Trojúhelník kapitola V. HONZŮV TELEFONÁT

„ Hej lidi, letím na přednášku, mějte se!“ mihne se v kuchyni Markéta. Nechápu její elán. Celou noc vypomáhá v nemocnici a ráno se plně soustředí na přednáškách lékařské fakulty.
Jakmile za ni zaklapnou dveře, přiběhne za mnou Jakub, aby se nenasytně vpil do mých úst.
„ Počkej, prosím tě!“ odstrčím ho.
„ Na co? Chci tě líbat! Potřebuji se tě aspoň trochu nabažit.“ Vysvětluje vzrušeně. Potěší mě to, je milý, cítím to stejně, ale hryže mě to černě svědomí.
„ Zlatíčko, teď nemysli na nic zlého. Dej mi aspoň týden na to, abych ti dokázal, že tě opravdu miluji!“ prosí mě. Uvažuji o tom všem a nevím jak se rozhodnout.
„ Ale já nechci Honzu opustit! Lepšího kluka opravdu nenajdu!“
„ Dej mi šanci, o víc tě nežádám!“ sleví nakonec ne příliš šťastně.
„ Dám ti šanci!“ selže rozum, hold i srdce občas potřebuje prostor. Naráz se začneme líbat a už v tom zase lítáme. Ranní přednášky vzaly za své. Drsně jsme se milovali přímo na kuchyňské lince. Nechápu kde se ve mně tolik sexuální zvrhlosti vzalo.
„ Jakube, ty mě úplně přetváříš. Měníš mě. Taková já nejsem!“ upravuji se.
„ Ne, jen tě objevuji, objevuji tvé touhy, nesmíš se jich bát. Chápeš?“ vsugerovává mi svůj názor, možná má pravdu. Asi se trochu bojím své sexuality. Že by tenhle kluk změnil můj život, tak náhle jako se objevil. Začínám věřit, že je vše opravdu možné. Rozezvoní se telefon, až po chvíli si uvědomím, že je to můj mobil.
„ Ahoj Honzo!“ ozvu se s malou dušičkou.
„ No, ahoj koťátko moje, jak ses vyspinkala?“ zajímá ho zamilovaně.
„ No, výborně, měla jsem krásnou noc!“ nelžu mu. Jakub se na mě mile usměje a dál drze poslouchá můj rozhovor s Honzou.
„ To jsem rád! Já se taky vyspal hezky, ale musím ti něco říct.“ Pronese a mě zatrne. Tuší snad něco? To by asi nebyl tak milý…
„ Ty mě děsíš! Co se stalo?“ vyhrknu rychle.
„ No, potkal sem Lotu! A byli jsme na večeři, chce mě zpět.“ Řekne smutně.
„ Cože?“ rozčílím se a vypnu mu hovor a posléze celý mobil.
Rozbrečím se. Jakub mě vezme do náruče. Ptá se co se stalo, zavrtím hlavou, nechci se svěřovat, myslel by si, že jsem blázen. Já sama totiž svou reakci nechápu.
Zavřu se do pokoje. Zapnu mobil a když zjistím, že už mi nevolal, mám chuť zemřít. Nevím jestli k něčemu mezi nimi došlo, ale i přesto všechno co jsem udělala já, mi připadá, že mě Honza podvedl víc než já jeho.
„ Verunko!“ ozve se zaklepání a otevírání dveří.
„ Jakoubku! Pojď mě obejmout!“ poprosím ho se slzami v očích.
„ Miluji tě Verunko, neznáme se dlouho, nikdy se mi tohle nestalo, ale cítím to tak!“ vyzná se mi a přitom mě pevně tiskne k sobě. Je to zlatíčko, ale sama nevím co k němu cítím, vím, že miluji Honzu, to vím opravdu jistě.
Brečím ještě asi hodinu, do té doby než mi znovu volá Honza.
„ Veruš, proč jsi to položila?“ ptá se naivně.
„ Cos s ní měl?“ vyjedu na něj ostře, Kuba mě drží za ruku.
„ Ty víš, že miluji jen tebe. Šarlota je minulost!“ snaží se mě přesvědčit
„ Nevěřím ti, prostě ti nevěřím! Už nevolej, dej mi čas!“ řeknu, aniž bych čekala odpověď, zavěsím. Pak se stulím Kubovi do klína. Hladí mě po vlasech a uklidňuje, nechápu jeho stoický klid. Nevyptává se mě, nevyzvídá, cítím, že je tu pro mě.
„ Možná, že opravdu nic neprovedl!“ ozve se náhle Jakub.
„ No, možná ne, ale vlastně ti do toho nic není! Nech mě být chvíli samotnou!“ pronesu apaticky, zvednu si a stoupnu si k oknu. Zády k němu. Neotálí, odejde a bouchne za sebou dveřmi. Jsem hloupá, znepřáteluji si ještě i jeho. Třísknu sebou na postel a brečím jako želva. Když se trochu vzpamatuji, mrknu do zrcadla, upravím se a jdu na prohlídku bytu. Jakub tady není, což mě rozmrzí ještě víc. Skočím si na záchod a abych aspoň nějak uklidnila duši, vlezu si do sprchy a nechám se bičovat liánami horké vody. Župan i osušku jsem nechala v pokoji. V klidu vylezu, setřu ze sebe nahrubo vodu a přeběhnu ten kousek jen tak v rouše Evině.
„ Už zase?“ ozve se mi za zády, škubnu sebou, ale zůstanu stát. Před Jakubem se nějak nestydím
„ Myslela jsem, že tady nejsi!“ pokrčím rameny a pokračuji v daném směru.
„ Počkej!“ pronásleduje mě do pokoje, kde si navlékám župan.
„ Co je?“ zvednu k němu ubrečené oči. Nic neříká, tázavě ho pozoruji. Zvedne ruce v nic neříkajícím gestu, pak ale couvne a odchází.
„ Jakube?“ otočí se po mém hlase, přijdu k němu. Župan mi spadne z ramen. Kouká, jako by byl paralyzovaný. Pomalu se mě dotkne. Projede mnou záchvěv vzrušení. Sundám mu tričko a spočinu pohledem na jeho překrásné, snědé postavě. Přitisknu se k němu po celé délce trupu, přes jeho jeansy cítím, že je připraven na milování. Ale něco se v něm zlomí a odstrčí mě, pak bez jediného slova odejde. Chvíli jen tak stojím, uslyším pouze zaklapnutí hlavních dveří. Nechápu, co to jako udělal, ale nechce se mi nad tím dumat. Lehnu si raději do postele a v zápětí usnu jako špalek vyčerpáním.