Idyla v moll 1

Anotace: O druhé šanci. Gay tématika s trochou explicitního sexu. A kopcem romantiky. 18+

V hudebním názvosloví se idylou nazývají veselé skladby z venkovského prostředí. Obvykle se pro ně nepoužívají mollové stupnice…

Mollové tóny by se daly také nazvat jako tóny měkké nebo něžné.

 

J.R: „…a jedině když je něco celé, tak je to definitivní, konečné, krásné, chápeš?“

V.V: „Asi tu tvou pozdní pubertu můžu zkrátka jen přežít.“

 

Temperatura

Jak se vlastně chovat k člověku, kterého jsem neviděl víc než čtrnáct let? Naživo neviděl, samozřejmě jeho fotky ano. Sedl jsem k počítači a rozklikl soukromý profil na FB. Když mi před několika lety poslal žádost o přátelství, nijak jsem na ni nereagoval. Jen jsem si několikrát pečlivě prohlédl tvář na profilovém obrázku. 

Vypadal přesně tak, jak jsem tušil, nejen tušil, jak jsem stoprocentně věděl, že vypadat bude. Trochu starší než když jsme se viděli naposled, ale jen nepatrně. V devatenácti byl hezký štíhlý kluk s vážnýma modrýma očima, plavě blond nakrátko sestříhanými vlasy a plnými rty, důlek v bradě. Teď na mě koukala z monitoru tvář muže, oči snad ještě vážnější, rty semknuté, účes se změnil jen nepatrně. 

Do vyhledávače jsem zadal jeho jméno a prohlédl si fotografie z  různých vystoupení. Někdy měl za zády celý orchestr, někdy jen klavírní křídlo. Pár fotek z bulváru, kde ve smokingu s rozvázaným motýlkem hrál na ságo v zakouřeném jazzovém klubu. Tohle se asi „jeho lidem“ opravdu moc nelíbilo. U článku titulek: Na banket ne, do baru ano! A pod tím pár vět o tom, jak se po koncertu vytratil ještě dřív, než se k němu vůbec kdokoliv dostal.

Jeho agent musel být vzteky bez sebe. Co jsem nechápal, bylo, kde bere tu energii po víc jak dvouhodinovém vystoupení sólo klarinetu vzít do ruky ještě saxofon a do rána někde jamovat. 

Občas se vyrojily zprávy, kde se s kým odmítl setkat. Nikdy se nikde nepsalo nic o jeho soukromém životě, i když obdivovatelek měl dost a dost. I obdivovatelů. Nezúčastněný člověk by se o něm z mediálního obrazu dozvěděl, že je mu třicet tři let, pochází z Česka, je svobodný a poslední čtyři roky žije v Berlíně, předtím Londýn a New York. Hraje profesionálně na klarinet a ve volném čase na saxofon a klavír.

Podle kulturní kritičky z Timesů mu v kariéře pomáhal nejen nesporný talent, ale i určitá tajemnost a neskrývaná fyzická krása. Jo, ženské z něj byly paf, už když jsem ho znával jen já, usmál jsem se v duchu.

Zamyšleně jsem vzal do ruky podlouhlou obálku. Přeložený list papíru s jediným slovem: „Přijeď.“

Letenka a vstupenka na koncert:  Rockové variace pro klarinet a orchestr. A já si vzpomněl na náš první rozhovor…

 

„Prcku, proč sis vlastně vybral tak divný nástroj, jako je klarinet?“

„Není divnej, je geniální, zahraješ na něj všechno.“

„Tak až na něj zahraješ pořádný rock, tak mi dej vědět.“

                

Jako kdybych ho před sebou znovu viděl. On ještě v podstatě dítě, já o dva roky starší, s pocitem nekonečné dospělosti. Za půl roku už jsme byli nejlepší kamarádi. Za dalších pět jsme se rozcházeli po mém obrovském výbuchu a jeho tichém promiň.

 „Ahoj, tady Vláďa, prosím tě, Radku, zítra a v pátek potřebuju volno. Jo, já vím, že je to narychlo. Ne, o víkendu taky nebudu, potřebuju si něco zařídit. Jo, v pondělí určitě dorazím.“

Znovu jsem si prohlédl jeho profilovku. Nevyzpytatelný výraz, co se asi honí za tím hladkým čelem? Nikdy jsem pořádně nepochopil jeho mentalitu, přesto mi s ním vždycky bylo neskutečně dobře. Až na ten poslední večer. Žádost byla stále aktivní. Rychle jsem ji odsouhlasil a do messengeru napsal jednoduché: „Přijedu.“

Když se po víc jak hodině u zprávy objevila malá ikonka, ukazující že zprávu přečetl, nějakou dobu jsem čekal, jestli zareaguje. Ale bylo jasné, že to neudělá. Začal jsem se nahlas smát. Nezměnil se za ty roky vůbec v ničem.

 

Ráno za Evou. Nevěděl jsem, co jí řeknu, každopádně jsem z ní potřeboval vymámit smoking jejího manžela.  Abych v tom Berlíně neudělal ostudu. Přivítala mě jako vždycky usměvavá a v báječné náladě. Moje Eva, moje dvojče, moje opora v každém životním průšvihu. Člověk, který měl hlavní podíl na tom, že jsme se s Honzou mohli přátelit celé roky a nikdy nikdo na to neudělal jedinou hloupou narážku.  A že puberťáci dokážou být někdy docela krutí.

Když jsem ji prosil, jestli by mi onen smoking mohl být zapůjčen, jen se zeptala: „Hodláš se zase ženit? Pokolikáté že už, potřetí počtvrté?“

„Tak kdybych se ženil, bylo by to podruhé a ty to dobře víš. Stejně tak jako to, že Alenu jsem si vzít nestihl a Marta se chtěla rozvést sama.“

„Jo, ta první ti zdrhla s neznámým řemeslníkem, ta druhá radši v pudu sebezáchovy necelý týden před svatbou odletěla na druhou polokouli. Jak ty to děláš, že si vždycky najdeš takový bláznivky?“

Poctivě jsem se nad tím občas zamýšlel. Vždycky se mi nějaká baba rychle hodila na krk a já se nebránil. A snad ještě rychleji mě začala nejdřív nudit a pak otravovat. Alena si celou svatbu v podstatě naplánovala a zařídila sama, dokonce i o ruku požádala ona mě. Když pak  viděla, že se nijak s radostí neženu do těch pitomin, co tak přípravy svatby provází, a když jí kamarádka napsala, jestli se nechce přijet podívat na její farmu v Austrálii, tak zkrátka zabalila kufry a letěla prvním letadlem, ve kterém se jí povedlo sehnat volné sedadlo. Pak už mi jenom poslala čumkartu z Perthu.

První a jediná manželka zas vypadla po dvou letech našeho soužití s frajerem z party, co nám na našem věžáku měnila okna. Že ho zná tři týdny, jí nikterak nevadilo. Ještě že mě nenapadlo, mít s některou děti. Martu to napadlo hned po svatbě, ale já se na to prostě nějak necítil.

„Evo, nesměj se, já ten smoking fakt potřebuju. Jedu do Berlína na koncert a to není na džíny a triko.“

Přestala se smát, viděl jsem na ní, jak to zpracovává a v očích má otázku, kterou snad ani nechce vyslovit.

„Jo, poslal mi vstupenku a letenku.“

„A ty pojedeš?“

 „Ty bys snad nejela?“

„Mě přece nepozval. Mě měl rád, ale zamilovaný nikdy nebyl, jak víš. Ten smoking ti přinesu a řekni mu, že až se někdy mihne v Čechách, tak ať se kouká ukázat. Tolik let snad stačilo.“

Podívala se na mě, jako by ještě chtěla něco dodat, ale pak jen zavrtěla hlavou a šla pro ten oblek.

Košili, boty a motýlka jsem si jel koupit. Poprvé v životě v Barber shopu, popravdě bylo to příjemné, ale že bych to musel mít pořád, to rozhodně ne. Doma jsem při pohledu do zrcadla ale uznal, že to stálo za to. Vousy a vlasy vypadaly dobře. Co asi Honza řekne na to, že mám vousy?

Další vzpomínka mi sama vyskočila…

 

„Zapomněl jsem doma holení.“

 „Tak to do pátku přežiješ.“

 „Ale mně to vadí, nechci mít na závěrečný vystoupení zarostlou hubu.“

 „O nic nejde. Je to soustředění a podívat se na nás přijdou leda rodiče. Tak neplaš.“

Nechápal jsem ho.  Bože, tak bude zarostlý. Ano, i když byl o dva roky mladší, už v patnácti měl vousy jako chlap, na rozdíl ode mě. Ale že by to někomu vadilo, ať už obecenstvu nebo našim sbormistrům, to ani náhodou. Sice se to bralo poměrně vážně, ale Honzovi by bývala už tenkrát prošla i vražda, protože zpíval naprosto čistě, a navíc při vystoupeních, kde o něco šlo, kolikrát hrál sóla na ten svůj kouzelný klarinet. 

Dobře znělo: „Sólo na klarinet nám zahraje Jan Rokl, vítěz toho a toho.“

Jeho problém vyřešila Eva, moje milovaná sestřička, když mu přinesla jednorázové holítko a pěnu na holení.

„Voníš jako holka po té pěně,“ smál jsem se. „A taky máš tak hladkou tvářičku,“ přejel jsem mu z legrace po tváři dlaní.

Kdyby pohled uměl zabíjet, asi bych ten večer zemřel. Pochopil jsem, že to je jedna z věcí, ve kterých byl naprosto jiný než já. On zkrátka potřeboval na jakémkoliv vystoupení vypadat dobře. Jinak mu to bylo dost jedno, do školy a na zkoušky chodil klidně se strništěm, ve vytahaném triku a džínách. Těch rozdílů mezi námi bylo víc.

Já školu flákal, na klavír hrál, aby se neřeklo. Jediné, co mě doopravdy bavilo, bylo bubnování. Do sboru jsem chodil především na přání mojí matky. On se učil na samé jedničky, a kromě toho ho zajímala muzika. I teorie. Byl blázen schopný cvičit několik hodin denně a o víkendu ještě víc. Přečetl kde co. Bavily ho jazyky. A že se na něj holky doslova lepí snad ani nevnímal. Bavil se se všemi, byl k nim milý, uměl jim zalichotit. Pamatoval si, kdy má která ze sboru narozeniny, nikdy jim nezapomněl popřát k svátku. Naší sbormistryni nosil v průběhu roku překrásné kytky, a jen my s Evou věděli, že je opravdu vybírá sám.

Byl jiný než kdokoliv, koho jsem znal, a to mě fascinovalo.

 

Doma rychlá večeře. V kumbálu vyhrabat krabici se starými fotkami. Třeba mu to udělá radost, chtěl jsem je vzít s sebou. Bral jsem postupně obrázky jeden za druhým do ruky. Fotky sboru na vystoupení všude možně, v kostelích, na náměstích, na vánočních trzích. Momentky ze zkoušek.

Našel jsem i pár snímků z toho soustředění, kde se všechno, a přitom nic změnilo. Koukal jsem se na ně a vzpomínal dál.

 

Jak jsme ten poslední večer odzpívali, jak jsme pak v deseti lidech hráli flašku, na to, jak moc se do toho Honzovi nechtělo. Když přišlo to nevyhnutelné a on měl políbit jednu z holek, tak Eva, moje milovaná sestřička, rezolutně prohlásila, že Honza nikoho líbat nebude, ať mu laskavě vymyslí jiný úkol. A samozřejmě padla nezbytná otázka, proč jako.

„Protože chodí se mnou!“ Zároveň s tím čapla Eva Honzu za ruku a vytáhla ho ven. A já šel za nimi.

Zatím byli všichni zticha, ale bylo mi jasné, že tahle časovaná bomba vybuchne každou chvílí. Zapadli jsme všichni tři na náš pokoj. Měli jsme tenkrát s Honzou štěstí, že nás kluků bylo ve sboru jen deset, takže jsme měli klid a pohodu, jinak bychom byli na pokojích po čtyřech, stejně jako holky.

 „Vy dva spolu chodíte, jo? Že jsem si nějak nevšiml. Když je Honza u nás, ty sotva vylezeš z pokoje a k němu jezdím sám, pokud vím. Někde venku jsi s námi byla tak dvakrát.“

 „Ty jsi byl, brácho, vždycky trochu blbej, viď. A ty už mu to koukej říct,“ otočila se k Honzovi.

Ten jenom koukal z ní na mě a nazpátek. Eva zavrtěla hlavou v gestu: A ty jsi taky pitomec, a vypadla ze dveří.

 „Tak sakra mluv už.“ 

Zase jenom ten vraždící pohled. A mně to docvaklo. Taky jsem konečně pochopil narážku mojí mámy, že nejhezčí chlapi jsou stejně gayové. Moje máti je totiž psycholožka.

„No tak se mi líbí kluci, no. Fakt nemám chuť se líbat s jakoukoliv z nich.“

Sedl jsem si k němu na postel, vzal ho kolem ramen:  „Proč jsi to neřekl i mně, proč jenom Evě?“

 „Já jí to neřekl, nemám v úmyslu to tady vytrubovat. Ne že bych se styděl, to fakt ne, prostě to tak cítím, že je to moje věc a nikomu do toho nic není. Řekl jsem to jenom mámě a ta je v pohodě. Do háje, Vláďo, víš jaký to je? Denně mě nějaká holka uhání, ve škole, ve sboru, v orchestru, v létě na koupališti u nás ve vsi to taky bylo roztomilý. Já v podstatě nechci chodit ani s klukem, zatím, nemám na to čas. Za chvíli budou přijímačky, musím šprtat. A ne nějak eroticky bláznit, chápeš?“

Ta jeho věčná sebekázeň…  Ale ano, chápal jsem, on prostě byl takový. Poplácal jsem ho po zádech a se slovy, že mezi námi se absolutně nic nemění, a že když tedy chodí s mou ségrou, tak jsme vlastně bráchové. A od té doby jsem mu jinak, než bráško, neřekl. On mně nikdy.

Zapadli jsme do postelí a já si jen tak potměšile pomyslel, že kdybych ho sbalil já, tak ty naše kačeny ze sboru puknou vzteky.

 

Další fotka z jeho tanečních, z prodloužené. Do něj zavěšená moje rozesmátá sestřička a já je oba zezadu objímám kolem ramen. Přemlouvali jsme ho dva roky, aby tam šel. Byli s Evou patrně jedni z nejstarších, ale na sto procent nejkrásnější pár. Honza s tou svou plavostí a zářivě modrooký, Eva jako já černovlasá a tmavooká, s vlasy skoro po pás, o hlavu menší než my oba.

Vůbec nevypadala na devatenáct. Honza už byl v sedmnácti skoro chlap. Široký v ramenou, ale se štíhlým pasem, zkrátka sen všech dívek a paní. Chodil do druháku na průmyslovku a k tomu dálkově na konzervatoř. Vysvětloval mi to tenkrát jednoduše…

 

 „Na strojárnu holky moc nelezou a kdybych šel na konzervu na denní, tak s tátou doma nevydržím. Nechce, abych se muzikou živil. Že bych měl vystudovat něco normálního.“

Do sboru už jsme nechodili, takže to docela zvládal, i když dvakrát v týdnu po škole nejezdil domů, ale ke mně, kde doslova padnul na postel a dvě hodiny nevěděl o světě. Já mezitím šprtal. On se pak probral, mrknul do učebnice, prohodil pár vět. A letěl na další kolo s klarinetem do druhé školy.  Zajistil mi tak spoustu času na učení, protože já se od něj nehnul. A co s ním, když byl jak mrtvola.

Ještě že se opravdu moc učit nemusel, občas jsem mu trochu pomohl se základy mechaniky. Sice jsem chodil na stavárnu, ale učili jsme se skoro to samé a já byl o dva roky dál. Za to mi pomáhal s jazyky, na které já byl tupý, a on v angličtině exceloval už na základce.

V těch vzácných chvílích, kdy se neučil nebo necvičil nebo někde nehrál, jsme byli vždycky spolu. Někdy sami, někdy s Evou, občas si šel poslechnout kapelu, ve které jsem tenkrát bubnoval. Vykládal jsem mu o holkách, co jsem dostal do postele. Po pár pokusech z něj vytáhnout nějaké pikantnosti z jeho života, jsem to vzdal.

„Ale Vláďo, vždyť víš, že na pitomosti prostě nemám čas.“

„To jsi fakt pořád takové neviňátko?“

Jenom se pousmál, ale byl to jeden z jeho opravdu šťastných úsměvů.

„Až se budu chystat na nějakou akci, tak si nechám poradit. Od tebe.“

To už se smál naplno. A já přitakal, že vlastně proč ne, že to až takový rozdíl není a u kluků to musí být o to víc prima, že vlastně ví, jak tomu druhému udělat dobře. Věřil jsem mu, že nikoho nemá, při jeho způsobu života by to opravdu nešlo.

Já holky střídal. Hodně. Některé byly krásné. Některé byly dokonce velmi krásné. A všem svorně jim šlo moje kamarádství s Honzou na nervy. Protože když on měl čas, tak přes to prostě nejel vlak a já ho chtěl pro sebe.  A ne, aby se okolo nás ještě někdo ometal. Když mi Sabina řekla, že se chováme jak dvě buzny, byla to jediná facka, co jsem kdy holce dal. Protože ani Honza se jako nějaká vykroucenina nikdy nechoval. Neoblékal. Holky po něm dál jely. Kdo ho potkal, nevěděl nic. A já věděl, že se nepřetvařuje, že v něm není žádná přemrštěná ženskost. Měl zničující suchý styl humoru a ani špetku hysterie.

Co jsme dělávali docela pravidelně všichni tři, byly naše filmové večery. Jednou za čas, když Honza nic nemusel, jsme zalezli ke mně do pokoje a natažení na letišti koukali na filmy až do usnutí. A nijak jsme neřešili, kdo vedle koho leží. Kolikrát to dopadlo tak, že já Honzovi masíroval ztuhlý krk a ramena, ono je to docela namáhavé, několik hodin držet něco v ruce a foukat do toho. Eva mu promačkávala chodidla a pak jsme se vystřídali.  Je tedy pravda, že i když jsem si nechal rád namasírovat od Evy záda, tak já na ni nesahal. To bylo na Honzovi. Koneckonců, Eva chodila na zdrávku a chtěla dělat fyzioterapeutku. Takže se na nás vlastně trénovala. A zatímco sahat na Honzu mi přišlo normální, u sestry bych se přece jen cítil trochu nepatřičně. 

Když vybírala filmy Eva, občas vybrala něco s gay tématikou a se slovy, že se třeba konečně projeví, jaký  má Honza vkus na chlapy, z něj pak tahala, jestli se mu nějaký herec líbí.

 „Hele, mně nikdy nic neřekne, proč by to měl říkat tobě?“

 A Honza se naklonil a něco jí zašeptal do ucha.

 „Dobře, zítra ho na netu zkusím najít.“

Druhý den jsem projel historii na našem rodinném počítači. Herec. Tehdy ne ještě moc známý, Brit. Černé vlnité vlasy a oříškové oči.

 

Eva měla pravdu, já byl vždycky trochu pomalejší. Chápete, že mne tenkrát doopravdy nic nenapadlo?