TANEČNICE

TANEČNICE

Nina má krásné jméno. Nina. A v přítmí herny, když blikající světla stroje skotačí po její pleti a žlutí, růžoví a všelijak jinak barví hluboký výstřih halenky a tu cestičku mezi ňadry tajuplně stíní tak, jako stíní nahé nohy hned s koleny způsobně přimknutými a po chvíli smyslně roztaženými, když ani nedýchá v napětí ve výsledek sázky – je celá krásná.
Jako pianistka, s rovnými zády, teď s jednou nohou pod stoličkou pokrčenou a druhou nataženou a opřenou o vysoký podpatek, dlouhými prsty ťuká do „kláves“, aby pak dlaní stvrdila akord, a ten doznívá a v jeho světelném vyjádření zase ta její dráždivá krása.
V obličeji ani stopa po zklamání, když hra skončí. Vhodí další minci do automatu a znovu roztáčí ruletu.
Není tady sama, jen svým atraktivním vzhledem jako by byla, a oči mužů, kteří sedí u vedlejších strojů, či u stolku nad kávou, bloudí po jejích křivkách a nevidí ty ostatní ženy, které shrbené nad svými klávesami se ani nesnaží bojovat alespoň o špetku z těch pohledů, v pokorném uznání nedosažitelnosti úrovně, kterou zde Nina nastavuje.
Kdo je ta ženská? – ptají se všichni svými pohledy, byť ji vlastně znají. Od vidění ji znají, neboť kdykoliv sem v tuto denní dobu přijdou, téměř vždy ji tady zahlédnou. Vzpřímenou za hracím automatem, s prsty na klávesách, s krátkým účesem černých vlasů a s krátkou sukní, a ty vlasy jsou jen vpředu delší, padají do čela, až nedovolí dohlédnout do tmavých očí.
Neznají však její jméno. Nevědí, že je to Nina, protože Nina tady téměř s nikým nepromluví. Přijde, sedne si za svůj stroj, položí ruce na klávesy – a hraje. Světelná hudba hry podtrhuje dojem tajuplného vzezření tiché krásky a hernou zní píseň Janis Joplin Piece of my heart, což zpočátku k obrazu nějak nesedí, neboť zpěv Janis je plný vášně a bolesti, chvílemi jakoby rykem raněného zvířete, a kontrastuje tak s Nininým chladem, ale když ta pohodí vlasy a na zlomek vteřiny pohlédneš do tmavých očí, pak v tom pohledu je ta samá hudba, bolest a vášeň, a když hned uhne pohledem, ještě doznívá křik raněného zvířete.
Nina. Nikomu zde neprozradí svoje jméno, snad se stydí, jak „východně“ zní, snad je vůči tomu jménu příliš kritická a vlastně ani sama neví, jak je krásné, ale možná tady nevidí nikoho, kdo by byl hoden její jméno znát. Kdo ví?
Jako pianistka sedí vzpřímená a hraje tu marnou hru. Mince cinkají a bankovky šustí a jedna za druhou mizí v útrobách v zloděje naprogramovaného stroje a jen ta zářivá a blikající hra barev je jí odměnou. Věří, že stačí vydržet, nevzdat to. Jednou přece zazní vítězné fanfáry, už teď s touto mincí… Ještě ne? Nevadí. Musí hrát dál, nesmí to vzdát. Nesmí? Nesmí, myslí si. Nemůže, vždyť je to její jediná naděje, jak se vymanit z dluhů, které si právě hraním nasekala.
Janis Joplin zpívá „Cry baby“. Jak příznačné.


Když letní den se chýlí a stíny keřů a tújí se protahují po sestřiženém trávníku, pak je moje zahrada nejkrásnější. Ne že by v jiný čas krásná nebyla, to je, ale právě v podvečer, když se slunce kloní nad obzorem, měkce potemní zelený trávník a vypadá pak jako koberec vybízející hustými načesanými vlasy k ulehnutí, nebo alespoň k pár krokům, kdy bosá noha zanechává stopu v tom hustém mechu pomalu jako v písku na pláži. Skalka sestavená z velkých pískovcových kamenů vydechuje akumulované teplo a to do všech barev rozsvěcuje květy, které ji prorůstají v plochách či jen v trsech mezi těmi kameny. Pak si uvědomuji, že mě ten drahý bazén, který jsem do této nádhery před léty vsadil a který teď marně maskuji stromy, keři a keříky, vadí, ruší mě, zneklidňuje a nemám ho rád.
Změnil jsem se. Není to tak dávno co právě bazén, luxusní auto, velký dům a prachy vůbec byly mi synonymem štěstí. Teď, když jsem tohoto všeho dosáhl, pochopil jsem, že tudy cesta ke štěstí nevede. Alespoň pro mě ne. Nijak mě nenaplňuje kýčovitě modrá hladina toho bazénu nebo nejnovější mercedes, který mám v garáži. Dobrý, ale nic moc. Žádné nadšení.
Co mě těší, je příroda ve své přirozené kráse. Ty květy ve skalce, křídla motýlů, která se třepetají z jednoho květu na druhý, ptáci ve větvích stromů a ticho, které vlastně není tichem, ale jen kompozicí těch nejpřirozenějších zvuků, jako jsou šum listí v závanu větru, hašteření vrabců v houští tújí, bzukot hmyzu… Dříve nemyslitelné, ale krtince, které rozbíjejí sterilitu zatravněné plochy, mě nechávají v klidu. Nelíčím pasti na toho krtka, který tu „hrůzu“ způsobil. No a co má být, prostě v kořenech vysokého smrku, který se tyčí v rohu zahrady, se zabydlel krtek. Kam by chodil. Bydlí u mě pod smrkem. Alespoň si nepřipadám tak sám v tomto velkém domě s velkou zahradou. Jsme teď tři: já – Ota Kramer, starý pes Alan a krtek.
Dům jsem si koupil před deseti lety. Je to starý, ale poctivě stavěný dům. Vyžadoval jen nevelkou opravu. Stojí osamocen v mírném svahu, obklopen stromy, které ale nebrání výhledu do rozlehlé zahrady, jen příjemně stíní terasu, jež je přilepena na jižní stěnu domu. Terasa je moje dílo. Sám jsem ji navrhl a z velké části i vybudoval. Je přístupná z obývacího pokoje. Není příliš velká, tak akorát pro středně velký dřevěný stůl se čtyřmi proutěnými křesílky a pro pár hliněných nádob s květinami. Z terasy vedou dolů do zahrady úzké kamenné schody, na které pak navazuje romanticky se vlnící, rovněž kamenný chodník. Chodník není nijak dlouhý, lemuje ji a na konci se ztrácí ve skalce – největším to klenotu mojí zahrady. Za skalkou je velká zatravněná plocha, několik stromů a keřů, které mají skrýt bazén, pak ještě trávník a nakonec stromy, které jako by byly součástí lesa za plotem zahrady.
V těchto letních dnech je mi největším potěšením sejít z terasy těch několik schodů a pak v podřepu nebo na kolenou prolézat skalku a mezi velkými pískovcovými kameny přesazovat květiny, kypřit půdu a vytrhávat plevel.
Miluji vůni zkypřené půdy a nevadí mi hlína zalezlá za nehty. Nevadí mi žlutozeleně zbarvené dlaně od všech těch kytek a trav. Kdybych nebyl úspěšným podnikatelem, zcela jistě bych byl zahradníkem.
Osud tomu ale chtěl jinak. Bylo mi pětadvacet a měl jsem elán, nadšení a touhu zbohatnout, být nezávislý a koupit si drahý vůz. V malé pronajaté dílně jsem začal vyrábět papírové obaly všeho druhu – krabice na zeleninu a ovoce, pak na boty, na čaje, na televizory, ledničky… krabice na všechno. Byl to dobrý nápad, papírové obaly potřebuje skoro každý výrobce čehokoliv.
Uplynulo dvacet let a firma se rozrostla. Zbohatl jsem.
S pýchou nad svým úspěchem koupil jsem si to drahé auto a velký dům se zahradou a jako každý, kdo zhloupl z peněz, umístil jsem v nejhezčím místě zahrady velký bazén s mozaikou delfína na dně.
Splnil jsem si svůj sen, ale jak by řekla moje babička: „Splnil sis sen, Otíku? Dobře ti tak.“
Dobře mi tak. Ohlédnu-li se, nemám vlastně nic. Dostal jsem se nahoru, ano, ale nahoře fouká. Docela studený vítr odnesl moje přátele. Zůstali dole a nebaví je chodit s hlavou zakloněnou vzhůru.
Jsem sám. Ženy? Na ty jsem neměl čas. Pracoval jsem od rána do večera a zatím, tam, venku, mi utekl svět. Svět poznávání, namlouvání, lásky… utekl mi.
Po čtyřicítce jsem přibrzdil, stáhl okýnko u svého mercedesu a rozhlédl se. Pozdě.
Mám pocit, že už je pozdě hledat. Ženy na chodníku sice zaujme luxusní vůz a pátrají na místě řidiče. Setkáme se pohledy, ustrnou na vteřinu a pak se míjíme s výrazem v jejich očích, že by snad i odpustily… avšak – ve zpětném zrcátku vidím svoji tvář. Neměl bych být, ale jsem starý muž – prošedivělé strniště vousů i vlasy. Podnikatel.
Ne, to ne. Nechci žít s pocitem, že jsem si tu ženu koupil.
Lezu tedy po kolenou svojí skalkou, hýčkám kytky a přemýšlím.
Kdyby se vrátil čas…
Šel bych snad jinou cestou? V těch pětadvaceti běhal bych za holkami a jednu si pak vzal a měl s ní tři děti… Byl bych šťastný? Šťastnější? Byl. Asi bych byl.
Kdyby se vrátil čas. Čas. Jak zvláštně zní to slovo a jak přesně vystihuje to – cosi. Je krátké a je spíše citoslovcem – jako žuch, buch… Jako když velkou rychlostí něco kolem proletí, prosviští a udělá… „časss“ – se zlověstným sss na konci.
Je mi pětačtyřicet, ale mám pocit, že můj život udělal „časss“. Prosvištěl.
Promarnil jsem jej? Co nejlepšího jsem vykonal? Jsou to ty krabice? Ne. Ty se povalují na všech smetištích světa.
Tak co?
Alan. Ano, je to možná k smíchu, ale vybavil se mi můj pes Alan.
Jeho příběh by se mohl zdát nicotný, nehodný coby důkaz o naplnění mého života. Byla to vlastně jenom příhoda, a přece jsem tomu rád, ohlédnu-li se, že najdu něco málo, na co mohu být opravdu hrdý:
Trochu jsem v tu dobu sportoval – jezdil jsem na kole. Snad jsem se zalekl svého dosavadního způsobu života a ztíženého dechu při cestě do schodů, a rozhodl se s tím něco dělat. Párkrát v týdnu jsem vyjel za město a polní cestou, mírně zvlněným terénem, týral svoje tělo.
Byl krásný letní den, docela horko na můj věk a kondici. Šlapal jsem ale usilovně. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, kousek ode mne se objevil pes. Velké, chlupaté psisko. Hrozně jsem se lekl, protože na tomto odlehlém místě jsem něco takového nečekal. Zabral jsem do pedálů ve snaze zachránit se stůj co stůj. Srdce mi bušilo úlekem i únavou. Až po chvíli jsem se bázlivě otočil. Neběžel za mnou v zuřivé snaze mě rozsápat. Spíše pajdal, vrávoral a přední nohu poponášel – snad zraněnou.
Zastavil jsem. Pes ještě udělal pár unavených kroků… pak se také zastavil a prudce oddychujíc – upadl.
Díval jsem se na něj a on se díval na mě. Ležel, neškemral – jenom tím pohledem říkal: není mi dobře.
Otočil jsem kolo a blížil se k němu. Sklopil hlavu a čekal. Na levé přední noze měl zlý šrám. Nekrvácel, ale z chlupů prosvítalo maso. Položil jsem kolo a sklonil se k němu. Staň se, co se má stát.
Nic se nestalo. Pohladil jsem ho. Jenom oči ke mně zvedl a oddychoval. Vzal jsem láhev s vodou, co jsem ji měl v držáku na rámu kola, nalil jsem trochu vody do dlaně a přidržel ruku u jeho čenichu. Hltavě chlemtal. Udělal jsem to ještě jednou, dvakrát, třikrát. „Už dost, kamaráde,“ povídám mu. Ještě oddychoval a díval se stranou.
„Co s tebou? Čípak jsi, tuláku?“ rozhlížel jsem se. Nikdo nikde v těch rozlehlých polích kolem.
„No, co s tebou? Kde máš pána?“ šeptal jsem mu.
Zvedl jsem kolo. Zkusil se také postavit. Podařilo se mu to, ale klátil se na třech nohách. Bezradně jsem popošel a on, chudák, bolestně pajdal za mnou. Bylo mi ho líto. Znovu jsem položil kolo a hladil jsem ho po hřbetě. „Počkej tady, kamaráde. Přijedu pro tebe. Počkáš?“
Zamířil jsem k hlavní silnici. Když jsem se po pár metrech otočil, pajdal mým směrem. Uháněl jsem domů, jak nejrychleji jsem uměl. Vycouval jsem z garáže se svým nóbl mercedesem a spěchal zpátky za město. Zastavil jsem u té polní cesty a rozhlížel se po psisku. „Alane!“ volal jsem ho jménem psa, kterého mi dali rodiče, když jsem byl malý kluk.
Vyběhl, spíše se vypotácel z obilí a radostně vrtěl ocasem: neopustil jsi mě – říkal tím ohonem. Sklonil jsem se k němu: „Alane, ty kluku jeden, co jsi tady tropil?“
Opatrně jsem ho zvedl. K autu by sám asi nedošel. Neprotestoval, jen bolestí slabě naříkal, jak se mu bolavá noha houpala z mého náručí. Uvědomil jsem si, že jsem v tom spěchu zapomněl vzít nějakou deku, na kterou bych ho dal. Čert to vem – položil jsem psa na zadní sedadlo. Světlý potah z pravé kůže byl hned plný písku a šrám na noze se zřejmě nesmazatelně otiskl.
Alan. Tak ke mně přišel Alan. Dlouho se kurýroval, ale nelitoval jsem toho času a těch peněz. Když byl fit, dal jsem do místní kabelové televize inzerát i s fotografií a doufal, že se neozve skutečný majitel.
Nikdo se neozval. Zůstal tedy u mě. Dvacet tři hodin denně spí a sní si své psí sny. Jen když se vracím domů, neohrabaně vstane a belhá se mi v ústrety.
Jsme opravdu šťastní, když se vítáme.
Až jednou zemřu a budu se bohu ze svých skutků zpovídat, řeknu: vyrobil jsem sto milionů krabic, když jsem žil – a zachránil jsem jednoho psa.
… a bůh mi odpoví: to vůbec není málo, Oto… ten jeden zachráněný pes. To vůbec není málo.
Ano, tak se tedy vyvinuly moje životní hodnoty – touha po penězích a drahých věcech přešla v obdiv těch nejobyčejnějších střípků přírody a za svůj dosavadní největší životní počin považuji záchranu jednoho psa.
S takovou životní filozofií nelze jinak, než abych se cítil v tomto světě sám.
Cítím se sám. Jsem sám. Pro mnohé jsem hamižný podnikatel, co se vozí v mercedesu. Pro jiné podnikatele jsem divný chlápek, který chodí v kraťasech, kšiltovce a holí se jen zřídkakdy. Neberou mě ani jedni ani druzí. Já vlastně o jejich přízeň nestojím.
Vystačím si sám!?
Co víc bych si mohl přát, říkám si, když sedím na své terase. Je pozdní letní večer, Alan mi leží u nohou, někde vzadu v zahradě ryje krtek – a já sním. O čem sním? Už ne o bohatství, o věcech – sním… o ženě. Není v tom touha po sexu, to snad ani ne…
Se smyslem pro krásu sním o kráse. Sním sny, které si nesplním, a zůstanou sny – zůstanou tím jemným chvěním při pomyšlení, zůstanou vůní, zůstanou sladkobolně hezkým smutkem. Sedím v proutěném křesílku, lokty se opírám v opěrkách a prsty se špínou za nehty mám propleteny v klíně. Dívám se do potemnělé zahrady a jako na divadelní scéně rozehrávám v ní dějství svého snění. Stromy a keře a v jejich větvích probleskující vodní hladina a temná obloha s měsícem a tisíci hvězdami, to všechno mi spoluvytváří kouzelnou kulisu. I hudba zní. Přichází odněkud, snad z korun těch stromů.
A potom – v měsícem ozářeném trávníku zahlédnu stopy… Nic víc, jenom jedna stopa po druhé se vytváří. Nejdříve pomalu vystoupí z houští keřů, zastaví se na chvíli a pak ta éterická neviditelná bytost cupitá mechem, drobné krůčky a dlouhý skok… V oblouku se otiskují bosé nohy – nejdříve celá chodidla a pak jen prsty těch nohou. Snad tančí… Kdo? Kdo je ta tanečnice, která se mi skrývá a jen svými stopami kreslí v hustém mechu pěstěného trávníku? Nevím. Nikdy jsem ji „nedosnil“ a snad ani nechci. Neznám její tvář, jenom ty stopy co kreslí a taky vůni, kterou cítím, když jdu nocí v těch stopách… a vlasy.
„Počkej chvíli,“ šeptám jí. Stopy se zastaví. Čekají a já jdu blíž… ta vůně. Už jsem na dosah, když krůček couvnou, a pak se zavrtí… ucítím závan vlasů. Vztáhl jsem ruce – ale do prázdna. Vidím otisky bosých nohou, jak drobí krůčky. Zastavily se a zase čekají. Lákají. Sedl jsem si do měkké trávy, unaven, a sledoval ty stopy.
Mlčí.
Je tichá letní noc – snad jen ta hudba zní ve větvích stromů. Nebe je plné hvězd, když zakloním hlavu. Zavřel jsem oči. Hudba ustala. Ticho… a do toho ticha šustí blížící se kroky. Tajím dech, abych je nezaplašil. Jsou blíž a blíž… Neotevřel jsem oči, když se schoulila vedle mne a hlavu položila do mého klína. Tanečnice – můj sen. Nikdy dřív jsme si nebyli blíž.
Chci vidět její tvář? Chci se dotknout těch vlasů? Chci. Ano, chci! Nadešel čas…
Bože. Musel jsem se smát. Když jsem odhodlaně otevřel oči – uviděl jsem… Alana. Tulil se s hlavou položenou v mém klíně.
Musel jsem se smát. Do noci kolem smál jsem se smíchem blázna. Pak jsem zabořil tvář do Alanova kožichu, abych zadusil ten bláznivý smích a dusil jsem jej a dusil, až jsem ho zadusil v pláč…
Pláč. Ulehl jsem do trávy beze stop a slzy mi stékaly po tvářích. Alan položil hlavu na moji hruď, protože víc pes neumí… ale možná, jenom ten pes to ví, udělal nejvíce, co udělat lze.
Uklidnil jsem se. Díval jsem se na noční oblohu plnou hvězd.
„Dal bych milion… abych si nemusel kupovat lásku,“ napadlo mě absurdní.

Firemní záležitosti mě přiměly k cestě do Prahy. Jsem tomu rád. Miluji Prahu. Miluji Staré Město. Rád se toulám starobylými uličkami, vdechuji jejich atmosféru. Klid pak vstupuje do mojí duše, když po kamenné dlažbě kráčím staletími – opouštím tu naši uspěchanou dobu a nořím se v melodii věků. Ano, zvláštní zklidňující melodií jsou prostoupeny ty úzké uličky. Karlův most – sousoší Madony se svatým Bernardem, Ludmila s malým Václavem a všechny ty ostatní sochy hlídají naše kroky a bdí nad námi, co se nakláníme přes pískovcové bloky a sledujeme Vltavu. Neměnná a přece každou vteřinu jiná je řeka. Masy vod se valí v tichém úžasu, protože jsou v těchto místech poprvé. Jen nemnoho z těch vod už tady bylo – odpařily se zde a zase v dešti kapek spadly v nekonečném koloběhu.
Někdy mám pocit, že i já jsem tady kdysi dávno byl. Ne před měsícem, nebo vloni (což je pravda), ale před staletími – pár buněk mého mozku, jako ty kapky v proudu řeky, nese tuto prastarou informaci. Když stoupám po Starých zámeckých schodech, ty mám nejraději, je mi povědomá ta vyhlídka… Nepochybuji, už jsem tady kdysi dávno byl.
Moje dnešní návštěva Prahy však začala neromanticky v salonku hotelu Ramada.
Mám pracovní schůzku s novým obchodním partnerem z Anglie. Delší dobu jsme spolu korespondovali a víceméně jsme se dohodli na množství odebraného zboží, na termínu dodání, na ceně i na platebních podmínkách. Nyní jde jenom o podpisy smluv a také, vzhledem k docela velkému objemu zboží a peněz, které uvádíme do hry, chceme se osobně poznat.
Jde o hodně a snad právě proto jim nechci lhát a nezvolil jsem kravatu a tmavý oblek, ale přijel jsem v tričku a v poněkud unavených džínsech. Takový prostě jsem. Cokoliv by bylo jinak, bylo by přetvářkou.
Sedíme v salonku a mám pocit, že jsem to s tou upřímností trochu přehnal. Ti dva mladí džentlmeni listují smlouvou a jsou v rozpacích. „Yes, Mr Kramer, you know…“ vysvětlují „… předběžně jsme se domluvili na vyplacení třicetiprocentní zálohy, ale přece jenom… neznáme se tolik… uvítáme malou změnu smlouvy, a sice, že dohodnutá cena vám bude vyplacena v plné výši až po dodání zboží…“
„Je známkou větší neprofesionality moje neoholená tvář, pánové, nebo vaše požadavky na změnu podmínek, které tak dlouho dojednáváme?“
Kroužím prázdnou sklenicí po ubruse a čekám na odpověď. Necouvnu, vím to.
Oni to tuší, ale ještě zkouší:
„Jsme seriózní anglická společnost, pane. Pokud s vámi podepíšeme smlouvu s ujednáním, že dohodnutou cenu zaplatíme do třiceti dnů po dodání zboží, pak si můžete být jist, že peníze budete mít na svém účtu do třiceti dnů po dodání zboží.“
„Jsem seriózní podnikatel, pánové. Pokud zůstaneme u předem dohodnuté zálohy, můžete si být jisti, že zboží vám bude doručeno přesně v dohodnutý den dodání.“
„Vaše poslední slovo, pane?“
„Berte, nebo nechte být.“
Podepsali jsme tu třicetiprocentní zálohu.
Vím, že jsem jim trochu pocuchal nervy, ale přibližně za dva měsíce, v dohodnutý den dodání, dostanou objednané zboží v nejvyšší kvalitě. Budou spokojeni.
Pro dnešek jsem se však z dalšího programu – společný oběd a následné tlachání u vína – omluvil. Zúčastní se ho jen vedoucí obchodního oddělení a vedoucí výroby.
Spěchám na svá zamilovaná místa – kdy zase budu mít čas toulat se Prahou? Spěchám k Vltavě, na Karlův most, na Zámecké schody…
Je krásné slunečné odpoledne a za stejným cílem jako já vyrazily tisíce turistů. Nevadí mi. Jsme všichni stejně naladěni a nepřekážíme si. Jen na Karlově mostě se dav zahustil a je docela obtížné protlačit se na druhý břeh. Prodírám se davem a mezi stánky se suvenýry, a když už nemohu dál, opřu se o pískovcové bloky, které tvoří ochranné zábradlí, a střídavě sleduji proud řeky dole a proud turistů valící se mostem.
Řeka šumí a most hučí. Mám to tady rád. Miluji to. Zvláštní, já, který zanevřel na věci a zhlédl se v niterné kráse přírody, se cítím dobře v tomto prostředí. Možná platí, že po staletí přetrvávající lidské dílo se stává přírodou. Splyne s ní. Jako by milion let vrůstal tento most do obou břehů řeky a od věků zdobily toto místo štíty Hradčan.
Postupuji dál. Chci dnes ještě na Zámecké schody – jsou mi obzvlášť magickým místem. Nevím proč. Snad ta romantická kulisa schodiště lemovaného vysokými zdmi, jejíž obraz si pamatuji po staletí.
Jdu Mosteckou ulicí, přes Malostranské náměstí a pokračuji Zámeckou… ještě kousek a už zdolávám první stupně Zámeckých schodů.
Turistů zde ubylo, jen prořídlé hloučky mě míjejí. Skupinka mladých děvčat sestupuje proti mně a ukazuje nahé nohy.
Nevystoupal jsem úplně nahoru, už se mi nechce jít dál. Stačí. Pohodil jsem kšiltovku a posadil se na schod. Stálo to za tu námahu. Kochám se pohledem na červené střechy domů, které mi ty vysoké zdi dovolují dohlédnout. Mhouřím oči v ostrém slunci, ale těším se z jeho teplých paprsků.
Ano, jsem na jednom ze svých míst, kde se daří mým snům.
Čas zde plyne pomalu. Čas, který všechno určuje, všem diktuje – se těchto schodů bojí. Zpomalí, nežene se tudy jako velká voda, ale jako med stéká dolů. Proplíží se ulicemi, kterými jsem přišel, a stržen Vltavou válí se líně v jejích vodách, aby pak spolu s nimi opustil Staré Město a na prvních peřejích zdivočel a dál uháněl svojí cestou.
Opřel jsem se zády o vysokou cihlovou zeď a díval jsem se za děvčaty, která sestupovala dolů. Jejich bílé nohy svítily z vlajících sukní… laně jdou k řece pít, napadlo mě. Tanečnice.
Hedvábný šátek se zatřepetal nad hlavami těch dívek a zamával mi na pozdrav.
Byl to pozdrav? A patřil mně? Asi ne. Jenom rozpustilé gesto jedné z nich… ale šátek se vysmekl z její ruky a unášen vzdušným proudem stoupá a klesá, točí se a svíjí, aby pak rozprostřen na vzduchovém polštáři ustrnul na chvíli a posléze zase skotačil.
Nikdo ho nepronásleduje, nikomu nechybí… tak v rukou mojí neviditelné tanečnice dál tančí nad Zámeckými schody.
Daří se mým snům. Tanečnice mi mává tím šátkem. Byl to pozdrav, teď už jsem si jist.
Přece jenom mladá slečna postřehla ztrátu a vrátila se těch několik schodů. Svižně vyběhla a sklonila se pro šátek, který tanečnice již bázlivě odložila. Potkali jsme se pohledy, zamračila se do mojí neoholené tváře a zavrtěla se s úlovkem, až se bílá stehna na zlomek vteřiny vlající sukní odhalila. Díval jsem se za ní a byl jsem rád, když se ještě smířlivě otočila. Pak mi zmizela v hloučku ostatních.
Zůstal jsem sedět opřen o tu vysokou cihlovou zeď. Čas stékal a nebránil mým snům. Sním… promítám si obraz těch ve vteřině odhalených nohou.
Se smyslem pro krásu sním o kráse.
Turistů ubylo, už jenom občas dupou směrem dolů, nebo funí nahoru skupinky či jednotlivci. Teď, v tuto chvíli, je dokonce úplné ticho. Zavřel jsem oči. Žádný zvuk. Nebo přece jen? Ano, ta známá kompozice nejpřirozenějších zvuků – šum ve větvích stromů, které z druhé strany přerůstají vysokou zeď, štěbetání ptáků… a dole temně a monotónně hučí město.
A najednou – do toho šumícího ticha se ozývají zvučné kroky. Neotevřel jsem oči a poslouchal jsem. Přicházejí zdola. Nejsou zadýchané a zcela jistě patří ženě.
„Klap, klap, klap“ – mladé ženě.
Tak nějak přichází osud, napadlo mě.
Kroky šustí po schodech a pak klapají po rovném úseku schodiště. Už jsou docela blízko, když jsem nevydržel a otevřel jsem oči…
Tanečnice – bylo mým prvním dojmem. Štíhlá mladá žena. Pružný krok a při každém tom kroku tančí vlasy do jejích očí. Krátké tmavé vlasy, jenom vpředu delší, bledý obličej a snad pihy na tvářích. Oči? Nedohlédnu jejich barvu… i když se naše pohledy potkaly. Zapomínám, že se hezkých žen vlastně bojím, a „čumím“ – až se odmítavě mračí.
Omluvně jsem sklopil zrak. Kroky prošustily kolem a vzdalují se… o jeden schod, druhý, třetí… Zastavila se. Neotočil jsem hlavu s obavou, že bych měl její lýtka ve výši svých očí. Ustrnul jsem. Co se bude dít?
Stala se neuvěřitelná věc… Možná jsem čekal výtku za ten dlouhý pohled, nebo že se zeptá kolik je hodin, nebo „Do you speak English?“. Místo toho zaklapaly její lodičky o dva schody dolů… a do té mojí kšiltovky, kterou jsem pohodil vedle sebe na schod… cinkly mince. „Zkuste ty peníze jednou nepropít,“ prohodila jen a už opět stoupala do schodů.
Díval jsem se za ní ohromeně, neschopen žádné reakce. Vlnila se v bocích a vzdalovala se mi.
„Madam,“ hlesl jsem konečně, „to je omyl, madam…“
Otočila se krátce a věnovala mi úsměv, přesvědčena, že můj údiv způsobila výše darované částky. Vstal jsem a díval se za ní. Ve vteřině jsem zavrhl myšlenku doběhnout ji a vysvětlovat trapas. Jenom bych ji vyděsil. Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela z očí.
Vysypal jsem mince z čepice. Šedesát pět korun. Před pár hodinami jsem podepsal kontrakt za miliony a teď jsem dostal almužnu šedesáti pěti korun… Musel jsem se smát.
Sestupoval jsem dolů a mince mi cinkaly v kapse. Ta příhoda mi připadala osudově výjimečná. Ta žena mi připadala výjimečná. I kdybych ji potkal za jiných okolností, někde na ulici, v restauraci, v obchodě… upoutala by moji pozornost. Díval bych se za ní a doufal, věřil v osud. Uvěřil bych, že každému z nás je nějak shůry dáno potkat na své cestě někoho, s kým bezděčně srovnáme krok. Někoho, koho bychom neměli nechat jen tak odejít. Neodbytně se mi vkrádá pocit, že tam někde mimo naše chápání se možná položil základ jednomu z milionů příběhů. Mému příběhu. Chtěl bych tomu věřit. Ne, věřím tomu, že moje a její kroky byly osudově svedeny k Zámeckým schodům…
Večer jsem usedl do proutěného křesílka na terase. V dlani jsem hřál těch několik mincí. Díval jsem se do temnoucí zahrady a myslel na ni. Alan mi ležel u nohou a někde vzadu ryl krtek… a za zvuků ticha se do mechu trávníku tiskly stopy tanečních kroků mojí noční víly. Dal jsem průchod svým snům. Drobily se krůčky a pak skok…Zastavila se. Tanečnice.
Bylo ticho plné napětí, jen větve stromů šuměly proti noční obloze.
Němě se teď otiskovaly stopy v mém směru, než se otočily a pomalu odcházely. Jeden krok, druhý, třetí… otočily se ve vteřině – a v té vteřině měla moje tanečnice tvář… „Cink.“
Blbnu, napadlo mě.
Ta příhoda rozčeřila hladinu mého života. Bylo to takové žblunknutí, jako když hodíš kamínek na vodní hladinu. Vytvořila se kola tím rozruchem, rozběhla se hladinou, až postupně zanikla – napadlo mě. Moje mysl, chvíli rozbouřená, se také ztišila. Je zase klid, jako by se nikdy nic nestalo. Jenom obraz hezké ženy, jako ten nehybný kamínek pod vodní hladinou, leží v mojí paměti.

„Můžu u toho mluvit?“
Zeptala se tiše a hned pokračovala, aniž čekala na odpověď, snad v obavě, že by jí to starý pán zakázal: „Máte krásný dům, přiznám se, že to jsem nečekala…“
„Nenapadlo vás, že by chlap, který vám udělal tak neslušný návrh, mohl slušně bydlet?“ přerušil ji s úsměvem.
„Ne,“ špitla provinile. „Promiňte, bála jsem se, že to bude spíše díra a vy budete tlustý…“ hledala slovo, které by neurazilo, „… pán.“
„Přesto jste přišla.“
Mlčela.
Ticho se rozhostilo pokojem. Jenom tikot drahých sloupových hodin, které stály v rohu místnosti, pojednou vyvstal z toho ticha, ale jen aby ho umocnil a vyvolal napětí, kterého se lekla.
„Potřebuji peníze…“ mnula si zpocené dlaně a chtěla ještě něco dodat, aby přehlušila hodiny, ale muž zvedl ruku a vztyčil ukazovák – jasné gesto, že všechno již bylo řečeno.
„Dobře. Dobře tedy…“ opakovala nervózně. „Zůstaneme tady?“
Neodpověděl. Jenom rukou mávl, jako dirigent, který vznešeným gestem vybízí hráče k nástupu.
„Dobře. Dobře tedy…“
Zůstala sedět v hlubokém koženém křesle a s úzkostí v očích uhýbala jeho pohledu. Nechtěla vidět toho starce, kterého se najednou bála.
„Ale jenom svléknout. Nic víc. Tak jsme se spolu dohodli…“
Mlčel.
Tohle nedopadne dobře, napadlo ji. Bude chtít víc, teď už jí to bylo jasné. Proč jsem sem jenom šla. Proč! Proč? Protože nutně potřebuji prachy. Nutně potřebuji prachy!
Bezděčně si olízla rty, ale hned si uvědomila, že to mohlo vypadat vyzývavě. To ne!
Nadechla se zhluboka.
Nesmí mu ukázat, že se bojí. Možná právě na to čeká. Možná, že to ho rajcuje.
Je ticho v přítmí pokoje. Jenom světlo probleskující zataženými žaluziemi vykresluje dvě postavy sedící proti sobě v kožených křeslech a zarámovat tento výjev, nesl by obraz název ‚Stařec a dívka‘.
A v tom tichu pokoje šustí rozepínaná košile.
Zřetelně jeden knoflíček… a pauza, a pohled do očí – její jsou široce otevřené a jeho klidné.
Druhý knoflíček, třetí…
„Nemám hezké prádlo, ale jednou bych…“
Zvednutá ruka a ukazovák – všechno již bylo řečeno.
Stáhla si košili z ramen. Sedí vzpřímená s rukama položenýma v klíně a pozoruje jeho tvář a… usmála se na něj.
Hodiny tikají, ale tikot se najednou nezdá být zlověstný.
Vteřiny běží. Počítá je – ještě dvacet do minuty, ještě deset…
Ramínka podprsenky sklouzla z ramen. Usmívá se, když tím jedinečným ženským způsobem rozepne za zády zapínání a podprsenka spadne do klína.
Zůstala sedět vzpřímená. Mdlé světlo násobí její krásu. Ví to.
Vteřiny běží. Nepočítá je. Minuta? Dvě? Tři?
Tichem pokoje šustí zapínané knoflíčky.
„Dáváte mi víc, než jsme se domluvili. To si snad ani nezasloužím.“
„Proč myslíte?“
Usmála se na něj: „Od chvíle, kdy jsem si svlékla košili, jste měl zavřené oči. Nedíval jste se.“

Nina stoupala po Zámeckých schodech. Nemůže teď domů. Musí nějak rozchodit ten vtíravý pocit hnusu sama ze sebe, který má. Kam jsem to až klesla? Co to dělám? Vlezla jsem do bytu tomu starému chlápkovi a svlékla se mu. Pro prachy. Jenom pro prachy jsem riskovala, že mě znásilní, že mě zabije. Dopadlo to dobře, nic zlého se mi nestalo… ale mohlo se stát! Mohl se na mě vrhnout a s nožem na mém krku vynutit si cokoliv. Válel by se po mě tím svým ošklivým tělem a páchl by mu dech… Otřásla se odporem. Co to dělám? Kam jsem to klesla?
Co ale můžu dělat? odpověděla si v duchu. Jak jinak se mám dostat k penězům? Nikdo mi nepůjčí, protože splácím hypotéku na byt. Musím riskovat znásilnění starým dědkem, protože v opačném případě můj život končí, přijdu o práci a skončím ve vězení, neboť jsem zpronevěřila statisíce. Přesně čtyři sta padesát tisíc, které jsem vytahala z účtu fondu, a musím je vrátit dřív než se na to přijde. Dopadlo to dobře, dnes jsem měla štěstí…
S prchavým pocitem uspokojení stoupala po Zámeckých schodech. Míjela týpka, který tu seděl a s kšiltovkou na schodě vedle sebe škemral o drobné na pivo. Až když prošla kolem něj, uvědomila si, že on dnes tolik štěstí neměl, jeho kšiltovka byla prázdná. Sestoupila zpět ty dva schody a vhodila mu všechny drobné mince, které měla v kabelce.
Abych si neurazila štěstěnu, pochválila se v duchu. Budu ji potřebovat.

Jenom obraz hezké ženy, jako ten nehybný kamínek pod vodní hladinou, leží v mojí paměti. Ano, často na ni myslím. Už ne rozbouřenou myslí. Slevil jsem z pocitu osudovosti toho setkání. Samozřejmě žádný základ našemu příběhu se nepoložil a naše kroky zcela jistě nebyly osudově svedeny k Zámeckým schodům. Jenom jsem si to v té chvíli přál. Hrozně jsem si to přál, neboť to byla ona. Ona s velkým O. Tanečnice. Tanečnice z mých snů. Štíhlé nohy a zhoupnutí v bocích… klap, klap, klap…vlasy, jež padají do očí. Staň se, osude!
Vlastně se stalo. Bylo mi dopřáno potkat ženu svých snů. Kolik mužů to může říct? Bylo mi dopřáno dvacet vteřin, na které nezapomenu po celý život. To je celé.
Můj čas plyne dál. Vydělávám další miliony a v pokleku v rozkvetlé skalce kypřím půdu a zažloutlými prsty od všech trav hladím ty květy a večer…
Večer usedám v proutěném křesle na terase. V dlani hřeji těch několik mincí. Dívám se do temnoucí zahrady a myslím na ni. Alan mi leží u nohou a někde vzadu ryje krtek… a za zvuků ticha se do mechu trávníku tisknou stopy tanečních kroků mojí noční víly. Dávám průchod svým snům. Drobí se krůčky a pak skok… Zastavila se.
Tanečnice.

Provedl jsem úpravu svého domu. Téměř celý měsíc u mě pracovali řemeslníci a nahradili zeď dělící obývací pokoj a terasu zasouvací skleněnou výplní. Obával jsem se kýče, jako tomu bylo s bazénem, ale myslím, že se tak nestalo.
Zahrada zelených tújí, stromů a keřů a ještě stále kvetoucí skalky tak vstoupila přes terasu plnou nádob s květinami tou velkou skleněnou stěnou až dovnitř domu.
Přes den je pokoj zalitý slunečním světlem, pokud tedy stěnu nezatáhnu a nezastíním slunce žaluziemi, ale později, když naopak skleněnou stěnu i žaluzie odsunu a dlouhými stíny a vlahou vůní vstoupí do příbytku večer, vytváří se magické prostředí tolik přínosné nevšedním myšlenkám. Pak vnímám tu nádheru a žasnu, jak jen mohla vzniknout. Dohlédnu oblohu plnou hvězd a myslím na ty hvězdy. Vzdálené světy. Vesmír. Na kterém z těch světů je také taková zahrada? říkám si. Tam, na té malé hvězdě, právě na té jedné mezi tisíci, které vidím, tam možná taková je – vonící a zrovna tak kvetoucí. Kdoví.
Z křesla obývacího pokoje pozoruji svět. Vidím záplavu květů na terase a ještě barevnou skalku a kousek zeleného trávníku za ní, jenom kousek, protože zbytek se ztrácí v tmavých stínech tújí, a dál jenom tuším stromy a keře a nad nimi je tmavá obloha plná hvězd. Vidím celý svět.
Už jako žák a později student jsem kreslil a docela mi to šlo.
Koupil jsem si barvy a štětec a zkouším se k tomu vrátit. Snažím se zachytit tu kouzelnou atmosféru, přicházející soumrak. Nejde mi to, upomínám se pomalu a vyhazuji jeden arch papíru za druhým, ale po čase snad přece jen… Pořád dokola opakuji ten jeden motiv – záplava květů v popředí a až do černých stínů tmavnoucí zelená barva trávníku, keřů a stromů a nad tím tmavá obloha posetá hvězdami.
Není to vůbec jednoduché nakreslit květy, aby byly květy, stromy, aby byly stromy, ale co je nejtěžší – zachytit náladu té scény. Zachytit to slábnoucí světlo, které už nemá sílu dosáhnout koutů zahrady, zachytit skomírající den a vítězství noci a také smutek, který se rozprostírá. Soumrak.
Ale baví mě to, úplně jsem tomu propadl a maluji každou volnou chvilku. A co mě opravdu těší, když si prohlížím své poslední pokusy – je to lepší. Ustoupím krok od kresby a… je to tam. Květy jsou květy a stromy jsou stromy a dokonce, z toho mám největší radost, je tam alespoň náznak té nálady, o kterou jsem se pokoušel. Obraz je zadumaný, tichý a tak nějak voní zahradou.
Pokouším se malovat na plátno a začínám vlastně znovu. Jenom pomalu se moje ruka upamatovává na dřívější dovednost. Taky jsem si koupil několik knih o kreslení, abych se poučil. Je to zábava. Malování mi přináší uspokojení. Obrazy, které vytvářím, bych se zdráhal někomu ukázat, jsou zřejmě naivní obsahem i provedením, ale mám z nich radost. Maluji hlavně zahradu. Už ne jenom ten magický výhled z obývacího pokoje, ale také pohled z druhé strany, z trávníku směrem na dům, kde je skalka dominantou a rozkvetlá terasa je v pozadí a ještě za ní je dům s velkou prosklenou stěnou, ve které se zrcadlí celá zahrada, a ta skleněná stěna se stává vlastně tím obrazem, o který jsem se tolik pokoušel.
Zkouším se upamatovat na její tvář. Krátké vlasy, jen vpředu delší, padají do očí, které nejsou tmavé, snad šedé, nebo modré… a úsměv. Chtěl bych zachytit její výraz, kdy se na mě ve vteřině otočila – vlasy, jež se zhouply do očí, úsměv, který mě tolik okouzlil, a také postavu, vzpřímenou a štíhlou a pružnou jako tělo kočky. S pocitem lehkého mrazení zkouším nalézt křivky jejího těla a tvar obličeje.
Nejsem spokojen, ne, není to ona. Zahazuji další a další pokus.
Postava? Není to vůbec jednoduché ji zachytit, ale obličej je ještě mnohem těžší.
V té tváři nebylo milosrdenství, nebyla tam apriori vlídnost, která je patrná v mém posledním náčrtu. Jsem na špatné cestě, uvědomil jsem si. Nechal jsem se unést okolnostmi našeho setkání. Zapomněl jsem, že tomu úsměvu předcházel výraz vzdoru. Když se naše pohledy poprvé potkaly, zamračila se. Ano, zamračila se a já jsem uhnul pohledem. Ale ještě než jsem uhnul pohledem, v tom posledním zlomku vteřiny… ne, nebyl to vzdor, nebyla to zloba – byl to smutek.
Kreslím a kreslím. Další pokusy. Je to vzrušující. Jako bychom si šli naproti a setkání je na dosah.
Poodstoupil jsem od svého posledního obrazu. Myslím, že jsem blízko. Vynořuje se z mlhy mých vzpomínek.

Fond založil pan Dim. Snad je to Rus, Ukrajinec či Moldavan, nikdo neví. Nikdo také pořádně nezná jeho celé jméno. Dlouhá léta žije v Praze a podniká a pro všechny své zaměstnance je to „pan Dim“. Vlastní hned několik firem. Říká se, že spoustu peněz vydělal podvody s lehkými topnými oleji. Také půjčoval peníze a účtoval si obrovské úroky, které pak drsnými způsoby vymáhal. Když měl ty miliony, snad dokonce miliardu, a všechny tyto prachy vypral ve svých firmách, něco se v něm hnulo a založil fond na pomoc nemocným rakovinou s názvem Nadační fond CAN.
Proč zrovna CAN? Snad měl na mysli anglická slova – cancer, cancel, can. Nějakou logiku by to mělo, ale nikdy to nikomu nevysvětlil.
Tajemná to postava.
No a právě v době, kdy byl fond založen, ucházela se Nina o práci v jedné jeho firmě – a dostalo se jí opravdu nevšední příležitosti, když jí pan Dim osobně nabídl pozici manažerky tohoto fondu.
Opravdu luxusní job. Kousek od Václaváku má svoji slušně zařízenou kancelář, kde je sama sobě jedinou šéfovou. Jenom panu Dimovi skládá účty, jinak nikomu.
Když poprvé usedla v koženém křesle za masívním stolem a na počítači si četla směrnici s popisem své funkce, střídaly se jí radostné pocity s obavami.
Čím si to vlastně zasloužila?
Má sice vysokoškolské vzdělání, ale žádnou praxi v tomto oboru, a najednou bude spravovat milionový fond. Bude shánět sponzory, přesvědčovat je a dojednávat výši sponzorských darů. Bude jednat s řediteli nemocnic o nákupu přístrojů, pomůcek a vybavení pro onkologická oddělení. Bude jednat s dodavateli těchto věcí a přesvědčovat je o slevách a úlevách… Luxusní job pro mladou ženu.
Nina tuší, že v tom sehrál roli její vzhled. Ví, že je hezká. Vždycky byla. Lichotí jí pohledy mužů a slova o kráse, eleganci a půvabu, která pronášejí v poťouchlém úžasu nad jejím zjevem.
Ale někdy ji její krása obtěžuje. Jako teď.
Ví, že tuto práci nedostala, protože má pro ni předpoklady, ale pro ten svůj roztomilý ksichtík. Má si zoufat? Co by za to jiná dala, říká si v duchu. Je to práce snů a každá by se radostí zbláznila.
Ano, někdy ji její krása obtěžuje. Možná i toho je příčinou, že je stále sama. Muži jsou jí okouzleni, ale taky se jí bojí. Netroufnou si na delší vztah s ní. Zatím všichni utekli.
Po každém jí něco zůstalo. Šrámy na těle i na duši, pár knih na nočním stolku a špinavé ponožky v koupelně… po tom posledním peklo – gambling a dluhy.
Byl to on, Jiří, její velká láska, kdo ji poprvé přivedl do herny a předvedl jí vábivě blikající stroje.
„V tomto magickém přítmí, jen ve světle těch automatů, jsi nejkrásnější,“ říkal jí, a když v nejzazším koutě herny byli sami, přistoupil k ní zezadu, objal ji a do ucha šeptal ta samá slova a vyhrnul jí sukni a hladil po vnitřní straně stehen, nahoru až do klína ruce zabloudily a Nina, sedící na stoličce před automatem, podlehla něžným dotykům a roztáhla ta stehna co to jenom šlo – jemu i sobě pro radost.
Hráli si. Vydrželo to docela dlouho. Půl roku. Rekord.
Potom odešel.
Nikdy si nezvykla na bolest z rozchodů. Naopak, každý další bolel víc a tento poslední nejvíc.
Jenom u těch automatů se jí vždy trochu ulevilo. Tady v podmanivém přítmí herny přicházely vzpomínky, tady byla vůně a cinkavé a chlácholivé zvuky.
Ne, zpočátku jí vůbec nešlo o peníze. Snad ani nechtěla vyhrát. Házela mince a vsouvala bankovky, lhostejná nad jejich ztrátou. Chtěla jen zpět tu chvíli štěstí, chtěla jen rozsvítit a rozezvučet stroj do barev a tónů, které jí evokovaly vzpomínky na Jiřího. To se dařilo. Stroj planul a vesmírně zněl a Nina, vzpřímená na stoličce před automatem, nasávala vzniklé fluidum a jen tiše zasténala, když zasněná ucítila teplé dlaně na svých nohou…
Až později přišlo probuzení. Později, kdy už bylo příliš pozdě.
V prozření a panice, která se jí zmocnila, hrála dál. Potřebovala smazat dluh, který udělala, když si lehkomyslně půjčovala peníze z pokladny fondu.
Jaká to marnost. Hlouběji a hlouběji se nořila do maléru.
Často se jí v noci vrací sen:
Lev stíhá laň. Oba běží tryskem, kličkují, přeskakují keře, kameny – chvíli se zdá, že se laň zachrání, vzdálenost od pronásledovatele se prodlužuje… pak ale nešťastně klopýtne a lov je u konce. Lev doběhne svoji oběť – ale nevrhne se na ni, nerozdrtí hned svými mohutnými čelistmi krk toho nebohého zvířete. Stane se nečekané. Lev ulehne kousek od chycené laně a oba prudce vydechují. Dívají se na sebe a odpočívají po té honičce. Jako by to nebyl závod života a smrti, ale pouhé přátelské soupeření dvou zvířat.
Smrt přijde, ale ještě chvíli počká…
Taky se dám na útěk, budu utíkat ze všech sil, kličkovat a přeskakovat překážky – přemýšlí Nina, když ji děsivý sen probudí.
Nesmím klopýtnout!… nebo už se tak stalo? Upadla jsem? Ležím a pan Dim stojí nade mnou? Ví to? Ví, že ho okrádám? Dohonila mě ta šelma a odpočívá, než zatne tesáky? Zabije mě? Zabije mě!
Chce se jí křičet, ale jen tiše oddychuje s pohledem upřeným do plamínků prosvítajících žaluzií – jako do očí šelmy.

Odletěl jsem do Londýna, abych byl osobně přítomen předání zboží. Obvykle to nedělám a nechávám tuto práci svým zaměstnancům, ale v tomto případě cítím povinnost být u toho. Snad mám trochu výčitky a s odstupem času mi připadá moje chování vůči těm anglickým byznysmenům hloupé a neuctivé, přicestoval jsem tedy v tmavém obleku a oholen, jenom přerostlé šedivé vlasy mi bylo líto ostříhat a svázal jsem je tedy do culíku, což mi v kombinaci s oblekem dodalo vzezření extravagantního dirigenta.
Boys mě čekali na letišti, sami mi to nabídli, a s tím pověstným anglickým klidem, oba v džínách, beze slov, chvílí mlčenlivého zamyšlení, nechali vyznít ten sympatický kontrast záměny našich stylů.
V dobré náladě mě odváželi na hotel a ještě jednou mi dopřáli suchého anglického humoru, když na otázku „Who’s Alan?“, kterou mi položili v reakci na můj telefonát mým českým sousedům, kdy já odpověděl, že starý pes, přijali tuto informaci s lakonickou poznámkou, že není v Anglii mnoho psů, kteří by telefonovali.
Ještě ten den jsem předal tři kamiony se zbožím, které už čekaly v areálu jejich firmy. Podepsali jsme předávací protokoly. Jak jsem předpokládal, byli spokojeni.
Večeřeli jsme spolu a byl to zpočátku večer nenucené konverzace, humoru ve strohé formě, který mám tak rád, kdy vtip je často „dopovězen“ jen pohledem, zvednutým obočím či gestem. Jenom lehký stín se mihl, když mě zaskočila Philipova otázka rovněž stroze položená: „Wife or girlfriend?“. Zareagoval jsem pohledem tak nešťastně provázeným strnulým úsměvem, že těm vnímavým boys okamžitě prozradil, jak zranitelné téma to pro mě je. Ani moje rádoby vtipná odpověď „No, thanks, I’m still happy…“ to nezachránila a už jsme se k tomu nevrátili.
Pak jsme se ale opili. Popíjeli jsme Marstons – Strong Pale Ale a také Wychwood – King Doblin, tajemné pivo, o kterém pověst praví, že je čarodějnicemi za úplňku vařené. Jednoduše řečeno jemný humor byl vystřídán blbým humorem. Ne, nebyli jsme vulgární, ani jsme nikoho neuráželi, jenom jsme se řehtali jako koně každé hlouposti a byli jsme hluční, že jsme i stůl ruských turistů překřičeli – nutno však přiznat, že jsme měli před nimi pár piv náskok.
Na hotelovém pokoji všechny ty čarodějnice tančily kolem mojí postele.
Wychwood – King Doblin.
Strhl jsem gumičku z culíku a protřepal vlasy a rozhodil ty šediny na polštáři, že jsem vypadal jako jedna z nich. Sváděly mě k divokému tanci. Zavřel jsem oči, abych unikl tomu reji čarodějnic, a ještě než jsem zemdlel – ne, to nebyl spánek – napadlo mě, že myšlení vytváří elektromagnetické vlnění, které se šíří v kuloplochách nekonečným vesmírem, a pokud je to Ona, tanečnice, jsme na stejné frekvenci a naše vlnění je koherentní, může se stát, že tam někde v hlubinách vesmíru se kuloplochy našich myšlenek dotknou, interferují… a propojí se naše mysl. Dál jsem tu pitomost nedomyslel.
Celou noc se mi zdálo o Alanovi.
Temže je Vltavou Londýna. I tady platí, že masy vod se valí v tichém úžasu, protože jsou v těchto místech poprvé. Jen nemnoho z těch vod už tady bylo – odpařily se zde a zase v dešti kapek spadly v nekonečném koloběhu.
Já jsem tu poprvé.
Procházím se po nábřeží a hledím do vln. Řeka protéká městem a plyne časem. Pamatuje Římany a keltská vojska, v její hladině se jistě shlížel Alfréd Veliký a Vilém Dobyvatel…
Jako Karlův most nad Vltavou i Tower Bridge vrůstá do obou břehů Temže, stává se přírodou, jako by zde byl od věků.
Rád se sem zase jednou vrátím.

Po návratu z Londýna spěchám ke kreslícím potřebám. Jako kuřák lační po cigaretě, jako alkoholik potřebuje nutně svoji skleničku, tak já mám přímo tělesnou potřebu kreslit. Fascinuje mě bílá plocha plátna. Ještě ani přesně nevím, co na ní vytvořím. Dívám se jen, nepřemýšlím, čekám, co mi napoví srdce. Dnes to nebude zahrada, ani terasa s nádobami květů…
Stojan jsem si postavil v obývacím pokoji hned u zasouvací skleněné stěny, abych aspoň chvíli ještě využil světlo už ubývajícího dne. S pohledem těkajícím z plátna na křesla obývacího pokoje udělal jsem první tahy.
Už vím. Už to vidím, cítím. Bude to tanečnice.
Ne, nenakreslím ji jako dřív, jako éterickou bytost v neurčitém prostoru, nakreslím ji jako skutečnou, krásnou ženu, která je se mnou v tomto pokoji.
Tento večer nebudu sám, bude tady se mnou, budeme si povídat, budeme se smát…
Tento večer bude šťastný.
Maluji rychle, ale jistě. Srdcem, srdcem kreslím, ne hlavou. Všechno, co ve mně kvasilo, co mě trýznilo, co mě v Londýně naplňovalo steskem, všechno toto transformuji v cit, který mi vede ruku.
Ano, to je ono. Jen dál.
Nezachvěje se mi ruka, je jistá, jak jistá ani před těmi desetiletími, kdy jsem začínal s kreslením, nebyla. Ani jediný tah neodfláknu.
Čas běží. Nesleduji ho.
Venku už je tma a stojan jsem přenesl od skleněné stěny k lampě v rohu obývacího pokoje. Zvolnil jsem tempo, ale pokračuji dál. Dnes ten obraz, tu svoji představu prostě dotvořím. Musím. Dnes nebudu sám.
To se mi nepodařilo splnit, když jsem skončil, bylo už hodně po půlnoci. Bylo ale hotovo. Nakreslil jsem obraz. Nakreslil jsem svůj sen, svoji touhu – v tom obraze bylo vyjádřeno všechno, co bych si přál… i když, dívám se s odstupem, není toho na něm příliš – dvě postavy sedící v křeslech proti sobě, jednou z nich je neobyčejně krásná žena, tou druhou postavou jsem já a v pozadí této scény stojí velké sloupové hodiny, které, jak jsem si vymyslel, mají vytvořit atmosféru pohody, klidu a ticha.
Prohlížím si svoje dílo. Není to špatné. Povedlo se. Tanečnice sedí vzpřímená, jednu ruku má položenou na opěradle křesla, druhou, jen hřbety prstů, si podepírá bradu. Přemýšlí? Poslouchá?
Sebe jsem vykreslil docela věrně. Poznávám se. Šedivé vlasy stažené dozadu a vrásky v obličeji. Lhal bych sám sobě, pokud bych svoji postavu mírně nenahrbil…
Prohlížím si svoje dílo. Čekám odměnu za tu námahu. Čekám pocit uspokojení, hřejivé teplo…
Nepřichází.
Nic.
Naopak – jsem starý muž. Neměl bych být, ale jsem starý, zatrpklý chlap. Vidím to na tom obraze. Vykreslil jsem sebe v přítomnosti krásné, mladé ženy a vytvořil tak kontrast, který mě zabolel.
Ty sloupové hodiny, ty měli vyjadřovat klid, ticho a pohodu, ale zatím… časss.
Zklamaný sundal jsem obraz z podstavce. Alan mě tiše sledoval.
Než jsem ho schoval do skříně, kam si svoje výtvory ukládám, napsal jsem tužkou na jeho zadní stranu – stařec a dívka.

Nina pozoruje jeho tvář. Ta je klidná a vyrovnaná, ani sval se nepohne v tom obličeji, ani zavřená víčka se nezachvějí. Hluboké vrásky na čele, kolem očí i úst nehyzdí tu tvář a spolu s šedivými vlasy, které jsou pečlivě ostříhané a učesané a jen v drobné neposlušnosti se v několika pramíncích do čela uvolnily, dávají obličeji výraz důstojnosti a sebekázně a ten starý muž, sedící v křesle naproti, oblečený ve světlé košili s rukávy nad zápěstím ohrnutými, se Nině zdá najednou – docela sympatický.
Když tady byla poprvé, nevšimla si toho. Její oči rozšířené strachem ho viděly jinak. Jeho klid jí připadal zlověstný. Teď ne. Sice opět před ním sedí do pasu nahá a bezbranná, ale nebojí se.
Naopak. Pozoruje jeho nehybnou tvář – a je jí ho najednou líto. Už ví, že má před sebou muže, který pochopil, že má všechnu tuto krásu světa za sebou. Chce jenom přivonět, jenom myšlenkou se dotknout… Nina ví, že cítí a vnímá její teplo a za zavřenými víčky běží film nejhezčích chvil jeho života.
Naklonila se k němu, natáhla ruku a dotkla se jeho kolene. „Otevřete oči, jsem tady pro vás.“
Netrhl sebou v překvapení nad tím dotykem. Jako by to čekal. Pomalu zvedl ruku z opěradla, podepřel si prsty bradu a prohlédl. Díval se jí přímo do očí, ani na vteřinu nesklouzl pohledem na ňadra, která mu ještě předkloněná Nina v nejkrásnějším obraze nabízela. Vlídně se usmál.
I Nina se usmála. Několik vteřin setrvala v této poloze, v jakémsi cituplném odhodlání potěšit toho starého pána. Nebyla si jistá výsledkem. Neuhnul pohledem.
Napřímila se v křesle. „Jsem tady pro vás,“ opakovala vlídně.
„Vím, platím vám za to.“
Chvíli oba mlčeli.
„K čemu potřebujete peníze?“
„Mám nějaké potíže, ale nerada bych o tom mluvila,“ povzdechla si Nina zklamaně, že došlo na toto téma.
„Nemusíte mi nic vysvětlovat, samozřejmě. Dovedu si představit, jak velké starosti asi máte…“
„Že podstupuji tohle?“
„Ano, že podstupujete tohle.“
Nina se cítila najednou zahanbená, bezděčně si položila ruku na prsa a druhou rukou se natáhla pro podprsenku. „Vysmíváte se mi?“
„Nevím, kdo z nás dvou je víc k smíchu.“
To ji usmířilo. „Mohu se obléct?“ zeptala se měkce.
Neodpověděl hned a snad poprvé zavadil pohledem o její prsa. „Mohl bych vám půjčit peníze. Kolik potřebujete?“
Ruka s podprsenkou se zarazila. „… a budete chtít víc?“ šeptla po chvíli. „Víc, než jenom svléknout?“
„Ano,“ odpověděl suše.
„Všechno?“
„Všechno.“
„Dlužím přes čtyři sta tisíc…“
Díval se jí klidně do očí, nijak nezasažen tou informací. „Tolik ne, ale můžu vám půjčit sto tisíc.“ A pak ještě dodal, aby jí to bylo úplně jasné: „Splácet mi to můžete později, až budete mít z čeho.“
Dlouze a beze slov opětovala jeho přímý pohled. Potom vstala, rozepnula si zip na sukni, pomalu se z ní vykroutila přes boky a nechala ji sklouznout na podlahu. Vykročila a špičkou lodičky odsunula sukni stranou.
Udělá to, šlo jí myslí. Od prvních chvil dnešního večera ví, že to udělá. I kdyby nedostala tuto nabídku.

Jsem utěšitelka starého pána, říkala si Nina v duchu, když se vracela noční Prahou domů. Ještě před chvílí si pohrávala s myšlenkou, že u něj zůstane až do rána, ale pak se rozhodla vypadnout raději dřív. Kupodivu necítila takové pohoršení sama nad sebou jako prvně. Nedostavil se pocit hnusu a potřeba dlouhé sprchy…
Arnošt. Ze starého pána se stal Arnošt. Je o čtyřicet let starší než ona. Zase jeden rekord. Měla chuť se tomu smát.
V kabelce, kterou měla položenou na sedadle pro spolujezdce, si vezla sto tisíc. Dodržel slib a půjčil je. Nechtěl nic podepsat, nemusela přísahat, nemusela udělat nic víc než to, co už měli za sebou.
Vrátí mu je. Jednou mu je vrátí, ale jinak už za ním nepůjde. Ani on o to nestojí, jak poznala při loučení. Je příliš moudrý, než aby ty hezké chvíle dnešní noci pokazil pokusem o nějaké pokračování.
V ložnici, kde má současně i šatnu, se svlékla a jenom v lehkém županu vstoupila do koupelny. Když si zařizovala tento byt, žádné z místností nevěnovala takovou péči jako právě koupelně. Její chlouba a klenot. Tady nešetřila. Nevelká plocha podlahy, snad nějakých dvanáct metrů čtverečních, ale těch peněz co stála italská dlažba a obklady. Rohová vana, sice ne vířivka, na tu už nebylo, sprchový kout v protějším rohu, velké zrcadlo bez rámu nad umývadlem s kohoutky ze žlutého kovu, věšáky ze stejného materiálu… to všechno dokonale sladěno, ne rukou architekta, ale jejím srdcem, které vedlo ruce řemeslníkům.
Zůstala stát před velkým zrcadlem a světlo nad ním zabarvilo její vlasy do barvy těch zlatých růžic umyvadlové baterie.
Myslela na Arnošta… na Arnošta? Na Jiřího? Najednou si nebyla jistá. Zavířily se její vzpomínky a z toho víru vyvstala tvář starého muže, která ji zaujala. Byl to Arnošt?… Byl to vůbec Arnošt? To selhání paměti ji rozladilo.
Zadívala se na svoji tvář a po delší době s ní byla opět spokojená. Přesto otáčela vypínačem, který umožňoval tlumit světlo, a tlumila jej, až zmizely i ty malé vrásky u očí.
Pak si rozvázala pásek u županu, stáhla ho z ramen a její nahé tělo se rozsvítilo tím tlumeným světlem nad zrcadlem a vystavilo se odrazem v zrcadle jako andělské zjevení…
Vždyť je to jedno, zapudila pochybnosti. Bylo to milé, zvláštním způsobem vzrušující, ale pomíjivé. Bylo to takové žblunknutí, jako když hodíš kamínek na vodní hladinu. Vytvoří se kola tím rozruchem, rozběhnou se hladinou, až postupně zaniknou…
Napadlo ji zvláštní přirovnání.

Vladimir Dim pečlivě uložil pokladní knihu i příruční pokladnu zpět do malého trezoru zabudovaného ve stěně kanceláře a zrovna tak pečlivě přisunul ke stolu kožené křeslo přesně na místo, na kterém bylo, než do něj usedl. Ještě ode dveří zkontroloval, jestli nezůstaly žádné stopy po jeho noční návštěvě Nininy kanceláře.
Jsou „ostří hoši“, kteří to mají vepsáno ve tváři, a je malou výhodou, že při setkání s nimi hned víte, s kým máte tu čest. Minulost pana Dima určitě dovoluje považovat ho za jednoho z ostrých hochů, ale kdo ji nezná, nikdy by neřekl, že tento štíhlý, pohledný muž s usměvavýma očima může být nebezpečný. Je nebezpečný. O to víc je nebezpečný. Právě tato kombinace příjemného vzhledu a chladnokrevného a bezohledného uvažování mu umožnila získat obrovský majetek.
Už dost dlouho ví, že mu Nina ukusuje z jeho koláče. Dávno to mohl zarazit a osvědčenými způsoby získat své peníze zpět, ale vyčkává. Zná její majetkové poměry, ví, kam ji může nechat zajít. Zaujalo ho také, že před pár dny vrátila do pokladny více jak sto tisíc. Kde je vzala? Ví, že hraje, ale také ví, že tolik nevyhrála. To musí zjistit. Instinkt dravce mu napovídá, že tato stopa slibuje tučnější kořist.

Prodal jsem svůj mercedes, neboť jsem se cítil v tom autě provinile. Ne snad vůči lidem, kteří si takové auto nemohou koupit, ne kvůli závistivým a nevraživým pohledům některých z nich, ne že by mi dělalo problém tímto způsobem vyčnívat.
Prodal jsem auto pro pocit provinění vůči sobě samému. Tím autem jsem zrazoval svoje přesvědčení, ke kterému jsem dospěl. Přesvědčení, že jedinou a pravou hodnotou je mi příroda a že jsou to ty květy ve skalce a motýli, kteří je přelétají, bzukot hmyzu a ptačí štěbetání ve větvích stromů, co jediné má smysl. Cítil jsem se provinile za všechny mrtvé ježky a zajíce, které denně drtí kola automobilů. Za nové vyasfaltované cesty, dálnice, obchvaty a parkoviště, které zasazují krajině smrtelné rány a vznikají jenom proto, aby můj mercedes rychleji, rychleji a ještě rychleji dojel… kam? Kam tak spěchám? Do práce? Nakoupit? Někam do přírody? K smíchu. K pláči.
Jedu do firmy na kole a hledám odpověď na všechny tyto otázky.
Peníze, které jsem utržil za prodej auta, nechci. Nepotřebuji je. Vím, že tím nespasím svět, že se nic nezmění, že se vyasfaltují ty nové cesty, na kterých zhynou poslední ježci a zajíci, že svět po těchto špatných cestách pojede dál, ale rozhodl jsem se peníze darovat některým obětem „pokroku“ a pokusit se tak tímto svým malým přičiněním přispět v lepší svět. Vytvořil jsem si seznam zoo koutků, kočičích a psích útulků a spolků na ochranu zvířat, které jsem vyhledal na internetu a nabídl jim finanční pomoc. Poměrně vysokou částku jsem věnoval Nadaci na pomoc zvířatům a také Lize na ochranu zvířat. Přes svoje výstřední a kritické názory nepřestávám mít rád lidi, a proto jsem nejvyšší částku nabídl fondu na pomoc nemocným rakovinou – nějakému pražskému fondu s názvem CAN.

Je krásné babí léto a snad ta řádka slunečných dnů je tomu příčinou, že na ni opět myslím. Myšlenky na tanečnici přicházejí ve vlnách, kdy období zapomnění způsobené množstvím práce a všelijakých povinností vystřídá pocit prázdna, samoty a smutku a do takto uvolněného prostoru vstupuje ona. Nechávám ji vstoupit. Přivolám ji. Přivolám ji, aby mě potěšila.
Vytáhl jsem ze skříně kresbu „stařec a dívka“ a dívám se na ni.
Rovná záda a noha přes nohu položená. Lodičky na vysokém podpatku formují chodidla a lýtka v elegantní křivku a ta přechází v dráždivou linii stehen… Konfrontuji křivky jejího kresbou zachyceného těla s obrazem uloženým ve svojí paměti.
Taková krása.
Tyto představy ve mně probudily muže. Mučivě a neodbytně se mi před očima promítá pohyb jejích nohou a vlnění boků, když stoupala po Zámeckých schodech. Neudržím uzdu fantazie a ve svojí mysli přetvářím kresbu v jakýsi komiks, kdy prsty tanečnice, před chvílí lehce podepírající bradu, rozepínají knoflíčky blůzky, jeden po druhém, až i poslední je rozepnut… a blůzka sjíždí z ramen. Zavřel jsem oči, abych unikl dráždivé scéně, ale nemohu necítit teplo obnaženého těla, když i podprsenka padá do jejího klína… Zatřepal jsem hlavou, abych zapudil vidiny, až z mých přerostlých šedivých vlasů vznikla hříva starého lva samotáře. Bože – uteklo mi ze rtů.
Až po chvíli jsem se zamyslel nad svým povzdechem.
Ano, jsem ateista, ale někdy je těžké jím být.

Lev dostihl laň, bylo první, co Nině proběhlo hlavou, když bledá jako stěna zírala na dvířka příruční pokladny. Drobná kapka vosku, kterou kápla do úzké štěrbiny dvířek, byla rozdrolená. Udělala to poprvé, protože měla nepříjemný pocit… a teď, jasná známka toho, že někdo pokladnu včera pozdě večer, nebo snad v noci, otevřel. Bázlivě se rozhlédla po prázdné a zlověstně tiché kanceláři. Je tady opravdu sama?
Co teď? Co bude dál? zoufá si. Nemohl to být nikdo jiný než Dim. Zkontroloval pokladnu a pokladní knihu a nemohl si nevšimnout, že chybí hotovost tří set tisíc korun. Vyhodí ji, to je jasné.
Ale co dál? Udá mě? Zmlátí mě? Zabije mě? Co můžu čekat od toho mafiána?
Vrátila pokladnu zpět do trezoru a uzamkla jej.
Sluneční paprsky pozdního léta, které vstupovaly oknem, nedokázaly zapudit úzkost, která jí svírala srdce. Ani motýl, který zabloudil do města a seděl na rámu okna a vystavoval se v pestrobarevné kráse, nerozptýlil její chmury.
Arnošte, blesklo jí myslí. Arnošte, pomoz mi… jsem chycená laň.
Držela v ruce mobil a přemýšlela nad vyťukanou volbou. Mám mu zavolat? Poprosit ho? Nabídnout se mu? Sledovala motýla, který jako by dýchal křídly – rozevřel je v plné kráse a zase přivřel, rozevřel a přivřel, pomalu, opakovaně v rytmu jejího dechu.
Ne, odložila telefon. To nemůžu udělat. Je to spousta peněz. Tolik určitě nemá, a i kdyby je měl, nepůjčí je, a i kdyby je chtěl půjčit… nemůžu je přijmout, protože bych je splácela léta.
Jsem chycená laň… ale chtěla bych být tím motýlem a uletět mimo dosah drápů a tesáků šelmy.
Cinkla příchozí e-mailová zpráva a vytrhla ji z tíživých myšlenek. Rozklikla ji.
„… rád bych přispěl Vašemu fondu významnější částkou. Pošlete mi, prosím, návrh darovací smlouvy… Ota Kramer,“ četla.
Významnější částka. Kolik má pan Kramer asi na mysli? dumala nevzrušeně, když obratem posílala formulář darovací smlouvy a předem děkovala. Pět tisíc? Deset tisíc? Ze zkušenosti věděla, že asi tolik to bude. Zpravidla jsou to rodiče nemocných dětí, kteří si prošli peklem jejich léčby, kdo takto dobrovolně přispívá. Snad si tak chtějí usmířit krutý osud, ale jejich účty bývají již tak zdecimované drahou léčbou, že si nemohou dovolit poslat víc. Bohaté firmy a bohaté podnikatele musí přesvědčovat – obvykle přispějí a ne zrovna málo, ale musí je lákat na různé akce a také přislíbit širokou publicitu jejich milosrdenství. Dobrovolně a nezištně poskytnutá „významnější částka“ – to nikdy nebylo nic moc.
Těch pár minut pracovní činnosti ji přece jenom trochu uklidnilo.
Nebude lepší, když zavolám Dimovi, požádám o schůzku a pokusím se mu všechno vysvětlit? přemýšlela. Vyhazovu asi neuniknu, ale možná mě pochopí a dá mi šanci peníze splácet. Ne, zavrhla to vzápětí. Pověst, která Dima předchází, nedává žádnou naději. Zotročí ji. Bude jeho otrokyní po dlouhá léta. Vysaje ji, vyždímá a zabije pomalou smrtí. Nebo ji v duchu mafiánského pojetí morálky zabije hned. Okradla svého pána a to se neodpouští.
Arnošte. Arnošte! křičí vnitřním hlasem, navenek tichá a bezmocná – jsi moje jediná naděje. Znovu přemýšlí nad vyťukanou volbou. Nebo mám zkusit hrát? probudil se najednou ďábel zapuzený do nejzazších koutů mysli. Vsadit všechno? Vabank? Buď, a nebo? Odložila telefon. Vsadit všechno – šeptá ďábel, který využil tu maličkou příležitost, aby opanoval celý mozek. Ano, byl to on a ne Nina, kdo položil telefon. A teď v jejích očích roztáčí ruletu a staví kuličku na šťastné číslo… jak neodolatelně krásné je to řešení. Vidíš?
Cink. Ještě blýskl pohledem Nininých očí na monitor počítače, ale pak stáhl ocas a byla to opět Nina, kdo rozklikl přišlou zprávu. Kramer. Překvapilo ji, jak rychle ten člověk vyřizuje svoji záležitost. Vyplněná darovací smlouva a strohý průvodní dopis: „… podepsanou smlouvu můžete naskenovat a poslat mi ji k podpisu. Obratem ji obdržíte podepsanou, darovanou částku pak zaplatím převodem…“ Dělá s tím cavyky, mohl přece poslat peníze rovnou na účet, k čemu darovací smlouva. Zalovila pohledem na nabídnutou částku – a ta jí vyrazila dech. Nevěřícně zírala na vepsanou sumu. Pět set tisíc korun. Půl milionu!

Ten malý ptáček, kominíček, seděl na zábradlí terasy a rozpustile kmital oranžovým ocasem a najednou, k mému překvapení, přitřepetal na stolek, u kterého jsem seděl, jen kousíček od šálku s kávou. Nepřestávaje kmitat ocasem vytočil hlavičku stranou a korálkem svého oka se díval do mých očí. Nedýchal jsem, nemrkl jsem, jen abych ho nezaplašil. Zastavil by se čas, pokud by jej kominíček svým ocasem po vteřině nepopoháněl. Vteřiny běží. Počítám je v duchu – ještě dvacet do minuty, ještě deset… a vlastně ani nevím proč. Zvláštní ticho se rozhostilo. Jenom tikot oranžového ocásku vyvstal z toho ticha, ale jen aby ho umocnil a vyvolal napětí, kterého jsem se lekl… Vydechl jsem a zaplašil tak kominíčka i stín v mysli.
Co mě to zneklidnilo? přemýšlím. Co jsem to zahlédl v tmavém korálku oka?
Nevím. Snad ta výjimečnost okamžiku, konfrontace s nevšední dokonalostí – nečekané připomenutí se přírody v celé své jednoduché složitosti.
A také, jako bych nahlédl věčnost.
Nebo jsem snad v tom korálkovém zrcadle zahlédl sebe? Obraz starého muže samotáře?
Starce a dívky… připomnělo se mi.
Zvláštní, jak silně na mě zapůsobila tato drobounká příhoda. To se stává samotářům – sedí v tichosti ničím a nikým nerušeni a v přecitlivělosti samotou jsou přístupni nevšedním myšlenkám a nevšedním příhodám a pak je jim odměnou společnost malého ptáčka či motýla – a slyší ticho a vidí tmu a dosáhnou nekonečna a nahlédnou věčnosti.
Mám nový obraz. Namaloval jsem ho toho večera, kdy se ve mně splašili divocí koně mojí fantazie, kdy tanečnice se mi svlékala… prostě nadržený chlap, který na ploše plátna vybil svoji touhu. Ne, žádné orgie. Nezneužil jsem svoji dovednost téměř dokonale ztvárnit tanečnici, tu krásnou ženskou, kterou jsem potkal na Zámeckých schodech, k vytvoření obrazu svých erotických snů. Neznásilnil jsem ji. Ukrotil jsem se a nakreslil jsem obraz – krásný obraz. Ano, vykreslil jsem její nahotu a krásnou tvář a vlasy, které jsou jen vpředu delší a padají do očí… ale neponížil jsem ji. Nenakreslil jsem ji, jako by mi stála modelem v jakési podřízené pozici.
Ne, naopak. Byl jsem to já, kdo v zahanbení, v roli šmíráka, kreslí tu krásnou ženu.
Nakreslil jsem její obraz v zrcadle! Stojí tam a neví o mě. Pestrý župan plný květů leží u jejích nohou, ruce má zatažené dozadu, jak po nich župan sjel, a její nahé tělo svítí tím tlumeným světlem nad zrcadlem a vystavuje se odrazem v zrcadle jako andělské zjevení…

Co je to za chlapa, který může jen tak dát půl milionu korun? Co ho přimělo darovat takovou částku? Nemoc? Jeho, či někoho blízkého? Svědomí? Nebo je to prostě jen velkorysý člověk, který si to může dovolit? Ota Kramer. Ota Kramer ze společnosti Carton, četla Nina v darovací smlouvě, kterou si vytiskla.
Půl milionu korun. Ta částka jí rezonuje v mysli. Za to se dá koupit můj život, a ještě zbude. Zavřela oči – můj život, a ještě zbude…
Lev ležel, ale chvěl se vzrušením k útoku. Viděla ho, cítila ho. Ještě vteřinu a zaútočí. Ještě vteřinu. Poslední vteřina mého života. Útok… Otevřela oči. Ať se stanu motýlem! oddychovala. Ať jsem motýlem a můžu uletět z dosahu té šelmy.
Seděla však za svým pracovním stolem a nevnímala text smlouvy, kterým v setrvačnosti bloudila. Nedokázala se soustředit. Jenom seděla a zírala do listu papíru a najednou – hudba. Píseň se vynořila z ticha. Sílí, zesiluje. Zpočátku nerozeznává, ale po chvíli – ano, Janis Joplin zpívá Piece of my heart. Je to skutečnost? Opravdu odněkud zaznívá ta píseň? Ne, je to jenom přelud, ale přesto, jako by pootevřeným oknem se vplížilo to raněné zvíře Janis. Kde naposled jsem poslouchala Piece of my heart? Kde to bylo? přemýšlí. Cvokatím. Bože, cvokatím. Jo, v herně. V herně to bylo, vzpomněla si bez nadšení.
Ďábel trochu zesílil zvuk.
Mám hrát? vkradla se jí myšlenka. Vsadit všechno a roztočit ruletu? Mám vzít těch sto tisíc od Arnošta a jít hrát? přemýšlela nad menším rizikem. Vír v jejím mozku odstředivou silou rozmetával poslední zbytky zdravého úsudku. Musím, musím něco podniknout. Ale co?
Bezděčně vyťukala do vyhledávače v obchodním rejstříku název firmy Carton. Firma Carton s.r.o., výroba a prodej obalů, jediným majitelem firmy je Ota Kramer, sídlo… Přešla na stránky firmy – o nás, produkty, kontakt, reference – Rakousko, Německo, Holandsko, Belgie, Francie, Anglie… Vozí ty obaly po celé Evropě. Úspěšná firma, bohatý chlap – proto může jen tak darovat půl milionu korun. I ďábel se začetl do těch internetových stránek. Zamyslela se. Seděla dlouho a přemýšlela. Vír se utišil a v pustině, kterou způsobil, ještě poletovaly myšlenky, které se Nina snažila zachytit. Chytala je a splétala je v divné tvary a pojidlem jí nebyla racionalita, ale emoce jako směs touhy, strachu, naděje a obav. Snad hodinu, možná dvě hodiny takto seděla za svým pracovním stolem. Monitor počítače už dávno potemněl v režimu spánku, a když se Nina konečně pohnula a klepla do klávesnice, rozzářil se monitor stránkami firmy Carton a chybělo už jen něco jako fanfáry, aby se dotvořil obraz zjeveného způsobu řešení, který Nina vnímala jako prosvětlený obraz Naděje, ale ve skutečnosti byl mazaninou temných Obav, který si zasluhoval spíše virbl bubnu. Jako omámená se sklonila nad stránku darovací smlouvy a do kolonky číslo účtu příjemce vepsala číslo svého soukromého účtu. Doplnila další chybějící údaje smlouvy a naskenovala ji. Napsala krátký dopis, smlouvu připojila jako přílohu – pak se zhluboka nadechla a klepla na „odeslat“. E-mail odešel téměř okamžitě. Pak vymazala korespondenci s Kramerem a vytištěnou smlouvu vložila do kabelky. Žádný Kramer nikdy nepsal a žádná smlouva nikdy nebyla.
Seděla ještě chvíli za počítačem a měla pocit, že pustina v její mysli, před chvílí jakoby slunečními paprsky prosvěcovaná tím skvělým nápadem, najednou zase potemňuje. Zavřela oči, aby unikla tomu dojmu. Ticho. Jen hudba odněkud z dálky…
Cry baby.
Byla to hrozná noc, snad nejdelší v jejím životě. Nemohla spát, a když přece jenom na chvíli usnula, vracel se jí ten děsivý sen o běhu života a smrti. Rozednívalo se a Nina už nedokázala zůstat v posteli. Vstala a ve snaze vypnout mozek chodila po bytě. Marně. Neměla jsem to dělat. Ne, neměla. Kramer, než odešle takovou spoustu peněz, si určitě ověří všechny údaje – adresu, banku, číslo účtu… Přijde na to. Odhalí mě…
Unavená, s hlavou plnou mučivých myšlenek si sedla na židli v kuchyni a nohy položila na stůl. Dlouhé, štíhlé a nahé nohy, jak po nich noční košilka sjela až ke klínu, bělostně svítily v šeru probouzejícího se dne a nepatřičně kontrastovaly s temnými stíny bytu a Nininy mysli. A potom, zamýšlela se dál, pokud by snad peníze přece jenom na její účet poslal, má ve svém počítači tu darovací smlouvu. Možná ji dokonce i vytiskl a má ji někde založenou. To ji jednou usvědčí. Její korespondence s Kramerem, kterou on určitě nevymazal, a ta smlouva ji jednoho dne přivedou do kriminálu. Nebo do hrobu – záleží, kdo podvod odhalí dřív, jestli úředník z finančního úřadu, nebo Dim.
Proč jsem na to nemyslela včera? vyčítala si. Proč, proč? Protože je to vlastně jedno, odpověděla si vzápětí. Pořád je tady ten šílený balík peněz, který někde chybí. Buď v pokladně mafiána Dima, nebo na účtu nějakého Kramera.
Ani tato rezignace jí nepřinesla úlevu. Poposedla na židli, pokrčené nohy přitáhla až k bradě, hlavu položila na kolena a v této schoulené pozici nechala stékat slzy po stehnech dolů.

Peníze přišly na její účet ještě ten den. Ten poctivý chlap Kramer si nepřipustil možnost podvodu. Možná si CAN přece jenom proklepl. Určitě. Ověřil si údaje v nadačním rejstříku, mrkl se na stránky… Číslo účtu neověřoval. Jak taky? přemýšlela. Jde to vůbec? Asi ano, ale on prostě uvěřil.
Ale Dim už mi nevěří. Kontroluje moji práci. Co všechno ví? Ví, že chybí tři sta tisíc korun. Hleděla na cifru na svém účtu a zdálo se jí to neuvěřitelné. Proč zatím nic nepodnikl? Co zamýšlí? Na co čeká?
Vyberu peníze z účtu a vrátím je do nadační pokladny. Omlouvám se, pane Dime, byla to jenom půjčka… nezabíjejte mě – utěšila se.

Odcestoval jsem znovu do Londýna. Už ne služebně, ale jen tak, na výlet. Zalíbilo se mi to město a také se mi zalíbilo se trochu toulat. Sednout si do letadla a uletět všední každodennosti. Uletět všem starostem s firmou, uletět samotě prodlužujících se večerů. Uletět samotě… A také miluji létání. Ano, mám trochu strach, asi jako každý, ale nahoře nad oblaky do mě vstupuje klid a mám takový příjemný pocit či vědomí, že ne jenom fyzicky jsem se odpoutal od světa dole, ale že jsem zpřetrhal i ta neviditelná pouta, která držela moji mysl při zemi. Vidím věci jinak, jasněji. Těším se z toho. Užívám si to.
Proč zrovna výlet do velkoměsta? Vlastně ani nevím. Zvláštním způsobem ve mně soupeří láska k přírodě a mámivé vábení cities. Mám rád lesy, louky, jezera a řeky a hory a všechno to, co je lidskou rukou nedotčené… ale i velké město, zamyslím-li se, jsem schopen takto nahlížet. Vidím pak, že to celé věky trvající lidské pachtění, kdy člověk staví domy, ulice a celé bloky a vzájemně je spojuje a proplétá a šíří, vede k tomu, že ho přeroste jeho dílo a znepřehlední se mu natolik, že nebýt automobilismu, stalo by se mu nepřekonatelnou džunglí – přírodou. Jaká škoda, že člověk vynalezl automobil.
V Londýně vedou moje první kroky na Abey Road. Prší a je nevlídno, ale chci se podívat na posvátné místo, kam musí aspoň jednou za život zavítat každý obdivovatel skupiny Beatles. A já jím jsem. Stojím u přechodu, na kterém se John, Ringo, Paul a George vyfotili a použili tuto fotku na obal alba Abey Road. Stojím promoklý, dívám se na přechod a vidím je všechny čtyři rázovat směrem ke mně. Duch Johna Lennona celý v bílém, za ním Ringo v dlouhém saku, bosý Paul a hubený George… Vidím je. A slyším jejich písně. Tady na tomto místě se všechny zrodily. Všechny ty známé melodie ještě pořád zní tímto prostorem, prosakují zdmi studia, šumí ve větvích stromů, které stíní ty zdi, nesou se nad přechodem… Poslouchám a moknu. Jsem Eleanor Rigby, napadlo mě.
Ano, jsem sám. Cítím se sám a v tomto rozpoložení si pak vždy vzpomenu na tu svoji Lady Madonu. Kuš.
Druhý den ráno jsem si dal v hotelové restauraci pravou anglickou snídani. Vejce se slaninou, menší klobásu a také misku fazolí jsem ochutnal. Uf, nemohl bych to jíst každý den. Pak nad šálkem kávy odpočívám a pozoruji lidi kolem. Baví mě to. Jsem dobře naladěn a těším se na den toulek městem, který mám celý před sebou. K mé dobré náladě přispěla i slečna, která upravená, ve slušivém kostýmku, s načesanými plavými vlasy, způsobně přiklapala na vysokých podpatcích ke stolům s nabízeným jídlem a hned na talíř nakládala svoji porci. Pořádnou hromadu smažených vajíček se slaninou, dvě klobásy, také misku fazolí, misku s jogurtem a kukuřičnými lupínky, banán, pečivo… Rozhlížel jsem se, kde je ten Rambo, kterému tuto porci servíruje – ale byla sama. Sedla si ke stolu, na kolenou rozprostřela ubrousek a s roztomilou způsobností, která byla nejvýraznějším rysem její osobnosti, tu neuvěřitelnou horu jídla spořádala. Ubrouskem si setřela rty, složila jej a na talíři zatížila vidličkou. Vstala a s drahou kabelkou zavěšenou na předloktí odklapala… Usmíval jsem se za ní. Good morning.
Good morning. Jaká škoda, že člověk vynalezl automobil. Když si odmyslím tisíce aut, které mi brání v cestě, otvírá se mi nádherný svět. Nečíhám pak na vhodnou chvíli, kdy můžu přeběhnout silnici na druhou stranu. Neděsím se těch nepříjemných zvuků, toho troubení, skřípění a hukotu… jdu klidně údolím mrakodrapů. Sestupuji dolů k řece a těším se květy keřů a stínem stromů, které zdobí prostor mezi bloky domů. V tomto vysněném světě potkávám usměvavé lidi, kteří nikam nespěchají. Nevědí, co je to spěch, protože neexistuje nic, co by jejich životy nepřirozeně zrychlovalo. Zahrada ve městě a město v zahradě. Jdu po nábřeží a dál sním své bláznivé sny. Prodírám se džunglí. Neslyším ta auta. Žádný hluk, jen písničku Lady Madona od Beatles si v duchu pobrukuji, jak jsem si ji včera připomněl. Nemám cíl. Nic neplánuji. Jenom jdu a jdu a rozhlížím se. Prodírám se džunglí. Prodírám se ulicemi. I řeku jsem překonal tím zvláštním přírodním útvarem zvaným Tower Bridge. Ano, byla to síla přírody, která dala vzniknout tomuto mostu. Nebyl to Horace Jones. Pozoruji řeku. Je tepnou této džungle. Měla by být, připustil jsem si obavu. Dala jí život a je její matkou, ale dívám-li se do jejích vln, které se šedivé válí, jak se v nich stejně zbarvená obloha a útesy pobřeží zrcadlí, bojím se o ni.
Řeka dala narodit se městu. Ano, je to město, ne džungle. Řeka dala narodit se městu a já bloudím tím městem. Procházím ulicemi a už se mi nedaří odmyslet si tisíce aut. Jako mšice napadají a dusí rozkvetlý keř, tak ta auta dusí město, napadá mě přirovnání. Rezignuji na své sny a prodírám se ne houštím rozkvetlých keřů, ale davy lidí na chodnících. Přesto mi to není nepříjemné – mám rád lesy, louky, jezera a řeky a hory a všechno to, co je lidskou rukou nedotčené… ale i velké město, zamyslím-li se, jsem schopen takto nahlížet.
Na autobusové zastávce jsem nastoupil do prvního double-deckeru, který přijel, a svezl jsem se pár zastávek a pak jsem vystoupil a pokračoval bezcílně dál. Přišel jsem, ani nevím jak, na Trafalgar Square. Počasí se trochu vylepšilo. Chvílemi dokonce sluníčko vykouklo z mraků a rozjasnilo náměstí i tváře lidí. Loudal jsem se náměstím a zastavil jsem se a nastavoval slunci tvář, když nabízelo paprsky k vyhřívání. Těšil jsem se z toho. Dav turistů brouzdal všude kolem a pestřil se v probleskujícím slunci a dal vzniknout pocitu sounáležitosti a společně sdílené radosti této chvíle. Pak jsem nahlédl do National Gallery a obdivoval se dílům skutečných mistrů. Tak neobyčejně krásné obrazy… Zemřel Alan! V tichu galerie se mi rozezvučel v kapse mobil a když jsem tiše šeptl „prosím“, sdělil mi můj laskavý soused zkroušeným hlasem, že mi umřel můj pes Alan. Mlčky a s telefonem u ucha jsem vyšel z budovy galerie. Nezmohl jsem se ani na jediné slovo. „Pane Oto, pane Oto, slyšíte mě?“ Až po chvíli, venku, jsem odpověděl. Pohovořili jsme tiše. Poprosil jsem ho, aby Alana pochoval na mojí zahradě vzadu pod velkým smrkem. Pak jsem usedl na nevysokou zídku, která tvořila břeh střiženému trávníku, zapřel jsem se rukama dozadu a vystavil jsem tvář studenému slunci. Slzy mi stékaly po tváři. Umřel mi můj pes Alan…
Seděl jsem dlouho a nevnímal dění kolem. Až přistoupila ke mně stará paní, položila mi ruku na koleno a druhou zvedla ke slunci. Look, the sun is shining, don’t cry… těšila mě.
Zhaslo mi moje sluníčko. Ten dobrácký tvor, který se vždy bolestivě přikolébal, aby mě přišedšího domů uvítal. Pokusil jsem se o úsměv a stará paní jej opětovala.
Thanks. Zmohl jsem se jen na rozpačité.
Zatelefonoval jsem do firmy svojí sekretářce Daně s prosbou, aby koupila bílé plátno a zavezla je k mým sousedům. Přislíbila, že vše zařídí a bylo jí to upřímně líto. „Jo,“ přispěchala ještě, když už jsem chtěl hovor ukončit. „Sháněla se po tobě nějaká mladá paní, nebo snad slečna…“ „Kdo to byl? Představila se?“ zeptal jsem se nevzrušeně. „No, to právě ne. Nechtěla říct svoje jméno a trvala na tom, že chce mluvit jenom s tebou. Musím ti ale říct, že to byla exkluzivní kočka…“ Přemýšlel jsem, kdo by to tak mohl být. Nic mě nenapadlo. „Zákaznice, nebo někdo z úřadu?“ zkusil jsem. „To si myslím, že ne. Měla jsem pocit, že chce s tebou jednat – snad v nějaké soukromé záležitosti…“ uchichtla se Dana, ale hned zvážněla. „Zajímalo ji jenom, jestli jsi ve firmě a jestli s tebou může mluvit. Nic víc. Něco se mi, Oto, na jejím chování nezdálo… řekla jsem jí, že cestuješ a budeš až v pondělí.“ Zaujalo mě to. Exkluzivní kočka, která chce mluvit jenom se mnou, zřejmě v nějaké soukromé záležitosti…? Cítil jsem v tom rozpor.
„Jak vypadala?“ vyhrkl jsem, když už se Dana loučila.
„Kočka. Jedním slovem kočka.“ „Kočka, kočka…“ zavrčel jsem. „Popiš mi ji. Malá? Velká…?“
„Modelka, tanečnice – štíhlá, vyšší, ale ne moc. Hezký obličej, snad modré oči… co já vím, jak ti ji mám popsat. Prostě na první pohled hezká ženská. Co to říkám – krásná ženská.“
Rozbušilo se mi srdce nad slovem tanečnice. „Vlasy? Jaké měla vlasy?“ dychtil jsem.
„Jsi na stopě?“ zeptala se Dana, zaskočená mým naléhavým tonem. …„Vlasy? Tmavé. Krátký účes tmavých vlasů… jen vpředu delší, až padaly do očí.“ Pokračovala, když se nedočkala mojí odpovědi.

Vladimir Dim to nechápal. Peníze, které ještě před pár dny chyběly, byly zpátky v kase. Jak to ta ženská dělá? Vyhrála snad? Vyloučeno. Ví, že hraje a právě tuto částku prohrála, a taky ví, že poslední dobou do herny nevkročila. Jak tedy schrastila těch čtyři sta tisíc korun? Nejdříve vrátila sto tisíc a teď dokonce tři sta tisíc jedním vrzem. Má úspory? Blbost, zavrhl to ihned, proč by mu pak tahala prachy z pokladny. Vztekalo ho to a bavilo zároveň. Opřel se v Ninině křesle, podepřel si rukou bradu a přemýšlel. Nemusel přemýšlet dlouho a byl přesvědčený, že to má. Jak asi přijde tak výjimečně hezká ženská rychle k penězům? ptal se sám sebe. Usmál se. Jediným způsobem. No jistě, proč ho to jen nenapadlo dřív. Ta jeho krásná slečna manažerka – šlape. Šlape a jak to tak vypadá, tak ne jen tak s někým. Jsou to prachatí chlápci, kteří jí za to královsky platí.
Teď ho to už jenom bavilo. Vzrušen z toho prozření posadil se v křesle a lokty se opřel o stůl. Slečna Nina je luxusní společnicí bohatým pánům. No to je krása. To mě zajímá, radoval se v duchu. Sledovat, rozhodl se okamžitě. Sledovat a zjistit jména těch mecenášů. O to mu přece vždycky šlo, také proto založil CAN – kromě vylepšení pověsti může získávat kontakty na bohaté lidi. Není to jen otázka možnosti dalšího přísunu peněz, i když těch se nikdy nenabaží. Je to vášeň. Je to lov, co ho nutí běžet ve stopách těchto pracháčů, svých příštích obětí.

Nina vybrala ze svého účtu toho půl milionu korun. Nešlo to hned, bankovní úřednice trvala na tom, že výběr částky nad sto tisíc korun musí v bance oznámit minimálně jeden den předem. Tři sta tisíc hned vrátila do nadační pokladny. Sto tisíc vrátí Arnoštovi. Bude mu to asi hodně divné, že je vrací tak brzy. Zapochybuje, jestli je jediným Arnoštem… Zamyslela se, nemá-li mu dluh splácet raději po menších částkách. Ne, zavrhla to. Vrátí mu peníze všechny a hned. Kdoví co ji v příštích dnech čeká. Odhalení? Zatčení?… Ať má alespoň jeden dluh splacený.
Co těch zbývajících sto tisíc? Vrátí je Kramerovi, rozhodla se. Musí najít nějaký způsob, jak mu je vrátí.
Zavolala Arnoštovi a požádala ho o schůzku. Byl překvapený, ale souhlasil. Poznala však, že váhá nad místem setkání. Podlehl nakonec jejímu nevyslovenému přání, kdy jenom významně pomlčela nad jeho otázkou „kde?“, a pozval ji k sobě domů. Ano, přála si vrátit se na chvíli do toho krásného domu. Ne snad ve snaze oživit vzpomínky či vyprovokovat další hrátky. To ne. Arnošt je jí nyní spíše otcem a jeho dům je jí útočištěm. Cítí to tak. V těchto dnech plných napětí, únavy a strachu potřebuje přístav. Potřebuje aspoň na chvíli se skrýt před světem. Tady je motýlem. Krásným, obdivovaným motýlem, který ulétl drápům a tesákům šelmy.
Arnošt mlčky a bez jediné otázky uschoval peníze, které od Niny přijal. Pak usedli spolu do těch hlubokých kožených křesel a povídali si. Vzácné sloupové hodiny jen tiše odbíjely ve snaze nepřipomínat ubíhající čas a přihlížely zpovědi Ninina mládí a Arnoštova stáří a pak se v úžase téměř zastavily nad Nininým stářím, aby se hned zase rozběhly povzbuzeny Arnoštovým mládím. Celý večer a ještě kus noci si takto povídali. Byla hluboká noc, když se rozcházeli.
Nechtělo se jí spát. Vzrušení posledních dnů jí krade spánek. Nerozsvítila si ani lampičku vedle sedačky, na kterou ulehla. Jen se schoulila v krátkém županu a přemýšlela. Vrátila jsem peníze do pokladny a Arnoštovi jsem splatila dluh, snažila se být pozitivní. Bezprostřední nebezpečí od Dima jí tedy nehrozí. Snad, zaváhala a pokračovala ve vnitřním monologu. Nakonec, vždycky mu můžu říct, že jsem si ty peníze půjčila… moc jsem je potřebovala a půjčila jsem si je. Věděla jsem, že je brzy vrátím, proto jsem nic neřekla… blbý, ale mohlo by jí to projít.
Možná to ani nezjistil. Panikařím. Vosk se mohl vydrolit jen tak, utěšovala se ještě.
Ale co Kramer? Co ten úplně cizí chlápek Kramer? Nějak mu vrátím sto tisíc a zbytek, těch zbývajících čtyři sta tisíc… co s tím? Budu mu je splácet? Jak? A jak dlouho – deset let? Nedokázala si odpovědět na otázky, které si v duchu pokládala. Má v počítači moji korespondenci a tu zatracenou smlouvu, trápila se dál. To mě usvědčuje, že jsem je oba podvedla. Kramera i Dima. Ukradla jsem Kramerovy peníze, které chtěl věnovat do Dimova fondu. Kramer mě zažaluje, Dim mě zabije.
Nejde být pozitivní s takovým balvanem na prsou. Nejde to. Měla bych splatit půl milionu, ne Kramerovi, ale zpět do fondu… rychle peníze dostat tam, kam patří. Na to však nebudu mít čas. Přitáhla si nahé nohy k tělu, najednou k smrti unavená. Na to nebudu mít čas… čas… čassss – protáhla slovo až do snu.
Časssss. S tímto zvláštně přetvořeným slovem se i probouzela. Kolik je hodin? Zima. Tušila, že zaspala, ale nedokázala rychle vstát. Stále tiskla studené nohy k tělu. Upamatovávala se. Už nad ránem, v záchvěvech probouzení, věděla, co dnes udělá. Pojede za Otou Kramerem. Sejde se s tím chlápkem a poví mu všechno. Staň se, osude. Poví mu, jak hloupě upadla do dluhů. Poví mu, jak se bojí. Poví mu, jak podlehla pokušení, když jakoby zázrakem mu byla vystavena. Poví mu, že jeho finanční dar přišel zrovna ve chvíli, kdy se modlila v nějaké řešení. Poví mu, že už nemůže dál. Poví mu, ať jí dá šanci, že mu všechno vrátí. Poví mu, ať jí dá čas. Poví mu, ať jí dá… časss.

Les houslí. Zvuk jakoby tisíce houslí se nesl zahradou, když jsem postál nad Alanovým hrobečkem. Pak jsem ještě, i když to vůbec nebylo třeba, hráběmi porovnal rozrytou půdu toho místa. Na jaře tady zasadím novou trávu, abych zacelil vzniklou lysinu, a možná pak hrob označím kamenem s vepsaným Alanovým jménem. Ale nejspíš sem ten kámen nedám a jen v mojí paměti bude uchováno, že zde je pochován můj pes. Můj pes Alan, který mi v době tak těžce snášené samoty dělal společnost, byl mi kamarádem a společníkem dlouhých večerů.
Kdo ale byla ta žena? vkrádá se mi otázka, když stojím ještě v nejzazším koutě zahrady pod tím vysokým smrkem. Je něco mezi nebem a zemí, co přimělo moji tanečnici ze Zámeckých schodů, na kterou se Danin popis tolik hodí, aby za mnou přišla?
Proč? Proč by chodila? Jaký by měla důvod? Vymodlil jsem si ji snad? Alan? – přimluvil se v psím nebi, aby mě navštívila v ten samý den, kdy on mě opustil…? Stál jsem v temnoucí zahradě a shovívavě se usmíval svým hloupým otázkám. Stál jsem tam dlouho, až obešel mě chlad a ten shovívavý úsměv mi ustrnul, zkameněl a ztratil na svojí shovívavosti. Kdo byla ta žena? Les houslí. Opět slyším ten krásný zvuk tisíce houslí. Kdo byla ta žena, která za mnou přišla? opakuji si. Kdo byla ta žena, Alane? nedá mi to.
Rychle se setmělo, ale ještě se procházím zahradou. Nechce se mi domů. Měsíc se blíží úplňku a ze strany osvětluje dům, že ten se mi jeví ze zastíněné zahrady jako tajemný hrad s temnými okny. Dívám se na něj a připadá mi, s tou odkvetlou skalkou v popředí a nádobami již unavených květů na terase, smutný a opuštěný. Je smutný a opuštěný a nechce se mi do něj vstoupit. Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl otázku bez odpovědi – Jak by asi vypadal svět, kdyby měl člověk povahu či srdce psa? V tomto mém světě, ve světě mojí zahrady a mého domu je teď pusto, jak jen může být pusto po odchodu nekonečně dobrého a věrného přítele. A to je mi odpovědí.
Nechce se mi domů. Stojím uprostřed zahrady a dívám se do prosklené stěny, ve které se temně zrcadlí prostor před ní. Někde v tom nejtmavším stínu toho zrcadla jsem i já. Musím tam být. Zvedl jsem ruku a zamával proti vzdálenému sklu. Mhouřil jsem oči a zaostřoval pohled… nic. Ještě jednou jsem to zkusil, ale utopen v hlubokém stínu neopětoval mi můj obraz v zrcadle skleněné stěny pozdrav. Jsem sám, dolehlo na mě velkou silou. Jsem zoufale sám.
Nerozsvítil jsem ani lampičku v obývacím pokoji, jen odtáhl jsem tu prosklenou stěnu, usedl do křesla a přes chlad, který se vplížil do pokoje, nechal jsem vstoupit i celý svět, jen abych zapudil ten otřesný pocit samoty, který mě doslova ochromil. Nezapudil.
Byla to ona? nemohl jsem si znovu nepoložit otázku, která se mi znovu a znovu vynořuje v mysli a soupeří tak se vzpomínkami na Alana a spolu s těmi vzpomínkami alespoň trochu mírní mučivý pocit samoty. Tanečnice? Ne jako éterická bytost, která otiskuje taneční kroky do mechu trávníku mojí zahrady, ne jako můj sen, ale jako skutečná žena z těch Zámeckých schodů – která za mnou z nějakého důvodu přišla? Z nějakého důvodu… Ale z jakého? Přemýšlím. Nemá to logiku. Nemá to žádné vysvětlení. Co nás dva může ještě spojovat kromě té drobounké příhody ze Zámeckých schodů…? Nic. Nic víc už přece není. Nebo snad chtěla, abych jí vrátil ty prachy, těch pětašedesát korun, které mi dala? usmál jsem se konečně. Zákaznice? zavrhuji znovu představu, že to byla Ona. Proč ale takové zdráhání? Mohla přece říct sekretářce, že chce něco objednat, mohla tam nechat poptávku, vizitku… Nechápu to.
Přemýšlím, vzpomínám, pátrám po souvislostech… a nic. Nenapadá mě nic, co tu krásnou ženu mohlo přivést do mojí kanceláře.
Obloha se zachmuřila a temnota se rozprostřela zahradou a vtekla i dovnitř pokoje. Docela se ochladilo, ale přesto jsem nezatáhl prosklenou stěnu. Je mi nepříjemná představa, že se uzavřu do čtyř stěn tohoto opuštěného obývacího pokoje. Alanův odchod mě opravdu rozhodil a otazníky kolem tajemné krásky mi také nepřidaly. Krčím se v křesle a zírám do černých stínů zahrady.
Nevydržel jsem to dlouho. Uvědomil jsem si, že jsem až příliš podlehl smutku a podivnému napětí posledních dnů. Musím něco dělat, poručil jsem si. Něčím se zabavit a rozptýlit chmury. Jako už nesčetněkrát ve svém životě, musím se sebrat, otřepat a jít dál… Zatáhl jsem stěnu a rozsvítil světlo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se pustím do vyřizování firemních záležitostí, nebo si něco přečtu, nebo snad něco nakreslím… Ještě jsem se vlastně nerozhodl, ale tak nějak bezděčně jsem přenesl stojan na kreslení blíže ke světlu a na jeho plochu přichytil list bílého papíru. Ano, budu kreslit. Kreslení mi přináší uspokojení a uklidňuje mě a všechno ostatní počká. Vzal jsem uhel do ruky. Dnes žádné plátno, žádné barvy. Jenom uhlem, v odstínech černi, něco vytvořím. Ale co? Nepřemýšlím, spíše jako obvykle poslouchám, co mi napoví srdce. Co ve mně dřímá? Co chce ven? Chybí mi světlo, chybí mi barvy, chybí mi radost, chybí mi krása… vypočítávám. Jak ale tohle všechno, co postrádám, vyjádřím uhlem? Černým uhlem. První tah a prostředníkem rozmazávám tenkou čáru. Pak další. Odfukuji drobounká zrníčka uhelného prachu a pokračuji dál. Skláním se co nejblíže k ploše papíru a tajím dech, abych trefil zamýšlenou křivku. Táák. Odstupuji a ověřuji si přesnost čar. Znovu se skláním a rychlými, krátkými tahy vyčerňuji plochu, kterou pak prostředníkem roztírám až vzniklé odstíny šedi dávají obrazu hloubku, zjemňují kontury a činí obraz lehounkým a průsvitným… Baví mě to. Ano, to je ono. To je to pravé. Vydržel jsem u toho dlouho. Bylo snad už po půlnoci, když jsem vymazlil obraz. Odstupuji kousek a hodnotím svoje dílo. Myslím, že se mi podařil. Je v něm všechno to, co postrádám…? Ano, těším se z toho výjevu – sluncem vyhřátý kámen utopený v tichu květů a na tom kameni pestrobarevný motýl. Je to tam.
Dívám se na obraz a vtom mě to napadlo. Bylo to jenom takové mihnutí myšlenky, okamžitý nápad, prozření, jako když poslední šroubek složitého mechanizmu přitáhneš a všechna ta ozubená kolečka v soukolí se pomalounku roztočí. To by mohlo být vysvětlení. To by přece mohla být stopa, už rychleji se mi roztáčí mysl. Zapnul jsem počítač a v šumu jeho spouštění jsem dál košatil ten nápad, a když jsem pak rozklikl stránky nadace CAN, byl jsem skálopevně přesvědčen, že ta paní, nebo snad slečna, přišla odsud. Dal jsem jim přece spoustu peněz a osobní poděkování by bylo logickým vysvětlením návštěvy. A potom, máme spolu darovací smlouvu – znají mě, znají adresu, vědí o mně…
Načítají se stránky – O nás, Komu pomáháme, Fotogalerie, Kontakty… Klikl jsem na kontakty – členové správní rady jsou samí chlapi. U každého jména je i malá fotografie. Manažerkou nadace je – znám ji z darovací smlouvy – Nina Thomsová. Nina má krásné jméno, napadlo mě. Nina. I ona tu má malou fotku, ale ani s brýlemi toho moc nevidím. Klikl jsem na „zvětšit obrázek“ … nějak to trvá… Napětím nedýchám. … Ta příhoda rozčeřila hladinu mého života. Bylo to takové žblunknutí, jako když hodíš kamínek na vodní hladinu – vzpomněl jsem si… vytvořila se kola tím rozruchem, rozběhla se hladinou, až postupně zanikla a moje mysl, chvíli rozbouřená, se také ztišila. Je zase klid, jakoby se nikdy nic nestalo. Jenom obraz hezké ženy, jako ten nehybný kamínek pod vodní hladinou, leží v mojí paměti…
Konečně. Nezvětšil se o mnoho, tak přidržel jsem si brýle, abych dokonale zaostřil a… obraz hezké ženy, doposud nehybný to kamínek pod vodní hladinou se zachvěl erupcí, zvedl se z tichého místa a s tím nezapomenutelným úsměvem přihlížel tsunami, která se vylila z břehů řeky mého života. Je to ona! Kráska ze Zámeckých schodů, tanečnice z mých snů… Nina Thomsová z nadace CAN.

Prohlížela si svoji tvář v zrcadle a vypínačem tlumila světlo, až zmizely ty stíny kolem očí, způsobené nevyspáním. Nepochopil by to. Stejně by to nepochopil. Nepochopil by to a neodpustil by jí. To přece nemůže nikdo pochopit, byla si najednou jistá. Dívala se na svoji tvář. Ne, nebyl to dobrý nápad přijet do firmy Carton a snad přízní osudu jí nebylo dopřáno potkat se s Kramerem. Vyhodil by ji, udal by ji… Jak se mám ale dostat z tohoto maléru? Jak? Jak? Co mám udělat? Za oknem obývacího pokoje, které pootevřenými dveřmi koupelny dohlédla, šuměl déšť. Nejdříve jen šuměl, drobné kapky zaťukaly na parapet, ale pak sílil a po chvíli prudce zabubnoval. Virbl. Zaujata tím zvukem vyšla z koupelny. Její bosé nohy zanechávaly stopy v hustém mechu koberce jako snad někde v písku na pláži. Zastavila se u okna a pootevřela jej. Přes jemný vzor záclon pozorovala provazy deště. Přítmí pokoje a záclony, coby hustý závoj, nedovolovaly ani z nejbližších oken protějšího domu dohlédnout její nahotu. Uvědomila si ji však. A právě nahota těla v kulise hučícího živlu znásobila její zranitelnost. Strach. Velkou silou na ni dolehla tíseň. Můj život končí, napadlo ji nejčernější. Vlastní hloupostí jsem si jej zničila a… zkřížila ruce na prsou, aby se ubránila dotírajícímu pocitu ohrožení, ale po chvíli s dlaněmi nejdříve na ramenou položenými, sjížděla dolů na nahá ňadra… a nenacházím žádnou možnost, jak vše napravit, dokončila myšlenku. S dlaněmi na prsou stála u okna a pak v slábnoucím hukotu deště zklidňovala se i její mysl. Jako vzdalující se vlak dozníval déšť a zrovna tak doznívala i Ninina tíseň. Ne, nebyl to osvobozující pocit klidu, to ne. Snad apatie, či smíření. Jako nad diagnozou vážné nemoci, kdy počáteční zděšení vystřídá lítost, pak bojovnost a nakonec zklidňující vědomí neodvratitelnosti osudu. Stalo se a nejde to odestát. Klid. Přece jenom klid. Život končí a jsou věci, které už nemusím – je najednou útěchou. Nemusím si dělat starosti, co bude, protože už nebude nic. To je příčinou byť chabé úlevy – už se nemusím bát. To zlé přišlo a nemusím se tedy bát, že to přijde. Očekávání bolesti a utrpení je často bolestivější a útrpnější než bolest a utrpení samotné. Takové myšlenky běžely Nině hlavou. Běžely? Ne. Plynuly je přesnější, i když se to o myšlenkách neříká. Plyne voda a čas…
Nina stojí u okna, za kterým už jen drobně prší, a její myšlenky smířlivě… plynou. Arnošte, vzpomněla si najednou. Arnošte, jak jsme si nyní podobní. Všechno krásné je už za námi a čekáme jen na… ani v duchu to nedopověděla. A čekáme jen. Tečka. Tak je to lepší. Arnošte, jako ty teď zavírám oči a za mými víčky běží film nejkrásnějších chvil mého života. Jiří. Jiřího ruce a barevná hudba problikávající tmou. Tma. Vypnula v mysli tu mámivou hru barevných světel. Raději chce vidět tmu, protože v záblescích zahlédla tvář ďábla. Ďábla? Ne, Jiřího tvář to byla, ale v troboskopii těch záblesků si tím už nebyla jistá. Arnošt a Jiří. Co dál? Na co krásného ještě můžu vzpomínat? Co všechny ty lásky předtím? Tito dva chlapi přebili všechno, co bylo dřív. Neotevřela oči, ale film neběžel. Zastavil se, či v jakési smyčce vracel se k Jiřímu a Arnoštovi. To je celé? Nic víc? Mimoděk, nechápala proč, vybavil se jí plešatý houslista, jen vzadu s přerostlými zbytky šedivých vlasů. Ošklivý chlap – ale překrásně hrál. Hrál k poslechu hostům drahého hotelu, kam ji Jiří jednou vzal. Hrál a při tom hraní zlostně koulel očima na skupinku hostů, kteří, nezaujati jeho hrou, se mezi sebou hlučně bavili. „Grázlové nevychovaní,“ odezírala z jeho šeptajících rtů. „Milionáři, blbečci,“ syčel si ve stínu houslí. „Ani ty miliony vás neopravňují… kreténi!“ Nepřehlušil však ten nádherný zvuk svých houslí. Hrál. Překrásně hrál. „To bylo jen pro tebe, princezno,“ řekl, když skončil, a smutně se usmál na malou dívenku, sedící u nejbližšího stolu. Odložil housle. „Dám si malou pouzičku. Dovolíš mi to?“ pohladil tu holčičku a důstojně odešel. Ustál to, ponížen.
I já musím hrát dál, nadechla se Nina. Musím žít dál, protože… protože život je krásný jako ten zvuk houslí. Posadila se do mechu koberce. Ve skloněném okně se zrcadlením připomněla její nahota. Opřela se lokty a pokrčenou nohou přikryla klín. Život je přece nádherný zvuk houslí, tisíce houslí… Sledovala svůj obraz v zrcadle okna. Pak zaklonila hlavu. Les houslí, napadlo ji zvláštní. Zůstala v této poloze. Jako modelka pózující malíři aktu setrvala nehnutě a jenom tušila smyslnost obrazu svého těla promítnutého na skle. Tušila ňadra, která svítila ze stínu, a také bělostné stehno pokrčené nohy, přikrývající klín, jež dominovalo tomu obrazu. Les houslí. Lehké mrazení jí přeběhlo tělem. Zachvění. Musím žít. Musím, zašeptala. Obrátila se na bok a uvolněnou dlaň sevřenou v pěst vsunula mezi stehna a vší silou ji tiskla. Zavřela oči. Musím žít. Nepovolila stisk stehen. Cítila tu ruku zaťatou v pěst. Nebyla to její ruka. Byla Jiřího. Ne, Arnoštova… Tiskla ji a slyšela jeho zrychlující se dech. Bez pohnutí, jen s vesmírnou energií soustředěnou mezi stehna svírala tu chlapskou ruku. Dlouho, dlouho až jeho vzdechy přešly v tlumený výkřik, který se jejími ústy rozezněl pokojem.

Dal bych milion, abych si nemusel kupovat lásku, vzpomněl jsem si. To moje zvolání, tolik absurdní, bylo vyslyšeno? Osud? Dal jsem půl milionu a jsem snad v půli cesty? Věřím tomu. Nepřešlapuji na místě v blátě svého osamění, ale jsem na cestě a dohlédnu cíl.
Můj k racionalitě trénovaný mozek však svádí souboj s tím cosi, co se vkrádá, cosi mezi nebem a zemí… čehož jediným důkazem existence je fakt, že to je…
Luxusním kadeřnictvím, kde právě sedím a čekám na kadeřnici, která na chvilku někam odběhla, zní píseň Aqualung. Zaposlouchal jsem se. Jethro Tull. Mám rád toho divocha s rozevlátými vlasy, křepčícího na jedné noze s příčnou flétnou u úst. Vidím se v zrcadle před sebou. Podobám se mu. Těmi rozevlátými vlasy se mu podobám… Co tady dělám? říkám si najednou. Chci změnu? Chci být jiným? Pokud se s Ninou přece jenom setkám, chci ji zaujmout? Okouzlit? Bláhové. Bláznivé. Odpovídám si v duchu s pohledem upřeným do zrcadla. Ani za cenu, kterou si v tomto kadeřnictví účtují, nemůžu čekat zázrak. Ostříhají mě tu prošedivělou hřívu, nějak učešou to, co zbude… ale ustaraného výrazu ve tváři a vrásek u očí mě nezbaví. Neměl bych být, ale jsem starý muž. Nezajímavý chlap, který… který pozdě, marně, zbytečně, mučivě, náhodou – potkal ženu svých snů a v bláhové víře v osud zbrojí k útoku v boji o její přízeň. Směšné. Marné. Vstal jsem zahanben, přistižen sám sebou v hloupé naivitě. Doznívá píseň Aqualung, když odcházím. Úžasný kytarový rif na konci písně. Jsem Jethro Tull a zůstanu jím.
„Nezlobte se, pane, že jsem vás nechala čekat. Už jsem tady a hned se vám budu věnovat,“ chrlí ze sebe ta mladá kadeřnice, když se s ní srazím ve dveřích. „Budete si přát jenom ostříhat… nebo i obarvit?“ odhaduje si mě, když mi hbitě upravuje křeslo. Píseň dozněla. „Jenom ostříhat,“ vzdychl jsem.
Hřeben má ostré hroty a bolestivě klouže po pokožce, když rovná zkrácené vlasy do účesu, ale po každém tomto bolestivém tahu zůstává pod vlasy pocit příjemného tepla. Hotovo. Kontroluji výsledek… Jsem jiný? Lepší? Jsem jiný – vlasy jsou pečlivě ostříhané a učesané – jen v drobné neposlušnosti se v několika pramíncích do čela uvolnily…
Vracím se domů autobusem. Za oknem, u kterého sedím, ubíhá krajina. Pozoruji stromy u cesty a můj pohled zabloudil do polí, která jsou již sklizena, a vidím zajíce, jak nesvůj z toho nesmyslně velkého lánu kolem, kam oko dohlédne, peláší ve snaze utéct před tlupou příšer, které ho hlukem děsí a pronásledují. Svět po těch špatných cestách jede dál. Moderní svět. Nikdy nebyl smutnější.
Jak se mohlo stát, že tanečnice, kterou jsem si vysnil, skutečně vstoupila do mého života? změnil jsem téma svých úvah. Taková náhoda. Je opravdu něco mezi nebem a zemí, co to způsobilo? Protnuly se snad kuloplochy našich myšlenek někde hluboko ve vesmíru? vzpomněl jsem si na blábol z opilé noci. Zasmál jsem se mimoděk a paní sedící na sedadle vedle mě polekaně vzhlédla. Ano, jsem cvok, paní – přitakal jsem jí v duchu. Nepřestal jsem sledovat krajinu za oknem. Jsem cvok, který si něco tolik přál – až se mu to splnilo. To se přece normálně nestává, paní.
Co dál? Co s tím udělám? Mám ji vyhledat? Oslovit? – už vážně jsem se zamyslel. Vím, kde ji hledat, mám adresu nadace, ve které pracuje. Najdu ji, to nebude problém. Ale co dál? Co jí řeknu? Víte, už dlouho vás znám, už měsíce tančíte mojí zahradou. Nejdříve jako éterická bytost, neviditelná, jen bosé nohy otiskujete v trávě v tanečních krocích… pak, jednou, jsem vás spatřil na Zámeckých schodech. Vzpomínáte? Ne. Dala jste mi almužnu – šedesát pět korun. Ne? Ty mince stále mám, podívejte, nepropil jsem je, jak jste se obávala. Taky jsem vás maloval, Nino. Máte krásné jméno. Nina. Namaloval jsem váš obraz v zrcadle – kde vaše nahé tělo svítí tlumeným světlem nad zrcadlem a vystavuje se odrazem jako andělské zjevení…
Zarazil jsem se v tom vnitřním dialogu, kdy mlčení vždy bylo její odpovědí. Tohle jí řeknu? Pravdu, že jsem si ji vysnil? Že kuloplochy našich myšlenek se protnuly v hlubinách vesmíru – a propojila se naše mysl?
Jste blázen, pane. Odpoví mi. Jste blázen.
Za oknem autobusu ubíhá krajina. Ne, nebudu ji hledat. Nepochopila by mě. To přece nemůže nikdo pochopit, byl jsem si najednou jistý.

„Policie? Proč mi voláte?“ strnula Nina údivem. „Jmenujete se Nina Thomsová?“ ignoroval policista její otázku. „Ano,“ zašeptala po chvíli mlčení a pomalu pokračovala v chůzi. Pak už ale nevnímala jeho další slova. Splývala jí v nesrozumitelný šum, který nemohl překrýt bouří zvířené myšlenky. Prasklo to!? Odhalili můj podvod? Kdo? Kramer? Dim?… Kráčela ulicí, ve které ji hovor zastihl, mobil stále přidržovala u ucha, ale panika, která se jí zmocnila, nedovolovala kontrolovat další směr chůze a chápat smysl slov, která policista pronášel. Prasklo to! Prasklo to…
„Haló, paní Thomsová. Slyšíte mě? Haló…“ Jeho naléhavá slova, která doslova křičel do telefonu, ji přece jenom probrala.
„Promiňte, jsem na ulici,“ hlesla. „Nerozuměla jsem vám. Proč mi voláte?“
„Potřebujeme vaši výpověď v záležitosti, kterou vám ale nemůžu vysvětlovat po telefonu. Dejte mi vaši adresu, přijedeme si pro vás…“
Krátké, nesmlouvavé sdělení. Neopakovala již svoji otázku a také ve vteřině zapudila pochybnost, zda chlápek na telefonu je opravdu policista. Není pochyb. Laň je chycena… Nadiktovala mu ulici a číslo domu.
„Budete za nějakých dvacet minut na této adrese?“ „Budu,“ odvětila rezignovaně. „Jsem kousek od svého bytu.“
Muž s pleší, asi tak pětačtyřicetiletý, který přesně po dvaceti minutách zazvonil u jejího bytu, byl v civilu, ale prokázal se služebním průkazem – kapitán… jméno už nestihla přečíst a vlastně ji ani nezajímalo. „Jsem kapitán Marek. Můžeme…?“
Neodpověděla. Jenom zaklapla dveře za sebou a zamkla na jeden západ. Byla klidná, připravená a smířená a dokonce s jakousi úlevou sestupovala ze schodů. V duchu ocenila policistovu galantnost, když kráčel dva schody před ní a dole jí přidržel dveře. V autě je čekal jeho o dost mladší kolega. Seděl za volantem a neobratně skrýval údiv nad Nininým vzhledem. Jen úsměvem a kývnutím hlavy pozdravil a auto se rozjelo.
Kapitán po chvíli přerušil tíživé ticho. „Paní Thomsová, v jakém jste vztahu k panu Arnoštu Svobodovi?“
„K panu Arnoštu…?“ vydechla otázkou zaskočená Nina, neboť až po chvíli pochopila, o kom je řeč. Samozřejmě že znala Arnoštovo příjmení, ale nikdy ho vlastně nepoužila. Nikdy to pro ni nebyl Arnošt Svoboda, ale vždy jenom Arnošt.
„Ano, k panu Arnoštu Svobodovi,“ opakoval kapitán trpělivě.
„Proč, proč se ptáte?“ nechápala.
„Můžete mi odpovědět? V jakém jste vztahu, paní Thomsová, k panu Arnoštu Svobodovi?“
„V jakém vztahu… známý, kamarád… přítel. Proč se ptáte?“
Auto spěchalo ulicí, aby pak dlouze stálo na červené a pak zase spěchalo a zase stálo. Odbočovalo vlevo a hned vpravo a nepřehledně, jako by bloudilo, se prodíralo městem. „Jsme tady,“ řekl konečně mladý policista.
„Budeme pokračovat v našem rozhovoru v kanceláři, paní Thomsová,“ nevydržel už kapitán Ninin upřený pohled.
Stoupali do schodů. Kapitán šel vedle Niny, mladý policista dva schody za ní. Věděla, že spíš než galantnost byla příčinou mladíkova odstupu touha prohlížet si její zadek. Mříže, jež oddělovaly podlaží od schodiště, kovově třeskly, když je kapitán odemykal a škubnutím otevřel, a ani jím zdvořilé přidržení těch mříží nemírnilo tíseň, která na Ninu padla. Mříže. Zabolelo ji na prsou. Znovu zachrastily klíče, když odemykal dveře kanceláře. Mimoděk zavřela oči. Lev se chvěl vzrušením… „Prosím,“ pokynul policista rukou.
Arnošt. Proč se ale ptá na Arnošta…? Jak na ni policie přišla přes Arnošta? Nechápala.
„Prosím, pojďte dál,“ opakoval policajt, když Nina nereagovala.
Otevřela oči. Ještě vteřinu zaváhala, ale pak vstoupila dovnitř.
„Proč se vás ptám na pana Svobodu?“ začal kapitán řečnickou otázkou. Nabídl Nině křeslo a sám se posadil do druhého. Mladý policista seděl za svým stolem, otevřel si notebook a něco ťukal do klávesnice. „Vždycky je pro mě těžké informovat rodinné příslušníky, nebo známé o…“
Ninu rozbrněly ruce a to brnění proběhlo ve vteřině celým tělem a explodovalo v mozku. Jako blesk, který udeřil a vyřadil všechny smysly, že Nina chvíli neviděla ani neslyšela. Pak si položila rozechvělé ruce na obličej, jenom udivené oči odkryla.
Arnošt zemřel!? Zemřel? Vy chcete říct, že Arnošt zemřel…? ptala se těma očima.
„… o neštěstí. Je mi to líto, ale musím vás informovat, že pan Svoboda je po smrti.“
„Po smrti…?“ zašeptala do těch dlaní. Pak položila ruce do klína. „Jak, po smrti…?“
„Paní Thomsová, váš přítel zemřel zřejmě na infarkt, to je zatím poslední informace od doktora, kterou máme. Důvod, proč se tím ale zabýváme my, je jiný. Pan Svoboda nám totiž krátce před tím, než jsme ho nalezli v jeho domě mrtvého, volal, že je – kapitán se významně odmlčel – že je vydírán.
„Vydírán!? Kým vydírán?“ vyděsila se Nina – ale jako další blesk v těsném sledu jí mozkem proletěla odpověď. Dim! To byl určitě Dim!
„To bohužel nevíme. Volal nám jen, že ho v ten den navštívili dva neznámí muži, vyhrožovali mu a požadovali nějaké služby, nebo snad závazky jako protihodnotu za nezveřejnění kompromitujících informací.“
Nina jen s obtížemi chápala smysl těchto vět. Myšlenky jí vířily hlavou. Já jsem vystavila Arnošta nebezpečí. Já jsem k němu přivedla Dima, vyčítala si. Jeho lidi mě sledovali, všechno si zjistili… Ale proč? Co všechno ví? Proč to dělá? Ví o mně všechno…? Ví o těch penězích?Zabije mě? Zabije i mě? – příval otázek.
„Proč? Proč vyslýcháte mě?“ zareagovala konečně.
„Jste poslední a vlastně i jediná, s kým nedávno telefonoval. Zjistili jsme to samozřejmě z jeho mobilu.“
Odmlčel se na chvíli a sledoval v Nininých očích dopad svých slov. Pak pokračoval: „Nemluvil s vámi o svých potížích? Netušíte, kdo ho mohl vydírat a o jaké kompromitující informace mohlo jít? Pan Svoboda nám totiž k tomu odmítl cokoliv bližšího říct.“
Upřeně se jí díval do očí.
„Jsem snad podezřelá? Myslíte, že v tom nějak jedu?“ nevydržela Nina jeho pohled.
„To ne, nepodezíráme vás.“ Odpověděl nepřesvědčivě, ale pak přece jen smířlivěji pokračoval: „Potřebujeme se něčeho chytit. Pochopte – volal nám člověk, že mu vyhrožují, vydírají ho a my ho krátce na to najdeme mrtvého. Asi nezemřel násilnou smrtí, ale přesto mu někdo svým způsobem ,pomohl‘. K smrti ho vystrašil. Proto se vás ptám – neřekl vám o svých potížích? Nevíte, kdo ho mohl tak vyděsit?“
„Netuším,“ odvětila Nina vyčerpaně. „Opravdu nevím, kdo by za tím mohl být.“
„Odkud jste znala pana Svobodu?“ opustil kapitán smířlivý tón otázkou, které se Nina už dlouhé minuty obávala. Zaváhala a hned si uvědomila, že to zaváhání bylo chybou. Nevěří jí. Podezírá ji a ona mu tím drobným úlekem jenom potvrdila jeho domněnku. Vy jste to jeho špatné svědomí, četla teď v jeho očích. Vy jste to slabé místo, kompromitující informace…
„Odkud jsem ho znala?“ opakovala, jen aby další vteřiny ticha toho ‚neřekly‘ víc. „Už ani nevím. Snad jsme se potkali na nějaké charitativní akci… Opravdu nevím.“
„Několikrát jste spolu nedávno telefonovali. O čem jste si spolu povídali? Proč jste si volali?“
Laň klopýtla v tom sebezáchovném trysku… Už není úniku.
Nina se mlčky dívá do očí svého přemožitele.
„Navštívila jste v posledních několika dnech pana Svobodu v jeho domě? Setkali jste se?“ zasadil lev smrtelnou ránu.
„Ano,“ špitla. „Byla jsem před pár dny u něj doma.“
„Důvod?“
„Musím o tom mluvit? Je to důležité?“
„Je to důležité, paní Thomsová. Budete nám to muset všechno povědět.“

Ne, nebudu ji hledat. Nepochopila by mě…Nebo je to strach z neúspěchu? Z odmítnutí? Ano, jsem na dosah toho, co jsem si tolik přál, o čem jsem snil, a teď, když mi osud tolik přispěl, bojím se přičinit, abych všechno nepokazil. Snil jsem o ní – o tanečnici, která tančila mojí noční zahradou. Pak jsem ji potkal – ne, bylo mi dopřáno se s ní setkat tou zvláštní příhodou. Maloval jsem ji, snil o ní – a vysnil jsem si ji. Přišla za mnou, když jsme spolu podepsali darovací smlouvu. Poděkovat? Podívat se na toho blázna, který tolik rozdává? Nebo si osud dál pohrává? Sedím v křesle ve svojí kanceláři, v rukou držím tu námi podepsanou smlouvu a usmívám se svým myšlenkám. Dívám se na naše podpisy. Je to vůbec možné? Je to pravda?
Za oknem kanceláře je večer. Všichni zaměstnanci už dávno odešli, zůstal jsem tu sám. Ani nevím proč, ale dnes se mi nechce domů. Nechce se mi do toho prázdného a smutného domu. Dnešní noc zůstanu v opuštěné a smutné kanceláři, pomyslel jsem si trpce.
Vstal jsem z křesla a zhasnul světlo. Chvíli jsem zůstal stát, abych přivykl úplné tmě, a pak se znovu posadil do křesla. To mám rád – tma a úplné ticho zklidňuje moji mysl.
Ano, moje rozhodnutí je určitě správné, vrátil jsem se v myšlenkách k Nině. Nemůžu přece ve svém věku a při své povaze oslovit tu krásnou mladou ženskou s nějakými návrhy. Připadal bych si jako hlupák. Byl bych hlupák…
Vrátím se do svých snů. Se smyslem pro krásu budu jen snít o kráse. Budu snít sny, které si nesplním, a zůstanou sny – zůstanou tím jemným chvěním při pomyšlení, zůstanou vůní, zůstanou sladkobolně hezkým smutkem – vzpomněl jsem si.
Přistrčil jsem křeslo k oknu, aby okenní rám nebránil výhledu, zadíval se na noční oblohu a připustil si myšlenky samotáře, jímž jsem. Myšlenky zvláštní, takové, které se rodí jen samotou. Dívám se na temnou oblohu, k těm dalekým světům, a hlavou mi jde: proč, odkud a kam? Prostor, čas, život… smrt. Proč? Proč tomu tak je? Kde je odpověď? Je tam daleko ve vesmíru? Nebo někde blízko? V lidské mysli? Může lidský mozek toto všechno pochopit? Může najít odpoveď? Asi může. Je součástí vesmíru, vzešel z něj. Lidské vědomí se zrovna tak rozpíná a jednou dosáhne jeho hranic. Vesmír a lidské vědomí splynou v jedno. Možná, že odpověď, které se nám dostane, bude jednoduchá, samozřejmá – jak je možné, že jsme na ni museli tak dlouho čekat… Taky mě napadlo, že hloubka citu je srovnatelná s hlubinou vesmíru. Jako vesmír i cit je nekonečným prostorem, kde síla zvaná touha uvádí do pohybu mechanizmus bytí…
Klap, klap, klap, zní mi v uších. Jenom nepatrně se posunul náš příběh. Vlastně ani nezačal. Opravdu tomu můžu říkat příběh? Vždyť to bylo jenom kratičké setkání. Skoro nic. Bylo to takové žbluňknutí, jako když hodíš kamínek na vodní hladinu. Vytvořila se kola tím rozruchem, rozběhla se hladinou, až postupně zanikla…
Usnul jsem a zdálo se mi – o Alanovi. Nějak se připletl do mého snu a jako bych spal jen napůl, zdálo se mi, že je tady se mnou v kanceláři, leží u mých nohou, spí a sní si své sny…
Ale najednou, v tom snu, zvedl Alan hlavu a zaposlouchal se.
„Copak, brachu?“ povídám mu. Jenom slabě zakňučel a hleděl ke dveřím. Taky jsem se zaposlouchal. Nic. Všichni zaměstnanci už dávno odešli a v tuto dobu sem určitě nikdo nezabloudí. Neměl by, uklidňoval jsem se ve svém snění. Sen pokračuje a Alan nespouští oči ze dveří kanceláře. Zneklidňuje mě to, ale zůstávám sedět a poslouchám. A najednou – kroky. Nezdá se mi to? – říkám si ve snu. Tiché, opatrné kroky. Zatajil jsem dech, na víc jsem se nezmohl, když kroky došustily ke dveřím mojí kanceláře. Ani Alan toho nestihl víc, postavil se sice na svých vratkých nohách, ale to už se pohnula klika a dveře se pomalu otevřely. Překvapeně jsem zíral na kužel světla svítilny, který poskakoval po stěnách a nábytku – až se zabodl do mých očí. Vtom jsem se probudil.
„Co se děje?“ vykřikl jsem, „zhasněte to!“ vykřikl jsem proti skutečnému, oslnivému světlu.
Na vteřinu scéna ztichla, ale pak světlo zmizelo a temná postava se zavrtěla ve dveřích. Dokonale probuzen vyběhl jsem na chodbu a ihned rozsvítil.
Opřena o zeď, s obličejem bledým hrůzou – stála tam mladá žena. Její bledá tvář kontrastovala s černou sportovní bundou, v pravé ruce držela baterku a levou vztahovala proti mně, aby snad zastavila můj útok…
„Co tady děláte? Kdo jste?“ zaburácel jsem.
Zůstala stát u zdi, jenom ruce spustila podél těla. Dívali jsme se na sebe… a pak jsem ji poznal – Nina. Nina Thomsová. Bože.
„Co tady děláte?“ zašeptal jsem. Sklonila se, až se jí vlasy shrnuly do očí, ale neodpověděla. „Ptám se, co tady děláte, Nino?“ Pomalu zvedla hlavu a v jejích očích byl úžas. Nesmírný úžas. „Arnošte…“ vydechla.
„Arnošte?“ zamžikal jsem překvapením také já. „Nejsem Arnošt. S kým si mě pletete?“
Dívala se na mě a zřejmě pochopila…
„Ne,“ vzdychla jen po chvíli rezignovaně.
Pak bylo ticho. Sním ještě? Šlo mi hlavou. To přece nemůže být skutečnost. „Alane!“ zavolal jsem do otevřených dveří kanceláře. Nic. Jen v Nininých očích další otazník – Koho to volá? Jak to, že zná moje jméno? Kdo je ten chlap?
Ne, to už není sen. Nina Thomsová je skutečná a stojí vedle mě. „Co tady děláte? Víte vůbec, kde jste? Víte, že je noc?“ zapochyboval jsem o její příčetnosti.
„Vy jste pan Kramer?“ odpověděla mi otázkou a její pohled byl najednou natolik odzbrojující, že jsem přikývl. „Ano, jsem Kramer. Majitel této firmy, do které jste se právě vloupala.“
Uhnula pohledem. Mlčela.
„Vysvětlíte mi to?“ pokynul jsem po chvíli rukou ke dveřím svojí kanceláře.
Zvedla ke mně hlavu. Dýchala pootevřenými ústy a v jejích očích byl najednou zvláštní klid, který mi byl odpovědí. „Vysvětlím,“ potvrdila, i když už nebylo třeba slov, a vstoupila do kanceláře.
Rozsvítil jsem jen lampičku na svém pracovním stole a nabídl jí křeslo u konferenčního stolku. Sám jsem se posadil do druhého křesla. Světlo je mdlé, teplé a znovu jsem tím nabyl dojem, že sním. V této zvláštní, snové atmosféře pozoruji Ninu. Tanečnice. Sedí vzpřímená, jednu ruku má položenou na opěradle křesla, druhou, jen hřbety prstů, si podepírá bradu… Stařec a dívka – uvědomil jsem si najednou a bezděčně srovnal nahrbená záda. To je přece ta scéna z mého obrazu. Jenom ty sloupové hodiny mi chybí. Časss… Nadešel čas. Stal ses, osude!? Zatočila se mi hlava.
„Nepřišla jsem vás okrást,“ začala Nina, aniž si povšimla mého zmatení. „Přišla jsem,“ zaváhala chvíli. „Přišla jsem zahladit stopy, protože…“ nadechla se odhodlaně. „Protože jsem vás okradla už dřív.“
To jsem nepochopil. „Jaké stopy? Kdy jste mě okradla? Co jste mi ukradla?“
„Můžete mi ukázat darovací smlouvu, kterou jste podepsal s nadací CAN?“ řekla tiše.
Vstal jsem a stále s neskrývaným údivem ve svých očích vzal jsem z pracovního stolu tu darovací smlouvu, která tam od večera zůstala, a podal ji Nině. Také Nina byla udivena, že smlouva byla hned po ruce, a její rozechvělý hlas prozradil, jak moc ji tato okolnost rozrušila.
„Vidíte, tady je můj podpis. Ano, já jsem Nina Thomsová…“ odmlčela se na chvíli, jako by čekala vysvětlení, odkud ji vlastně znám. „… a tady je váš podpis,“ pokračovala, když se jí ho ode mě nedostalo. „A tady je darovaná částka… a tady…“ nadechla se. „Tady je číslo účtu – číslo mého soukromého účtu…“ Dívala se na mě a oči se jí leskly slzami. „To číslo je číslo mého soukromého účtu,“ opakovala a zavřená víčka vymáčkla slzy z očí a ty kanuly po tvářích dolů.
Teď jsem to pochopil. Opřel jsem se do křesla a rozdýchával šok, který mi její doznání způsobilo. Stále měla zavřené oči a já si uvědomil, že přes všechna ta slova, která mě tolik zranila, vnímám především její krásu. Mám dokonalý zmatek v mysli – žasnu nad krásou ženy, která mi právě řekla, že mě okradla.
„Proč?“ ptám se po chvíli. „Proč jste to udělala?“
Nina si neosušila slzy a zůstala ve svojí poloze – jako pianistka s rovnými zády, jednu ruku má položenou na opěradle křesla a druhou, jen hřbety prstů, si podepírá bradu. Nedívala se na mě, ale někam do prostoru za mnou, a pomalu, klidným, tichým hlasem začala vyprávět svůj příběh. Vyprávěla o Jiřím, o panu Dimovi, o Arnoštovi, o lásce, o dluzích, o pokušení, o strachu, o naději…
„Zabil by mě, jako zabil Arnošta, pokud by se dověděl, že jsem ho okradla…“
Poslouchal jsem a kulisou jejího vyprávění mi v uších zněly kroky ze Zámeckých schodů – klap, klap, klap… Tak nějak přichází osud.

Váš komentář může napovědět.