovna přístupný k chápání nějakých náznaků, které dělal. Jen jsem ho vyslechl – že nehodlá už pokračovat v návštěvách u mě, a že – jak říkal – odlétá.“
Policajt se díval na nedopitou láhev vína a s neochotou přijímal moje vysvětlení. „Opakuji – on se přímo nevyjádřil, že chce ukončit svůj život?“
„Ne, přímo se nevyjádřil,“ pečetil jsem.
„Nenechal dopis na rozloučenou, ale vy samozřejmě budete znát důvody, které ho mohly dohnat k sebevraždě?“
„Pan Záleský se před nedávnem vrátil z vězení a doposud prožíval trauma z útrap, které tam zakusil. Žádný jiný důvod neznám.“
„Máte nějakou dokumentaci z jeho konzultací?“
„Ano, mám. Písemnou i… zvukovou nahrávku.“
„Obojí budeme potřebovat,“ řekl nesmlouvavě. Jeho kolega měl před sebou otevřený notebook a něco zapisoval. Ten také ode mě převzal složku se zápisy z konzultací a diktafon. Pak se rozloučili.
Zůstal jsem sedět v obýváku, nevyprovázel jsem je ke dveřím. Slyšel jsem odjíždět auto a pak už bylo ticho.
Ticho.
I moje myšlenky už jsou tiché a klidné. Ano, probouzím se. Cítím chlad na prsou, ale také zklidňující vlnění vědomí, že se probouzím. Byl to jenom sen, napadlo mě na prahu spánku.
Usnul jsem – v milosti probouzení.

Na dveře klepu Bohu.
Mohu?
Ne. Ještě ne, Jene.

Ne, to nebyla moje chyba, jde jí hlavou v uhánějící sanitce, neschopna rozlišit, že v tuto chvíli to pro ni není to nejdůležitější. Teď ji mysl zradila úplně: Vzlétla jsem ke hvězdám… Jano! Ten zářivý bod nade mnou je slunce? Letím snad ke slunci? Ne, to je přece lampička nad mou postelí… Jano. Jano, vzpomínáš? Ta lampička…Vzpomínáš?
Je tomu možná rok, byly jsme spolu v restauraci… a opily se. Vidím to jako dnes – smějeme se, jsme dva blázni a nadáváme na chlapy. Nepotřebujeme je! K čemu? Díváš se mi do očí. Jsi hezká ženská a směješ se očima. Jsi starší než já, ale vějířky vrásek u očí tě spíš zdobí. Smějeme se a nevíme čemu. Smíchem nám tečou slzy a rozmazané šminky nás rozchechtají ještě víc. Dost. Snažíme se to zvládnout. Rozhlížíme se kolem, jestli někdo sleduje naše blbnutí. Snad nikdo. Utíráš si slzy kapesníčkem a říkáš: já se poseru. Další výbuch smíchu. Stoly jsou odcloněny proutěnými stěnami, ale vedle už si našeho veselí zřejmě všimli. Slyšíme smích těch naším smíchem nakažených a nějaké poznámky. Už opravdu dost. Znovu utíráme nosy. Oddychujeme. Záchvat smíchu snad právě pominul.
„Žijeme jenom jednou,“ říkáš bez souvislosti.
Dívám se ti do očí ve snaze vystopovat příčinu povzdechu.
Najednou jsi vážná: „Život nám utíká. Máš nějaké sny, představy, touhy a říkáš si: dnes ještě nemůžu, ale už zítra si něco z toho splním. Přijde zítřek a opakuješ – dnes nemůžu, ale zítra… zítra, zítra, zítra…“ Rukou si prohrábneš vlasy a pokračuješ: „Zastavme se, do prdele – a řekněme: ne zítra, ale dnes to uděláme. Protože zítra – zítřek nemusí nutně být.“ Oči ti posmutní, zjihnou.
Díváme se na sebe a jsme jiné než před pár minutami. Úplně jiné. A najednou to v těch tvých očích zahlédnu – výzvu, zvědavost, touhu… a ucítím tvoji bosou nohu na své. Nic víc, jenom teplý, přátelský dotyk tvojí nohy, který způsobí, že mě prostoupí vlna vzrušení.
„Myslím na to celý večer,“ říkáš a dál už mlčíme, zaujaté tím dotykem nohou. Náš dlouhý vzájemný pohled možná číšníkovi prozrazuje tajemství, jinak skryté pod ubrusem, ale málo nám na tom záleží. Za oknem už je tma. Upíjíme víno. Už druhá láhev. Cítím tvoji nohu na své. Pálí. Uhnu pohledem a něco říkám, poposednu a nabízím se k dotýkání. Teplo se sune výš ke kolenům… Krotím dech a ty taky. Ano chci to. Dělej, dělej. Prsty jsou mezi koleny, která se ještě přimkla, jako by samostatně rozhodla – ne. Ještě pohled z očí do očí – proč ne? Zítra? … a kolena povolí. Nerozestoupí se úplně, jenom bosá noha by se mohla zasunout. Poposednu, co to jde a jdu naproti tomu dotyku všech dotyků. Mám tvoji nohu pod sukní a svět se mi dělí na dva – svět pod stolem a nad stolem. Nad stolem jsou naše hořící tváře a uši, taky trochu stud a pohledy stranou, protože v očích, které všechno prozrazují, je divoká touha – a pod stolem můj vlhký klín (a v něm je bouře co roztáčí svět do jednoho víru) – přikrytý malou, teplou ženskou nohou. … Oplácím rozkoš. Moje bosá noha se dotýká tvých kolen. Jsi přímočařejší, jako vždy – jednou rukou si podpíráš bradu jakoby nic a druhou bereš moji nohu a posuneš si ji mezi stehna. Také si podpírám bradu a cosi povídám. Bořím nohu do tvého klínu a cítím vlhké teplo. Pochopila jsem chlapy.
Do mého bytu jsme tenkrát málem utíkaly, ale když jsme pak stály každá z jedné strany postele, už jsme nepospíchaly a vychutnávaly si vteřiny či minuty blížící se rozkoše: jako můj obraz v zrcadle si rozepínáš halenku a pak sukni a jenom v prádle uléháme vedle sebe. Chci zhasnout lampičku nad postelí, ale prosíš, abych to nedělala. Ležíme tvářemi k sobě, mlčíme a jen očima se domlouváme. Natáhnu ruku a prsty se dotknu tvojí tváře, přes bradu a hrdlo běží moje prsty k hrudi, zarazí se o lem podprsenky a vklouznou k nahému ňadru. Nikdy dřív jsem se nedotýkala ňadra druhé ženy. Je měkké, měkčí než moje. Nebo se mi to jenom zdá? Zavíráš oči a odhazuješ rozepnutou podprsenku. Taky odhazuji svoji a ty se skláníš nade mnou, až se naše prsa dotýkají. Teď jsme konečně obě nahé. Cítím tvé rty na svých, jen se něžně dotknou a už líbají hrdlo. Nespěchají na ňadra, až po chvíli je cítím na bradavkách a i tady zůstávají dlouho, tak dlouho, až je bezděčně, nedočkavě, ale nekonečně jemně postrčím na břicho… Přivřenýma očima se dívám na lampičku nad hlavou a její světlo se ztrácí do tmy a znovu se rozsvěcí v rytmu pulzujícího víru, který vtahuje teplé vlhko někam na samé dno mého klínu…
Světlo se ztrácí a rozsvěcí, ztrácí a rozsvěcí – „Jano! Jano.“
„Nemluvte. Klid. Za chvíli budeme v nemocnici.“
Světlo nad její hlavou jen na chvíli zastínila hlava muže. Ve vteřině nabytého vědomí pochopila situaci a vzpomněla si na prožitou hrůzu.

Co bych si přála? Probudit se do toho snu, co se mi zdál, když jsem spala.
Až usnu, ať probudím se do snu. Až usnu, ať probudím se do snu. Až usnu…



„… ve chvíli, kdy mladá žena přecházela po vyznačeném přechodu pro chodce v Štefánikově ulici, ji srazilo auto. Provinilý řidič po nehodě ani na chvíli nezaváhal a z místa nehody zbaběle ujel. Žena utrpěla vážná poranění a byla převezena do nemocnice. Žádáme svědky události, aby svým svědectvím přispěli k objasnění této nehody…“
Svět vstoupil do mého bytu.
Lidé ve své většině prahnou po cizím neštěstí a v teple svých obýváků jsou hypnotizováni zmrzačenými osudy těch nešťastníků, které smůla dostihla včera – vzpomněl jsem si na svoje slova. Tato zpráva ale nemá jenom poděsit či „pobavit“. Tato zpráva je také výzvou a prosbou současně, adresovanou všem těm slušným lidem do tepla jejich obýváků: Někde mezi vámi je padouch, zbabělec… Pomozte ho chytit! Nedovolte, aby tento zločinec unikl trestu! Chyťte ho!
Chyťte… mě.
Svět vstoupil do mého bytu a mluví o mně. Ústy té mladé redaktorky promlouvá: „… provinilý řidič po nehodě ani na chvíli nezaváhal a z místa nehody zbaběle ujel.“
Ta mladá paní mluví o zbabělém řidiči, shlíží na mě z televizní obrazovky a já se děsím, že náhle zabodne prst do mojí tváře a vykřikne: „To je on! Chyťte ho! To je on!“
Za oknem už je den. Přepral tu noc děsivých snů – a dal přijít děsivé realitě.
„Ano, jsem to já, kdo včera večer na přechodu pro chodce srazil mladou ženu a z místa nehody ujel. Taková jsou fakta. Jsem padouch a zbabělec. Selhal jsem. Ne, tak to ale přece nebylo. Já… já jsem nechtěl… já jsem chtěl…“
Po pár doušcích kafe se moje mysl probudila a myšlenky mučivě rozběhly.
Byl jsem opilý, proto jsem hned nezareagoval… Opilý? Opilý za volantem…? uvědomil jsem si nemožnost se vylhat. Chtěl jsem pomoct vězni! Chtěl jsem přece pomoct tomu zatracenému chlapovi… Pohledem jsem sledoval obrazovku, ale nevnímal nic z toho, co se na ní odvíjelo. Všechny buňky mého mozku byly zaměstnány vytvářením obrazu včerejší události a snahou usměrnit zběsilý rej myšlenek. Snad ani jediná nezpracovávala obraz a znění dalších zpráv – dalšího neštěstí, které jistě vystupovalo z televizní obrazovky.
Až po chvíli – moje oči nabízejí mysli obraz slečny, která informuje o počasí – někde v záhybech mozku drobně zajiskří nad povědomou tváří – a jako tonoucí, jenž vymrští svoji ruku k plovoucímu kmeni, který zahlédne ve vteřině nad hladinou, i moje ruka vyletí k ovladači jako k záchrannému kruhu.
„Co jsi to provedl… příteli,“ odezírám.
„Říkáš příteli? Po tom všem… zůstávám tvým přítelem?“
„Proč by ne. Já přece vím, jak se to stalo. Způsobil jsi neštěstí, hrozná věc, ale k nehodě ses vrátil… Byl jsi v zoufalém stavu, rozrušený… proto pozdě – kdy ta zraněná žena už byla v péči druhých.“
„Chtěl jsem pomoct vězni. Byl to zkrat. Věděl jsem, že jde o minuty – cítil jsem to… Proto jsem sedl opilý za volant.“
„Vím, ale… slíbil jsi mi přece, že už nebudeš pít. Vzpomínáš? Nedodržel jsi slib.“ „Zůstaň ještě chvilku, neodcházej…“ škemral jsem.
Vypnul jsem televizi. Ticho se ještě prohloubilo. Zaklonil jsem se v kuchyňské židli, založil ruce za hlavou a zavřel oči. Nechci nic vidět a nechci nic slyšet. Jaká to marnost – pod víčky se mi promítá světelná bouře včerejšího večera a problesknutí ženské tváře – a slyším to děsivé zahřmění… Otevřel jsem oči. Musím mít otevřené oči – abych neviděl, napadlo mě.
Po chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nevím, v jakém stavu je auto. Sešel jsem do garáže v suterénu. Vlastním starší oktávku, kterou jsem si koupil, když Kateřina „odjela“ s naším zánovním pežotem. Světla jsou celá a ve slabém osvětlení garáže nevidím žádné promáčknutí plechu. Otevřel jsem vrata garáže a vyjel jenom do poloviny nájezdu tak, aby předek vozu byl na denním světle. Ano, kousek od pravého reflektoru je promáčklina a přední plastový nárazník je trochu posunutý. Jinak nic. Souboj žena versus tunový stroj jednoznačně vyzněl pro stroj. Zajel jsem zpátky do garáže. Když jsem vycházel schody ze suterénu, udělalo se mi nevolno. Přidržoval jsem se zdi a pak, když jsem konečně vešel do pracovny, zbývalo mi sil sotva k tomu, abych odtáhl židli od pracovního stolu a sesul se na ni. Ne, v tomto stavu nemůžu dnes pracovat. V deset dopoledne má přijít Jana Malá – té zavolám nejdřív. Skupinová terapie je domluvena na druhou odpoledne a tu zruším taky. Otevřel jsem notebook a vyhledal kontakty klientů, které mám zaznamenány právě pro tyto účely – kdy je nutné informovat klienty o změně programu. Vyťukal jsem číslo mobilu Jany Malé. Hovor přijala téměř okamžitě.
„Dobrý den, paní Malá.“
„Dobrý den.“
„Omlouvám se, že vám to oznamuji docela pozdě, ale bohužel musím zrušit naši dnešní konzultaci…“ odmlčel jsem se s nechutí pro lež, kterou bych musel použít pro další vysvětlování. Netrvala na něm.
„Nemusíte se omlouvat, opravdu ne. Já vám zrovna chtěla volat totéž – že dnes nepřijdu… ale o to víc vás budu potřebovat později.“
Poslední slova mě zarazila. „Stalo se vám snad něco?“ nemohl jsem se nezeptat.
Chvíli mlčela, ale pak, nebylo pochyb, že v slzách, odpověděla: „Mně ne. Mně se nic nestalo, ale… promiňte,“ opět se na chvíli odmlčela, „… včera večer měla nehodu moje kamarádka… srazilo ji auto. Slyšel jste to ve zprávách? Jsem na cestě do špitálu. Nevím, jak na tom je… Volal mi její přítel – prý je to zlé.“
Svět se se mnou zatočil. Nevím jak a jestli vůbec jsem se s ní rozloučil. Bože, ty jsi! Proč mě ale pronásleduješ? Proč? Proč? Nevím, jak dlouho jsem pak nečinně seděl a jenom zíral do letokruhů desky stolu. Počáteční šok přešel v apatii, ze které jsem se jenom velmi pomalu probíral. To přece není možné: Můj pacient mi oznámí, že se chce zabít. Spěchám za ním, abych mu to rozmluvil, a po cestě srazím mladou ženu. Trvá mi, než se vzpamatuji, a mezitím jí pomáhají druzí. Chci aspoň zastavit vězně, ale je pozdě – provedl to. Policie. Výslech. A nakonec se dozvídám, že ta zraněná žena je kamarádkou další mojí pacientky. To přece nemůže být náhoda! Bože…
Trochu jsem se sebral a obvolal alkoholiky, kterým se jednou týdně snažím pomoci skupinovou terapií. Zrušil jsem program tohoto dne. Co dál? Co mám dělat? Mám jít na policii a ke všemu se přiznat? Mám se přiznat, že jsem opilý srazil ženskou na přechodu pro chodce a ujel z místa nehody? Zavřou mě! Půjdu sedět!
„Poznal jsem zlo. Nevím jak to pojmenovat jinak. Bylo to absolutní zlo. Zlo, které mě ještě teď po létech probouzí ze spaní. Zlo, které… smrdělo jako ty matrace, na kterých jsem ležel. Zlo, které dusilo… jako ten vydýchaný vzduch cely. Bylo tou vlhkostí, která se srážela na okně… a kapky stékaly a kreslily další mříže,“ vzpomněl jsem si na slova vězně.
Půjdu sedět. Bojím se toho, ale nic jiného si nezasloužím. Rozhodl jsem se. Skončím to. Půjdu na policii, nemohu jinak. Nevím, jak dlouho mi ještě trvalo, než jsem svoje myšlenky plné odhodlání proměnil v čin. Půl hodiny? Hodinu? Musím to udělat, neuměl bych s tím žít. Oblékl jsem se a vyšel z domu. Jízdu autem jsem zavrhl – nedokázal bych projet městem. Část cesty jsem jel autobusem, zbytek metrem. Napadlo mě, že bych mohl zavolat nadporučíkovi Starému – jeho číslo mám ze včerejšího večera v mobilu – ale zavrhl jsem to. Udám se na policejní služebně, co je kousek od mojí poradny. Poslední úsek cesty jsem šel pěšky. Až teď jsem si uvědomil, že je docela hezké počasí. Slunce svítilo a přesto, že byl teprve konec dubna, příjemně hřálo. Chmury v mojí mysli však rozptýlit nedokázalo. Míjel jsem lidi a nevnímal jejich tváře. Spíše jsem je nechtěl vnímat – v tom dopoledním slunci byly tak veselé a bezstarostné. Záviděl jsem. Jak já záviděl tomu chlápkovi přibližně mého věku, co se hlasitě zasmál v hloučku svých známých. Krátký, vteřinu trvající smích, ale vypovídal o všem – jsem v pohodě, zdravý, bez starostí… Vlnila se v bocích ta hezká žena, která šla kousek přede mnou, ale mě pohled na ni netěšil – spíš bolel v předtuše, že brzy o všechnu tuto krásu přijdu. Měl jsem poslední dobou pocit, že jsem všechno ztratil. Utekla mně Kateřina a já byl na dně. Myslel jsem si, že už to nemůže být horší. Chlastal jsem. Jak titěrné ale byly moje včerejší problémy ve srovnání s těmi dnešními – a co teprve s těmi zítřejšími. Štěstí je vlastnost – vzpomněl jsem si na svoji vlastní teorii. Pokud tuto vlastnost nemáš, pak to budeš ty, koho okradou, kdo onemocní, komu uteče žena, komu se stane neštěstí… Policie České republiky, hlásal nápis vedle vchodu do budovy. Policie, policie, policie – svítily nápisy na služebních autech, zaparkovaných před budovou. Pomáhat a chránit. Chránit před takovými, jako jsem já – bodlo mě na prsou. Zůstal jsem stát kousek od vchodu a nadechoval se k tomu poslednímu kroku. Půjdu hned do vazby? Budu mít vůbec možnost vyřídit nezbytné věci – zajistit dům, dát zprávu starým rodičům žijícím na Moravě, informovat pacienty…? Napadaly mě docela praktické otázky. Jdu bručet poprvé, bleskla mi hlavou alespoň jedna trochu odlehčená myšlenka. Vykročil jsem. Jeden krok, druhý, třetí… V kapse se mi rozezvučel mobilní telefon. … Bože. Ne, už nechci! Snad se už všechno špatné stalo, ne!
„Eimut, prosím…“
„Jana Malá, dobrý den, pane Eimute…“
„Dobrý den, paní Malá. Co si přejete…?“ zmohl jsem se na nešikovné – v obavách. „Promiňte, že volám – vím, dnešní konzultaci jsme zrušili… Já bych vás teď ale hrozně potřebovala… víte…“ zavzlykala do telefonu.
„Já teď ale nemůžu, paní Malá…“
Nedbala mých slov: „Já jsem byla v tom špitále. K Evě mě samozřejmě nepustili, ale mám tam známého doktora… a ten mi všechno řekl.“
„Co vám řekl? Jak je jí?“
„… ona zůstane ochrnutá. Má poraněnou páteř! Nebude chodit… říkal, že pravděpodobně už nikdy nebude chodit.“
Ne, pochopil jsem, že všechno špatné se ještě zdaleka neodehrálo. Neštěstí je při chuti. „Jsem ve městě, paní Malá, kousek od svojí poradny. Můžete přijít tam?“ řekl někdo v mém nitru.
„Děkuji. Přijdu. Počkáte půl hodinky?“
„Budu vás čekat.“ Zůstal jsem chvíli stát před vchodem do policejní budovy. Nemám to přece jenom všechno skončit a vejít do těch dveří? přemýšlel jsem horečně. Bezděky jsem zvedl oči k obloze a zahlédl měsíc. Bíle maskován mezi pár obláčky, shlížel dolů. „To jsi byl ty? Nebo snad Šéf?“ Mlčel. Otočil jsem se a vydal ulicí do své nedaleké pracovny. Dobře, vezmu ještě tuto práci.
Nečekal jsem dlouho.
Zaklepala a bez vyzvání vstoupila. „Pardon,“ omluvila se, když viděla, že se rovnám v křesle, ve kterém jsem téměř ležel. „Jsem úplně mimo. Omlouvám se, dobrý den.“
„Dobrý den, paní Malá,“ pozdravili jsme se během krátké chvíle podruhé, „nic se nestalo. Pojďte dál a posaďte se.“
Zalovila v kabelce a vytáhla balíček papírových kapesníčků. „Takový průser,“ utřela si nos a pokračovala, „znám se s Evou – to je ta moje kamarádka, víte… Eva Linhartová – už spoustu let. Seznámily jsme se přes knihy – ona je píše, já je prodávám. Mladá, hezká, talentovaná ženská… Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.“
Odmlčela se. Snad čekala, že se zeptám, jak se to vlastně stalo. Nemohla tušit, že o tom vím nejvíc.
„Nejsem tady ani tak kvůli sobě, pane magistře, i když taky – je to šok a mám z toho nervy v…“
Zpozorněl jsem. „Moment, teď vám nerozumím. Měl jsem za to, že vy sama potřebujete pomoc. O co jde?“
„Eva má poraněnou páteř. Můj známý doktor říká, že to poranění je tak vážné, že už teď může tvrdit… nebude chodit. Zůstane na vozíčku.“
Chvíli se odmlčela, aby, aniž to tušila, se mi tato její slova ještě hlouběji zabodla do srdce. „Pokud se to potvrdí… chtěla bych – přála bych si, abyste jí pomohl. Znám vás chvíli, ale opravdu bych si moc přála, abyste to byl vy, kdo jí pomůže… to nějak přežít.“
Vstal jsem od stolu, přistoupil k oknu a vyhlížel ven. To jsi zase ty? – hledal jsem bílý měsíc na obloze. „Jak se jí to vlastně stalo, paní Malá?“ zeptal jsem se do ticha.
„Včera večer, nějak kolem půl deváté, když šla do bytu svého přítele, ji srazilo auto na přechodu pro chodce. Říká se, že řidič dokonce z místa nehody ujel, ale víc o tom nevím.“
„Kde se to stalo?“ chytal jsem se ještě pramalé naděje.
„Ve Štefánikově ulici…“
Stál jsem u okna zády k Janě Malé, aby snad neviděla zoufalství zračící se v mojí tváři. Je to ona, není pochyb.
„Mohla bych znát váš názor, pane magistře?“ přerušila zřejmě dlouhé mlčení.
„Já… nevím. Opravdu nevím, co vám mám odpovědět. Nemocnice určitě zajistí pro vaši přítelkyni všechno potřebné. Jistě se budou snažit ji dát dohromady po všech stránkách – budou jí léčit poranění a poskytnou jí i pomoc psychologa… Já… já občas spolupracuji s nemocnicí na podobných případech, ale záleží i na přání pacienta. Nemůžete přece v tuto chvíli vědět, jestli paní (?)… slečna Linhartová… bude o moje služby vůbec stát.“
„Ano, jistě. Asi hodně předbíhám události, ale přece jenom, pokud se budou věci vyvíjet tak, jak to vypadá, že se vyvíjet budou… můžu vás o tuto pomoc požádat?“
Zmocnila se mě panika, kterou jsem jen s velkým úsilím skrýval. Byl jsem chycen do nějakého bláznivého filmu či do víru, který se roztáčel a nabíral obrátky.
„Prosím…“ zašeptala.
„Opakuji… záleží na přání vaší přítelkyně. Čekají ji teď zřejmě nezbytné operace, a pokud si později bude přát moji pomoc…“ nadechl jsem se zhluboka – „pokusím se.“ Když paní Malá s díky odešla, sesul jsem se opět do křesla za stolem. Rezignoval jsem. V uplynulých hodinách jsem byl stržen do víru, ve kterém se zmítám, a není v mých silách se z něj vymanit.

„Co na tobě nejvíc obdivuji?“ zamyslel se nad její otázkou.
Seděla naproti němu, na sobě jen župan, který v koupelně vyměnila za tu krátkou osušku, zaklonila hlavu a protřepala vlasy v nápovědě. „No? Co se ti na mně nejvíc líbí?“ Usmíval se očima a nespěchal s odpovědí.
„Líbí se ti na mně vůbec něco?“ znejistěla.
Sehnul se mlčky, vzal její bosou nohu, pozvedl k ústům a políbil něžně prsty. „Nohy,“ řekl jen.
„Nohy?“ podivila se Marta. „No, tak nohy bych hádala jako poslední.“
„Proč? Jsou krásné – hladké, s hezky tvarovanými lýtky a stehny, co jsou měkká a teplá… když dáš kolena k sobě, pak nohy spolu s boky vytváří křivku, ze které jsou chlapi vedle.“
„A když dám kolena od sebe?“ zasmála se.
„Když vleže zvedneš nohy a dáš kolena od sebe,“ zasnil se Petr, „pak jsou jako náruč, která zve k obejmutí.“
„To je hezký. Nohy vytváří náruč, co zve k obejmutí. Tos řekl hezky.“
„Obejmeš mě?“ zašeptal.
Zvážněla. „Zhasni lampičku.“
„Ne,“ usmál se.
„Tak ji aspoň ztlum… prosím.“
Naklonila se k němu k polibku. Pak vstala a hledíc hebce do jeho očí se posadila na postel. Pomalu se položila na záda a s přimknutými koleny zvedala pokrčené nohy, až župan sjel z těch nohou a v tlumeném světle lampy se v teplé křivce odhalil její bok a stehno. Zavřela oči, rozvázala suk na pásku županu, ten se svezl i z prsou a v této poloze… oddálila kolena.
Petr vstal z křesla, přistoupil k Martě, nechal sklouznout ručník, který si přidržoval u pasu, a s rozechvěním… se položil do její „náruče“.
Eva si olízla suché rty. „Vodu…, prosím vodu.“
Sestra se zvedla od stolku a vlhkým ubrouskem svlažila Eviny rty.
„Otevřete oči. Zkuste to.“
Víčka se zachvěla a na zlomek vteřiny se štěrbinou rozevřela.
Ne, neotevřu… už nikdy neotevřu oči, vzdala to Eva a na svých zavřených víčkách dál nechala běžet film – příběh Marty, která je Evou… (či Evy, jež se stala Martou).

„Tak vidíš, Jene, mohl jsem ti snad říct, nebo jenom naznačit, kam vede ta nitka, která se k tobě váže? Nemohl. Jsem jenom divák, co vidí vás, lidské bytosti, jejichž osudy se dohromady splétají.“
Jan hned neodpovídal do noci prosvětlené měsíčním svitem. Až po chvíli: „Dokážeš pohnout oceány… Tys nemohl zastavit její kroky, nebo strhnout volant mého auta někam z cesty? Měls mě zabít! Proč jsi to dopustil? Proč?“
„Nemohu vstupovat do vašich osudů. Nemohu vázat, nebo trhat ta vlákna mezi vámi – zamotal bych se v nich jako moucha v pavoučí síti a porušil Zákon. Nemohu nic než se dívat.“
„Zákon? Říkáš zákon?“ chytil jsem se toho slova. „Copak to, že jsem zranil tu mladou ženu, se přihodilo podle nějaké vesmírné normy?“
„Dá se to tak říct,“ zamyslel se měsíc. „Je to základní vesmírná norma, která určuje nerušený běh věcí. Všechno je dané, pravidla jsou stanovena – stejná u vás na Zemi i v celém vesmíru – a jakýkoliv zásah do tohoto řádu se vždy ukáže být chybou.“
„Nebyls to tedy ty, kdo zastavil moje kroky, když jsem vcházel k policajtům?“
„Ne, opakuji – nemohu vstupovat do vašich osudů. Byla to prostě jen další náhoda. Náhoda způsobila tvoji nehodu – i když jsi jí hodně pomohl, náhodou jsi nedokončil svůj záměr se udat, ale náhodou je také srážka dvou vesmírných těles či dokonce celých galaxií. Náhoda prostě občas rozčeří hladinu jinak nerušeného dění.“
„Jestliže ničím nerušený běh věcí je základní normou tohoto světa, proč jsme tedy dostali do vínku schopnost tvořit?“ zapochyboval jsem. „Proč je nám dáno měnit věci?“
„Omyl, vy jste dostali do vínku schopnost poznávat, a to, že obvykle s nedostatečným poznáním ‚tvoříte‘, je náhoda – spíš tedy nehoda, jejíž následky ale budou časem odstraněny tak, aby věci šly opět nerušeně svou cestou.“
„To zní výhružně,“ řekl jsem. „Znamená to snad, že jednou my lidé budeme…“ hledal jsem vhodné slovo „… zastaveni?“
„Jsme zase u toho – nemůžu odhalit nic z vaší budoucnosti.“
„Ale naznačuješ.“
„Ani to ne. Všechno záleží na vás, na vašem poznání – jestli jednou pochopíte, že nemůžete napřimovat řeky, vysoušet jezera a moře, stavět betonová města, vybíjet zvěř, kácet lesy… měnit běh věcí. Rozumíš?“
„Máme se snad vzdát pokroku? Máme zahodit telefony, auta… vrátit se na stromy?“ „Pokrok? Nerozumím. Copak jste něco pochopili a pokročili někam? Pokročili jste v poznání života, jeho smyslu…? Nikdy dřív jste nebyli dál. Auta vás odvezla od břehů tohoto poznání a spolu s telefony vás paradoxně vzdálila jednoho druhému…“
Poslední slova měsíce jako by duněla z nebe, zněla mi v uších ozvěnou, až bolely. Pak už mlčel, skryt za mraky, ale ta slova stále doznívala a vytvářela dojem pokračující rozpravy. Ještě jsem hledal slova, kterými bych navázal – ano, rozhlédnu-li se, všude kolem sebe vidím, že má vlastně pravdu. Sešli jsme z cesty. Ale copak je možné se zastavit a říct – dost, takto už ne – zpátky a znovu? Ne, to si neumím představit. Lidé se obtížně poučují poznanou minulostí, natož tušenou budoucností. Pak jsem si uvědomil ticho a také fakt, že mě tyto „světodějné“ úvahy odvedly na chvíli od mého vlastního velkého problému: Jak dál? Znám jméno ženy, kterou jsem zranil – Eva Linhartová. Její kamarádka si vzala do hlavy, že právě já jí mám pomoct – nějak žít. „Ty znáš můj příběh. Poraď mi. Co mám dělat? Můžu stanout před tou ženou a tvářit se jakoby nic… a dělat svoji práci?“ volal jsem k nebi.
Měsíc neodpovídal. Mlčením mi připomněl jeho neschopnost či spíše neochotu vstupovat, byť jenom radou, do lidských osudů. „Jak dál?“ ptám se sám sebe. „Jak dál?“ Ještě dlouho jsem seděl v křesle proti oknu, opakoval svoji otázku a hledal a nenacházel odpověď ve ztichlé obloze. Uprostřed noci jsem vstal, k smrti unaven. Vzal jsem netknutou láhev vína a vylil obsah do umývadla. Dobrá, vyčkám věcí příštích. Netušil jsem, jak dlouho budu čekat.


Mokré střechy protějších domů a šedivé nevlídno za okny toho malého bytu jej sice dělaly teplejším a útulnějším, ale současně také násobily ponurý tón rozhovoru dvou žen.
„Víš, co bylo zvláštní? Po celou tu dobu, co jsem byla v nemocnici, mimo ty příšerné pooperační stavy, jsem měla erotické sny. A většinou to byly scény plné obrazů ženských nohou, cítila jsem doteky…“ Eva se odmlčela a zavřela oči, aby zadržela slzy.
Jana položila svoji ruku na její a také mlčela. Co říct v tuto chvíli? Jaká slova mohou utišit bolest? Má odhodlaným hlasem dodávat odvahu, nebo snad šeptem litovat? Ani jedno, ani druhé – cokoliv by teď Jana řekla, bylo by špatně. Věděla to, a proto mlčela.
Až Eva prolomila ticho: „Už v sanitce, která mě vezla do špitálu, jsem měla sen, nebo to snad bylo blouznění – vzpomněla jsem si na náš dávný úlet. Dotyky našich nohou…“ nadechla se, aby potlačila blízkost pláče, „Když jsem pak později nad tím přemýšlela, myslela jsem, že ty vzpomínky snad navodilo blikající světlo v sanitce – možná, ale možná také mně podvědomě docházelo, že je s mýma nohama zle. Ano, už v tu chvíli jsem to tak nějak věděla.“
V pokoji se opět rozhostilo ticho. Bylo dlouhé a Janě nepříjemné. Musí také něco říct. Vždyť se téměř dva měsíce neviděly. Pokud byla Eva v nemocnici, tak ji často navštěvovala, když ale později odjela do lázní, byla za ní jenom jednou. Často si volaly, avšak v těchto rozhovorech se do podobných úvah nepouštěly a řešily jen víceméně praktické záležitosti. Jana sehnala pro Evu byt, který je přístupný vozíčku, a zajistila výměnu starého bytu za tento nový.
„Jak se ti tady líbí? Dobrý, ne?“
Eva pozvedla pohled: „Líbí. To víš, že líbí,“ vzdychla nepřesvědčivě, ale hned dodala: „Nevím jak ti poděkovat, žes mi tolik pomohla.“ Postrčila kola vozíku a popojela k oknu. „Nemohla bych k rodičům. Jednak kvůli nim, ale taky kvůli sobě. Umřela bych z těch soucitných pohledů.“ Napřímila se ve vozíku, aby vyhlédla z okna. „To víš, že se mi tady líbí, ale dívám se teď na svět jinak – jsem každému do pasu, věci na stole vidím pod jiným úhlem, výhled z okna je jiný… Jsem jako dítě. Malé dítě, které je závislé na pomoci druhých.“ Sesula se do vozíku. „Dítě,“ opakovala šeptem. Zavřela oči na chvíli a v uších jí zahučela vichřice. Ano, jsem tím malým dítětem schouleným v bázni z nepochopitelného, bleskl jí hlavou výjev z jejích dřívějších „výletů“ do hlubin vlastní mysli.
Jana nepostřehla, že Eviny myšlenky „někam“ sklouzly. „Ty přece nebudeš na nikom závislá. Nebude trvat dlouho a určitě si se vším poradíš sama, a kdyby byl přece jenom problém, máš tady mě a Karla.“
Eva se trpce usmála: „Karla? Karla už ne.“
„Jak ne? Co se stalo?“ nechápala Jana.
„Křivdila bych mu, kdybych tvrdila, že se na mě vykašlal…“
„No, počkej. To mi vyprávěj. Vy jste se rozešli?“
„Ne, rozjeli,“ zavtipkovala hořce. „Zabrala jsem do ‚pedálů‘ tohoto stroje a odjela od něj.“
Jana z toho byla vedle. „Nechápu. Co se stalo? Jezdil za tebou, ne?“
„Promiň, nechci se v tom patlat. Skončilo to.“
„Do prdele, to bych snad mohla vědět, ne?“ vrátila se Jana po delší době sama k sobě. „Opakuju – křivdila bych mu, kdybych tvrdila, že se na mě vykašlal. Zvládal to všechno dobře. Byl při mně na začátku léčby a jezdil za mnou i do lázní, ale… byl to soucit. A to já nemůžu. Nakonec, myslím, že jsem mu to ulehčila, když jsem sama navrhla, ať toho necháme.“
Jana se nadechla k pojmenování takového chlapa, ale při pohledu do Eviných očí to neochotně vzdala. „Dobrá. Máš tedy jenom mě… aspoň do doby, než se poohlédneš po někom solidnějším, než byl Karel.“
„Jsem ti vděčná za všechno, co pro mě děláš… i za tyhle fantazie.“
„Jaké fantazie?“
„Poohlížet se po někom z vozíku, to chce opravdu hodně fantazie.“
„Takové řeči nechci slyšet. Život půjde dál. Proč by se časem nemohl někdo najít?“
„To ti můžu říct docela přesně – protože nebude hledán.“
„Nikdy neříkej nikdy. Možná si tě najde on.“
Už to vypadalo, že debata ztrácí ze své dřívější ponurosti, ale teď ji Eva připomněla: „Jano… jsem na tom proklatém vozíku pár měsíců, ale už teď ti můžu říct – tady u země nikdo nehledá.“
Venku se rychle šeřilo. Byl konec října a vzhled města za oknem tomu odpovídal. Pár stromů a keřů rostoucích ve stísněném prostoru mezi domy pomalu ztrácelo svoje listí a dětské hřiště, přes léto touto dobou plné dětí, se teď opuštěně lesklo studenou vlhkostí nastupujícího podzimu.
„Nemůžeš to přece zabalit,“ hlesla Jana do ticha, „zavřít se v tomhle krcálku před celým světem… a litovat se.“ Hlasitěji pokračovala: „Jak můžeš něco takového říct – tady u země nikdo nehledá? Nejsi přece ani první, ani poslední, kterou něco takového potkalo. Nesmíš rezignovat.“
„Nesmíš rezignovat, nesmíš rezignovat… litovat se,“ vyjela Eva prudce. „Co mám asi tak dělat? Mám vyrazit do ulic, kodrcat se po chodníku a hledat chlapa, kterého bych pak zapřáhla jako osla do toho svého vozíku… a vijéé?“
„Pro začátek by stačilo, kdybys začala zase psát.“
„Psát? Prosím tě, jak můžu psát?“
„Pokud vím, tak nohama jsi nepsala…“
„Ne, nohama jsem opravdu nepsala. Psala jsem hlavou – hlavou, která byla v pohodě, která mohla snít… a nemusela přemýšlet, jak rozsvítím tady to světlo, když ten zkurvený vypínač je tak vysoko… kurva, kurva…“
Eva křičela, aby vykřičela bolest, a Jana ji nechala křičet. Rozuměla jí. Cítila s ní. Jenom mlhavě si dokázala představit sebe na jejím místě. Zvládla by to? Nechala Evu vzlykat do šera a ticha pokoje. Pak vstala a rozsvítila světlo. „Nepřemýšlej nad blbostmi a piš. Já zařídím, co bude třeba. Upravila se koupelna, záchod, všechno… upravíme i vypínače. Ty začni psát a žít.“
„Psát a žít…“ sepnula ruce na nehybných kolenou – srdce by puklo z toho obrazu.
„Ano, psát a žít.“
Pak bylo ticho. Dlouze mlčely, až Jana nevydržela: „Čas od času zajdu k psychologovi, o kterém jsem ti vyprávěla…“
Eva zavřela oči v předtuše: „A?“
„Domluvím ti schůzku… promluvíš si s ním. Nic tím nepokazíš.“
„Vyloučeno,“ řekla Eva, aniž prohlédla.
„Proč?“
„Protože nechci. Jak mi může pomoct? Uzdraví mě? Budu chodit? Nebudu,“ odpověděla si a pokračovala: „Bude mě učit s tím žít, ale o to já nestojím. Nechci to umět… S ochrnutýma nohama se dá jenom živořit, vegetovat… až do smrti. To zvládnu i bez psychologa.“
Jana vstala ze židle a přistoupila k oknu. Venku už byla tma. „Přála bych si, abys zase psala. Začni kvůli mně. Dopiš příběh té zajímavé ženy… Marty? Chci tu knihu.“
Eva hned neodpovídala. Zaposlouchala se do ticha a najednou si uvědomila, že slyší tikot hodin zavěšených na stěně pokoje. „Tik, tik, tik…“ připomněl jí okamžik, který jí obrátil život na ruby. Zavřela oči – tiktiktik – až se lekla. „Nedokážu psát. Jediné, čeho jsem schopná, je snít ten příběh a jako film si jej promítat na zavřených víčkách… Ale napsat to – nejde.“
„Proč by nešlo?“
„Prostě nejde. Nedokážu formulovat věty. Mám to v hlavě, vidím tu scénu, ale popsat ji neumím.“
„Právě proto si myslím, že by sis měla popovídat s Eimutem. Něco o těch naších makovicích ví. Sama jsem se o tom přesvědčila…“
Eva pohlédla na Janu očima plnýma smutku. „Jsem ti hrozně vděčná, Jano, za všechno, co pro mě děláš. Díky…ale to po mě nechtěj. Já jsem v jiné situaci než ty. Moje nabouraná psychika souvisí s těma nohama. Mně nemůže pomoct nikdo. Natož chlap. Pochop. Snaž se pochopit… Nepřišla jsem jenom o schopnost chodit, ale taky o schopnost projevovat se jako žena. Nejsem přitažlivá. Nikdy už neuslyším – ‚máš hezké nohy‘. Nikdy. Chápeš to?“
Jana hned nenacházela slova, která by snad mohla Evu přesvědčit, až po chvíli se ještě pokusila: „Nemáš tak úplně pravdu, jsi hezká ženská,“ řekla tiše. „S krásnými vlasy – vždycky jsem ti je záviděla. Není…“
„Nech toho,“ přerušila ji Eva nazlobeně, „nechci už o tom slyšet.“
Jana obrátila oči. „Jak myslíš, nebudu tě přemlouvat.“ Pak pohlédla na hodinky. „Půjdu. Pečovatelská služba ti přijde v sedm – domluveno.“
„Děkuji, Jano. A nezlob se na mě.“
„Jak bych mohla,“ řekla Jana ode dveří a pokusila se o povzbudivý úsměv.


Často mě za nocí děsí představa, že jednou snad budu muset stanout tváří v tvář Evě Linhartové. Říkám si pak, proč jsem se jenom nechal přesvědčit k něčemu tak absurdnímu? Proč jsem tenkrát neoznámil na policii, co jsem provedl? Proč? ptám se. Odpověď je ale mučivější než otázka. Zbaběle jsem se schoval za lákavou příležitost, která se mi naskytla. Zachytil jsem se toho lana, které mi bylo nečekaně hozeno, a ještě si bláhově a hloupě pohrával s myšlenkou, že to snad byla nějaká vyšší moc, která zastavila moje kroky před policejní stanicí. Žádná vyšší moc. Byla to samozřejmě jenom náhoda, které jsem využil. Vylhal jsem se z povinnosti nehodu ohlásit rádoby ušlechtilým příslibem pomoci… Takto trýznivě hodnotím svůj čin. Jako bych prokoukl sám sebe, usvědčuji se ze zbabělosti. Znechucen pak slibuji do tmavé noci, že hned ráno vyrazím na policii. Ano, tím musí skončit tento příběh – sebrat se, zaklepat na dveře první policejní stanice a říct: vzpomínáte si na tu nehodu z letošního dubna, kdy byla na přechodu pro chodce sražena a zmrzačena mladá žena? Vzpomínáte na případ bezohledného řidiče – který jste nakonec odložili, protože se nenašla žádná stopa, jež by vedla k dopadení? Já jsem ten bezohledný řidič. Já to byl…
Když se však za okny mého pokoje jasní den, moje myšlenky paradoxně potemňují. Vzpomenu si na vězně, na jeho slova: poznal jsem zlo – absolutní zlo… Bojím se. Přiznávám sám sobě, že se bojím. Snad je to právě ten tragický osud vězně, jehož jsem se stal svědkem, co mě naplňuje nepřekonatelným strachem. Nedokážu to… a hned si říkám – musím jí přece pomoct. Slíbil jsem to. Berlička, kterou se podpírám celý den. Komu to prospěje, když budu sedět léta v kriminále? Nikomu. Venku jsem prospěšný všem těm opilcům, anorektičkám, utahaným podnikatelům… a také Evě Linhartové, která jednou zavolá, napíše, vzkáže… a přijde. Skončí den, nastane noc a já obracím. Copak mám právo jakkoliv vstupovat do jejího života? Jednou jsem vstoupil, s tragickými důsledky, a dost. Cokoliv dalšího pro ni udělám, byť by jí to bylo sebevíc prospěšné, je – nepatřičné. Nehodí se to. Takové věci se prostě nedělají. Jako se střídá den s nocí, s takovou pravidelností se ve mně přelévají pocity – mužné odhodlání se zbabělým couváním. Stále dokola.
Jedinou úlevou je mi práce. Celé léto jsem pracoval jako šroub, nedopřál si jediný den odpočinku. Snad další reflex, jak ulevit svému svědomí. Pud sebezáchovy, který mi říká – nezastavuj se, nebo se zblázníš. Makám, makám. Poslouchám všechny ty životem zaskočené, jejich problémy. Často bych s nimi měnil. Bože, co bych za to dal mít jen problém s přijímáním potravy. Drahá slečno, chce se mi říct, vás trápí vaše „tloušťka“? Já vás poslouchám. Ano, rád vás vyslechnu. Hlavou mi však jde: Děvče, kdybys vědělo – já zranil slečnu jenom o něco starší, než jsi ty. Je ochrnutá, nebude už nikdy chodit. Mojí vinou! Mojí vinou už nikdy nebude chodit. Chápeš? Na nevyslovenou otázku nedostávám odpověď. Honem tedy objednávám dalšího klienta. „Přijďte. Jistě, kdykoliv.“
„Paní Malá? Ano, zítra můžu, ovšem… pokud byste ale měla čas už dnes v podvečer – můžete přijít. Hodí se? Fajn, budu vás čekat v pět.“
Konzultace s Janou Malou samozřejmě vybočují z obvyklých. Jsou plné napětí. Špatně se soustředím, pokud mluví o svých problémech, nečtu mezi řádky jako jindy, ale čekám na jakoukoliv zmínku o Evě. Sám se nechci ptát, proto čekám. I pro ni je to silné téma, nemůže se mu vyhnout – vždy se dočkám.
„Co jsou moje problémy proti Eviným,“ začne zpravidla.
Snažím se, co můžu, aby si nevšimla, jak lačně čekám na toto odbočení. „Jak se daří vaší kamarádce?“ ptám se chápavě.
„Jak se jí daří, jak se jí daří… Asi nejlíp, jak může, ale ani jeden bychom s ní neměnili. Sehnala jsem jí byt, protože na to chce být sama. Sehnala jsem jí pečovatelku, která k ní přichází… a kterou trpí. To je všechno. Ven ji nedostanu a aby začala psát, jako psala dřív – k tomu ji nepřesvědčím.“
„A…“ chci se zeptat, co mě nejvíc zajímá. Asi to mám vepsané ve tváři, protože mě nenechá otázku vyslovit a hned odpovídá.
„Snažím se ji přemluvit, aby přišla… aby vás požádala o konzultaci, ale nechce o tom ani slyšet. Nevěří. Zabalila to. Zavřela se v bytě, nechce nikoho a nic vidět a jak sama říká – dovegetuje tímto způsobem.“
Její slova mě zraňovala. Jana Malá, aniž to tušila, bodala do mých nezhojených ran. „V nemocnici a v lázních se jí někdo věnoval?“ ptám se unaveně.
„Pokud vím, v nemocnici ano… v lázních snad. Co na tom záleží, výsledek je mizerný. Teď je ta pravá chvíle, kdy by s ní měl někdo, jako jste vy, mluvit. Teď se vrací do života a potřebuje někoho, komu by mohla věřit a kdo jí bude schopen pomoct.“
„Ano, máte pravdu, ale musí sama chtít. To je nutné, pokud má být terapie úspěšná. Nemůžu se jí vnucovat.“
„Já vím. Snažila jsem se, ale nebylo to k ničemu. Možná to chce čas.“
„Čas,“ odpovídám zamyšleně, „ano, čas to vyřeší. Možná časem sama najde cestu. Jestli ale ne, pak ji ke mně může přivést jenom větší pocit zoufalství, než právě prožívá – a toho by se mohla vyvarovat. Rozumíte? Její rozpoložení nezůstane stejné – buď se zlepší, nebo zhorší, a když vás tak poslouchám, řekl bych… jsem si téměř jistý, že její deprese se bude jenom prohlubovat.“ Odmlčeli jsme se a do ticha mojí pracovny šuměl pouze zapnutý diktafon. „Promiňte, zapomněl jsem to vypnout. Tuto část našeho rozhovoru nemusíme nahrávat.“
Chvíli bylo úplné ticho.
„Víte, mám Evu ráda… Známe se už docela dlouho a vždycky byla dobrou kamarádkou. Mám ji ráda i pro její talent – píše moc hezky. Její příběhy jsou jakoby… jak bych to řekla? Bez krve, ale o krvi… o sexu bez sexu… o lásce. Vtahuje vás do svých snů. Čtete její knihu a najednou nevíte – zdá se mi ten příběh? Spím a sním?“ Na chvíli zaváhala, ale hned zase pokračovala: „Obdivuji ji i jako ženu. Je… od ženský to zní možná hloupě – je krásná.“
Nepřerušoval jsem ji. Seděl jsem, jen se díval a poslouchal.
„Ona je přesvědčená, že tím, co ji postihlo, ztratila půvab. Ne. Vůbec ne. Blbost. Její největší předností totiž není pouze fyzický vzhled, ale spíš…“ hledala vhodná slova „harmonické vlnění, které vyzařuje. Díváte se na ni a nevidíte ideál ženské krásy. Přesto jste okouzlen. Vlasy, oči, rty… hezké, ale nijak nápadné každé zvlášť. Spolu však, podtrženy pohybem, vytváří fluidum, které vyzařuje.“ Znejistěla pod mým pohledem. „Kecám, že?“
„Ne, ne. Mluvíte o ní moc hezky,“ spěchám s odpovědí, abych nenarušil upřímnou výpověď.
„Chci, abyste věděl, jak moc mi na ní záleží. Nejsem blbá – vím, že chodit ji už nikdo nenaučí, ale žít a psát – schopnost žít a schopnost psát – to jí může připomenout jenom někdo, jako jste vy.“
Mlčel jsem chvíli, zahanben tou poklonou. Poklona zbabělci – napadlo mě ve vteřině. „Mám k vám malou prosbu,“ zapudil jsem chmury. „Přineste mi příště některou její knihu. Výběr nechám na vás. Potřebuji Evu víc poznat a myslím si, že kniha může hodně napovědět.“
„Přinesu,“ loučila se Jana ve dveřích mojí pracovny, „vím jakou.“

Útlou knížku mi přinesla hned následující den přímo domů se slovy, že nemůžeme ztrácet čas. Což mě znervózňovalo. V situaci, kdy jsem pořád ještě nevěděl, jakým způsobem se k Evě přiblížit a jestli se mám o něco takového vůbec pokusit, mě tato slova mučivě zneklidňovala. Nicméně spěchal jsem do své pracovny v podkroví, usedl za svůj mohutný stůl a zalistoval v knize. Píše o krvi bez krve, o sexu bez sexu – vzpomněl jsem si na Janina slova. Jestli tomu dobře rozumím, tedy v náznacích, které mají provokovat čtenáře k probuzení vlastní fantazie – domýšlet drsné, či erotické scény. To může být zajímavé, napadlo mě. Proboha, jen ať to není ten k uzoufání vtipný styl, kterým dnes píše téměř každá spisovatelka. Zalistoval jsem v knize a pohledem klouzal textem, až mě zaujala pasáž:
…dveře za ním tiše zaklaply. Nebouchl s nimi, jak jsem, nevím proč, čekala. Vždyť to nebyla hádka. Jenom najednou vzplálo to, co mezi námi tak dlouho tiše doutnalo. Zůstala jsem sedět na nezahřáté posteli. Přitáhla jsem nohy k tělu a vlasy nechala spadnout na nahá kolena. Stačila jenom jiskřička. Malá jiskřička rozfoukaná prudkým vydechnutím a všechno vzplálo a mžikem shořelo. „Já, nebo manželka,“ bylo tím výdechem. Takže manželka. Dobře. Jak jinak… Těžce jsem se však bránila dotírajícímu smutku. Přítmí ulice vstoupilo oknem do mého pokoje a zatlačilo stíny, které se ještě před chvílí plazily po stěnách a podlaze bytu, někam dovnitř mojí duše. Nerozsvítila jsem, abych je vypudila. Slzy tiše stékaly po tváři a padaly do těch vlasů a některé, nezadrženy, sjely po stehně jako po skluzavce do klína. Dlouho jsem tak seděla, už nebyly slzy k pláči a bolest zad mi připomněla svět. Ulehla jsem na zbytečně velké posteli a bolest se bez úlevy vrátila do duše. Za oknem už noc s hvězdami a měsícem, který nahlížel dovnitř. Jeho světlo milosrdně prosvítilo kouty a v čase se sunulo pokojem, až spočinulo na posteli u mých nohou. Natáhla jsem nohu a jako se plavec osměluje na břehu řeky, prohrábla jsem prsty světelný proud a ucítila – teplo. Ten příjemný pocit tepla jsem nevnímala jen ponořenými prsty, ale celým tělem. Prostoupilo mě celou… Také druhou nohu jsem ponořila, zavřela oči a vnímala energii, která do mě vstupovala a v mojí mysli se transformovala v naději. Když něco končí, něco nového také začíná, napadlo mě povzbudivé. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Otevřela jsem oči, smířena, a sledovala ten zářivý kotouč za oknem. Už celým svým objemem nahlížel do pokoje. Světlo klouzalo po křivkách mých nohou výš a výš, bylo u kolenou a mířilo ke stehnům. Prosvěcovalo záclony a jejich vzor promítalo na hladké kůži nohou, že ty byly najednou oblečeny v luxusní punčochy: když jsem pomalu pokrčila nohu – svlékla je, když jsem natáhla nohu – oblékla je… Od tohoto výjevu by neutekl, pobavilo mě.
S nocí postoupilo světlo dál – přes stehna k nahému klínu, po břiše až k ňadrům. Pak jsem ležela schoulená, přikrytá jen tím světelným závojem. V mysli jsem skládala verš, který se mi vkrádal. Vstala jsem po chvíli, odhodila měsíční šat a u stolku si zapsala:
Dnes špatně spím,
tak píšu svým láskám budoucím.
Nad čistým papírem chytám slova, co letí vesmírem…
Jenom očima jsem přelétl další řádky a zarazil se nad jejich obsahem. S údivem jsem je znovu přečetl a pak ještě jednou. Překvapily mě. „Je to možné? Znamená to snad, že…?“ bojím se jen vyslovit. Opřel jsem se v křesle a zamyslel se. „Ano,“ s rozpaky jsem se pousmál, „bylo by to bláznivé, ale všechno nasvědčuje, že tomu tak skutečně je.“

Velké město na zlomek vteřiny ustrnulo, když zapadající slunce sklouzlo za obzor, ale hned se zase rozběhlo v tempu snad ještě vyšším, ve snaze stihnout nezbytné, než i zbytek sluneční záře odrážející se ještě od oblohy nad obzorem pohltí tma.
Marta se pohodlně opřela do proutěného křesílka a souhlasně kývla číšníkově nabídce na ještě jednu sklenici šampaňského. Malá terasa je součástí hotelové restaurace umístěné v nejvyšším patře hotelu a dává dohlédnout labyrintu města s mozaikou domů a jejich střech, sítí ulic, které se zaplétají v křižovatkách a kruhových objezdech – po nichž bloudí hučící karavany automobilů.
Téměř současně, kdy Marta upíjela ze sklenice a pozorovala město z výše terasy, její manžel v tisíc kilometrů vzdáleném pražském bytě vytáčel její číslo s podezřením, že věci nejsou, jak mají být, a jaké bylo jeho překvapení, když zaslechl vyzvánění telefonu někde blízko v bytě. Sílící zvonění ho přivedlo do ložnice ke stolku u zrcadla – otevřel zásuvku a se zvonícím mobilem našel i krátký, rukou psaný dopis.
„… odlétám – v odpověď na tvoje přelety. Dnes večeřím v Paříži. A zítra? Kdoví…“ stálo v něm.
Ano, to je její odpověď na léta ponižování. Vždy si přála cestovat. Sem tam se sice s Pavlem někam podívali – v zimě lyžovali v Alpách, v létě jezdili k moři, ale teď je to o něčem jiném. Je to její vzpoura. Už nechce nevidět, co bylo tak do očí bijící, a na prahu padesátky si dopřeje, o čem dlouho jen snila – prohlédne si Paříž, podívá se do Londýna, přeletí oceán a navštíví New York… ale především si užije ten krásný pocit svobody. Dlouho si odříkala a dlouho trpěla. Teď přišla její chvíle. Petr? Chudák Petr, i ten dostal dopis – muselo to jednou skončit, raději dřív než později: „… milý Petříčku, vstoupil jsi do mého života v době, kdy už jsem Tě nečekala a byla na odchodu – kam, není důležité – a způsobil jsi, že jsem se zastavila a zaváhala… a pak trochu sobecky se hřála v tvém náručí. Je čas se rozloučit…“ Snad pochopí a odpustí. Upila vína a zadívala se do dálky. Obzor temněl a město se rozsvěcovalo. Život je nesmírně krásný, napadlo ji a byla nadšená svojí obnovenou schopností vnímat jeho krásu. Pohodlně si dala nohu přes nohu a bezděčně nechala sklouznout svoji elegantní lodičku z paty a jenom na prstech nohou jí laškovně pohupovala. Všimla si dvou mužů sedících u stolku naproti, co zaregistrovali ten nevinný pohyb, odmlčeli se na chvíli a pak očima se ptali jeden druhého: o čem jsme to mluvili? V duchu se tomu usmála. Zaklonila hlavu a lehce protřepala vlasy: život je krásný.

Eva otevřela oči a zastavila film. Jako Marta i já bych si přála utéct, šlo jí myslí. Být zdravá a utéci někam daleko. Vidět zase moře, hory… cestovat a poznávat. Nikdy dřív nebyla její touha po cestování větší než právě teď – kdy se jí to zdá nemožné. Z okna svého bytu nedohlédne na západ Slunce. Jenom na ty mokré střechy protějších domů a pár zmrzačených stromů. Ty stromy jsou jako já. Vyřazeny ze společnosti druhých, uvězněny mezi betonovými domy, neschopny pohybu. Zbaveny svého lesa – dotyků vedlejších stromů, vůně, ticha, bezpečí… života.
Opřela se do kol vozíku a popojela blíž k oknu. Obloha byla zatažená. Bez hvězd. Dokonce ani měsíc neprosvítil oblačnost a neprozradil tak svoji polohu.
„Víš, co bych si přála?“ řekla nazdařbůh.
Ticho nad střechami jí bylo chápavou odpovědí.
„… aby byl život zase krásný,“ dodala v slzách.
„Ano, vím,“ děl odkudsi smutně měsíc.
„Přála bych si dát nohu přes nohu a zhoupnout lodičku na prstech svých nohou,“ dopověděla nesplnitelné.


Do noci jsem četl tu knihu. Ačkoliv jsem to neměl původně v úmyslu, přečetl jsem ji celou. Vskutku zajímavé čtení. Musel jsem dát Janě zapravdu v tom, že jsem se skutečně cítil být vtahován do snu. Ještě jinak bych to vyjádřil: jako impresionistický malíř štětcem, tak Eva slovy, která skládá do vět, zachycuje ne ostré kontury, ale jen náladu a dojem scény. Opravdu, jako ze snu je ta dívka, která obléká svoje nohy v měsíční světlo. Tolik erotiky je v tom – v potemnělém prostoru pokoje, jen měsíčním světlem přikryté (či odkryté?) ženské nohy. To musel napsat chlap, usmál jsem se v duchu.
Odložil jsem knihu na stůl a zadíval se oknem. Světlo pracovny nedovolilo dohlédnout tmavé noci venku. Vstal jsem a zhasnul. Když jsem znovu usedl do křesla za stolem, zalitoval jsem na chvíli, protože tma, která mě obklopila, prostoupila i moji mysl. Jakže to napsala Eva? Přítmí ulice vstoupilo oknem do mého pokoje a zatlačilo stíny, které se ještě před chvílí plazily po stěnách a podlaze bytu, někam dovnitř mojí duše.
Po chvíli jsem tmě přivykl. „Řeknu ti verš. Chceš?“
„Miluji verše,“ odpověděl měsíc téměř okamžitě.
„Je z knihy, kterou napsala Eva… a je zvláštní. Jakoby…“ hledal jsem slova, ale měsíc mě nenechal domluvit.
„Nenapínej.“
Opřel jsem se pohodlně v křesle, zavřel oči a v paměti srovnával slova. Pak jsem tiše recitoval:
„Dnes špatně spím,
tak píšu svým láskám budoucím.
Nad čistým papírem chytám slova, co letí vesmírem – a nic.
Když pokročila noc, přítel měsíc přišel mi na pomoc, co přát si víc.
Píšu svým láskám budoucím:
Byly jste a jste mi vším.“

Skončil jsem a bylo ticho. „Co na to říkáš?“ nevydržel jsem.
„Co na to říkám? Hezké. Líbí se mi, že píše láskám budoucím, co jí byly a jsou vším. Vtipné.“
„A co říkáš na – … přítel měsíc přišel mi na pomoc…?“
„Jistě. Já přece inspiruji každého básníka. Nic to neznamená.“
„Určitě?“ nevěřím. „Neznamená to náhodou, že Eva je tak trochu jako já, že také doslechne tvého hlasu?“
Měsíc nespěchal s odpovědí. Schován někde za mraky, nemírnil roztahovačnou noc. Až po chvíli přiznal: „Eva… ano. Eva je tak trochu jako ty.“ Zasmušile pokračoval. „Je tomu už pár let, kdy poprvé pozvedla pohled k nebi, udivena, že slyší moje slova, a od té doby spolu často hovoříme. Ty ses ke mně probolel, ona se vcítila. Rozumíš? Mimochodem, je to krásná žena.“
„Ty znáš Evu už léta,“ srovnávám si v hlavě, „to jsi nemohl…?“ nedokončil jsem otázku, na kterou stejně znám odpověď. „Krásná žena, krásná žena,“ opakuji podrážděně, „copak nestačí, že jsem zmrzačil mladou, talentovanou ženu… ještě je i krásná – snad aby můj pocit viny byl ještě větší a bolestnější.“
„Co je tvoje bolest proti její,“ okřikl mě měsíc.
Zastyděl jsem se. „Ano, vím. Nemám právo fňukat nad sebou samým. Co je moje trápení proti Evinu… Jen mám někdy pocit, že tento nešťastný příběh se staví na mých bedrech jako dům. Ne najednou, ale cihla k cihle přibývá, tíží moje záda a láme mě v kolenou. Kdy to skončí? Kolik cihel bude ještě položeno? A ten dům, co se staví – je to snad moje příští vězení? Nebo hrobka?“
Měsíc nedbal na moje metafory. „Je to krásná žena… a zajímavá,“ říká spíše pro sebe. „Jednou jsme spolu soupeřili:

Já zklidnil oceány a zrcadlil svůj jas,
ona pohodila vlasy… a zastavila čas.“

Ta slova mě vytrhla z ponurých úvah. „Pohodila vlasy… a zastavila čas?“ Nikdy dřív jsem neslyšel hezčí vyznání. „Tolik na tebe zapůsobila? Tak moc je hezká?“
„Už Jana ti o ní říkala – díváš se na ni a nevidíš ideál ženské krásy. Vlasy, oči, rty… hezké, ale nijak nápadné každé zvlášť. Spolu však, podtrženy pohybem, vytváří fluidum, které vyzařuje.“
Odmlčeli jsme se. Se zavřenýma očima jsem se pokoušel představit si ženskou tvář, která by odpovídala tomu zvláštnímu popisu. Jako v mlze se mi vyjevila. Nedokázal jsem zaostřit obraz, a když už přece jen, tvář se začala odvracet. Jako ve zpomaleném filmu zvedaly se vlasy pohybem a ve své tíze setrvačností obkroužily a schovaly ten obličej. Zmocnil se mě pocit zoufalství. Pohodila vlasy… a zastavila čas. Bezděčně jsem natáhl ruku ve snaze dotknout se těch vlasů. „Evo!“ vykřikl jsem do noci.
Měsíc shlížel z nebeské výše. Viděl Zemi a její oceány a viděl Jana a Evu. Zvláštní svět, pomyslel si po stotisící.

„Ta pěna na hřebenech vln je tomu světu pěnou štěstí.
… a temná hlubina oceánu – je oceánem bolestí.“

Dohlédl Evu za tmavým oknem jejího bytu. Oblačnost se rozestoupila a ona seděla ve svém vozíku s tváří vystavenou jeho záři. V té slze, která se prodrala ze zavřených očí, temněla ta nejčernější hlubina.
„Pro jednou,“ povzdychl si měsíc, … a nechal Janův výkřik doznít ozvěnou.
Eva otevřela oči. Rozhlédla se pokojem. „Slyšel jsi ten hlas?“ zeptala se tiše.
Měsíc klidně prosvěcoval kouty pokoje. „Dát nohu přes nohu a zhoupnout lodičku na prstech svých nohou? To by sis přála?“ Nedbal jejího údivu. „To se ti může splnit… A kdyby ne – můžeš přece pohodit vlasy a zastavit čas.“

„Evóó!“ zvolala Jana od pootevřených dveří. Měla klíč od bytu. Eva jí ho dala, ale přesto si nedovolila hned vstoupit a čekala, až k tomu bude vyzvána.
„Pojď dál,“ ozvalo se z malého obývacího pokoje.
„Prosím tě, proč tady sedíš potmě? Vypínač je snad spravený, ne?“
„Chtělo se mi,“ utrousila Eva.
„Chtělo se ti… Venku je vlezlá zima, honí se mraky, a do toho se tobě chce sedět potmě. Budeš z toho mít depku.“
„Tu mám pořád – světlo nebo tma.“
Jana rozsvítila v pokoji, svlékla plášť a pověsila ho na věšák na chodbičce u dveří. „Dala bych si dobrý, teplý kafe. Uvaříš mi?“
„Nechceš si ho uvařit sama? … když jsem ten mrzák.“
„Takové vtipy nemám ráda,“ naježila se Jana okamžitě.
„To nebyl vtip.“
Jana se posadila do křesla a sledovala Evu sedící u okna ve svém vozíku. Světlo se odráželo od oken a bránilo výhledu. Chvíli mlčky seděly, pak Jana přerušila ticho. „Co vidíš v tom okně?“
„Vzpomněla jsem si na jedno přísloví a napadlo mě podobné.“
„Přísloví? Povídej.“
„Sytý hladovému nevěří.“
„Aha. A to podobné?“
„Ze světla do tmy nevidíš.“
Opět se odmlčely.
„Chceš mi tím naznačit, že nemám pochopení… pro tvůj stav?“
„Neřekla bych, že nemáš pochopení. Přesnější je, že to nemůžeš pochopit.“
„To je snad totéž, ne?“
„Ne, není. Nemůžeš pochopit – je k tobě poctivější. Snažíš se, ale nemůžeš pochopit. Nemáš vlastní zkušenost, kterou bys poměřila tu moji. Nemít pochopení – znamená se ani nesnažit pochopit.“
Jana vstala a odešla do kuchyně. „Dáš si taky?“ volala od kávovaru.
„Jo.“
„Řekla bych, že se o tebe tak nějak nadstandardně zajímá,“ pokračovala Jana a na panelu kávovaru naťukala přípravu dvou šálků.
„Kdo?“
„Kdo. No, přece náš cvokař. Eimut.“
Kávovar rachotil kávovými zrny a po chvíli zase hučel ve svých útrobách a čůral zpěněnou tekutinu do dvou šálků.
Eva vmanévrovala ke vstupu do kuchyně. „Kdo?“ opakovala pro nesrozumitelnou Janinu odpověď.
„Cvokař. Eimut.“
„Cvokař…“ usmála se Eva. „Jak zajímá?“
Janu povzbudilo, že Eva hned neutnula debatu o Janu Eimutovi. „Kdykoliv jsem u něj na pokec, tak si na tebe vzpomeneme. Musím sice začít mluvit já, ale je na něm vidět, jak na to čeká a horlivě se vyptává.“
„Proč s ním o mně mluvíš?“ přerušila ji Eva.
„Představ si, že mě dokonce požádal, abych mu přinesla některou tvoji knihu,“ nedbala Jana, „tak jsem mu půjčila tu poslední.“
„Proč s ním o mně mluvíš?“ opakovala Eva, ale neznělo to nazlobeně.
„Protože, zrovna tak jako já, i ty jsi případ pro cvokaře… a promiň, ještě naléhavější případ.“
Eva se opřela ve svém vozíku s rukama sepjatýma v klíně – v té nešťastné pozici, co vzbuzuje soucit.
„Proč s ním o tobě mluvím?“ zalitovala Jana svého příkrého tónu. „Mluvíme spolu o všem – o mém životě, do něhož patříš, takže není možné tě nevzpomenout. Je to mužský, kterému se dá věřit. Působí tak a já mu věřím. Věřím, že jeho zájem o pochody v té mojí kebuli je upřímný. Vždycky jsem si myslela, že se znám, že není nic, co bych sama nezvládla. No a vidíš. Dopracovala jsem se do stavu, kdy dál bylo možné jen chlastat… nebo vyhledat psychologa. Nelituji. Nevím, jak to vlastně dokázal, ale najednou vidím všechno nějak jinak – jakoby z výšky.“
Vrátily se do obýváku. Jana postavila šálky na malý stolek a odsunula jedno ze dvou křesel tak, aby Eva mohla najet s vozíkem blíže ke stolku. „Vlastně vím, jak to dokázal. Je mi příkladem – vzorem, jak zvládat život se vším, co mizera přináší. Žije sám, žena mu utekla s jiným. To nevím přímo od něj, ale od ženských, co chodí ke mně do krámu. Působí tak klidně, vyrovnaně… Neřekla bys, že má taky problémy.“
„Chceš mě zase přemlouvat?“ zeptala se Eva tiše.
Jana vzala svůj šálek, opatrně usrkla a opět jej položila na stolek.
„Jestli tomu chceš říkat přemlouvání, budiž, chci tě přemluvit.“
„Já ti ale vysvětlovala, že mně nějaký cvokař nemůže pomoct. Stokrát mě může přesvědčovat o smyslu života a učit být happy – ty moje mrtvé nohy mi vždycky připomenou, kam patřím a vždycky už budu patřit.“
„No schválně. Kam tak asi patříš a vždycky budeš patřit? Povídej. To mě zajímá.“
„V lepším případě mezi litované a v horším – mezi obtěžující, mezi nemocné a odpudivé.“
Janě se zablesklo v očích. „To jsou, nezlob se na mě, kokotiny, co říkáš!“ vybuchla. „Podívej se na to hergot z druhé strany. Ty si nedokážeš představit, že by ses zamilovala do chlapa na vozíku? Já si to představit dovedu. Proč by ne?“
„U žen je to přece jenom jinak, nemyslíš?“ oponovala Eva už podrážděně.
„Jo? V čem je to jinak?“
„Nemusím ti přece vysvětlovat, co pro ženskou znamenají nohy. Já… já teď můžu zaujmout tak akorát nějakého úchyla, kterého může vzrušovat, že před… si mě přichystá jako nafukovací pannu, pěkně si mě uloží, rozhodí mi nohy, jak potřebuje – a po… si mě zase sbalí a někam uklidí. Nikdy už to nemůže být… normální.“
„Říkáš normální? Co je to normální?“ odfrkla Jana a pokračovala: „O tom se můžeme dlouho dohadovat. Přiznám se ti, že naše lesbické blbnutí mi připadlo normálnější než sex s mým chlapem. Jo, nezírej tak. Po těch letech manželství mi sex s mým manželem připadá jako incest – je to příbuzný, brácha… či kamarád. Co já vím. Chápeš? Pokud s někým žiju pětadvacet let a šoustám jenom s ním… Nemluv mi o tom, co je v partnerských vztazích, lásce, sexu normální. Řeknu ti – nic. Nic. Nejsou normy, mantinely.“
Eva popojela k oknu. Venku se šeřilo a netěsnostmi v rámu okna prostupoval říjnový chlad. Blíží se večer. Další večer – kdy samota bolí, ticho je nejmučivější a nohy tak studí. „Snažíš se mě přesvědčit, že se nic nestalo, že jsem vlastně normální? Nejsem. Mám přeraženou páteř i duši. Jsem vyřazená… Jsem mrzák.“
Jana semkla rty a bylo jasné, jaké slovo chce vyslovit. „P…itomosti! Snažím se ti přece vysvětlit, že z té hry není předem nikdo vyřazený – pokud se ovšem nevyřadí sám.“
To už Eva nevydržela a také zařvala: „Já jsem se nevyřadila! Byla jsem vyřazena. Chápeš!?“
„Ne, vyřadila ses. Nebojuješ,“ odpověděla Jana, jako mávnutím proutku už ledově klidná.
Nastalo ticho. Eva nahlížela přes okenní rám a zdálo se, že nevnímá svět. Jana ji mlčky pozorovala a v duchu si zakazovala soucit. „Nebojuješ, nebojuješ… Co mám tak asi dělat?“ vzdychla Eva konečně. „Mně přece nemůže pomoct chlap.“
„Právě naopak. Tobě může pomoct jenom chlap. Pozveme Eimuta, a to uděláme nejdřív,“ vyřkla Jana, co stejně už viselo ve vzduchu.
Eva hned neodpovídala. Upírala zrak do okna, snad ve snaze ještě uniknout dotírajícímu osudu, ale okenní skla jako zrcadla ji vracela zpět do světa obývacího pokoje. „Přijde sem ke mně a ty přijdeš s ním!“ rezignovala.
Jana radostně zamžikala očima. „Jo, jistě. Přijdu s ním. Bude to takový náš grupáč. Normální grupáč.“


Marta pomalu, v zástupu ostatních cestujících, postupovala jednou z uliček obrovského letadla a pohledem kontrolovala značení sedadel. Trpělivě a s úsměvem počkala, až muž před ní si uloží příruční zavazadlo do skříňky nad sedadly, a byla odměněna jeho úsměvem a díky. Cestující vůbec byli k sobě nezvykle vlídní a ohleduplní, snad ovlivněni usměvavými stevardkami, či maskovali úzkost před dlouhatánským letem, nebo snad fakt, že zde doslova platí, že všichni jsou na jedné lodi, byl toho příčinou.
I starší paní, která už seděla na sedadle hned vedle hledaného místa u okna, ochotně vstala a pustila Martu sednout. „It’ll be a long night,“ zdvořile prohodila, když Marta usedla.
„To jistě bude,“ odpověděla Marta svojí slušnou angličtinou, „… ale prosluněný Mauricius nám bude odměnou.“
Ano, jejím příštím cílem je ostrov Mauricius. Původně chtěla odletět z Paříže do Londýna, ale sychravé podzimní počasí ji přivedlo k nápadu proslunit si další dny, nejen tím skvělým pocitem svobody, ale i skutečným sluníčkem. Vypravila se tedy za ním. Jak jednoduché, pokud se mohla rozhodovat sama. Život je krásný, hřála se už nyní znovuobjeveným poznáním.
Letadlo se zaplnilo cestujícími. Z reproduktoru zněl povzbudivý kapitánův hlas a letušky se shovívavým úsměvem – vždyť je to tak zbytečný rituál, ale co se dá dělat, i úzkostlivý předpis je předpis – demonstrovaly použití kyslíkových masek a záchranných vest. Do toho všeho temně hučely motory a pomalu sunuly kolos na startovací dráhu. Ještě dlouhé minuty čekání, kdy potemnělé letadlo téměř mlčelo, jak si všichni najednou přestali být jistí vítězstvím člověčího génia nad přírodními zákony. Snad jen ti mladíci někde v zadní části letounu se hlasitě smáli a neustále něco vykřikovali. Marta rozuměla těmto projevům mladých samečků, vždyť má za sebou pár semestrů psychologie. Kluci jenom maskují strach, který určitě mají. Byla si jistá, že při prvních turbulencích to budou právě oni, kteří se budou nejbázlivěji rozhlížet, a ten nyní nejhlučnější možná hystericky zaječí. Start. Mnohatunový kolos se řítí po startovací dráze a stále nabírá rychlost. Nikdo, ani ti kluci vzadu, se nepokouší překřičet hluk běsnícího stroje. Take-off. Mohutné motory táhnou letoun do oblak. Jak troufalé. Ani nad oblaky, které jsou po pár minutách stoupání někde hluboko dole a chlácholivě navozují dojem měkkých peřin, nesrovnalo letadlo svůj sklon a drze dobývá další desítky, stovky a tisíce metrů výšky. Flight level. „Is it ok, if I smoke?“ směje se ten statečný hoch.
Na velkém světelném panelu je znázorněna část Evropy s téměř celou Afrikou a dvěma čárkovanými oblouky z Paříže do Djibuti a z Djibuti na Mauricius je vyznačena dráha letu. Letadlo, ten malý červený puntík, se odlepilo od Paříže a vydalo se po vyčárkované křivce na předlouhou pouť. Marta sledovala panel. Na skok na Mauricius, napadlo ji při pohledu na ty dva oblouky. Hop a skok. Napětí polevilo a letadlem znělo cvakání zámků odepínaných pásů. I Marta si udělala pohodlí. Dívala se okýnkem a hluboko dole viděla tu nadýchanou peřinu mraků. Když snít, tak v oblacích. Když žít, tak v ráji. Znovu se pochválila za nápad odletět na ostrov. O čem snít? Bože, toho je. A pak, jsem v tom báječném věku, kdy můžu nejen snít, ale také vzpomínat. V duchu se usmála. Toho taky je.
Po více jak hodině klidného letu ji z příjemného rozjímání vyrušila letuška nabízející balíček s večeří. Mořské plody. Ááách. Příjemné střídá příjemné. Puntík byl někde nad Středozemním mořem a sotva po milimetrech se sunul dál. Lahodné růžové víno mírnilo tíseň z toho nekonečného úseku před puntíkem.
Po večeři se letadlo tišilo a tišilo. Svítily jen bodovky nad hlavami cestujících. Do vrnícího ticha se občas připomněli kluci. Kolik jim tak asi je? Dvacet? Třiadvacet? Víc určitě ne. Dvacet. Bože. Marta se uvelebila na svém sedadle, jak nejlíp to šlo. Ještě se podívala na puntík na panelu, a pak letoun v její mysli nabral opačný směr. Vzdaloval se do minulosti. Prolétl nad její ordinací, míjel rodinu – Pavla, děti, až zakroužil nad vysokoškolskými kolejemi a přistál v malém studentském pokoji.
„Nemůžu uvěřit, že jsme ty zkoušky zvládly,“ smála se mladá, sotva dvacetiletá studentka a její stejně mladá kamarádka radostně skákala na posteli jako na trampolíně, až jí o pár čísel větší košile plandala kolem boků a při doskoku se vyhrnula a odhalila nahá stehna i kalhotky. „Jupííí. Já jsem tak šťastná. Boží. Je to boží.“
„Pojď si dát bublinky, Věrko.“
Ťuk, ťuk. Sovetskoje igristoje násobí ten bláznivý pocit štěstí dvou slečen.
„Dnes se namažeme… a půjdeme do klubu. Budeme tancovat celou noc.“
„Jóó. Budeme pařit.“
Obě se rozkuckaly, když jim bublinky vletěly do nosu.
„Postrádám svoji košili,“ ozvalo se najednou ode dveří, které pro smích neslyšely otevírat. V těch dveřích stál Luděk – spolužák a kamarád – tlouštík přezdívaný Faty, vždy přístupný každé srandě. Před týdnem byly holky na návštěvě u kluků ve druhém patře a on půjčil svoji košili Martě, když jí jenom v tričku bylo zima. Podívaly se na něj uslzenými pohledy a pak spiklenecky na sebe. Šuply do postele a schovaly nahé nohy pod přikrývkou.
„Tu ti teď nemůžu dát, Faty, protože pod ní už nic nemám,“ řekla Marta laškovně.
Luděk-Faty s radostí přistoupil na hru. „Když já ji zrovna moc potřebuju. Co s tím budeme dělat?“
„No, to fakt nevíme. Já ti nemůžu půjčit ani svoje triko, protože pod ním taky nic nemám… a bylo by ti velké přes prsa,“ smála se Věra.
Luďkovi jiskřilo v očích. Sedl si k holkám na postel. Ty si přitáhly přikrývku až k bradě a velkýma očima se na něj smály.
„Navalte košili… a tričko si vezmu jako bonus.“
Mrkly na sebe. „Tak jo, násilníku. Vem si je.“
Fatyho ruce zmizely pod pokrývkou.
„Proč nám saháš na nohy, když chceš košili s tričkem?“ smály se.
„Ne, počkej. Já sama.“ Marta se posadila na posteli a vypnula hruď. „Chceš se dívat, Faty?“
Neodpověděl. Jenom polkl naprázdno, jak erotičnost chvíle přebila veselí, a jeho pohled prozrazoval touhu. Rozepínala si jeden knoflíček po druhém. Všichni tři najednou mlčeli, jenom se strnule usmívali. Konečně i poslední byl rozepnutý, ale košile ještě halila všechno.
„Tak, teď si ji můžeš vzít.“
Luděk se nadechl zhluboka a rozhrnul košili. Marta neuhnula tělem, ani dlaněmi nepřikryla bradavky. Dál vypínala hruď a vystavovala na odiv pevná, bílá prsa.
„To jsou kozy…“ mumlal Faty a konečky prstů se dotýkal nahých ňader. „To jsou kozy…“
Marta shodila košili z ramenou. „Potí se ti ruce, Faty,“ řekla, ale nechala se hladit. „Chceš vidět, jak se mi zhoupnou prsa, když si přes ně přetáhnu to triko?“ vstoupila do hry Věra. Nečekala na odpověď. Zkřížila ruce, uchopila okraj a pomalu si jej přetahovala přes nahé tělo.
„Já se z vás poseru,“ funěl Luděk a zíral na prsa, která se nořila zpod trička. A opravdu, když se napružena lemem uvolnila, zhoupla se natolik rajcovním způsobem, že Faty jenom zasténal: „Ježíš.“
Opíraly se vsedě o ruce. Zaklonily hlavy, až vlasy padaly na polštář, a nechaly Fatyho rozechvělé ruce na svých ňadrech.
„Taky ti to dělá tak dobře?“ uchichtla se Marta.
„Taky.“
Luděk zbrunátněl a funěl vzrušením.
„Haha. Tam ne, Luděčku. Do kalhotek ne. Ručičky pěkně nahoru.“
„To mi, holky, nemůžete udělat. Přece mě v tom nenecháte,“ kňoural.
„A v čem jako?“ mučivě nechápaly.
„V čem jako… jsem z vás hrozně nadrženej.“
„To nepůjde, Faty… jedině, snad, možná – když máme dnes tak šťastný den, můžeme ti poskytnout taky malou masáž. Jsi pro, Marti?“
„Hladily tě někdy, tam dole, čtyři ruce současně?“
Musely mu přehodit přikrývku přes hlavu, protože řval jako tur…

„Grupáč?“ Pomyslela si Eva v tichu pokoje. „No, dejme tomu…“ a usmála se smutně.

Když v napětí čekáte, až se stane věc, které se tolik obáváte, stane se ta věc zpravidla tehdy, kdy vaše obavy poleví a vlastně ji už nečekáte. Nazval jsem to Eimutův paradox. Funguje. Bylo páteční odpoledne. Seděl jsem ve své pracovně, dopsal právě poznámky k posledním případům a po dlouhé době jsem zatoužil po hudbě. Tak nějak to se mnou je, že nejsem schopen vnímat hudbu, pokud mám nějaké starosti. Někdo to má naopak – dokáže se hudbou rozptýlit, uklidnit, odpoutat od problémů. Já ne. Když mě něco trápí, hudbu nevnímám. Uvnitř mojí duše ztvrdnou ty struny, které se obvykle rozechvívají tóny, jež slyším. Hudba pak jde po povrchu. Neprostupuje mě a je tedy zbytečné si ji pouštět, protože by byla jenom kulisou mých ponurých úvah. Většinou je v mém domě úplné ticho.
Dnes je tomu jinak. Starosti někam zapadly. Pouštím si Beatles, na které, a to je obzvlášť zajímavé, musím mít jen dobrou náladu, protože i jejich nejrozvernější písně mě ještě více skličují, pokud bych snad chtěl jimi rozptýlit nějaké chmury. Poslouchám Sexy Sadie a Paulova geniální baskytara v závěru skladby rozechvívá moje vnitřní struny. Jak jednoduchá a samozřejmá je ta melodie. Jak je celá ta skladba hravá. Opravdoví hudební znalci by se asi hroutili z takového přirovnání, ale mně připadá hudba od Beatles tak nějak „mozartovská“. Jako ve své době Mozart, později i Beatles zapomínali při psaní skladeb, že je píšou na objednávku mas, a odvážně experimentovali se zvuky, melodií a tóny. Jako on se vydávali po neprošlápnutých cestách hudební tvorby. Hráli si, bavili se při tom a do jejich hudby se všechno toto promítlo. Spojuje je radost a nespoutanost. Nejsem odborník a možná se mýlím, ale u žádného jiného skladatele to v takové míře nevidím – takovou hravost a nadšení z nových objevů. Poslouchal jsem ‚A day in the life‘, jednu z jejich nejpodivnějších skladeb, když se rozezvučel můj mobilní telefon, který jsem zapomněl s koncem pracovního týdne vypnout. Zaostřil jsem na displej: Jana Malá. Zvukové vlny ztratily schopnost prostoupit náhle zhoustlý prostor a hudba dozněla. Sevřel se mi žaludek. Předtucha? „Dobrý den, paní Malá.“
„Dobrý den…“ odpověděla až po krátké odmlce. „Trochu jste mě zaskočil, že mě máte uloženou v mobilu, to ještě nedávno nebylo. Nebo si pamatujete moje číslo?“
„Mám vás uloženou. Proč by ne. Voláme si docela často.“
„Omlouvám se, že volám v tuto dobu. Určitě už nepracujete a těšíte se na víkend. Já ale nemohla jinak. Představte si – souhlasí. Souhlasí!“
Hned jsem všechno pochopil. V co jsem doufal, že už se nestane, se právě stalo. V pudu sebezáchovy jsem ještě máchnul po stéble na rozbouřené hladině: „Kdo a s čím, paní Malá?“
„No přece Eva. Chce se s vámi sejít. Abych byla přesnější – přála by si, pokud byste mohl přijít k ní domů… Blbý?“
Cihla k cihle – vzpomněl jsem dům stavěný na svých bedrech. „… a taky by chtěla, abych přišla s vámi.“
„Obávám se, paní Malá, že to nebude fungovat. Je to prostě hodně nestandardní…“
„Já vím, pane magistře. Chápu vás, že vám na ní nemusí tolik záležet, abyste k ní dojížděl. Moc se ale přimlouvám. Pomozte jí. Pomozme jí.“
„To nemůže fungovat,“ vzdychl jsem rezignovaně.
„Bude to fungovat. Věřte mi. Už jenom naše přítomnost, náš zájem ji nakopne.“
Nedokázal jsem vzdorovat Janě Malé a hlavně jsem nedokázal vzdorovat svému svědomí, které již dlouho živoří na chatrném faktu, že na svobodě zůstávám pro slib daný Janě a sobě samému – pomůžu, co můžu. „Kdy?“
„Jste zlatý. Hodí se vám úterý v podvečer?“
„V šest?“
„Může být. Pokud by se snad něco změnilo, zavolám vám.“
„Kde to najdu?“
„Přijedu pro vás v půl šesté autem, ať to nemusíte hledat… A děkuji. Ještě jednou děkuji.“ Rozloučili jsme se. Tak v úterý v šest. Den D a hodina H. Příběh, co by jej člověk nevymyslel. Spíš, Honzíčku? Nejspíš. Spíš, spíš a v tom snu, co sníš… Zakroužil jsem prstem po letokruzích na desce stolu. Z myšlenek mě vytrhla Eleanor Rigby… all the lonely people… Vypnul jsem zapomenutý přehrávač. Ticho přešlo v ticho.
Jako se slévají potůčky v potoky a potoky v řeky, tak se moje chyby, které jsem napáchal, stékají v dravý proud. Opilé večery a jízda noční Prahou v jednom z nich, nehoda s krutými následky pro mladou slečnu, útěk před odpovědností a k té nejhorší spěji – jdu té slečně lhát, jdu ji podvádět, jdu se jí vysmívat…
Celý víkend se mučím výčitkami. Co mám dělat? Bože, co mám dělat? Mohu to ještě zastavit? Mám jít na policii? Mám odmítnout přislíbenou terapii, která stejně nemůže mít úspěch? Ne, nechal jsem věci zajít příliš daleko. Nechal jsem Evu svádět vnitřní boj, nechal jsem ji trápit a sebe vystavil jako maják, ke kterému byla Janou směrována. Nemůžu teď uhnout, nemůžu. Kromě páteře bych tím zlomil i její duši. Lekla by se toho, že ani já nevěřím. Ta jiskřička odhodlání, kterou jsem v ní s Janou rozdmýchal, by jednou provždy zhasla. Ne, ne, ne. Nemůžu. Dál se nechám unášet dravým proudem – ale ani v těch krátkých chvílích, kdy zvedám hlavu z divokých vln, nedohlédnu klidné hladiny.
Jana přijela přesně v půl a prozvonila mě mobilem. V autě jsme se s úsměvem pozdravili. Vyrazili jsme na cestu. Byl jsem už zcela klidný a troufám si tvrdit, že Jana na mně ani v nejmenším nepoznala, jak zoufalý jsem byl v těchto dnech. Snad jen malý problém se soustředit na gejzír řeči, kterým mě zahrnula. Helter skelter – připomnělo mi to píseň od Beatles. Mluvila a mluvila. Odpovídal jsem jí, pokud se na něco ptala, zdvořile, ale stručně. I’m coming down fast but don’t let me break you… jde mi hlavou text té písně.
„Tady se to stalo,“ říká Jana a ukazuje na křižovatku před námi.
Míjíme přechod. Dívám se z okýnka a mlčím.
„Tady ji ten hajzlík srazil a ujel. Naše slavná policie samozřejmě nic nevypátrala. Ten grázl si pořád běhá po svobodě. Neděsí vás představa, že možná denně potkáváte takového člověka?“
Děsí. Každé ráno, když ho vidím v zrcadle, je mi z něj špatně, myslím si, ale neodpovídám. Look out helter skelter she’s coming down fast yes she is, yes she is. Konec písně.
Jsme na sídlišti a proplétáme se mezi paneláky. Našli jsme místo k zaparkování a Jana opatrně zacouvala mezi dvě auta. „Je to až tamhleten panelák, ale nechám to tady. Tam je malé parkovišťátko – věčně zaflákané.“
Jdeme kousek pěšky. Cítím, jak se mi svírá žaludek, ale zakazuji si jakékoliv emoce. Jsi v práci, jsi v práci, opakuji v duchu.
Jana mává do okna v přízemí. „Určitě nás vyhlíží za záclonou.“
Záclona v okně se však ani nepohne.
„Vždyť jsem to říkala, není tady jediné místo k zaparkování.“ Odemkne vchodové dveře. Hned za vchodovými dveřmi jsou široké dveře výtahu, ale my stoupáme pět schodů do vyvýšeného přízemí.
Jana zarachotí svazkem klíčů a odemkne dveře do jediného bytu v tomto podlaží. „Hola, hola,“ křičí do pootevřených dveří. „Návštěva. Můžeme dál?“
„Ano, samozřejmě. Pojďte dál… a nezouvejte se,“ zaslechl jsem poprvé hlas Evy Linhartové. Bezděčně jsem se zhluboka nadechl a následoval Janu. „Jen žádné emoce, jen žádné emoce. Co napovídá barva jejího hlasu? Mladá, přemýšlivá, citlivá, příjemná, milá… bolest, nervozita, očekávání…“
Jana jde přede mnou a haleká: „Noste na stůl! Hosti přišli.“
Jsem jí vděčný, jak dovedně mírní napětí této chvíle. Vklouzne do obýváku. Zastírá mi výhled. Sklání se a slyším mlasknutí polibku. „Ahoj.“ Poodstoupí a vztáhne ke mně ruku: „Pan Eimut, Evi.“
Oči, úsměv a tmavé, rovné vlasy, které tančí kolem hlavy při sebemenším pohybu.
„Eva Linhartová, pane magistře.“
Přistupuji blíž a když jsem na dva kroky, nabízí mi svoji ruku k pozdravu. Trochu se skloním a jdu té ruce naproti. Film se zpomalil. Nekonečně pomalu se k sobě blížíme. Je úplné ticho. Všechno se rozostřilo – jenom naše ruce si jdou vstříc. Ještě centimetry. Oči. Temné oči. Milimetry. Úsměv a vlasy, které se sesypaly z obličeje, když ty oči vzhlédly. Dotek. Chladivá, drobná ruka v mojí dlani.
„Linhartová.“
„Eimut.“
„Říkejte mi Kleinová a jsme jako na srazu sudeťáků,“ směje se Jana a my s ní.
„Posaďte se,“ vyzve nás Eva.
Nechám usednout Janu do křesla, které si vybrala, a sám si sednu do toho, co na mě zbylo. „Můžu vám nabídnout kafe?“
„Rád si dám,“ odpovídám.
Jana také přikyvuje a hned se nabízí: „Pojď sem. Já to udělám.“
„Ne, ne. To zvládnu. Zavolám, až bude hotové.“
Z kuchyně rachotí kávovar. U stolku mlčíme. Rozhlížím se po bytě. Je, jak bych to řekl, nezabydlený. Nepasuje mi k Evě. Tady nebydlí mladá talentovaná spisovatelka, tady bydlí vězeň. Hezký nábytek, to ano, ale jinak žádná výzdoba, žádný nápad. Přechodné bydliště, ke kterému není žádný vztah.
„Hotovo,“ volá z kuchyně.
Jana se zvedla a za pár vteřin už přináší podnos se třemi kouřícími šálky. Eva se svým vozíkem přimanévrovala ke stolku. Mícháme kafe a jsme vděční za tu krátkou příležitost zaměstnat ruce. Usmíváme se očima.
„Asi bych měla nejdříve něco říct já,“ prolomila Jana tíživé ticho. „Já to celé vymyslela… Začnu ale trochu zeširoka. Kdo mě zná, ví, že jsem ženská, jak se říká, ‚od huby‘. Řeknu, co si myslím, ať je to co je to, a způsobem, který se nemusí každému líbit. S nějakými problémy jsem se nikdy nijak nepárala, vždycky jsem je řešila – bum, bác a je to. Moje okolí mě vždycky považovalo za silnou a vyrovnanou ženskou. Já si to o sobě taky dlouho myslela. Překulila se mně čtyřicítka a já najednou zaznamenávala změny. Najednou jsem byla utahaná, otrávená, nic mě nebavilo, ze všeho jsem se hroutila… Trvalo to rok, dva. Bojovala jsem s tím, ale postupně jsem to vzdávala. Uzavřela jsem se do sebe. Nakonec jsem se svěřila svojí doktorce a ta mi poradila, abych svoje duševní stavy probrala s psychologem. Nejprve jsem to odmítla – nejsem přece takové pako – ale nakonec jsem to zkusila. Tak jsem objevila tady pana Eimuta. On ví nejlíp, co jsme spolu všechno probrali a rozpitvali, a nakonec jsme našli ta slabá místa mojí osobnosti a mého způsobu života vůbec… Jsem teď lepší. Žiju lepší život. Cítím to tak.“
Odmlčela se na chvíli, usrkla kafe a pokračovala. „Evě se stalo to, co se stalo. Samozřejmě, je to malér a já rozumím jejímu rozpoložení a její skepsi… ale taky si myslím, že je načase začít žít.“
Eva se nadechla k protestu. „Ne, nech mě to dopovědět,“ nedala se Jana. „Říkala jsem ti to už nedávno a opakuji – je načase začít žít a psát. Jsi spisovatelka, nejsi vrcholový sportovec. Nemůžeš běhat, nemůžeš skákat, ale psát můžeš. Jediné, co ti v tom brání, je tvoje hlava, nebo, říkejme tomu tak, stav mysli… a s tím se dá určitě něco dělat.“ Uchopila šálek a usrkla z něj. „Skončila jsem. Howg.“
Musel jsem se pousmát a v duchu byl Janě opět vděčný za to ‚houk‘. Přišla moje chvíle. Ve vteřině jsem si v očích obou žen ověřil, že jsem na řadě něco říct. Pohledem jsem se zapomněl v Eviných očích (bože) a spustil: „Když dovolíte, začnu taky trochu zeširoka. Tady paní Malou jsem poznal před pár měsíci, když za mnou přišla se svými problémy. Chodila ke mně pravidelně na konzultace. Vyprávěla o sobě, o svém životě… pracovali jsme spolu. Poznal jsem ji jako opravdu silnou ženu, kterou jenom souběh všelijakých okolností přivedl ke mně. Byla vždy velice přímočará a úplně jiná než celá řada mých klientů. Přiznávám, že vždy po její návštěvě jsem se dokonce cítil povznesen nad svými vlastními problémy. Ano, je to paradox, ale psycholog cítil úlevu po konzultaci se svým klientem.“
Teď mě povzbudilo, že se obě zasmály.
„Později se paní Malá zmínila o vás.“ Na chvíli jsem zaváhal. Všechno, co chci říct dál, už není improvizace, ale je to součást mého plánu. V bezesných nocích, kdy jsem se trápil výčitkami nad tím, co jsem způsobil a jak moc jsem Evě ublížil, jsem také domýšlel svoji roli v situaci, ve které jsem právě teď. Promýšlel jsem, co budu říkat a jakou strategii vlastně zvolím, jestli jednou stanu Evě tváří v tvář. Z toho všeho, co jsem o ní věděl od Jany, co jsem vystopoval v její knize – v jejím způsobu uvažování a vyjadřování – mně vyšlo jediné: pokud chci Evě pomoct, pokud jí mám vrátit chuť do života, pokud ji mám, řečeno Janou, ‚nakopnout‘, musíme (bojím se to jen vyslovit) – musíme být přátelé! Ano, musíme se – já, Jana a Eva – stát přáteli. Jinak se k Evě nedostanu. Je příliš inteligentní a vnímavá a jakoukoliv standardní strategii, kterou bych zvolil, prokoukne a ve své zažrané skepsi odmítne. Nikdy se mi nemůže podařit přesvědčit ji, budu-li k ní promlouvat jazykem mojí profese. K tomu jsem dospěl a o tom jsem přesvědčen – a na to jsem vsadil.
„Později se paní Malá zmínila o vás,“ opakoval jsem, abych podtrhl právě tuto skutečnost. „Mluvila o vás moc hezky a mně bylo příjemné to poslouchat. Není v tomto světě příliš takových přátelství. Velmi často se téma našich debat stočilo k vám a jednoho dne jsem byl od vaší kamarádky Jany požádán o jakousi pomoc… pomoci vám s adaptací na vaši novou životní situaci. Přiznávám, že jsem byl, a vlastně pořád jsem, z této žádosti v rozpacích, protože mně od samého začátku chyběl váš aktivní přístup, paní Linhartová, a bez něj, to si dovoluji tvrdit, to nemůže fungovat. Skutečnost, že jste mě nakonec pozvala na tuto schůzku, chápu jako vaše podlehnutí tlaku, který na vás Jana, v dobrém slova smyslu, vyvíjela.“
Střídavě jsem si v očích obou žen kontroloval účinek svých slov. Jana byla zklamaná. Eva mě chválila.
„Kromě toho jsem přesvědčený, že vám není zapotřebí pomoci psychologa, pokud máte takovou přítelkyni, jakou je Jana. Co si budeme povídat, podrobné analýze, jaké jsou dvě dobré kamarádky schopny, se může chlap, byť psycholog, pouze přiblížit.“
Tak, teď mě svými pohledy chválily obě. Upil jsem kafe a dokončil plán. „Teď si možná říkáte – tak, co tady, chlape, děláš, když vlastně žádnou pomoc nenabízíš? Moje odpověď je, že i přes to, co jsem teď říkal, možnost mojí pomoci existuje. To záleží na paní Linhartové. Stačí její souhlas a můžeme se do toho pustit.“
Díval jsem se Evě do očí a pátral po odpovědi. Neuhnula pohledem, ale neodpověděla. „Jaký je tedy důvod, že jsem tady? Možná je to ode mě troufalé, ale od chvíle, kdy jsme začali mluvit o vás, jsem se nemohl ubránit pocitu, že náš vztah s paní Malou a potažmo s vámi se posunul z roviny psycholog – klient do roviny… osobní. Přiznávám, že debaty s vaší kamarádkou Janou byly natolik osvěžující, vaše pověst a vaše kniha tak zajímavé, že jsem se neubránil pokušení přijmout vaše pozvání a poznat vás více.“ Chtělo se mi říct ‚hawg‘, ale neřekl jsem to.
„No, to je skvělé!“ zajásala Jana. „Proč jste to neřekl dřív? Já se vás vždycky tak bála. Už dávno bychom si všichni tři vyrazili na skleničku. Co říkáš, Evi?“
„Co říkám? No, že se mi dost ulevilo. Opravdu jsem nebyla nadšená z představy, že bychom tady, v této trojce, řešili moji hlavu. Pokud budu i já upřímná – nebyla to jenom Janina ‚zásluha‘, že jsem vás sem pozvala, ale také moje zvědavost na člověka, o kterém jsem tak často slýchala… a jenom pozitivní věci.“
„No, to se nám to krásně zvrtlo,“ smála se Jana. „To by chtělo skleničku. Dáte si? Já nemůžu – auto.“
„Ne, děkuji, já si taky nedám. Skoro nepiji, a pak, ještě si nejsem tak úplně jistý, jestli nejsem v práci,“ zavtipkoval jsem.
Eva mě hned ubezpečila: „Nejste v práci, opravdu ne. Jste u mě na návštěvě.“
Jana obřadně pozvedla šálek se zbytkem kafe: „Všimla jsem si u vás v pracovně, že máte rád Beatles. Máte všechna jejich cédéčka.“
Trochu překvapeně jsme s Evou čekali na pointu. „Připijme si na právě založený ‚klub osamělých srdcí‘.“ To nás pobavilo. „Tak na klub osamělých srdcí seržanta Pepře!“ a všichni tři jsme si přiťukli těmi šálky.
„Domýšlím se, že něco víte o mém neradostném soukromí,“ reagoval jsem na svoje členství v klubu.“
„To víte, že víme,“ smála se Jana a hned dodala: „… kruci, to je tak šroubované. Pojďte si potykat.“
Polekaně jsem pohlédl Evě do očí.
Nevšimla si, nebo toho nedbala. „Proč ne,“ znovu pozvedla svůj šálek k přiťuknutí – „Eva“.
„Jan,“ zakuňkal jsem bezbarvě a zopakoval to i s Janou. Uvědomil jsem si, že ten vlak, který jsem uvedl do pohybu, už neřídím.
„No, snad si dáme pusu, ne?“ korunovala Jana a hned se ke mně naklonila.
Nezbylo než dokončit ceremoniál. Vstal jsem a přiblížil se k Evě. Usmívala se. Zaklonila hlavu a nastavila rty. Vlasy se jí sesypaly z obličeje a ucítil jsem její vůni. Zatočila se mi hlava, když se naše rty měkce dotkly. Znovu jsem usedl a díval se na ni. Tak to je ta tvář, kterou jsem se snažil vybavit. Vystoupila z té mlhy, do níž se mi dřív halila. Já zklidnil oceány a zrcadlil svůj jas. Ona pohodila vlasy… a zastavila čas. Už rozumím. Bože, jak já tomu rozumím.
Bylo po deváté, když jsme se loučili. Po celou tu dobu jsme klábosili v Janině režii. Mluvil jsem a prozradil na sebe věci, které jsem snad ani prozradit nechtěl, ale také jsem se toho hodně dověděl. Dostalo se mi nevšední exkurze do světa žen.
„To bylo poprvé od doby, kdy se jí to stalo, co jsem ji viděla se smát. Je to tvoje zásluha,“ pochválila mě Jana při zpáteční cestě.
„Naše zásluha,“ opravil jsem ji skromně a bez nadšení.
„Slíbila jsem, že se k ní dnes ještě vrátím a pomůžu jí. Pečovatelku pro dnešek zrušila. Dáš mi svoji e-mailovou adresu? Napíšu ti, jak to hodnotí ona.“
„Pošlu ji smskou.“ Naťukal jsem ji hned v autě.
„Neměla jsem představu, jak to bude dnes probíhat. Byl to opravdu zoufalý pokus, ale dopadlo to, jak nejlíp mohlo. Mám z toho dobrý pocit. Snad se nám podaří se sejít častěji a dostat ji ven.“
„No, že se sejdeme, to jsme si všichni tři slíbili. Obávám se ale, že dostat ji v dohledné době někam ven bude problém.“
Zastavili jsme u mého domu. „Ještě jednou děkuji… Honzo.“
„Nemáš zač… A jestli můžu poprosit, známí mi říkají Jene. ‚Honza‘ mi vždycky připomene, že jsem hloupý.“
Zasmála se. „Ne, ty nejsi žádný hlupák. Dobrou noc, Jene.“
„Dobrou noc, Jano.“
Doma jsem jenom odložil bundu, přezul se do pantoflí a vyběhl do poschodí do svojí pracovny. Zapnul jsem počítač. Počkám, dokud Jana nenapíše. Nerozsvítil jsem a jenom bledé světlo monitoru ozařovalo prostor. Ticho chvílemi přerušoval ventilátor počítače. Seděl – ležel jsem v křesle za pracovním stolem.
Tak jsem to chtěl? jde mi hlavou a obtížně hledám odpověď. Chci jí přece pomoct a chci taky vyřešit situaci, která vznikla. Bylo to jediné možné řešení. Přátelství. Schůzky, jako byla ta dnešní, maily, smsky… Jediná možnost jak ji „oživit“ – „nakopnout“.
Mohl jsem ale domyslet, že za tím pojmem „přátelství“ jsou dotyky, polibky? Mohl, ale nenapadlo mě to – a zaskočilo mě to. Jak jsem si to představoval? – Dobrý den, paní Linhartová, dobrý den, paní Malá, po delší odmlce zase píšu. Představte si, jaký zajímavý případ teď mám… Co si o tom myslíte? Těším se na vaši odpověď. – Tak nějak? Jo. A zatím: Evo! Jano! Jene!… Klub osamělých srdcí. Bože, kdyby tak věděly…
Naše slavná policie nic nevypátrala – vytanula mi Janina rozhořčená věta. Pátrají ještě? Odložili to vůbec? Úlekem mi zvlhlo čelo. Co když pátrají? Co když si ten policajt… Starý se jmenoval, dá ty dva tehdejší případy dohromady? Co když pochopí, že jsem vyjel za tím vězněm? Viděl, že jsem byl opilý. Stačí se podívat na mapu města, porovnat si čas obou událostí… a má mě!“ Udělalo se mi špatně, jak už dlouho ne. Bože, co kdyby to teď prasklo. Ne, to se nesmí stát. Blbnu. Fantazíruji. To se nikdy nestane! Nesmí. Kdyby ano… musel bych se zabít.
Zatřepal jsem hlavou, abych zapudil takové myšlenky. Nad tím nesmím přemýšlet. Zbláznil bych se. Jana nepíše. Co si tak asi povídají?
Vstal jsem a přistoupil k oknu. Sychravý říjnový večer se přechýlil v noc. Obloha byla zatažená. „Ty víš, jak to skončí,“ šeptal jsem do vesmíru a ve své představivosti viděl nebeská tělesa sunout se černým prostorem.
„Jsem jenom divák,“ zaduněl měsíc odnikud své zaklínadlo. „Nemohu ti povědět víc.“
„Proč mi neporadíš? S tvojí pomocí bych určitě dokázal víc. Já se jí snažil pomoct. Opravdu jsem se snažil… podniknout něco, co by ji zaujalo, co by ji povzbudilo…“
„Co by ulevilo tvému svědomí,“ dopověděl měsíc krutě.
„Ano, to taky. V té osudové vteřině jsem zničil život Evě, ale také sobě. Udělal jsem chybu. Nejdřív jednu, hned druhou, třetí a další a další… Vím, kdybych tenkrát zastavil a přispěchal Evě na pomoc, bylo by mnohé jinak. Byl bych potrestán a seděl v base. Věci by měly řád. Já těch pár vteřin, které jsem měl na rozhodnutí, ale promeškal… a pak už jsem se bál. Bál jsem se. Ano, bál. Jsem zbabělec?“
Měsíc neodpovídal, odpověděl jsem si tedy sám: „Nejspíš ano, ale… ale nejsem zlý člověk. Chtěl bych to nějak napravit – proto jsem podstoupil tu šílenost a oklikou znovu vstoupil do jejího života. Je to další chyba?“ Ani na tuto otázku jsem nedostal odpověď, ale možná jenom proto, že zaklinkal příchozí e-mail.
Přispěchal jsem k počítači. Jana.
„Jene, až v tuto noční dobu se dostávám k slíbenému psaní. Vrátila jsem se k Evě a byla tam téměř dosud. Představ si, že když jsem přišla zpátky k ní do bytu, plakala. Nebyla k utišení a dlouho jsem z ní mámila, ale vlastně nevymámila, co se děje. Snad jsme byli příliš optimističtí. Udělali jsme někde chybu? Vždyť to vypadalo tak nadějně. Jsem z toho smutná a mrzí mě, že rozesmutním i tebe. Všichni tři budeme dnes usínat se smutkem na duši… jak se sluší na klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Jana.
P.S. Slíbila jsem, že o těch slzách pomlčím. Budiž mi odpuštěno.

Slzy. Ty jsem nečekal. Vždyť byla samý smích. Co si to namlouvám, že rozumím lidské duši.
Nevydržel jsem sedět za stolem a vrátil se k oknu. „Je to snad tvoje odpověď? Udělal jsem zase jenom další chybu?“
Celý vesmír mlčel. Všechna ta nebeská tělesa se neslyšně sunula prostorem.
Ticho.
Bolestivé ticho.
Vesmírný mechanizmus neomylně předl, nezasažen mým osudem.
Stál jsem u toho okna a nechal myšlenky líně plynout unaveným mozkem. Čas také líně plynul a ukrajoval noci.
Slzy. Ne vždy vyjadřují beznaděj. Vždy ulevují (kéž bych jich byl schopen) a někdy jsou novým začátkem – mezníkem toho, co bylo a co bude, dopachtil jsem se útěchy. Kéž by.


„Nenávidím Janu, že mě vystavuje takovým situacím, a nenávidím Jana… Přišel si mě snad prohlédnout jako nějaký nový živočišný druh…? Nenávidím ho, že se tak na mě díval, a nenávidím sebe, že zrovna tak jsem se na něj dívala já. Byla jsem bezmocná. Kdybych chtěla utéct, musela bych máchat rukama… jako lachtan. Je to ponižující. Nenávidím…“
„Dost!“ houkl měsíc. „Už dost. Jana tě má ráda a chtěla ti pomoct a Jan… Že udělal víc, než by bylo obvyklé? Že tě navštívil? Také chtěl pomoci – především tobě, ale možná i sobě.“
„Chtěl se potěšit pohledem na ještě většího chudáka, než je on sám? Proto přišel?“
„Ne, to určitě ne. Cítí se sám. Je sám. Možná chtěl splatit dluh…“
„Splatit dluh? Co komu dluží? Vůbec ti nerozumím. Co o něm víš?“
„Snad v životě chyboval a touží to odčinit. Kdo ví?“ nepřiznal měsíc. „Má zlomené srdce a zlomenou duši. Jako tobě zlomená páteř brání v pohybu, tak jemu ta zlomená duše nedovolí volně jít životem. Nic nebolí tolik jako zraněná duše. Věř mi.“
Eva se ztišila. „Zahlédla jsem tu bolest v jeho pohledu. Mihla se. Ano, to je to, co mi na něm přišlo zvláštní – vtipkoval s probleskujícím smutkem v očích… Ale proč? Co ho trápí? Ty přece víš.“
„Jsem jenom divák.“
„Jo, to znám – z nebeské výše dohlédnu každého z vás. Vidím do vašich srdcí a do vašich duší… Neporadíš. Neodpovíš.“
Ticho.
Bolestivé ticho.
Vzpřímeně seděla Eva ve svém vozíku, aby přes okenní rám dohlédla noci nad střechami domů. Světla města spolu s černými mraky na obloze zneviditelnila hvězdy. Jenom tušit se daly za tou neviditelnou hradbou. Zavřela oči. Světelná tma, uvědomila si jako kdysi… a v té světelné tmě uviděla sebe vznášet se prostorem. Vzlétla nad město. Stoupala výš a světla dole se stala hvězdnou oblohou. Letím nahoru nebo dolů? Chci nahoru, nad tu hradbu z oblaků, která mě dusí. Chci ke hvězdám. Letěla mlhou, nekonečnou mlhou. Zaslechla měsíc, jak volá: „Jene!“
Konečně. Nic než hvězdy nad hlavou. Vydechla zhluboka. Nad hlavou hvězdy a dole peřiny mraků. S úlevou plula prostorem. „Chci psát!“ zakřičela do toho nekonečna. Otevřela oči. „Chci zase psát,“ zašeptala do ticha pokoje. Zaklonila hlavu a sledovala mračna nad střechami domů. Mysl se měnila v klidnou noční oblohu – tmavou oblohu s blikajícími světélky hvězd. Temnotou probleskovaly plamínky a najednou jako kometa prolétla myšlenka. Zachytila ji a obezřetně utvářela do vět. Pak pomalu, aby snad nevyplašila nápad, který se zrodil, se natáhla pro blok s tužkou a zapsala:

Ta hvězda se zdála blízko. Tak jsem se vydala na cestu k ní.
Čím jsem jí byla blíž, tím byla dál.
Vesmír.
Napadlo mě povzbudivé, že my dva, ač k sobě zády, si možná jdeme vstříc.

Přečetla ten kratičký text. Pak ještě jednou a ještě, ještě… Dává to nějaký smysl? Má to hlavu a patu? Ano, snad. Přenesla jsem tu představu na papír. Napsala jsem to.
Přijela ke stolku s počítačem a naťukala znovu těch pár vět. Bože… Koho jsem to ale měla na mysli? O kom to píšu? O Karlovi? Ne.
Rozhlédla se pokojem. Toto je můj svět. Dá se odsud cestovat ke hvězdám? Holé zdi, stolek s počítačem, televize, ještě jeden stolek a dvě křesla. Nic víc. Nepomyslela bych si, že do tohoto světa může vstoupit mužský. A vstoupil. Byl tady. Seděl v tomto křesle a povídal. Vtipkoval se smutným výrazem ve tváři. Takový kontrast. Zaujal mě. Ano, Jana jsem měla na mysli. O něm jsem napsala těch pár vět. Bezděčně. … my dva, ač k sobě zády, si možná jdeme vstříc.
Taková hloupost. Nejsme k sobě zády, ani si nejdeme vstříc. Ani jedno, ani druhé. Jak jsme k sobě? Nijak. On jde svojí cestou. Možná ho trochu vybočila Jana, když do něj hustila o mně. Přišel. Podíval se. Trochu pokecal. A jde si dál. Já? Já jdu – jedu – taky svojí cestou. Od okna ke stolu, od stolu k oknu… dnes do vesmíru. Jsem cvok. Dokážu někdy vyjít z tohoto světa? Opřu se do galusek, přejedu práh tohoto bytu a vyrazím? Kam? Do ulic? Z okna vidím, že na chodníku před domem chybí pár dlaždic. To místo neprojedu. Musela bych sjet na silnici. Mám hrůzu z aut, tam nemůžu. Umřela bych strachy, kdyby mě některé míjelo jen o pár centimetrů. Jak dlouho bude Janu bavit mně pomáhat? Tolik pro mě udělala. Všechno vyřizuje, zařizuje, chodí za mnou… Co když jednou nepřijde? Zítra. Co zítra, třeba už dnes nepřijde. Byla jsem na ni zlá. Hystericky jsem vyváděla a nevysvětlila jí, proč brečím jako želva. Copak jsem mohla? Vždyť jsem to sama nevěděla. Měla jsem pod koly toho auta zemřít. Bylo by to lepší. Netrápila bych sebe a hlavně, netrápila bych svoje okolí. Svoje okolí? Co je moje okolí? Moje rodina, kterou mučím tím, že ji nechci mučit svojí přítomností. Pečovatelka, která mě má ráda asi jako švadlenka svůj šicí stroj, prodavačka svůj krám… jsem jen její džob. Jana… Klikla na poštu a do kolonky „komu“ naťukala Janinu adresu.
„Dnešní večer, vlastně už včerejší, byl tak zvláštní. Podařilo se mi hned několikrát překvapit sebe samu: nejdřív tím, jak přitrouble jsem hleděla na Jana (netušila jsem, co se mnou udělá první chlap, který se mi připlete do cesty), potom ta moje hysterická scéna – omlouvám se. No a konečně tím, že jsem po dlouhé době dala dohromady a pak napsala pár vět…
Tak ti píšu.
Rozhodil mě, až se mi chvěla kola. Kdo? No přece Jan. Zvláštní chlap. Říkala jsi kdysi, že je to fešák. Neřekla bych. Hezký moc není. Co mě na něm ale fascinuje, jsou jeho oči. Ty velké mluvící oči. Všimla sis? Dívá se trochu smutně, ale ptá se jimi i odpovídá. Zvláštní schopnost. Je vtipný. No a ten kontrast smutného pohledu s vtipnými glosami… ten mě dostal.
Když jste spolu odjeli, přepadl mě hrozný smutek a taky zlost, že je mi zapovězeno… Záviděla jsem ti, že s ním jdeš dolů ze schodů a pak k autu. Dívala jsem se za vámi, když jste vyjížděli z parkoviště, a nedokázala jsem zvládnout ten příval emocí nad ztrátou těchto obyčejných věcí.
Promiň. Ještě jednou promiň, že jsem se neovládla ani při tvém návratu a dál zuřila nad svojí neschopností jít s tím chlapem dolů ze schodů, k autu, sednout si vedle něj…
Ještě jsem si nezvykla. Ještě se neumím jenom smířeně dívat. Chtěla bych, přála bych si… a zapomínám, že nemůžu. Zapomínám, že jsem a vždycky už budu jenom divák těch nejobyčejnějších věcí, jako je chůze, postávání, přisednutí…
Píšu a píšu. Nepročítám napsané věty. Dávají smysl? Snad ano. Snad aspoň tato schopnost se mi vrátila.
Co určitě nedává smysl, je moje fňukání nad rozlitým mlékem. Já vím. Nějak to v sobě utluču, neboj. Ber tyto řádky něco jako malé slohové cvičení, jako důkaz, že už zase můžu přenést myšlenky (byť hloupé) na papír. Mrknu se na „Martu“, kde jsem vlastně skončila. Ve svých představách jsem určitě mnohem dál.
Klub osamělých srdcí seržanta Pepře? Večer jsem si připadala jako nejopuštěnější členka. Píšu – a je to lepší. Ne že bych jí už nebyla, tou asi jsem a budu, ale jsem – smířenější.“

Jel jsem autobusem a zbytek cesty jdu pěšky. Prý je to od poslední zastávky kousek, necelých deset minut chůze.
Kam jdu? K Evě!
Psala mi Jana, že od ní dostala dopis.
„Dopis,“ psala, „spíš pár vět mailem. Ale je to obrovský úspěch, Jene. Píše! To jsme přece chtěli, doufali jsme v to… No, doufali. Přiznám se, že po té poslední scéně jsem už moc nedoufala. Byla tak zoufalá, když jsem od ní odcházela. Uteklo pár hodin a ona pošle mail! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Napsala jenom pár vět, ale ten obsah – prostě bomba. Zlom, obrat… či jak to mám nazvat.
Začnu od konce: chce pokračovat ve své rozepsané knize o Martě – což je ženská přibližně mého věku, taky tak trochu adeptka na členství v klubu osamělých srdcí. Moc jsem si přála, aby tu knihu jednou dopsala. Stane se. Teď už tomu věřím.
A co psala dál? Sedíš? Tak si sedni. Zakoukala se do tebe! Jo, zakoukala. Líbíš se jí! Oči, úsměv, vtip – prostě jsi zabodoval…“
Musel jsem si opravdu sednout, když jsem ty řádky přečetl. Byla přidána další cihla na zříceninu, která roste na mých bedrech. Já pitomec jsem se zabodával do jejích očí. Vyprovokoval jsem ji. Co jiného si mohla přečíst v tom pohledu, než zájem, obdiv… a ona jej opětuje.
Nemohl jsem si ale pomoct. Nešlo jinak. Je (nechci ani pomyslet, nechci vyslovit) – je krásná. Její oči, ústa, úsměv, vlasy… bože.
V noci jsem skoro nespal. Hleděl jsem do stropu a mučil se představami. Budeme se setkávat – náš klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Budeme se střetávat pohledy, které všechno prozradí. Neutajím obdiv, neutajím, co k Evě od prvního okamžiku cítím. Neutajím lásku. Co ale musím utajit – je minulost. Navždy musím ututlat ten osudový moment našeho prvního „setkání“. Dokážu to? Musím. Musím.
Nadporučík Starý. Pátrá? Nimrá se ještě v tom případu? Objeví se jednou u mých dveří a řekne – vy jste mi lhal, pane Eimute!
Co pak? Co udělám pak? Byl by to výbuch, obrovský výbuch. Jaderná exploze nad mojí, Evinou a Janinou hlavou. Musel bych se zabít…
Takové myšlenky se mi honily hlavou.
Pár dnů na to mně Jana volala: „Sejdeme se u Evy. Musíš přijet autobusem, budeme trochu slavit. Co? No přece musíme zapít tu knihu o Martě, na které se zase pokračuje.
Krátce na to mi volala – Eva! … že bude ráda, když přijdu. „Jana to trochu zveličuje, ale prý fakt, že chci pokračovat ve psaní další knihy, je důvod k oslavě. No, budiž – k malé oslavě snad. Moc ráda tě uvidím.“
Hloupě jsem se zeptal, o kom ta kniha bude.
„Hrdinou mojí knihy je zbabělec,“ odpověděla rozverně, aniž tušila, jak ostrý šíp zasáhl moje srdce.
Stojím u přechodu pro chodce. Myslí mi bouří vír myšlenek – obavy, výčitky, strach, … , obdiv, touha, …
Jak dlouho to můžu vydržet?
Tik, tik, tik – tiká signál pro slepce. Už znám ten pocit, když se v mojí hlavě rozbíhá film: Skončím to! odhodlal jsem se v tom filmu. Nemůžu jinak. Je to jediné řešení, pomyslel jsem si ještě a s obrovskou úlevou vstoupil pod kola toho velkého auta. Necítil jsem bolest, když tunový stroj lámal moje kosti a trhal mi tělo. Prudké světlo střídalo tmu.
Světlo, tma, světlo, tma.
Rachot střídal ticho.
Tma a ticho… jen měsíční světlo prosvítalo a z dáli zněl hlas měsíce:

Jestli se někdy protnou vaše cesty?
Jsou to dvě rovnoběžky – po jedné jde ona, po té druhé ty.
Pak tu svoji slečnu obejmeš nejdřív… v nekonečnu.

Tiktiktik… Otevřel jsem oči a zastavil film.
Podíval jsem se doleva, potom doprava – aby snad nějaký blázen…
… a vykročil jsem na přechod.

Váš komentář může napovědět.