Život osudu

Druhý den ráno jsem se probudila poněkud vyspalá. Dnes jsem se rozhodla skoro po dvou měsících vrátit do školy. Myslela jsem si, že budu nervózní, ale nic jsem necítila. Sedla jsem si k zrcadlu a zvíraznila jsem si oči řasenkou a bronzovými stíny. Na sebe jsem si oblékla nové kousky, co jsem si včera koupila. Vybrala jsem si černou koženou sukni a k tomu červený top s dlouhým véčkovitým výstřihem, který byl mezi prsy spojen slabým proužkem. Nasnídala jsem se, oblékla jsem si kabát, obula jsem si nový polokozačky a šla jsem na vlak. Před školou si mě už pár studentů všimlo. Někteří mě nepoznali a mysleli si, že jsem nová studentka. Všichni si mezi sebou šuškali. Ať už si říkali, co chtěli, tak ze mě nikdo nedokázal spustit oči, ani holky. Věděla jsem, že budou všichni zírat, ale nebylo to jen tím mým novým vyzívavým oblečením, ale taky tím, že mi zemřeli rodiče. Muselo se to rozkřiknout hodně rychle, protože drby se šíří rychle jako průjem. Nevadilo mně to, byla jsem s tím už předem smířená a nejspíš bych zírala taky. Musím uznat, fakt jsem vypadala jako kočka. Než jsem vešla do mé třídy, bylo v ní rušno. Všichni utichli a veškerou pozornost věnovali mně. Až Petr, který se mnou chtěl dřív chodit, ale nakonec jsme se domluvili, že budeme jen přátelé, protože jsem nestála o žádný vztah, přerušil to hrobové ticho. "Ahoj Nikol, báli jsme se, že tě už nikdy neuvidíme, tak vítej."
"No, potřebovala jsem být chvíli sama." Odpověděla jsem, a sedla jsem si na své místo do třetí lavice u dveří. Okamžitě si ke mně přisedla Klára, která se mnou sousedí v lavici už od prvního ročníku. "Ahoj, snažila jsem se ti dovolat, chtěla jsem ti pomoc. Musí to být pro tebe těžké, když tvoje máma a... No.. Vím, jak se cítíš a jsem ráda, že jsi zase ve škole. A vypadáš nějak jinak. Chci říct, že ti to sluší." To jako vážně? Jak může vědět, jak se cítím? Jí rodiče neumřeli, ale mně. Nikdo nemůže vědět, jak mi je a pořád to každý říká. Nechtěla jsem se s nikým bavit a Kláře jsem to dala jasně najevo. "A dost, Kláro. Prostě jsem s nikým nechtěla být v kontaktu a vlastně to platí i teď. Už nejsem ta holka co dřív." Kláru moje slova zarazila, rozhodně nečekala, že jí takhle odseknu. Dříve jsem taková nebyla. Byla jsem slušná, ale tyhle dny jsou pryč. Už nechci být ta, od který se toho hodně čeká. Veškerá moje snažení jsou pryč. A k čemu byly? K ničemu. Moji rodiče jsou mrtvý i můj bráška. Nikoho nemám. Z myšlení mě vytrhl příchod pana učitele. Doufala jsem, že nebude nijak komentovat můj příchod do školy, ale to bych chtěla moc. "Slečno Lindrová, rád Vás mezi námi zase vidím. Samozřejmě upřímnou soustrast. Je pro Vás těžké, čím si procházíte. Nebudu na vás nijak spěchat, pokud nebudete něčemu rozumět, tak mi dejte vědět. Na dodělání předchozích látek si vemte kolik času potřebujete, a pak se za mnou stavte na přezkoušení. Takhle mě přivítali všichni učitelé, všichni se mnou soucítili, a pak se věnovali dál vyučování. Jenom jedna mladá učitelka mě jedním okem pořád sledovala. Jmenovala se Kolková a bylo jí kolem třiceti. Mezi učitelkami nebyla moc oblíbená, protože všem dávala najevo, že ona je ta mladá a krásná. Naopak mezi pány učiteli oblíbená byla. Nejspíš se jí nelíbilo, že mám na sobě vyzívavější oblečení než ona a ráno jsem sklidila víc pozornosti. Byla jsem pro ní hrozbou a to se mi líbilo. Po škole jsem si v šatnách odchytla Petra. Ve třídě jsem s ním mluvit přede všemi nechtěla. "Hele, myslíš, že by ses mohl v pátek stavit a půjčit mi na dopsání sešity?" Celou dobu mu sjížděl pohled na můj výstřih. "Jo.. jasně. No a nechceš někam zajít?" Zkoušel to, ale já jsem ho bez rozmýšlení odmítla. "To určitě ne. Tak přijď kolem páté." Petr přikývl a šel za kámoši, kteří na něho čekali.

Domů jsem přijela kolem šesté hodiny odpoledne. Pozdravila jsem tetu a šla jsem se najíst. "Jak bylo ve škole? "
"Normálka." Odpověděla jsem jednotvárně. Tetě Helen bylo jasné, že ze mě víc nedostane, a tak snahu navázat se mnou konverzaci vzdala. Po jídle jsem se umyla, a pak jsem odešla do svého pokoje. Pustila jsem si Iron maidan, zavřela jsem oči a na chvíli jsem se zasnila. Následně jsem si vytáhla učebnice a učila jsem se. I když jsem se ve škole tvářila jako by mě studium nezajímalo, tak jsem se ve skutečnosti na výuku soustředila.

Zbytek týdne ve škole utekl docela rychle. Spolužáci si rychle uvědomili, že nemám zájem o jejich přítomnost, a tak mě přestali vyslýchat. Co se týče učitelů, tak nebyli moc nadšeni z toho, že jsem přestala dávat v hodinách pozor a začala se chovat drze. Většina z nich mě ale omlouvala a tvrdila, že se s tou tragédií, co mě potkala musím vyrovnat po svém. Nad těmi slovy jsem vždycky protočila oči. Někteří učitelé si mé chování líbit nenechali a víc se na mě zaměřili. Hlavně učitel na chemii pan Brzek. Pan Brzek je hodně přísný učitel a kladl na studenty velký nároky. Navíc jsem patřila k jeho oblíbeným studentům, protože jsem byla jedna z mála, která měla z chemie samé jedničky. "Slečno Lindrová, můžete nám říct k čemu dochází při homolytických reakcí?"
"Ano, můžu vám to říct." Odpověděla jsem. "Při homolytických reakcí dochází k symetrickému štěpení vazby mezi atomy prvků, které mají stejnou, případně velmi podobnou hodnotu elektronegativity to je homolýza. Výsledkem homolýzy jsou reaktivní částice s nepárovými elektrony, které se nazývají radikály." Pan učitel jen přikývl a dál se věnoval přednášce. Jen jediná paní učitelka Kolková, kterou jsme měli na matematiku si na mě stěžovala u pana ředitele. Když si chtěl se mnou o tom promluvit, tak jsem mu jen řekla. "Pane řediteli, nejsem tady od toho, abych s paní Kolkovou navazovala nějaký vztah. Jestli se nedokáže přenést přes to, že se neotáčí už jen za ní, tak to není můj problém. Teď musím jít na další hodinu." A odešla jsem.