Kroky z cesty - naposledy

Už včera mělo dle předpovědi začít sněžit. Čekám na sníh doslova jako na dar z nebes. Snad doufám, že ze mě ty bílé čisté vločky smyjí všechnu špínu, všechny předchozí dny nezdarů, měsíce trápení... Ale kde nic tu nic. A to už je dnes v tanečních třetí prodloužená. Mikulášská. Bez toho sněhu mi to ani tak nepřipadá. Neoblékám se dnes spěšně, nelíčím se, abych byla nejkrásnější... Nebrečím, netěším se. Už je to za mnou. Nebo ne?

V sále mezi kursisty pobíhají čerti, andělé a vysoko se tyčící Mikuláš by se dal jenom těžko přehlédnout. Po první pauze si prý máme navzájem předat dárky. Ovšem jako ve školce svůj dárek dostaneme za písničku či básničku.

Odskočím si na toaletu. Zastavím se u velkého zrcadla a pozoruji se. Odraz nezklame. Spatřím tam předstírání. Ten klid v ovzduší, to nesnesitelně protivné ticho... Ticho před bouří. Ne, ještě nebyla napsána poslední řádka.

Z kabinky vychází Klára. Zastaví se u zrcadla. Celá září.
„Co že máš tak radostnou náladu?“, zeptám se s tou pachutí předstírané vyrovnanosti.
„Ááá...Asi jsem se vážně zamilovala.“
„Tak to je super.“ Fingovaná radost.
„Jdem tancovat?“, vesele mě pobídne.
„Běž napřed. Za chvilku přijdu.“
„Tak ale určitě.“ A opustí místnost.
A já tam stojím jako opařená, neschopná myšlenek, protože by srdce mohly bolet, i když mu to rozum sebevíc zakazuje.

I já se vracím zpět do sálu mezi ostatní. Kráčím pomalu, provázejí mě tóny pomalé písně. Na parketě samé zamilované dvojice a mezi nimi tancují Nikola s Radkem a o něco dál...David a Klára.

Opouštím sál, opouštím budovu, opouštím taneční. Spletla jsem se. Ne v parku, ale tady v tanečních celý ten příběh začal. A právě tady také končí. Už tu nemám co pohledávat, můžu jít domů. První nevinné sněhové vločky se snáší k zemi.

Kráčím po silnici, za sebou nechávám stopy v čerstvě napadaném sněhu, kolem mě stíny stromů a tma jež mě pohlcuje a činí mě její součástí. Za dobu mé cesty mě ozářily světla aut snad pouze jedenkrát, či dvakrát.
Vzlykala jsem - nejprve tiše, polykala slzy - snad kvůli strachu ze samoty, ze tmy, abych na sebe neupozorňovala. Koho? Snad stíny? Ale... vzlykot stále stoupal, byl vytrvalý, oči zaslepené slzami... I přesto jsem viděla. Před očima se mi živě odehrávala mozaika obrazců. Všechno jsem to měla před sebou. Od začátku.
Náhle jsem vykřikla silně a bolestivě a klesla na kolena. Mám, co jsem chtěla. A je to celé - jenom moje vina!

Po čase se opět zvednu a pokračuji ve své cestě. Přiznám si, že i když přeji štěstí Davidovi a Kláře, neskutečně mě to mučí. Ale vyrovnám se s tím, i když mě tíží vědomí, že si za svou samotu můžu vlastně sama. Zaslepenost, posedlost Radkem... Nestál mi za to. Ani trochu. Jsem si jista, že bych se na něj znovu ani nepodívala. Ale... proč jsem se jen chovala tak hloupě k Davidovi? Jako hloupá, naivní husa. Co si o mě asi tak myslí? Vlastně je dobře že to nevím. Už nechci srazit k zemi. Už nechci žádné kroky z cesty, i když pravda jest taková, že v patnácti mám na ně právo. Za pár let by to mohlo dopadnout jinak. Co za pár? Třeba už za dva roky... Za rok. Možná by stačilo jen pár měsíců. I tak mě za život očekává ještě pár těch „našlápnutí vedle“. Přesto mířím vpřed.

Blízko domova mě čeká projití ještě kolem jednoho dobře známého domu. Zítra bych tam měla zaskočit. Omluvit se Radimovi. Tak dlouho jsme spolu ještě nikdy nemluvili a kolik chvílí jsme svým odloučením promarnili. Tedy já jsem promarnila. Ale hned zítra to napravím. Zase to bude dobré. Vločky ze mě smývají minulost. Bude to dobré. Jednou. Snad.

Alternativní konec - pro ty, kteří ještě chtějí věřit ve šťastné konce

S těmito myšlenkami a rozhodnutím dorazím až k svému domu. U branky se ale zastavím a otočím se. Kousek za mnou stojí auto. Poznám ho i ve tmě. A postavu postávající vedle něho také.
„Davide, co tady děláš?“, přejdu až k němu. Jak dlouho asi dokáži zadržet slzy?
„Péťo...co mi to provádíš? Víš jaký jsem měl o tebe strach? Viděl jsem tě, jak jsi vyběhla, když jsem tancoval s Klárou, volal jsem na tebe ať zastavíš, už asi stokrát se ti snažím dovolat na mobil a ty mi ho nebereš..."
„Nechala jsem si ho doma“, špitnu.
„Péťo, vždyť víš, že já chci jenom tebe.“ Dlaní mi nadzvedne hlavu a přejede mi prsty po tváři. Nepohnu se.
„A co...?“
„Klára začala chodit s nějakým Petrem. Jenom jsme spolu tancovali, čistě z přátelství, prostě jsme se jenom usmířili...“, vysvětlí trochu ve spěchu.
S Petrem? Poprvé se usměji. A jistě nebudu daleko od pravdy, když odhadnu, že se právě teď dává dohromady i Katka se Zdeňkem.
Postoupím o krok vpřed k Davidovi. Pochopí a obejme mě. Ve tmě hledám jeho ústa. Už se vůbec nebojím. Teď už na tu cestu budeme dva.