Trojúhelník-kapitola I.

Škubnu sebou, posadím se do sedu a zjistím, že jsem u Honzy. Ten vedle mne klidně oddechuje. Chvíli se na něj dívám, jeho klidný spánek mě však neuklidňuje, pořád myslím na ten sen, sen, který mě tolik vyděsil. Viděla jsem jak Honzu srazilo auto, když jsem k němu doběhla byl mrtvý. Vzpomínky na tu hrůzu spustí stavidla slz. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdyby nebyl. Pomalu ho pohladím po nahých ramenech, přetáhnu přes něj pokrývku a políbím ho na ústa, to ho probudí.
„ Co je, Verunečko moje?“ ptá se rozespale, pohladí mě po tváři a zjistí, že brečím.
„ Je ti dobře?“ vyděsí se a napřímí se rychle do sedu, přitom ho zabolí noha.
„ Ne, to je v pořádku, zlatíčko, měla jsem pouze zlý sen.“ Uklidňuji ho a vlastně tak i sebe. Honza mě obejme. Jeho pevný stisk způsobuje, že pomalu taji a uvolňuji se.
„ Zlatíčko, jsem tady s tebou, a moc tě miluji!“ odříkává zaklínadlo, podívám se na něj a nastavím mu své rty. Pochopí a jemný dotek hebkých rtů probudí naše touhy i ve tři ráno. Znovu se začneme milovat, ale rychleji, drsněji, vzrušivěji, to však způsobí, že je Honzík brzy hotový. Nevadí mi to. Ještě dlouho ležíme a povídáme si. Pak vyčerpáním usneme.
Ráno se probudíme celkem časně. Pozdní milování nás osvěžilo, cítím se jako znovuzrozená.
„ Dobré ráno!“ pozdravím Honzovu maminku, když se šourám do koupelny.
„ Jé, ahoj Verunko! Vyspala ses u nás hezky?“ zajímá se.
„ Jako vždy, krásně, Paní Divišová!“ odpovím s úsměvem a zavřu za sebou dveře do koupelny, ale jen na kliku, aby mohl přijít Honza. Nestačím si ani umýt zuby a uslyším jak se otevřou dveře, zamkne zámek a o záchod cinkne francouzská hůl. Honzík mě obejme ze zadu a líbá na šíji. Nemůžu ho setřást, chci si vypláchnout pusu.
„ Počkej přece!“ mumlám a prskám kolem sebe pastu. Na chvíli toho nechá, ale jakmile vidí, že jsem hotová otočí si mě k sobě a začne líbat.
„ Počkej, nechej toho, chci se jít osprchovat.“ Směji se mu do pusy. Po chvíli mě opravdu nechává a jde si mýt zuby zatímco si já vlezu do sprchy. Horká voda působí jako lék na mé polámané tělo, vyspala jsem se sice hezky, ale celou noc spát v objetí na kousku postele je náročné.
„ Škoda, že nemůžu za tebou, lásko!“ posteskne si Honzík. Díky jeho noze je problém sprchovat se najednou. Takže o tuhle slast jsme přišli, ale to nevadí. Vylezu ze sprchy ještě mokrá a pořádně vyhřátá, přitisknu se na jeho hruď.
„ Fuj, ty si ale studená!“ směje se.
„ Jak fuj?“ ptám se naoko naštvaně. Vysvětlí, že nemyslel mě jako fuj, ale ten chlad. Hned je mi to jasné, vždyť jeho tělo je připraveno na milování. Pošlu ho raději do studené sprchy, ožene se po mě ručníkem, chytnu ho ale a vyškubnu mu ho. Neodolám však, abych toho našeho společného kamaráda nepohladila. Tím Honzu však více navnadím. Ale nedovolím mu však aby k něčemu došlo. Nechci, aby náš vztah byl jen o tom jednom. Raději mu uteču do pokoje, kde se ustrojím, upravím a hodím s sebou na postel. Po chvíli mě přemůže únava a nevyspání, zavřu očí a v tu chvíli nevím nic. Vzbudí mě až Honza s podnosem horké kávy a snídaní.
„ Jak jsi to tady donesl?“ ptám se.
„ Tak mám ruce!“
„ Toš, co kdybys spadl?“ starám se naštvaně.
„ Moc se o mě staráš, nejsem lempl i když mám po autonehodě nohu v háji!“ rozčílí se, toho se leknu, přistoupím k němu, obejmu ho a začnu se omlouvat.
„ Já se jen bojím, že se ti něco stane, nechci o tebe přijít. Chápeš, že mám strach?“ Stiskne mě a tím uzná moje důvody.
„ Nejsem zvyklý, že by se o mě někdo tak moc bál. Většina holek se za mě styděla! Hlavně Šarlota!“ zase ji připomněl. Jeho tehdejší lásku, která mu jasně dala najevo, že s mrzákem se tahat nebude. Pozná mou změnu nálady, omluví se a dále mě objímá. Ví, že zrovna tuhle holku dost nenávidím.
Doma se nic zajímavého neděje, pozdravím rodiče i bráchu. Zajedu do postele jako do nory a spokojeně usnu, zachumlaná do peřiny i deky. Vzbudí mě až telefon. Volá Honza.
„ Co je zlato?“ ptám se rozespale.
„ Tys spinkala?“ pronese mile. Pak spustí, že jsem u něj zapomněla učebnici literatury.
„ Sakra, budu ji potřebovat!“ vypísknu nešťastně. Za dvě hodiny jedu na kolej, to nestihnu musím balit. Sakra, kleji v duchu.
„ Neboj, už ti ji vezu! Taťka ochotně řídí. Než necháme nainstalovat plyn i brzdu na ruční ovládání.“ Uklidní mne. Oddychnu si. Je moc hodný a pozorný! Jen mě mrzí, že musel Honza otravovat tatínka kvůli mé hlouposti. Honzík tu nohu nemůže používat k řízení, jeho kosti nejsou natolik zdravé, aby mohly být takhle používány, nemá v té noze dostatečný cit.
„ Ahoj kotě, ty si roztržitá! Tady máš tu učebnici.“ Řekne jakmile otevřu okno.
„ No, jo vždyť mě znáš!“ pronesu sklesle, stydím se, že musel přijet, i když na Honzovi je znát radost. Nakloním se k němu přes hrubý parapet a lípnu mu pusu na čelo. Je dost vysoký, takže se nemusím moc ohýbat.
„ Běž už, tatínek musí mít radost, že musí čekat v autě. Nemysli si, že tě vyháním, je mi zle z toho, že tě uvidím až v pátek. Ale chápeš, nechci aby mě tvůj tatínek přestal mít rád.“ Popoháním ho s těžkým srdcem. To loučení na celých pět dní, je strašné. Samozřejmě, že jsme v kontaktu, hlavně přes mobil a net, ale není to ono.
„ No tak já už teda utíkám, no spíš se belhám!“ neodpustí si uštěpačnou poznámku na svou osobu. Mám chuť ho ještě naposled políbit. To on taky, takže si mě přitáhne a zaplní má ústa svým hebkým, sladkým jazykem.
„ Dost!“ odstrčím ho, protože už to zase začínalo být erotické. Jak má potom člověk vydržet bez všeho pět dní.
„ Tak jo, koťátko! Měj se krásně! A až přijedu na kolej, zavolám.“ slíbím a naposledy ho políbím. Pak zavřu okno a okamžitě začnu balit, rychle naházím všechny potřebné věci do cestovní tašky. Pak najít rychle všechno učení a knihy. Taška se dost pronese, uvědomím si, když se ji pokusím zvednout. Rychle ještě ustelu postel, trochu po sobě uklidím, něco málo sním a letím se rozloučit s našima.
„ Pa, musím letět!“ loučím se ve spěchu, opravdu jsem se s Honzou zdržela a teď nestíhám.
„ Jídlo, peníze, dost teplé oblečení máš?“ strachuje se matka. Všechno potvrdím a jdu si obout botky.
„ Pozdravte bráchu!“ dodám a dám mamce pusu na tvář.