Život osudu

U ředitelny stáli dva policisté a jeden pán v modrém obleku. Pan ředitel nás pobídl abychom vešli k němu do kanceláře, ale sám se omluvil, že nás to nechá vyřešit o samotě. Jeden z policistů promluvil. "Dobrý den, Vy jste slečna Lindrová?" Přikývla jsem. "Jsem Roman Vingl, tohle je Petr Seigl a tady pán je psycholog doktor Němec. Kéž bychom tu byli za lepších okolností, ale bohužel Vám musím oznámit, že Vaše rodiče a Váš bratr měli dnes ráno autonehodu a nikdo nepřežil." Vůbec se mi nechtělo tomu věřit, jen jsem na ně zírala a snažila se pochopit, co mi právě řekli. Srdce mi bušilo div mi nevyskočilo z hrudníku. Skoro jsem se neudržela na nohou, jak jsem se třásla. "Lžete." Bylo jediné na co jsem se zmohla. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká první slza. Sesunula jsem se na zem, hlavu jsem si položila do klína a rozbrečela jsem se. Pan policajt s panem psychologem na mě dál mluvili, ale já jsem je nevnímala. Nevnímala jsem nic, jen jsem seděla na zemi a brečela. Kolovalo ve mně spoustu emocí a pocitů. Od teď nemám mamku, tátu, ani brášku. Jsem sirotek. Chce se mi křičet, chce se mi umřít. Život pro mě během jedné minuty ztratil smysl. Když jsem se po nějaké době podívala před sebe, zjistila jsem, že už tam policisté nejsou. Jen pan psycholog a pan ředitel. V tichosti seděli u pracovního stolu a čekali až se s tou událostí trochu seznámím. Poté ke mně začal mluvit pan psycholog. "Chápu, jak pro Vás bude tahle velká ztráta dost těžká, proto jsem Vám plně k dispozici. Jelikož nejste plnoletá bude Vás brzy kontaktovat sociální pracovnice, ale samozřejmě by bylo pro Vás nejlepší, kdyby se Vás ujal někdo z rodiny." Ředitelna byla přeplněna žalem a smutkem. Smutek spadl i na pana ředitele, který mi vyjádřil upřímnou soustrast a nabídl mi také svou pomoc.

Události se dál vyvíjely tak, že si mě vzala do péče moje teta. Starší sestra mé matky. Bydlela sama na druhý straně vesnice. Měla jednoho dospělého syna, který se odstěhoval za prací do Anglie a domů jezdil jednou ročně. Chodila k nám často na návštěvu a jejich smrt jí taky dost zasáhla a nechtěla, abychom jsme my dvě zůstaly samy, a tak se mě ujala než mi bude osmnáct. I když jsem za to ráda, nechtěla jsem nikoho vidět ani slyšet. Nechtěla jsem se hýbat, nechtěla jsem ani dýchat. Celé dny a týdny jsem proležela zavřená u sebe v pokoji. Vycházela jsem jen, když to bylo nutné. Přestala jsem chodit do školy. S nikým jsem nekomunikovala, ani s panem psychologem. Několikrát do týdne se u nás stavil, ale já jsem ho vidět nechtěla a tak jsem zůstala zavřená v pokoji. Pokaždé jsem slyšela, jak uklidňuje mojí tetu, že to chce jen čas. "Ale jak dlouho budeme muset čekat, pane Němec. Vždyť je tam zavřená už týdny, vychází jen, když má hlad nebo potřebuje na záchod. Vůbec s nikým nemluví ani se mnou."
"Tím, čím si teď prochází je velmi těžké, každý se s tím vypořádává jinak. Na tohle neexistujou žádný tabulky, každý člověk je unikát. Zítra může klidně mluvit a nebo za měsíc, chce to být trpělivý. V tomhle stavu jí nemůžeme do ničeho nutit, mohlo by se to pak zhoršit. Zatím se mějte, paní Horáková." S tím odešel.

Bylo to přesně 48 dní po smrti mých rodičů, když jsem si řekla a dost. Nechci se zaseknout v mrtvém bodě. Věděla jsem, že můj život už nikdy nebude jako dřív, tak jsem se ho rozhodla změnit úplně. Stará Nikol Lindrová odejde a místo ní přijde nová. Z krabičky jsem si vzala polovinu z ušetřených peněz, bylo to zhruba 8000. Teta byla zrovna v práci, takže jsem měla čistý průchod ven z pokoje. Nikomu bych se zrovna zpovídat o tom, kam jdu nechtěla. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela vchodové dveře. Venku bylo chladno, foukal slabý vítr a slunce se schovávalo za mraky. Ani bych se nedivila kdyby zapršelo. Šla jsem na nejbližší autobusovou zastávku a za chvíli jel autobus do města. Nejdřív jsem se rozhodla, že navštívím kadeřnictví. Měla jsem ve městě jedno oblíbené, kam jsem chodila docela pravidelně. V kadeřnictví pracovaly dvě mladé dámy. Jedna byla zrovna volná, tak mě pobídla, abych se posadila do křesla. "Jako obvykle?" Obvykle jsem si nechávala jenom zastřihnout konečky, ale dnes to bude veliká změna. "Ne, rozhodla jsem se úplně změnit účes. Nejprve bych chtěla je nechat obarvit na černo a potom je zkrátit po ramena do jedné délky."
"Tak to je velká změna, tak se do toho hned pustíme." Usmála se a dala se do práce. Doposud jsem nosila vlasy sestříhané a dlouhé do půlky zad a od přírody jsem je měla světle hnědé. Do tohohle kadeřnictví chodím ráda, protože se tu člověk cítí příjemně a během úpravy vlasů si odpočine. Dámy se ve své práci skvěle vyznají a vždycky odcházíte spokojeni. "A co že jste se rozhodla pro tak velikou změnu?" Zeptala se mě, když mi nanesla první barvu na vlasy. "Rozhodla jsem se úplně změnit svůj styl, ten starý mě už nebavil." Odpověděla jsem a snažila jsem se nevyjádřit žádné emoce. "Člověk by měl občas zkusit něco nového."
"To je pravda, proto jsem se chtěla stát kadeřnictví. Baví mě pomáhat měnit lidem vizáž."

V kadeřnictví jsem strávila kolem hodiny a půl a poté jsem se vydala dál do města na nákupy. Nejprve jsem zavítala do obchodu CCC s botami. Jako první jsem si vybrala černé polokozačky značky Jenny Fairy a černé kozačky DeeZee ozdobené cvočky. Další obchod byl s oblečením. Jako první mě zaujaly krátké šaty v barvě námořnická modř se špičatým výstřihem a páskem. Poté jsem si vybrala černou koženou přiléhavou sukni se zlatým zipem po celé délce. V obchodě jsem nakonec utratila ještě za pár topů, tílek, jednu košili, kožené ryfle, další dvě krátké sukně, krajkované spodní prádlo a push upku. A do chladného počasí jeden černý kabát. Samozřejmě jsem nesměla zapomenout na nějaké šperky. Vybrala jsem si pár nádherných kousků od Swarovski. A jeden batůžek od Expatrie.

Na autobusový terminál jsem šla jako vánoční stromeček ozdobený nákupními taškami. Můj autobus byl už připravený na zastávce, tak jsem mohla rovnou nastoupit. V autobuse skoro nikdo nebyl. Sedla jsem si na své oblíbené místo za zadní dveře. Před domem byla zaparkovaná dvě auta. Jedno patřilo tetě Helen a druhý myslím, že panu psychologovi Němcovi. Jakmile jsem otevřela hlavní dveře, tak se rozlítli i dveře do kuchyně a v nich stála vyděšená teta. "Nikol, kde si byla? Bála jsem se, že se ti něco stalo. Furt jsem se ti pokoušela dovolat. Proč si mi nedala vědět, že jsi šla pryč?" Vychrlila na mě bez nadechnutí.
"Klid teto, byla jsem jen ve městě. Nemusíš hned vyšilovat, nejsem mimino!" Poslední větu jsem zdůraznila. Nečekala jsem, že bude teta z práce doma tak brzo. Za tetou se objevil pan psycholog. "Zdravím Nikol, teta se o Vás vážně strachovala. A jsme moc rádi, že Vás zase vidíme a slyšíme."
"Hmm..." Dostala jsem ze sebe.
"Myslíte, že byste si mohla na nás udělat čas a popovídat si s námi?" Zeptal se mě. "Času mám dost, ale nemám Vám co říct a ani se mi s Vámi mluvit vůbec nechce."
"Nikol, co to povídáš? Pan Němec se ti jen snaží pomoc." Zastala se teta pana psychologa. "To je v pořádku, paní Horáková. Chápu Vás, Nikol. Až budete chtít se mnou mluvit stačí mi dát vědět a já sem přijedu." Řekl. Jak mě může chápat? Copak mu zemřela celá rodina? Ať si tu pomoc strčí někam. "O Vaší pomoc se neprosím." Řekla jsem a zavřela jsem se do
svého pokoje. Slyšela jsem, jak teta řekla ještě moje jméno, a pak nastalo ticho. Teda jen do okamžiku než jsem si pustila písničky od Iron maidan. Tuhle kapelu jsem nikdy dřív neposlouchala, je tak rozzuřená a přesně proto jsem jí pustila právě dnes. Asi po půl hodině jsem slyšela jak odjíždí pan psycholog. Rozhodla jsem se tedy jít do kuchyně, protože jsem už umírala hlady. "Nikol.." řekla smutně teta. "Proč ses takhle chovala?"
"Nebudu se nikomu zpovídat a už vůbec ne jemu. Přišla jsem se jen najíst, mám příšerný hlad." Odpověděla jsem a nabrala si na talíř kuřecí stehno a rýží. "Víš, moc si mi chyběla, bála jsem se, že v tom pokoji zůstaneš navždy. Vím, že je to pro tebe těžké, ale nejsi v tom sama. Všichni tu pro tebe jsme. Pro mě je to taky těžké, víš?" Zpovídala se teta dál, ale já jí nevnímala. "Zítra se vrátím do školy." Skočila jsem jí do řeči. "To je dobře, vezmu si ráno volno a odvezu tě."
"To nemusíš, pojedu vlakem."
"Dobře teda." Řekla smutně. "Jsem ráda, že chceš jít zase mezi lidi." Nejspíš chtěla ještě něco říct, ale rychle si to rozmyslela a odešla do obývacího pokoje. Jakmile jsem se najedla, šla jsem se vykoupat.