Trojúhelník kapitola VI. HONZOVA NÁVŠTĚVA

Probudí mě lehký polibek, otevřu oči a nechápavě hledím do Honzovy tváře.
„ Co tu chceš?“ zeptám se ho udiveně, přitáhnu si přikrývku těsněji k tělu.
„ Kdo tě sem pustil, Honzo?“ zajímá mě.
„ Ten kluk mě sem pustil, Verunko, víš jak mi bylo hrozně? Musel jsem tě vidět. Vysvětlit ti co se vlastně ve skutečnosti stalo.“ Vysvětluje překotně. Když ho tu tak vidím, zjišťuji, že k němu už moc necítím.
„ Počkej!“ nařídím mu, obleču si župan a zamířím si to za Jakubem.
„ Tys ho sem pustil?“ obořím se na něj.¨
„ A co to vůbec bylo, jak si odešel?“
„ Nechci ti dělat starosti! Máš to lehké, buď s ním!“ rezignuje Jakub.
„ A co, když nechci?“
„ Pak, bych byl opravdu šťastný!“ pokrčí rameny.
Jenže na druhou stranu, sklíčený Honza, co mi sedí na posteli budí lítost.
„ Honzíku, já teď potřebuji pauzu, ne jen kvůli Lotě, ale i tak celkově. Chci být sama!“
„ Je v tom někdo jiný?“ ptá se, mlčím, vždyť mlčení je souhlas.
„ Je v tom ten kluk, jak se jmenuje, Jakub?“ rozčílí se. Zase mlčím, nemám mu na to co říct.
„ Dobře!“ řekne a hledá hůl, je vidět, že ho ta noha bolí.
„ Lásko, počkej!“ zavolám
„ Takhle už mi nikdy neříkej!“ belhá se ke dveřím.
„ Čau ve spolek!“ vlítne do toho blázince Markéta jako neřízená střela. „ Honzo, co tu děláš?“ diví se nehraně.
„ Teď už nic!“ řekne a obouvá si boty.
„ Počkej jdu s tebou!“ přidá se a na mě vrhne vražedný pohled. Jakub mě vezme za ruku, ale tak, aby to ti dva neviděli.
Zaklapnou za nimi dveře. Nevím jestli se mi chce smát, nebo brečet. Zajdu se obléct do pokoje a navrhnu procházku. Noční Olomouc je nejen krásná, ale jakoby stvořena na procházky. Park zve k tomu, aby se zde milenci posadili a vnímali blízkost toho druhého.
Jakub samozřejmě souhlasí, zachumláme se do zimních bund, tak aby nám bylo teplo, venku totiž chumelí jako o vánocích. Velké shluky vloček se postupně topí na odkrytých částech našich těl.
„ Asi tě to hodně mrzí, co?“ zeptá se opatrně Jakub. A pomalu kráčí po mém boku.
„ Mrzí, strašně moc, víš jak, miluji ho. To s tebou je asi jen poblouznění, okouzlení, které vyprchá, ale možná se vyvine v něco víc. Jenže já si nejsem jistá tím, jestli chci aby se to vyvinulo v něco víc!“ vysvětluji popravdě tak jak to cítím. Chvíli kráčíme mlčky, jako dva cizí a neznámí lidé. Nevyznám se v sobě, nevyznám se v tom co cítím a už vůbec netuším co chci. Jakub taky mlčí, vezmu ho za ruku, nevysmekne se mi, což je fajn, bála jsem se toho. Asi musí vstřebat, co jsem řekla.
„ To se neposlouchá hezky.“ Přizná a dál uvažuje. Nemluvím, vše co jsem chtěla říct, bylo venku.
Bože, ještě nikdy jen nezažívala tolik bolesti, zmatku, štěstí a to vše najednou. Jakub se zastaví, přitáhne si mě k sobě a náhle strneme v němém sousoší, kdy si zpříma hledíme do očí. Snažím se vyčíst, co si o mě myslí, ale nic nezjistím, jako by byly jeho oči zavřené černou clonou smutku.
„ Na co myslíš?“ ptám se potichu, abych příliš nenarušila kouzlo téhle chvíle.
„ Na tuhle situace, prekérní situaci. Na to, jak je vůbec možné zamilovat se takhle rychle a takhle nadoraz!“ přízná své myšlenky. Taky začínám cítit něco víc než okouzlení, ale na druhou stranu, k Honzovi cítím mnohem víc.
Skloní se ke mně, stoupnu si na špičky, abych mu to usnadnila a ochotně mu nastavím ústa. Vpije se do nich tak naléhavě, jakoby to snad mělo být naposled. Nevím jak dlouho tady stojíme, taky mě to nezajímá. Přeji si jen jedno, aby tahle chvíle nikdy neskončila, už jen proto, že se mi z hlavy vytratí veškeré myšlenky a to je vskutku příjemné.
„ Asi bychom měli jít!“ podotknu, když mi začnou mrznout konečky prstů na rukou. Jakub kývne. Čím blíže jsme bytu, tím méně se mi tam chce jít. Je klidně možné, že tam Honza bude. Třeba čeká, třeba mi dá šanci, uvažuji a myšlenky se mi v hlavě honí jako splašené. Ale vzala bych tu šanci? Dokážu být bez Jakuba? Znám ho krátce, to ano, ale na druhou stranu mě nikdo, nikdy nezaujal po sexuální stránce, tak po povahové stránce, tak brzy a tak rychle.
„ Bojíš se?“ vytrhne mě z uvažování. Pevně mi stiskne ruku na znak podpory. Je milý a fakt pozorný, to se u kluka jen tak nevidí.