Idyla v moll 2

Pomalu jsem se probouzel ze snu, který se mi kdysi zdál noc co noc snad půl roku. Sprcha, v ní nahá postava, štíhlá, pružná, nesmírně vzrušující. A já dobře vím, komu patří. Nechci se probouzet, chci dál snít, vejít, obejmout, políbit, polaskat… Takže radši se, Vladimíre, vzbuď a přestaň snít.

Pod sprchou jsem se vyhonil během pár vteřin.

Po snídani zkouška smokingu. Sedí mi, švagr má hodně podobnou tělesnou konstituci jako já. Jen v ramenou to skoro neznatelně táhne. Při pohledu do zrcadla jsem si vybavil Honzu, jak mě učil vázat před maturitním plesem motýlka a smál se, jaké jsem nemehlo…

 

A pak na ten ples šel se mnou a já místo toho, abych tam protancoval noc, jsem s ním na baru diskutoval o blbostech. Já se opil do němoty, on jako odpůrce alkoholu mě nad ránem táhnul domů na zádech.

O svaťáku se mnou seděl celý týden denně několik hodin a nutil mě šprtat, zkoušel mě, vařil kafe. Byl to snad jediný týden, kdy se vykašlal na svoje školy, na orchestr, cvičení zredukoval na minimum. Znal mě, jaký dokážu být pod tlakem nervák. Díky němu jsem odmaturoval víc než slušně. Eva to nepotřebovala, na zdrávce patřila mezi elitu. Věděl jsem, co chci dělat dál a byl jsem neskutečně šťastný, že nemusím nikam daleko a na kolej, protože FAV je u nás ve městě a mě na stavební fakultu vzali.

Naši rodičové se vytáhli. Koupili mně a Evě za maturitu zájezd k moři. Když se sestřička zeptala, kolik mám peněz, nemusela ani říkat nic jiného. Dokoupili jsme napůl pobyt i pro Honzu. Byla to tenkrát docela show, ukecat ho, aby s tím souhlasil.

Jedny z nejkrásnějších dnů našich životů. Naposledy jsme takhle byli spolu všichni tři někde delší dobu. Slunce, pláže, smích, moře. Večer bary s muzikou, hned třetí den jsme objevili jeden s pianem, já k němu zasedl, Honza zaběhl na hotel pro klarinet a už se nesly večerním stmíváním písničky od Suchého a Šlitra. Eva zpívala, Honza se k ní občas přidal, bylo nám blaženě.

Tedy dokud se tam po Evičce nezačal jeden z místních playboyů sápat. Honza ho několikrát slušně odpálkoval v angličtině i němčině a pak ho zároveň s parádním pravým hákem poslal česky nejen do prdele, ale i na zem. A jelo se do nemocnice, já na něj řval, Eva brečela a jeho ruka vesele otékala.

Kdyby nebyl takový kliďas, asi bychom my dva nedokázali vysvětlit, proč s tou rukou tak vyvádíme a co vlastně po doktorovi na pohotovostní ambulanci chceme. Honza mu v několika větách vysvětlil, že chce rentgen a ruku zafixovat, protože je muzikant.

Když vycházel z ordinace, tentýž doktor mu do kapsičky u košile zastrčil kousek papíru…

Na hotelu už jsme se konečně my dva uklidnili, bylo to jen naražené.

„Co ti to dal, nějaký recept?“ zeptal jsem se.

„Brácho, ty jsi naivní. Dal ti adresu, viď,“ otočila se na Honzu Eva.

Asi jsem se zatvářil jako idiot, protože se oba začali smát.

„Ale jak to mohl poznat? To to jako zkoušíte na všechny chlapy, co se vám líbí?“

„No asi ne všem chlapům se u něj v ordinaci postaví, sotva na ně sáhne,“ nenechal se rozhodit, „má moc hezký oči.“

„Ale je starý, nejmíň třicet.“

„Je mu osmadvacet a nejspíš už alespoň ví, co doopravdy chce. Ale neboj, Vláďo, o letní romanci na pár dní nestojím.“

Zbytek pobytu jsme ho obskakovali jako naše dítě a on se nechal. Mimochodem, tu ruku mu pan doktor přišel do hotelu zkontrolovat dvakrát. Pokaždé spolu hodinu poseděli a pokecali, ale to bylo taky všechno.

Léto uběhlo jako nic, ruku Honza rozhýbal a všichni jsme děkovali Bohu, že je v pořádku. Začali jsme zas studovat, a pečlivě si plánovali rozvrhy, abychom se co nejvíc viděli. Několikrát jsem se byl podívat, jak hraje s menším komorním orchestrem.

Taky se třemi spolužáky založili jazzové kvarteto. To se mi líbilo asi nejvíc, i když mu to zabíralo spoustu času. Tak jsem je chodil poslouchat, dvakrát sebou přibral holku, ale chtěly si povídat a mě to rušilo. Já se chtěl dívat a poslouchat.

A hrozně jsem se těšil na další léto. Jenže to mi Honzovy rodiče udělali čáru přes rozpočet a místo abychom se flákali nejdřív na řece a potom pod stanem, na šest týdnů ho poslali k vzdáleným příbuzným do Kanady.

Po jeho návratu jsme propovídali tři dny. Pochopil jsem z toho jen dvě věci. Kanada je nádherná země. A Honza už nebyl neviňátko. Koneckonců v osmnácti měl právě tak na čase, já ve dvaceti už na prstech rukou ty holky nespočítal. Žádné velké podrobnosti jsem z něj nevypáčil, jen že to stálo za to a že na vztahy na dálku nevěří.

 „Jen mi vysvětli, jak to poznáte, jak se balíte?“

 „Jak ty balíš holku?“

„Většinou se jí zeptám, jestli by nešla na panáka nebo na kafe.“

„Proč si myslíš, že by to pro mě mělo bejt jiný?“

Okolo rtů mu cukalo, oči mu jiskřily rošťáctvím.

„Tak aby měla dušička pokoj. Potkával jsem ho v sámošce, a když už to bylo počtvrté a znovu se na mě usmál, tak jsem se zeptal, jestli by nešel na panáka. Nebo na pivo.“

„Ty přece nepiješ.“                                

„To jsem mu řekl ještě dřív, než jsme došli k nejbližšímu baru. Takže mě pozval k sobě.“

„A tys jako šel, s cizím chlapem, jo?!“

„A tys nikdy nešukal cizí holku na záchodech na disku? Samozřejmě, že jsem mu nevlezl hned do postele.“

„A jaké to bylo?“

„Spíš Wagner než Beethoven a už vůbec ne Debussy.“

Víc jsem z něj nevydoloval. Nezdálo se mi, že by nějak trpěl tím, že mezi nimi leží oceán.

Před Vánoci mi vtiskl po jednom setkání balíček do ruky.  Když jsem ono CD poslouchal, znovu jsem si uvědomil, jak geniální je muzikant. Oni tři mrtví velikáni v jeho podání na klavír. Úryvky nejznámějších skladeb. U pana Debussyho jsem se málem rozplakal, jak něžně to znělo. Představil jsem si ty hodiny práce, co mu to muselo dát. Aby to znělo takhle. Na klavír se učil hrát sám, základní prstoklad ho naučila moje mamka a doma měl jen klávesy. Sice kvalitní, ale klavír je klavír.

V lednu jsem se zeptal, co hodlá dělat po maturitě. 

„Určitě ne to, co by chtěl otec. Neboj, několik promluv na toto téma už u nás proběhlo. Málem spadla střecha, jak na mě řval. Přihlášku dávám jak do Prahy, tak do Brna, ale pochopitelně bych radši tu Prahu.  Je to jen hodina cesty. A máma mě podporuje už roky, takže otce sjela, že už čtvrtý rok se honím od školy ke škole. Ať teda konečně pochopí, že inženýr ze mě nikdy nebude.“ 

„Takže muzika nakonec zvítězila, mám radost, bráško. Tak vydržet ještě pár měsíců.“

Objal jsem ho jako už tolikrát. A hlavou mi projelo, že se musí dostat do Prahy, že Brno je trochu z ruky.

 

Z myšlenek mě vytrhlo cinknutí na mobilu. Zpráva na messengeru: „Na letišti bude čekat moje asistentka.“ 

Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ve vzpomínkách strávil tolik času. Překontrolovat si naposled, jestli mám všechno.  Doklady, fotky, ten jediný dopis, který mi kdy napsal. Za chvíli už jsem sbíhal schody k čekajícímu taxi. Věděl jsem, že se o všechno postará, že si vůbec nemusím dělat hlavu a něco plánovat, zamlouvat si hotel. Honza vždycky plánoval. S trpělivostí někdy až nelidskou si šel za svým.

Taxikář se mnou několikrát zkoušel zapříst rozhovor, ale po mé třetí jednoslovné odpovědi to vzdal a já se zas mohl pohroužit do vzpomínek. Roky jsem si to zakazoval, ale teď už se to prostě nedal….

 

Na maturitní ples nešel ani na jeden.

„Co bych tam, proboha, dělal?“

„Že by tancoval? Víš, jakou nám to dalo práci, aby ses to naučil.“

„Hele s kým chci, tam stejně dost dobře tancovat nemůžu. Ze spolužáků zajímám akorát kolegy z kvarteta a ti tam budou mít svoje holky. O těch dacanech z průmky ani mluvit nemusím, půlka z nich neví, jak se jmenuju, a pro druhou jsem ten mimoň s píšťalou. A pokud vím, tak Eva se zamilovala a i když by určitě šla, tak proč ji připravovat o čas, který může strávit příjemněji. Pojď radši do kina nebo na plavečák.“

Zvládli jsme obojí a nad mým pivem a jeho čajem jsem mu líčil, jaké domy jednou budu stavět.

Na konzervatoři pak odmaturoval za samý jedna. Na průmce z matiky a fyziky také, z mechaniky za dva. Jeho otec si mohl gratulovat. Syn vystudoval něco normálního a velice dobře. Sice po zkouškách vypadal trochu jako zombík, ale krásný zombík.

V červnu už věděl, že Praha je jistá, pochopitelně ho se slušným stipendiem vzaly akademie obě.

„Vaši maturitu jsme slavili v Itálii. Navrhuju se posunout trochu víc na jih.“

Letenky na Sicílii. Dvě. Dávno nám bylo jasné, že ať v létě budeme dělat cokoliv, Eva už s námi nepojede.

„Bráško, ty ses zbláznil. To nejde přece.“

„Já tohle dostal od mámy a pamatuju na dva, co se mi složili na prázdniny u moře taky. A prosím tě, neber si sebou moc přemrštěný kapesný. Ten jazz docela sype. A já bych tě občas rád pozval na panáka. Nebo na pivo.“

„Tak dobře, ale pod jednou podmínkou. Bude to dovolená, takže žádná muzika, klarinet necháš doma. Jestli někde potkáme nějaké piano, tak se ho ani nedotkneš. A nebudeš nikoho mlátit.“

Chvíli váhal, koneckonců až na to krátké intermezzo s naraženou rukou měl klarinet v rukách posledních deset let den co den. Pak přikývl.

„Jsou to sice tři podmínky a budu protivný, ale jo.“

„Něco už vymyslíme, aby ses nenudil. Můžeme třeba na pláži z písku postavit Hradčany.“

Městečko na pobřeží, malý penzion. Paní domu jako roztomilá babička z pohádky, pořád něco brebentící řečí, co se rozhodně nedala nazvat italštinou. Naštěstí vnučka i vnuk slušně mluvili anglicky.

Přepychové snídaně, vyjížďky na motorovém člunu. Ryby a další dary moře k obědu. Lehké sicilské víno. A pak sladká siesta, kdy jsme skoro nazí jen leželi a odpočívali.

Honza se cpal a první tři dny spal deset dvanáct hodin v kuse. Musel být nesmírně vyčerpaný.

Jednou po poledni jsem neusnul. Pozoroval jsem, jak spí on. Ležel na zádech, jednu ruku hozenou za hlavou, druhou na lemu toho jediného kousku oblečení, který na sobě měl. Mírně pootevřené plné rty, stejný odstín temně růžové na jeho bradavkách. Dlouhé řasy, které po pár dnech na sluníčku získaly tmavohnědý nádech. Na hrudi stín jemných chloupků a úzký pruh táhnoucí se k pupku a níž. Náznak žeber a břišních svalů. Široká ramena.

Nikdy moc nesportoval, ale ty hodiny a hodiny cvičení byly vidět. On vždycky hrál celým tělem. 

Boule v rozkroku, krásně tvarovaná stehna a lýtka, úzká chodidla. Nebyl žádný nabušenec. Začínala tehdy móda fitek a posiloven a znal jsem spoustu kluků, kteří je navštěvovali a vypadali fakt dobře. Jenže to bylo asi tak: Lev je krásný, mohutný a silný. A pak se vedle něj postaví mnohem lehčí gepard a naplno tak vynikne jeho štíhlost a pružnost.

Teď tu přede mnou ležel a stačilo by jen natáhnout ruku. Otevřel oči a chvíli se upřeně díval do těch mých. Tělem mi projela horká vlnka. Pak se nadzvedl na lokti a natočil se ke mně.  Pomalu po mně klouzal pohledem.

„Jak dlouho už jsi neměl holku?“

A pak na mě sáhl. Ty překrásné rty se mi přisály na krk, rukou mě pozvolným tlakem položil z boku na záda. Jemně mě líbal přes klíční kost až k bradavce, kterou olízl a pak na ni jazykem zatlačil, aby ji vzápětí maličko stiskl mezi zuby. Prsty jedné ruky propletl s mými, druhou mě hladil přes břicho a boky až na stehna. Něco ve mně tiše udělalo klap a zapadlo na svoje místo. Všechny moje zmatené pocity a myšlenky uplynulých let dostaly smysl.

Tlak sílil, cítil jsem, jak topořím. Až to fyzicky bolelo. Na pár vteřin se mi znovu podíval do očí, jako by se ptal. Vzal jsem jeho ruku s dlouhými štíhlými prsty a položil si ji přímo na centrum mého vzrušení. Zlehka se mě dotýkal a střídavě líbal můj krk a bradavky. A já jen ležel, neschopen pohybu, vychutnával tu slast.

Po době, co se mi zdála nekonečná, mi stáhl boxerky a vzal mě do ruky. Pomalé a vláčné dráždění. Pokusil jsem se ho dotknout, ale stáhl se. Tiše vydechnuté ne bylo jasné znamení. Naznačil, že mám dát nohy od sebe a klekl si mezi ně. V okamžiku, kdy mě obemkly jeho rty, okolní svět přestal nadobro existovat a já vnímal jen narůstající rozkoš, protahovanou, k nesnesení a slyšel jsem se, jak sténám bez zábran a nahlas.

Když jsem přišel k sobě, ležel vedle mě a chvěl se potlačovaným napětím. Několikrát se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale co by měl v takové situaci ještě říkat?

„Chci se na tebe koukat.“

Pochopil. Díval jsem se na něj, jak si stahuje boxerky, pevně bere do ruky svůj úd a rytmicky jí začíná pohybovat. Byl dokonalý. Po tváři mu stekla slza. V návalu citu jsem ji ochutnal a pak ho poprvé políbil na rty. Jazykem jsem je přinutil se pootevřít a on mi svoje vyvrcholení vykřičel do úst a vystříkal na břicho.

Vzal jsem ho do náruče a přehodil přes nás lehké prostěradlo. Chtělo se mi spát, nechat v sobě ten pocit pomalu doznívat. Těsně před usnutím jsem mu pošeptal do ucha: „Nech mě si na to zvyknout.“

Probudil mě pohyb jeho těla. Reflexivně jsem ho sevřel v náruči.

„Nikam nechoď.“

Přitiskl se ke mně, obličej mi zaryl do ramene a já ho začal hladit. Bylo to naprosto rozdílné, než co jsem doposud poznal. Pevné svaly pod tenkou vrstvou kůže, nikde ani gram tuku. Potřeboval jsem ho prozkoumat. Samozřejmě se Honza za ty roky, co jsme se znali, přede mnou mnohokrát převlékal. Až teď jsem si poprvé dovolil ho naplno vidět, vnímat.

V klidu ležel a trpělivě zvládal moji výzkumnou výpravu. Tělo mu jemně vibrovalo pod mými prsty, jak jsem se ho zlehka dotýkal.

„Co budeme dělat?“

Já vím, že jsem se tehdy zeptal jako největší hlupák, ale skutečně jsem se cítil trochu bezradně.

„Jenom to, co sám budeš chtít. Já bych jako první krok navrhoval sprchu. Třeba mi vypadne mýdlo z ruky.“

Ďáblíci mu poskakovali v očích, mými rozpaky se zcela nepokrytě bavil.

„Tak přestaň přemýšlet, na řeči bude času dost. Mně už ty zaschlý děti na břiše docela vadí.“

V posteli jsem osaměl. Když jsem uslyšel zvuk tekoucí vody, trochu mě to probralo. K čertu s rozumem, líbilo se mi to. Proč vlastně ne?

Vklouzl jsem za ním a nastavil tělo proudícím kapkám. Usmíval se. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, namydlil si dlaně a začal mě mýt jak děcko. Než došel od ramen k rozkroku, zase mi stál, ale nezdálo se, že by mě hodlal jakkoliv uspokojit. Přitiskl jsem se k němu a začal ho líbat. Moje ruce pevně sevřely jeho zadek, moje nadrženost mě nutila se o něj třít.

„Ale no tak. Chceš mě utopit?“

Asi měl chuť si hrát. Znovu jsem narazil na tu stránku jeho osobnosti, která ho nutila mít vždycky všechno pod kontrolou. A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se rozhodl, že bude můj. Že udělám cokoliv pro to, aby mi tahle bytost patřila fyzicky i mentálně se vším všudy.

Vyšli jsme ven do teplého večera. Největší horko už opadlo, na pobřeží vál mírný vánek. Kdyby byl holka, bez váhání bych ho vzal za ruku. Zamířili jsme k naší oblíbené taverně na večeři. Objednal jsem láhev vína.

„Víš dobře, že nepiju.“

„Mohl by ses alespoň jednou překonat a dát si se mnou jednu jedinou skleničku? Já zas nejsem gay, a taky mi odpoledne připadalo, že …“

Beze slova ji vypil na ex. Pak se zhluboka nadechl:

„Ach jo, takže přece jen si myslíš pořád tohle, škoda. Dobře, tak si to shrneme, ale nepřerušuj mě, prosím. Říkáš, že nejsi gay, fajn, tak tedy nejsi. Pak si ale konečně definuj svůj vztah ke mně. A k holkám. S každou ses vyspal třikrát maximálně. S žádnou to nebyl vztah. O žádný jsi mi nikdy neřekl, že ji miluješ. A teď o mně.  Roky se mnou trávíš každou mou volnou chvíli. Jedinej člověk, kterýho jsi při tom snesl v naší přítomnosti, je tvoje sestra. Když jsem se vrátil vloni z Kanady, vůbec tě nezajímaly nějaký krásy přírody. Jediný, cos ze mě doloval, byly mý erotický zážitky. A popravdě, nevypadal jsi nadšenej z toho, že já si konečně užil.“

Odmlčel se, několikrát naprázdno polkl, než omočil rty ve víně a pokračoval:

„Naprosto samozřejmě na mě saháš a vůbec ti to nepřijde divný. Od Vánoc už se neobtěžuješ ani nějakými úlety s holkami. Já jsem s tebou rád, kvůli tobě jsem přišel na to, že ženský nikdy nebudou můj šálek kávy. V duchu jsem se s tebou při honění miloval za ty roky tisíckrát. Ale já už takhle dál nemůžu. Kdybych nežil v takovým poklusu, už bych si dávno našel kluka, do kterýho bych třeba nebyl zamilovanej, ale aspoň bych nežil jako mnich a nemusel se furt ovládat.“

Připadal jsem si jako idiot. Jako bych byl celé roky zabedněný vůl, co nevidí, co má vlastně přímo před sebou. Měl pravdu. Vždycky u mě měl přednost před všemi ostatními. A čím víc jsem si nechtěl připustit, že ho miluju, tím víc jsem klátil holky a čekal, na co vlastně? Že to s některou bude tak dobré, že to budu dělat radši než být s ním a dělat cokoliv? Že se bojím si připustit, že po něm toužím i fyzicky a že podvědomě ignoruju všechny signály a narážky okolí?

Díval jsem se, jak upíjí ze své druhé skleničky alkoholu. Pak si nalil třetí. Způsobně dojedl večeři. A já stále mlčel, jak „vyřezanej svatej“. Dolil si zbytek vína, zaplatil, nejistě se postavil na nohy.

„Hele, je mi jedno, jestli jsi buzna nebo ne, ale musíš mě odvést na pokoj.“

Šlo se nám trochu kostrbatě, byla už skoro tma, ale došli jsme. Na pokoji jsem ho posadil na postel a chtěl mu sundat tričko.

„Nesahej na mě, proboha, to nevidíš, co to se mnou dělá?“