Výměnný pobyt 6. díl

Po zpola vyřešeném tématu ohledně plesu jsme se přenesly na zcela jiné řeči. Dlouho jsme se kvůli mému marodění neviděly, takže jsme teď měly co dohánět. Povídaly jsme si venku ještě asi hodinu, pak už musela Katey jít. A já zase nechtěla trávit celý den v obležení zahrady. Ne že by se mi tam nelíbilo, to vůbec, ale týden jsem nevykoukla z postele, proto by nebylo rozumné hned se uhnat. Přesto mi pobyt na čerstvém vzduchu vehnal do tváří zdravou barvu, tudíž jsem na obědě, na kterém jsme se následně všichni sešli, neměla barvu mrtvoly ze záhrobí. Konečně se mi nemohl Jack posmívat. Vypadal tak klukovsky, když si ze mě utahoval, že jsem to brala taktéž s humorem. Něco jiného by ovšem bylo, kdyby to samé říkal někdo jiný. Však víte koho tím mám na mysli. Navíc mi od toho rozhovoru s Katey běhá hlavou několik otázek. Nevidím totiž žádný důvod, proč by měl být Max naštvaný nebo překvapivě tichý. Znám ho přeci teprve pár dní, proč bych tedy měla mít na všem vinu já? Třeba se mu stalo něco úplně jiného a já v tom nehraji roli. Za to bych byla moc ráda. Přestože jsem tím utěšovala své vědomí, stejně jsem cítila, že v tom mám prsty. Jak je to vůbec možné? Přijedu sem na tři měsíce, myslím si, že to tu v klidu přežiji a ještě se něco naučím a žádná krize mě nepotká. Ještě ani není pořádné léto a já už jsem zamotaná v podivném mnohoúhelníku lidí. V polovině odpoledne jsem si nad tím přestala lámat hlavu, nebudu přeci řešit něco, o čem nemám skoro potuchy. Až budu v centru dění (což bych nerada), pak teprve budu rozjímat nad podivnými událostmi v té podivné partě.

Zbývající hodiny ubíhaly překvapivě rychle, až se mi tomu nechtělo věřit. Zítra mám jít do školy? To snad ne. Naštěstí jsem si úkoly stihla udělat po tom, co mi je donesl Daniel. Jediný, který mi chybí, je na češtinu. Ještě než mi bylo na zvracení, zadávala nám češtinářka esej na nějakého významného literáta. Ještě se musím rozhodnout, o kom budu psát. Což o to, podkladů naleznu všude dost, alespoň doufám. Více mne však straší, jestli jim porozumím , anebo jestli jsem si vybrala dobře. Ze školy znám několik básníků, jež mě zaujali, ale kterého si vybrat? Přemýšlení nechám na zítřek. Stejně úkol máme odevzdat až ve středu.

Teď jsem se připravovala na důležitější věc. Jelikož mi je lépe, přemluvila jsem Annie, abych mohla uvařit večeři. Chci, aby ochutnali také něco jiného, než je anglická kuchyně. Ne že by vařili špatně, to vůbec ne. Nemám si nač stěžovat, někdy uvaří i jídla z jiných koutů světa, avšak mé špagety ještě nejedli. Já vím, špagety je přeci tak jednoduché jídlo! Ale existuje mnoho způsobů, jak je připravit. Jsou jednoduché a chutnají. Rozhodně dnes nechci vařit nějaké české jídlo, zase tolik času nad plotnou strávit nechci. Vaření mě baví, ale jak kdy, musím na něj mít prostě chuť. A krom toho, stejně jim později hodlám uvařit něco „lepšího“. Teď jsou však na řadě špagety. Všechno už tu mám přichystané, můžu se dát do díla.
„Tak co tomu říkáte,“ptám se rodiny Sandersnových. Všichni sedíme kolem jídelního stolu a koukáme do talíře.
„Musím říct, že je to dobré. Někdy také vaříme špagety, ale tuhle omáčku ještě neznám. Určitě mi musíš napsat recept,“ smlouvá Annie.
Ostatní si něco mumlají pod „vousy“ a tváří se neutrálně. Nikdo nevypadá nijak znechuceně, ba dokonce zhnuseně. Proto si připisuji bod. Nechci, aby mě pochválili, stačí, že jim to chutná.
Po večeři jsem se odebrala do svého pokoje, zběžně zhlédla poznámky a názvy míst, kam se chystám podívat. Následně jsem klikla na mail, ale žádná zpráva mi nepřišla. Hm, kdo by mi taky psal, že? Vykašlala jsem se na to a šla do sprchy a následně spát. Sice ještě nebylo ani devět, ale co. Stejně nemám co dělat a spánek je zdravý. Navíc se musím psychicky připravit na hloupé poznámky ve škole.

Ráno mě po dlouhé době zase zvonil budík. Překvapivě mi to až tak nevadilo do té doby, dokud jsem si neuvědomila, že mě budík vyhání do školy, respektive za nejapnými poznámkami spolužáků a spolužaček. Pak se mi vstávalo o něco hůř. Ale třeba to nebude tolik hrozné. Utěšovala jsem sama sebe. Navlékla jsem na sebe oblečení – triko, hnědou mikinu, džíny. Pak jsem sbíhala schody dolů do kuchyně na snídani. Za stolem seděla Christiane, vůbec mě nevnímala a celou dobu koukala do prázdna před sebou. Právě jsem sledovala její ranní zásek. No jo, to se stává. Ještě že jsem šla dříve spát, jinak bych na tom byla asi podobně. Ráno sice záseky nemívám, to spíš během dne, ale co. Někdy je to uklidňující, hledíte do prázdna, hlavu máte buď vymetenou, nebo řešíte nějaký zásadní problém a nic vám nemůže narušit váš klid. Prostě pohoda. Vůbec nejlepší je mít takový pohled do prázdna, když o něj stojíte. Přesněji řečeno když si někam sednete, posloucháte hudbu, zahledíte se a relaxujete. Hm, asi se navečer stavím v parku, už dlouho jsem takovou chvíli klidu nezažila. A to jsem byla týden doma zalezlá v posteli.

Nechtěla jsem Christu rušit z jejího klidu. Obezřetně tiše jsem si nasypala cereálie, zalila je mlékem, ohřála si kakao a v poklidu snědla svou snídani. Nádobí jsem uklidila do myčky a šla do koupelny zcivilizovat svůj obličej. V koupelně nikdy netrávím půl hodiny. Akorát si vyčistím zuby, což většinou trvá okolo čtyř minut, pak si opláchnu obličej ledovou vodou, namaluji si spodní linky, napatlám řasenku, rozpráším deodorant a jsem hotová. Žádné dlouhé plácání a přemýšlení, jak se dát do kupy. Je mi to celkem jedno, když to nejde normálně, nebudu se přeci zbytečně předělávat v někoho, kým nejsem. Vlastně ještě vlasy. Na ty jsem zapomněla, stačí přečesat, svázat gumičkou a pak jsem teprve hotová. Ještě si skočím pro tašku a můžu vyrazit.
Cesta do školy probíhala jako normálně. Nikdo mě neotravoval, já se kochala výhledem na zeleň trávníků a upravené zahrady za ploty vilek a užívala si posledních pár minut klidu. S Katey jsme se sešly jako obvykle před školou. Kate mě po marodění přivítala ve škole a očima mi naznačila, že stojí při mně. Podívaly jsme se škole do očí a vyšly jí vstříc. Cestou jsem míjela známé i neznámé studenty. Na chodbě v prvním patře o mě zavadil pohledem Max. Trochu mě to překvapilo, kývla jsem mu na pozdrav a dál mířila k třídě chemie. Daniela jsem nepotkala.
Jen co zalezu do třídy, uslyším krátké povzdychnutí od Lany ve třetí lavici. Překvapuje mne, že je tu tak brzy. Většinou přichází pozdě, ale jak je vidět, mám smůlu. Ostatně jako skoro vždy.
„A já si myslela, že už jsi pod drnem,“ prohodila konverzačním tónem.
„Kdybych byla pod drnem, jak ty říkáš, asi bych tady nechodila.“odpověděla jsem nazpátek a probodla ji pohledem.
„To jsem si samozřejmě uvědomila,“zašvitořila sladce a našpulila namalované rty. Jak já nesnáším tyhle typy lidí. Klidně ať mi nadávají, ale ten jejich zjev a ještě k tomu inteligence, jestli tomu můžu takhle říkat. Žádnou u nich zrovna nenacházím, vlastně ano. Co se týče módy, vlasů, kluků a jistého druhu zábavy, dá se říct, že jistý druh inteligence mají. Každý nějakou má, ve svém oboru. Hm. „Jen jsem chtěla říct, že jsi vypadala jako na smrtelné posteli. Nebylo divu, že jsem se obávala nějako úmrtí.“Dokončila svou větičku.
„Obávala? A já myslela, že jsi skoro i doufala.“Opáčila jsem s pozvednutým obočím. Ta holka mě vážně překvapuje.
„Ale jistě, obávala jsem se, že se skácíš přímo tady a já tě budu muset zachraňovat a předstírat, jak moc o to stojím.“No, asi jsem se v některých lidech spletla, což mě ani neudivuje. Přeci jen jsem doufala, že má alespoň špetku rozumu, ale zdá se, že ne. Dále mne pak vrtá hlavou, co jsem jí provedla, že mě tolik nesnáší. Vztahy mezi námi se zhoršují den ode dne. Pokud se tomu dá říkat vztah, samozřejmě.
„Aha. Neboj se, takovou radost bych ti neudělala. A kdyby se mi přeci jen udělalo nějak nevolno, po tobě žádat pomoc nebudu, nemůžu přeci osobu tvého ,ehm, typu zatěžovat takovými maličkostmi, že?“ S tím jsem se otočila a zamířila do své lavice. Až teď jsem si všimla, že ostatní spolužáci posedávají všude možně kolem a pobaveně nás sledují. Někteří se na mě usmáli, jiní zakroutili pobaveně hlavami a zase se zanořili do svých činností. Dosedla jsem na židli, vyndala si učebnice chemie a položila se na stůl. Letmým pohledem jsem přejela po dveřích a chvíli na nich zůstala viset očima. Daniel si totiž něco četl na dveřích do učebny. Nejspíš vycítil, že ho pozoruji. Otočil se, kouknul na mě a odešel. Tvářil se jako vždy, neutrálně. Ani se neusmíval, ani se nemračil. Prostě jako by byl duchem nepřítomný. Avšak něco v jeho očích mě utvrzovalo v tom, že celý náš rozhovor s Lanou vyslechl. To mě zrovna nepotěšilo. Ale co, může mi to být jedno, ať si poslouchá, co chce. Za chvíli už zazvonilo na hodinu a všichni se sesuli do lavic, co jiného také zbývalo.

Do třídy se s obvyklou nadšeností přiřítil „Chemik“. Četl docházku a u mého jména se zastavil. Když jsem odsouhlasila svou přítomnost, zvedl hlavu od lejster a podíval se na mne.
„Slečna z Česka. Měla jste mi říct, že vám nebylo dobře, mohl jsem vás pustit a nemusela jste tady lítat po škole. Docela jste mě vyděsila. Každopádně vás zase rád shledávám mezi nadšenými studenty. Třída si napíše malý testík, když už jsme kompletní. Vám samozřejmě látku z minulého týdne budu tolerovat, ale příště si vás vyzkouším, jasné?“ Optal se ještě. Všichni však věděli, že to je jen dovětek. I kdybych řekla, že ne, stejně si mě vyzkouší.
„Jistě.“odpověděla jsem a vytáhla si tužku. Na lavici mi přistál papír s otázkami. Mohla jsem začít pracovat.
V podobném duchu probíhaly i ostatní hodiny. Každý mi popřál k uzdravení a k navrácení mezi „živé“, pak už se šlo podle zajetého systému. Lana s její partičkou se při každé zmínce o mně čertily, až jim ty jejich krásné obličejíky hyzdily vrásky hněvu, ale mně to bylo naprosto jedno. Měla jsem tu Katey a s ní všechno rychle uteklo.

Odpoledne jsem nevěděla, co si počít. Zavolala jsem proto Katey, že bychom někam mohly zajít. Souhlasila a navrhla vyrazit po nákupech. Sice jsem měla na mysli něco jiného, než zrovna nákupy, ale na druhou stranu, proč ne? Nakupovat oblečení nebo nějaké doplňky jsem zatím ještě nebyla, což je za měsíc a půl v cizím kraji celkem ostuda. Sešly jsme se na autobusové zastávce a nastoupily do jednoho z autobusů, který nás dovezl více do centra. Kochaly jsme se pohledy za výlohy. Prohlížely jsme si oblečení, figuríny, které nehybně stály za vitrínami, různé módní doplňky, boty, knihy, nábytek, šperky. Abych to shrnula, prošly jsme snad všechno. Jeden krámek nás však obě zaujal natolik, že jsme vešly i dovnitř a porozhlídly se po něčem na sebe. Katey si vyhlídla jedno modré triko, opravdu jí slušelo. Sytě modrá se hodila k jejím tmavým vlasům, proto neváhala a hned si ho koupila. Já nic zajímavého neobjevila, alespoň v tomhle obchodě. Když už jsme kráčely k domovu, zahlédla jsem ve stánku nádherný tmavě zelený šátek. Zelená je má nejoblíbenější barva a šátek jsem si stejně chtěla koupit, proto jsem byla zanedlouho jeho majitelem. Kate mi ho také pochválila. Nakonec jsme zašly ještě do kina. Film byl pěkný, romantická komedie. Bylo zvláštní dívat se na něj jen v angličtině bez žádných titulků, ale za chvíli jsem si zvykla, jen mne pak bolela hlava, protože jsem se musela víc soustředit. S Kate jsme pak cestu z kinosálu propovídaly, samozřejmě jsme hodnotily zhlédnutý film. Kate se tolik opřela do sporu se mnou, který se týkal toho, jaký herec byl hezčí, až si nevšimla, že před ní také někdo stojí. Plnou parou narazila do mladíka, který kontroloval vstup s lístky. Oba dva chvíli šermovali rukama ve vzduchu, snažíc se něčeho zachytnout, až se sesunuli na zem. Kate zrudla jako rajské jablíčko a jala se omlouvat. Ležela na klukovi, kterého povalila. Přes smích jsem si ani nevšimla, jak ten kluk na zemi vypadal. Smála jsem se ještě, i když už dávno stáli nohama pevně na zemi. Kate zrudla ještě víc, když si všimla, že porazila tak pohledného mladíka (jak mi později sama přiznala). Nevypadal špatně, to ne, ale můj typ to rozhodně nebyl. Světlejší vlasy ostříhané na krátko, špičky nagelované, hnědé oči a sportovní postava. Oděn byl v černé pracovní „kombinéze“ s názvem kina. Překvapilo mě, že poražený kluk za celou dobu nepromluvil skoro žádné slovo. Snad jen když ho Kate porazila, jsem zaslechla něco jako – co to?, a to bylo všechno. Teď stáli naproti sobě a oba koukali lehce zaraženě. Zdálo se mi to, nebo mezi nimi přelétaly jiskry? Něco se mezi nimi určitě odehrávalo, protože si bez přestání hleděli do očí a Kate se od těch jeho nechtěla odtrhnout a jít. Za chvíli nám měl jet autobus a ona tu stála jako solný sloup. Musela jsem ji chytit za ruku a vytáhnout ji ven, kde už zase pršelo. Několikrát se ještě otočila zpátky, jestli toho kluka nezahlédne. Nezahlédla.
Cestou autobusem překvapivě mlčela. Určitě rozjímala nad tím klukem. Musela jsem ji nějak z toho zamyšleného stavu alespoň na chvíli dostat.
„Líbil se ti?“ptám se jí.
„Co?...Cože si se ptala?“zeptá se mě po chvíli udiveně. Nevnímala.
„Ptám se, jestli se ti líbil. No ten kluk, do kterého jsi narazila.“opakuji svou otázku polopaticky, aby mi rozuměla.
„Ještě se ptáš? Vždyť nemyslím na nic jiného. Já nevím proč, ale něco se prostě stalo. Cítila jsem se tak zvláštně. A tím nárazem to nebylo.“povzdechla si nešťastně Kate.
„Všimla jsem si. Opravdu se něco stalo.“a já myslím, že vím co. Usmála jsem se pro sebe. Tak Kate se nám zamilovala.
„ Stalo. Co se stalo?“byla tak trochu duchem nepřítomná.
„Zamilovala ses do něj na první pohled, tedy spíš náraz.“tentokrát jsem se smála nahlas. Kate se jen pousmála a vnímala dál svůj smyšlený svět představ a snů. Opravdu se zamilovala.
Nechala jsem ji napospas svým myšlenkám a zadívala jsem se z okna. Na okno autobusu dopadaly těžké dešťové kapky, které následně stékaly dolů a zanechávaly za sebou cestičky. Venku se stmívalo. Všechno tam za okny autobusu vypadalo ošklivě a nabroušeně. Jako by měl někdo špatnou náladu. Možná se zrcadlila ta má, napadlo mě. Ne že bych se cítila přímo naštvaná, to spíš smutná, ale tak nějak realisticky. Kate se zamilovala a co já? Já jsem svědkem výstředních činů ostatních. Jsem tu proto, abych je mohla zaznamenat a dešifrovat. Potká však někdy mě samotnou něco takového? To ví jen sám někdo nad námi. Nejspíš potká, ale co to pro mě bude znamenat, to netuším. Netuším vlastně ani, jestli o to stojím. Nějak si sebe samu nedokáži představit. Chodit s někým za ruku, myslet na něj ve dne v noci. Není to ubíjející? Ale není to i povznášející? Mít na koho se obracet, komu vyprávět své příběhy a zážitky? Mít někoho, ke komu se vždycky můžete schovat, když nad vámi šlehají blesky? Jenomže chci to já? Svěřovat se mi nejde a ani nechci, aby někdo znal můj život moc dobře. Jak můžu vědět, jestli toho nezneužije? Nemůžu. Nikdy si tím nemůžu být jistá, takový je prostě život. A život se musí žít se všemi překážkami. Už jsem se dále nechtěla zaobírat těmihle spekulativními teoriemi. Stejně je to zbytečné, ještě nenastala situace, kdy bych se měla nějak rozhodovat. Až to přijde, budu to muset řešit. A tak jsem zanechala přemýšlení a jen tupě zírala na ošklivé počasí za skly autobusu. Světla se míhala kolem, auta stírala vlezlé kapky vody, po ulicích šli jen nějací nešťastníci, kteří rychle prchali do svých úkrytů.
Ani jsem se jim nedivila. Za dvě zastávky jsem musela vystupovat. Vůbec se mi nechtělo vlézt do toho blázince, ale musela jsem. V tichosti jsem se rozloučila s zamyšlenou Kate a vystoupila. Hned jsem na sobě ucítila mokré kapky vody. Rozeběhla jsem se domů, stejně mi to nebylo nic platné. Přišla jsem mokrá jak myš. Okamžitě jsem vlítla do sprchy, zahřála prokřehlé tělo teplou vodou, oblékla se do domácího pohodlného oděvu a šla si dělat seminárku na literaturu. Přes den jsem si rozmyslela, o kom budu psát. Tím šťastlivcem se stal Langston Hughes. Zaujala mě jeho báseň Minstrel Man. Smutná, ale pěkná. Na internetu jsem si našla stránky o jeho životě a začala sepisovat svou vlastní a první seminární práci v angličtině. Bylo to namáhavé, psala jsem to od osmé hodiny večerní do desíti, pak jsem si práci nechala vytisknout. Musela jsem ovšem Annie slíbit, že už půjdu spát. V takovém počasí už totiž všichni zaléhali do peřin. Uložila jsem si tedy seminárku do tašky, vyčistila si zuby v koupelně a odlíčila se, oblékla si pyžamo a šla do postele. Neměla jsem však v plánu spát. Naklonila jsem se nad noční stolek, sebrala mp3 přehrávač, nasadila si sluchátka a zaposlouchala se do příjemně tesklivé melodie. Chvíli jsem tam tak seděla s rozsvíceným lustrem, což mi po chvíli začalo vadit. Zhasnula jsem ho a sedla si na parapet u okna. Zády jsem se opřela o zeď, pohodlně jsem pokrčila nohy a už jen sledovala svět za okny.
Jak se všechno změní, prší-li! Obloha se zatáhne, zvířata se stáhnou do svých skrýší, stejně jako lidé. Nikomu se do toho depresivního počasí nechce. Někdy má výhodu. Můžete sedět v klidu doma a netrápí vás svědomí, že sedíte před televizí nebo si čtete, zatímco byste mohli být někde venku. Můžete udělat sešlost a zahrát si hry. Nebo si jen tak zalézt pod peřinu a nechat se uspat bubnováním kapek o okno. Někdy je však úchvatné vyběhnout v dešti ven a nechat se zmáčet. Můžete si v dešti tancovat, připadáte si jako by z vás voda smývala všechny problémy a chmurné myšlenky. Většinou totiž přepadají deprese a podobné melancholické nálady lidi, když zrovna prší. Nevím, čím to. Snad jen, že kapky připomínají něčí slzy, které stékají a plazí se, kudy můžou. Déšť jednoduše smývá chmury a očišťuje. Stejně jako mé myšlenky právě teď.
Seděla jsem na okně dost dlouho, v uších mi zněla jedna pomalá, za to úžasná melodie za druhou. Ani jsem si neuvědomila, že zítra musím vstávat. Nechtělo se mi. Jen si tak sedět a zírat tupě do prázdna za oknem před sebou. Vydržela jsem na parapetu hodinu. Pak jsem ovšem šla spát. Uléhala jsem s pocitem a nevyřčenou otázkou na rtech.