Amelie

  Když se Amelie vzbudila, byla všude tma a přibližně kolem dvou hodin ráno.
Chvíli tápala ve tmě a potom si uvědomila, že se nachází v obývacím pokoji. Skoro ji dojalo, že ji paní Sikowská přikryla pletenou dekou.
  Ve svitu noční lampy se zaleskly staré hodiny, jejichž tikot, ačkoliv byl jemný, se nesl pokojem.
Amelie opatrně vstala, odložila přikrývku na křeslo a po hmatu se snažila vyjít z pokoje.
Vybavovala si veškeré vystavěné věci, kterých tu bylo příliš. Nerada by některou zničila tím, že by vrazila do nábytku.
Podařilo se jí úspěšně nahmatat futra dveří. Mírně si oddechla a instinktivně se otočila zpět.
  Ve slabém svitu na ni hledělo několik párů očí ze starých fotografií.
Amelie se zmocnil nepříjemný pocit, jakoby lidé z fotografie byli s ní v jednom pokoji. Možná paní Sikowská rozmístila fotografie schválně ke svitu pouliční lampy, aby se necítila sama.
Ať už činila vědomě nebo ne, bylo to strašidelné.
Amelie přejel mráz po zádech a poměrně rychlým krokem přešla k úzkému schodišti. Veškerá únava byla ta tam.
Ještě za skřípotu schodů měla pocit, že ji pronásleduje nejeden pár očí.

 

  Řvoucí hudba a hlasití studenti se stali pro Amelii každodenním chlebem.
Pokud někdo nedojedl hamburger nebo sandwich, schovala jej do ubrousku a do kapsy u pracovní zástěry, aby se mohla později navečeřet.
Byl pátek večer a pro většinu mladých lidí začínala dlouhá noc.

,, Hej Amelie,“ křikla po ni blonďatá kolegyně. Zazubila se na ni svým úsměvem a naklonila se přes pult až se její bujné poprsí rozhoupalo.
,, Zvládneš to tu zítra dopoledne sama? Přijdu o něco déle. Můj kluk mě bere na jednu místní párty.“ Zamrkala na ni.
Amelie začala hlasitě protestovat, ale hlouček mladých lidí u baru nepřehlušila.
,, Díky, Am!“ Mávla na ni drzá kolegyně a odtančila k jinému stolu.
Amelie měla sto chutí vrátit pracovní dresscode a utéct pryč, jenže nemohla.

,, Těžký den?“ Letmo zvedla oči a střetla se s pohledem mladého kluka, který se na ni usmíval.
,, Co myslíš? Není to snad jasné!“ Odsekla a vrhla se ke kávovaru, aby doplnila zásoby kávy.
,, Očividně ano.“ Mladík zvýšil hlas, aby ho Amelie přes hluk slyšela.

Bez odpovědi přešla rychle ke konci baru, aby si vyslechla objednávku a vrhla se na výrobu požadovaného koktejlu.
,, Já si kavárnu představoval jinak.“ Ušklíbl se mladík a pozoroval rychlé Ameliiny ruce při práci.
,, To já taky, proto jsem tohle místo vzala.“ Protřepala drink a poslala jej na opačný konec pultu.
,, Hej Am!“ Zaslechla hlas svého zavalitého šéfa.  
,, Dnes je to tu nacpané, nejspíš pojedeme do rána.“ Kývl na ni.
Am nahlas zaklela a bouchla rukama do pultu. Chtělo se jí plakat, ale zatnula zuby.
Nemáš na výběr!
Mladík na ni mlčky hleděl.

Drzá blonďatá servírka mu právě strčila svá prsa pod nos, aby mu sebrala prázdnou sklenici. Obdařila ho úsměvem, aby si tak zajistila dýško.
,, Niki, můžeš mě tu vystřídat. Půjdu sbírat nádobí!“ Křikla Amelie po kolegyni. Sbíráním špinavého nádobí by si na chvilku odpočinula od otravných lidí dožadujících se drinků.
,, Promiň, neslyším.“ Zazubila se servírka a odhopsala jinam.
,, Kruci!“ Amelie zůstala stát na místě a už uvažovala, že odejde.
Lidi na ni povykovali ze všech stran jako opice ve výběhu.
Mladík na nic nečekal, přeskočil pult a mírně odstrčil Amelie od kávovaru.

,, Co blbneš?“ Vykulila na něj oči.
,, Potřebuješ pomoc a tahle nána,“ kývnul pohledem k Niki. ,, Ta ti moc nepomůže.“ Vyhrnul si rukávy u košile a naklonil se k opačné straně pultu, aby mohl obsluhovat nedočkavé zákazníky.
Amelie se mlčky pousmála. Na chvíli měla pocit, jako by ji seslali anděla.
Vrátila se zpět do práce a cítila se o něco lépe. I přes nabývající únavu se jí směna nezdála až tak šílená.

 Omývala sklenice a utírala barový pult. Niki zmizela bůhví kdy, zatímco v kavárně pospával jeden muž na stolku, kterého se mladík-dobrovolník pokoušel probudit.
Amelie se na něj musela usmát.
,, Tady máš za dnešek. Přidal sem ti něco za těch pár hodin navíc.“ Šéf podal Amelie o něco těžší roličku peněz než jindy, ale přesto to nebyla žádná sláva.

Mladík si toho všiml, když zavíral za posledním návštěvníkem. Přišel zpět k baru a ukázal na roličku peněz, které si Amelie ukládala za zástěru do kapsy.
,, Myslím, že tě natáhl.“ Řekl a Amelie si uvědomila, že se nejspíš bude chtít o peníze rozdělit. Zabloudila pohledem zpět ke kapse a vytáhla roličku z kapsy.

,, Moc ti dát nemůžu, ale zkusím poprosit šéfa, jestli by ti nepřidal.“ Začala pomalu rozpočítávat peníze, ale mladík ji položil ruku na dlaň, aby toho nechala.
,, To je dobrý. Nemám tady smlouvu, šel jsem do toho dobrovolně.“ Amelie na něj vykulila oči.
,, To myslíš vážně?“ Nechtěla uvěřit tomu, co právě slyšela.
,, Jo.“ Mávnul rukou a věnoval Amelii přátelský úsměv. Amelie váhavě schovala roličku peněz do kapsy.
Nadhodil, že mu bude něco dlužit. Zvážněla, jako by do ni uhodil blesk.
Snad ho neposlala Pria. Zavrtěla hlavou a zbělela.
,, Radši si vezmi ty peníze.“
Mladík si všiml jejích rozpaků a ihned ji uklidňoval, že nemyslel nic zlého.
,, Chtěl jsem tím říct, že bychom si mohli spolu vyjít. Jen třeba na pláž.“ Amelie na něj nedůvěřivě hleděla.
,, Chceš mi říct, že ti bude stačit procházka jako kompenzace dnešní směny?“ Musela se zasmát, když mladík přikývl.

,, Jsi zvláštní.“ Zavrtěla hlavou a sundala si křiklavě žlutou zástěru, kterou měla zavázanou přes krk.
,, Proč?“ Zřejmě ještě na někoho takového nenarazila, pomyslil si.
,, Každopádně nevím, kdy ti budu moc oplatit laskavost. Jsem buď tady, nebo ve škole.“ Pokrčila rameny a pohlédla do jeho modrých očí. Působily neškodně.

Mladík si prohrábl vlasy a pohlédl na tlustého šéfa, který horlivě přepočítával tržbu.
,, Mohla by si Amelie vzít zítra odpoledne volno?“
Houkl na něj, aby si ho všiml.
Šéf mu věnoval nepříjemný pohled a pronesl cosi, že zítra bude potřeba na place.
,, Myslím, že jí Niki dluží laskavost a pokud mi nehodláte zaplatit dnešní pomoc, pak bych byl rád, kdybychom se dohodli, jak navrhuji.“ Mladík se zdál být neodbytný.
Šéf zabrblal na svou obhajobu a potom přitakal.

 ,, Zešílel si?“ Obořila se na něj Amelie. Ale mladík se na ni jen vesele zasmál.
,, Potřebuješ si odpočinout.“ Oponoval, když se na něj snesla snůška důvodů, proč by měla být v práci.
,, Jedno odpoledne tě nezabije. Navíc ti Niki dluží a laskavost. Věř mi, že pokud jí to neoplatíš tak si podobné věci bude dovolovat častěji.“
Na to neměla Amelie, co dodat.

,, Dobrá tedy.“ Přikývla a mladík ji obdařil spokojeným úsměvem. Zaujalo ji, jak bílé měl  zuby. Jeden vepředu byl malinko křivý, což působilo roztomile.

Působil na ni jako klasický surfař. Bujné vlasy měl zesvětlené od slunce, jinak byly jistě tmavší. Oči měl světle modré a při úsměvu v koutcích úst objevily roztomilé ďolíčky.
Košili měl volnější, zřejmě to pro něj bylo pohodlnější.
Mladík si všiml, že si ho Amelie prohlíží a tak využil situace.

,, Ještě ses mi nepředstavila.“ Zazubil se na ni. . .