Výměnný pobyt 7. díl

„Vítám vás na dnešní mimořádné hodině. Všichni jste si měli připravit esej na téma významných spisovatelů nebo básníků. Něčí práce jsem si již přečetla, samozřejmě mi je ti žáci odevzdali dříve. Něčí práci jsem dostala až teď a některé mé oko vůbec nespatřilo. Například slečny Lana a Tara mi práci neodevzdaly. Samozřejmě je vám jasné, co vás čeká. Kolikrát jsem vás na to dámy upozorňovala, tentokrát vám to tolik projít nenechám. Ale dost už, první nám přednese svou práci Terry. Pojď prosím sem před nás.“
Mladý chlapec s blonďatými vlasy a brýlemi předstoupil před obecenstvo. „Dovolte mi, abych zahájil mou esejí dnešní událost. Vybral jsem si básníka, jehož jméno je Robert Frost. Narodil se….“a pokračoval.

Seděla jsem v aule na přednášce, kterou neřídil nikdo jiný než samotní studenti. Sešli jsme se tu v hojném počtu. Přednáška totiž byla zaměřená pro druhé a třetí ročníky, jelikož oba dva stupně berou téměř to samé. Najdou se tu však mezi námi i výjimky, které tvoří maturanti. Někteří jsou totiž tolik zapálení, že se chodí podívat na projevy ostatních, anebo se chtějí pobavit nad stylem přednášení a nějaké trapné situaci, která se někomu určitě teprve stane. Což se dalo očekávat, vždycky to totiž někdo odnese, já také. I když doufám, že nebudu obětí i nepřízně štěstí a nebudu muset kvůli jakési trapné situaci utíkat ze sálu pryč. Musím se účastnit i se svým esejem přednášky, která dostala přízračný název – Hodiny nejznámějších tvůrců literární tvorby.
Seděla jsem na židli ve třetí řadě, opírala se lokty o stůl a snažila se porozumět stále trvajícímu projevu Terryho. Musím říct, že to měl místy i vtipné, ale jinak to tak zábavné nebylo. Kdekdo by si řekl, proč se jednoduše neproplížím davem pryč a nepůjdu si užívat volna někam do klubu, jako to už mnozí udělali. Ale mě literatura celkem zajímá a když už si informace o spisovatelích sama nezapamatuji, můžu se alespoň pokusit. Tak to zkouším. A nejsem jediná. Co jsem si všimla, sedí spolu se mnou v sále ještě Max (ve druhé řadě pode mnou nalevo), Peterovic partička a další trochu známé tváře. Asi si říkáte, kde je Katey. Ta bohužel není přítomná, literatura ji za prvé moc nebaví a navíc se ze včerejška nějak nevzpamatovala z toho setkání s jejím vysněným klukem. Šla k „doktorovi“. Ani mi to nevadilo, nemusela jsem pro jednou myslet na něco jiného než na to, co jsem uznala za vhodné. Kdyby tu Katey byla, bavily bychom se o něčem a já bych si nemohla užít samoty. I když té si tu „užívám“ celkem dostatek.
„Děkuji vám za pozornost, jako další má vystoupit Lancy.“ukončil svůj projev Terry. Mluvil asi deset minut, to je celkem dlouhá doba. Divím se, že ho ještě někdo vnímal. Lancy jsem bohužel neznala, ale odhaduji ji na studentku třetího ročníku, protože Peter, který byl taktéž přítomný (čemuž jsem se opravdu divila, jak se zrovna on může zajímat o literaturu?), zapískal a hlasitě zatleskal. Učitelka ho sjela pohoršeným pohledem, raději se posadil a s vítězoslavným pohledem se rozhlédl po sále a otočil se i dozadu. Zběžně projel čtvrtou řadou, jestli ho náhodou někdo neobdivuje a pak přejel po třetí. I mne sjel jeho pohled, ale nic se nestalo, až asi po vteřině se vrátil očima na místo, kde jsem seděla a zadíval se na mne. Pohrdavě se ušklíbl, otočil se dopředu a drcnul do Daniela, sedícího vedle. Ten sebou ani nehnul a raději zabořil hlavu víc dopředu, aby se mohl dívat. Kdežto Max si všiml jakéhosi rozruchu mezi kluky a otočil se. Nic nechápal, ale pak o mě přeci jen zavadil. Pohlédl mi přímo do očí, já jemu také. Chvíli jsme tak na sebe hleděli, pak se otočil zpátky, ale všimla jsem si, že koukal úplně jiným směrem, než byla přednášející.
Překvapilo mě, že se Daniel nechtěl podívat na „tu holku, o jejíž vyzpovídání jevil takový zájem“ a kterou navštívil při její nemoci. Dumala jsem nad tím další půl hodinku, kdy mi už slova přednášejících splývala. Dlouho jsem nikoho nevnímala, Terry mě zaujal svým přednesem nejvíc, ostatní jsem již vypouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vlastně to by nebyla pravda. V jednom jsem totiž měla sluchátko, do něhož mi proudila naprosto uklidňující emotivní hudba. Víc jsem si dopoledne užívat nemohla. Pohodlně jsem se opírala o lokty, hlavu na nich položenou, hudba se mi linula tělem a do toho doléhal jakýsi bzukot řečníků. Skoro jako by někdo sestříhal film událostí. Z příjemného rozpoložení mě přerušil hlas profesorky.

„Slečno Veroniko, jste na řadě se svým projevem. Slečno!“zvolala už výrazněji profesorka. Monotónní zvuk řečníka a pomalá hudba mě skoro uspaly. Narovnala jsem se, vypnula nenápadně mp3 přehrávač, vzala do ruky svůj esej a šla se postavit dolů před čtyři řady již unuděných studentů. Bojovala jsem s mou začínající horkostí ve tváři. Nebývám moc nervózní, co se týče projevů, ale něco se se mnou určitě děje. Červenám. Čemuž jsem právě teď chtěla zabránit. Nechtěla jsem dopřát Peterovi to potěšení nějak se mi vysmívat, což už se stejně dávno dělo. Jakmile totiž učitelka zvolala moje jméno, naklonil se k Danielovi a horlivě mu něco štěbetal do ucha. Tomu se na tváři rozlíval úsměv.
Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila stoupající napětí a zběžně prohlédla mou práci. Byla jsem připravená nečíst celé mé „dílo“. Při projevu je totiž důležité navázat kontakt s publikem, ať už jakkoli příjemným. Nesmím se nechat zastrašit a vzdát to. Byla jsem ve značné nevýhodě, nejsem Angličanka, abych uměla mluvit jen tak spontánně anglicky a ještě k tomu nějaký naučný text. Trochu jsem se toho bála, ale couvnout už se nedalo a navíc bych ani nechtěla vyklidit pole. A tak jsem se nadechla ještě jednou, stiskla ruku v pěst a pustila se do toho.
„Langston Hughes byl americký básník, spisovatel, novinář, který žil ve dvacátém století, přesněji v letech 1902 – 1967…“A mluvila jsem a mluvila. Postupem času se má řeč ustálila a nervozita, která se přeci jen objevila, pomalu odpadávala. Někdy mi sice vypadlo nějaké slovo a já nevěděla, jak mám danou věc pojmenovat, ale nakonec jsem si poradila. Mluvila jsem pět minut a zdálo se mi, že zatím nikdo neusnul. Peter se opíral o loket a znuděně koukal ven, ale to dělal od začátku literární hodinky, Daniel se na mě upřeně díval a Max byl duchem nepřítomný. Párkrát jsem nakoukla do papíru, ale jinak jsem se snažila všechno říkat zpaměti. Po další minutě už jsem měla život Langstona Hughese probraný. Mnozí už se chtěli zvedat, ale já ještě neskončila. Jelikož ještě nikdo z přednášejících neřekl ani jedinou ukázku z jmenovaných tvůrců, chystala jsem se to změnit. Navíc mě něco nutilo objasnit, proč jsem si tohoto spisovatele vybrala. A tak jsem si odkašlala, abych na sebe znovu upřela upadající pozornost a začala jsem recitovat jeho báseň – A Minstrel Man.
Because my mouth
Is wide with laughter
And my throat
Is deep with song,
You do not think
I suffer after
I have held my pain
So long?

Because my mouth
Is wide with laughter,
You do not hear
My inner cry?
Because my feet
Are gay with dancing,
You do not know
I die?

Odrecitovala jsem jeho báseň celou. Snažila jsem se ji nějak procítit, aby to nebylo, jako když mluvím do stěny. Další záměr byl nějak přimět posluchače, aby si také užili něco z poezie. Nemůžu říct, že poezii rozumím, je totiž těžké správně dešifrovat všechny slovní obraty a básnická vyjádření, ale u téhle básně mi to takový problém nedělalo.
„Nakonec už jen chci říct, z jakého důvodu jsem si tohoto básníka vybrala. Zaujala mne jeho báseň, přesněji přímo tato báseň, protože i za těch pár řádku se skrývá něco neuvěřitelného a není to jen vyjádření samotného Langstona Hughese ( i když samozřejmě nevím, jestli se takto cítil on, nebo někdo jiný), ale jistě je pravda, že s takovouto maskou na obličeji chodí mnoho lidí a mnozí z jejich okolí si to ani neuvědomují. Je lehké někoho určit podle slupky, ale těžší je proniknout do jádra. A kolikrát nás překvapí, co jsme se dozvěděli a co jsme nikdy v životě netušili. Děkuji za pozornost. A myslím, že můžeme dnešní přednášku rozpustit.“dořekla jsem poslední slova a oddychla si. Měla jsem to za sebou a ani to nebolelo. Možná byla hlava trochu přehřátá, ale už chladla. Hodně tomu totiž napomohla reakce poslouchajících. Nemohla jsem se tím zabývat během mého projevu, ale nemůžu netvrdit, že mi neudělalo radost, když jsem spatřila mnohé usínající vztyčit hlavu. Například Peter se zvednul ze svého určitě již přeleželého loktu, probodl mě zvláštním pohledem, který jsem nemohla nikam zařadit a napjatě poslouchal, co tím chce básník říci. Daniel seděl nehnutě jako před tím. Max zíral někam do rohu, zcela ponořený do svých myšlenek. Ale když jsem skončila, odtrhl na chvíli svůj zrak a podíval se na mě. Já jsem si toho všimla a pohled jsem mu opětovala. Opřela jsem se o katedru a koukala se na tu potrefenou trojku, nikdo jiný z jejich skupinky tu už nebyl. Po chvilce můj pohled nevydržel a zadíval se za odcházejícími studenty. Pomalu také opouštěli místnost. Já jsem však zůstala. Nějak se mi rozleželo v hlavě, proč jsem vlastně všechno tohle říkala. Neměla jsem to přeci zapotřebí. Teď si o mně zase budou všichni šuškat, jako by nestačilo to, co si povídají teď. Ale to je jedno, nějaké řečičky mě nesmí rozházet. Rukou jsem si prohrábla vlasy a pootočila hlavu napravo. Odcházející Daniel se otočil.
„Veroniko, musím vás pochválit. Povedlo se vám to, nečekala jsem od vás takovou práci. Někdy ji takto neudělají ani naši studenti, natož vy jako cizinka. Udělala jste mi radost a tím přednesem jste stoupla v ceně jistě i u mnoha studentů.“mrkla na mě spiklenecky profesorka. To si mohla odpustit. Ale budiž. Nemusela mě chválit, vždyť mě stačilo, že jsem byla sama se sebou jakž takž spokojená.
Kvůli vyrušení profesorky, která upoutala mou pozornost jsem si nevšimla Maxe. Ten se na mě totiž otočil, hned jak Daniel zmizel ve dveřích. Já jsem ho ale neviděla, byla jsem k němu postavena zády. Lehce se zachmuřil a pak pokračoval svou cestou.

Z přednášky jsem kráčela jak jinak než se sluchátky v uších. Zrovna mi hrála Eva Cassidy, má nová oblíbenkyně. Sice byla většina písní zamilovaných, ale takhle mi to ani nevadilo, melodie od ní jsou většinou pomalé, což mi vyhovuje. Mám samozřejmě ráda i rychlé písně, ale když mám usedavou náladu, asi nebudu poslouchat disko nebo něco podobného. Přemýšlela jsem nad tím, co bych dneska mohla podniknout. Možná, že by se Kate nechala přemluvit a šla se se mnou podívat na nějakou památku nebo zajímavé místo, které jsem si vyhledala na internetu. To není špatný nápad. Alespoň se nebudu nudit doma.
Proto když jsem vešla do „našeho“ rodinného baráčku, odhodila jsem tašku a rovnou vytáčela Kateiino číslo. Po třech pípnutích se na druhém konci konečně někdo ozval.
„Prosím.“ozvalo se na druhém konci telefonní linky.
„Dobrý den, tady je Veronika, chtěla bych mluvit s Kate. Je doma?“ptala jsem se.
„Ahoj Winnie, ne není. Potřebuješ něco důležitého? Ona šla někam do kina nebo co.“říkal mi ten hlas v telefonu. Bohužel jsem ho nemohla k nikomu přiřadit. Dokonce ani jestli to byla žena či muž. Asi jsem nahluchlá nebo co.
„Ne, to je v pořádku. Já jen chtěla někam zajít. No nevadí, uvidím se s ní snad zítra. Nashle.“a zavěsila jsem. Hm, tak to je úžasné. Co teď budu dělat? Půjdu tam sama. Snad ještě trefím někam podle mapy. Alespoň si to užiji a budu moct rozjímat. Ale zase nesmí být toho rozjímání moc. Extrémy nejsou dobré. Naplánovala jsem si výlet, a jelikož nemíním zůstat doma jako nějaký ztroskotanec, šla jsem si do pokoje vzít vhodné oblečení a fotoaparát. Do sportovní kabelky jsem si hodila peněženku, mobil, klíče. To jediné, co si do ní vždycky dávám. Letmo jsem koukla na hodinky a zděsila se. Už bylo půl čtvrté, musím sebou hodit, jestli si něco z té procházky chci užít. Neztrácela jsem tedy čas a běžela na autobus. Doběhla jsem akorát, když jeden přijížděl.
Podle mého plánku a navigací, které jsem si vyhledala, jsem dorazila za půl hodinky na cílové místo – Westminsterské opatství. Stanula jsem před ním a okouzleně sledovala stavbu, umělecký sloh a provedení. Byla jsem touto stavbou okouzlena a rozhodně jsem nelitovala, že jsem se sem vypravila. Prst na fotoaparátu jsem mačkala jen s malými přestávkami. Několikrát jsem si stavbu obešla, abych ji mohla zaznamenat z několika různých úhlů a stran. Navíc se měnila viditelnost podle přibývajících hodin, takže se na budově stále něco měnilo a mně to nedalo. Přeci si nemůžu nechat ujít takovou nádheru. V půl sedmé už jsem ale zkoumání okolí Westminsterského opatství nechala a šla na autobus, který mě odveze domů. Přeci jen jsem nechtěla, aby o mně měli strach. Navíc je neslušné chodit se k mé opatrovnické rodině pouze najíst a jít spát. Doufám, že jim to takhle nepřipadá. Vždyť já už si je celkem oblíbila. Bude se mi po nich stýskat. Ale ještě neodjíždím, ještě ne. Dá se toho tu tolik prožít, že o tom zatím nesmím uvažovat.

Večer jsem si po rozmluvě s Jackem a Annie prohlížela fotky, které jsem dnes nafotila. Musela jsem se pochválit. Ani jedna nebyla rozmazaná a některé byly perfektně natočené, prostě vyfocené jako od fotografa. Až přijedu domů, udělám si svojí vlastní webovou stránku a uveřejním tyhle fotky, abych měla na co vzpomínat. Ale ne. Už mi to zase leze na mozek. Nemůžu přeci pořád myslet na odjezd. Vždyť je to ještě za měsíc a půl, čeká mne ještě mnoho událostí. Třeba ples a další navštívení zajímavých míst. Teď bych se spíš měla zamýšlet nad tím, jak vyřeším jeden větší problém. Vím, že jsem se o tom nezmiňovala, ale nechtěla jsem to rozpitvávat. Teď je situace docela kritická. V Londýně už jsem docela dlouhou dobu a moje finance se ocitají na dně. Peníze, které jsem si přivezla z domova už skoro nemám, a s něčím tu žít musím. Rozhodně nemám v plánu prosit o pomoc Annie nebo Jacka. Nechci, aby mi ty peníze někdo dal. Chci si je sama vydělat. Je to dobrá příležitost podívat se také do jiného světa Anglie. Navíc se odpoledne nudím, o víkendu také zrovna nepřetékám prací. Nevadilo by mi to. Docela se mi představa nějaké práce tady na ostrovech líbí. Problém je, jak ji sehnat. Samozřejmě, že zaměstnavatelé dají přednost někomu, kdo je rodilý Angličan a ne tomu, kdo se teprve v jazyku zdokonaluje. Nic moc náročného na mou znalost jazyka bych asi dělat nemohla, leč stále mě ta myšlenka láká. Ale přemýšlení nechám na zítra. A tak jsem si lehla, přikryla se peřinou a pohroužila se do říše snů o mé „kariéře“.

Právě probíhala hodina informatiky, při které všichni chatovali a prohlíželi si různé stránky na internetu. Měli jsme sice mít dějepis, ale učitel onemocněl a jiného takhle narychlo vedení sehnat nemohlo. Takže místo aby nám hodina odpadla a my mohli jít dříve domů (protože jsme měli pět hodin a pak dvě hodiny odpoledku), jsme se tu museli nudit a předstírat, že nám to vůbec nevadí. Je pravda, že mně to nevadilo, ostatně stejně bych se doma nudila. Navíc do školy přijít na hodiny odpoledne stejně musím. Vyučování mi nevadilo, ale neříkám, že jsem se také nenudila. Jediné, co mě jakž takž bavilo, bylo chatování s Kate. Dnes už přišla do školy, ale od toho incidentu v kině se chovala jinak. Prostě se zamilovala a to člověka změní. Moc toho nenamluvila a pořád zírala někam do prázdna, a když už mluvila, bylo to buď o škole (o tom co včera zameškala), nebo o něm. Chápala jsem to. Teď jsem s ní ovšem nutně potřebovala o něčem mluvit.
„Kate?“napsala jsem jí.
„Co se děje?“přišla mi vzápětí odpověď.
„Potřebovala bych se tě na něco zeptat.“
„Klidně se ptej.“
„Chci si sehnat nějakou brigádu, ale nevím kde. Dívala jsem se na nějaké stránky, ale moc se mi to nezdálo. Neznáš nějaký odkaz, kde by mohla být lepší nabídka?“vybalila jsem na ní. Hlavně to mít rychle za sebou. To byl můj cíl. Neříkám, že bych se za to styděla nebo tak něco. To v žádném případě, vždyť já se do té práce (až nějakou seženu pochopitelně) dost těším. Jenomže rozdíl je najít si brigádu u mě doma, než si najít brigádu při výměnném pobytu v cizí zemi. Ale ostatně proč ne. Spousta lidí jezdí do ciziny za prací a za zdokonalením jazyka. A když už tu jsem za tím jedním, proč bych nemohla i za tím druhým? Rozhodně to tu pro mě bude výhodnější. Vydělám si tu víc peněz než u nás doma. Pokud bych je tady čistě teoreticky všechny neutratila. Ale to bych předbíhala, ještě ani nevím, kde si práci , tedy nějakou solidní práci, hledat.
„Cože jsi říkala? Ty jsi chceš najít práci? Ale proč? Já to nechápu.“zasypávala mě Katey lavinou otázek.
„Proč asi lidé chodí do práce?“napovídala jsem jí.
„Protože něco dělat musí, nebo je to baví. Co já vím, proč.“
„Ježíši Katey, přemýšlej asi. Chci si něco vydělat, no.“ona by snad na to nepřišla. Neříkám, že ty důvody, které mi napsala, jsou špatné, ale u mladých lidí se brigáda hledá jen kvůli penězům, popřípadě kvůli praxi nebo z čistého zájmu. A když to vezmu kolem a kolem, u mě se splňují všechny tři důvody hned najednou.
„Aha. No jo, tos měla říct hned. Ale Veru, proč jsi nic neřekla? Já ti klidně nějaké peníze půjčím, nebo by ti mohli něco dát mí rodiče. Přeci nebudeš pracovat. Ne že by na tom bylo něco špatného, leč opravdu bys o to stála?“přemlouvala mě Kate.
„Stála. Vážím si tvé velkorysé nabídky, ale nechci si nic půjčovat. Chci si peníze sama vydělat, navíc alespoň zabiji čas. Odpoledne se vždycky hrozně nudím. Za další poznám nové lidi, budu používat angličtinu i za jiným účelem, bavilo by mě to. A peněz bych si vydělala víc, než kdybych pracovala u nás doma. A poslední věc je, že jsem sem někdy stejně chtěla přijet za prací, splním si tak všechno naráz.“tohle všechno jí snad jako důvod mého zájmu o práci bude stačit.
„No dobře. Bohužel tě ale musím zklamat, zrovna moc o nějakých dobrých stránkách nevím. Pošlu ti jeden odkaz, ale to je jediný, který znám a je celkem ucházející.“
„Jistě, hlavně že znáš nějaký. Díky moc.“za chvíli už jsem brouzdala po stránce nabízející práci stejným nadšencům, jako jsem já. Jedna jediná nabídka se mi zdála přijatelná. Jenomže ihned, jak jsem klikla na více informací, opadlo mé vzrůstající nadšení. Firma totiž hledala osobu na delší pracovní úvazek a měsíc a půl by nejspíš nebyl považován jako dlouhá doba.
„Hm, tak nic. Jediná slušná nabídka je pro mě nereálná, hledají někoho na delší dobu. Tady asi nepochodím. Ale díky za pomoc, Kate.“psala jsem docela sklesle. Opravdu mě to mrzelo. Asi jsem se nějak do té představy pracující Veroniky zahleděla.
„Je mi to líto. Třeba tam zítra bude něco lepšího.“utěšovala mě těmi pár písmeny.
Za pět minut zvonilo na přestávku a my mohli odcházet na oběd a pak domů. S Katey jsme se na oběd dost loudaly, každá jsme byla ponořená do svých myšlenek, které nám nedaly chvíli klidu. Na obědě jsme přežvykovaly celkem ucházející oběd, ale vsadím se, že ani jedna z nás pořádně jeho chuť necítila.
„Co je dámy? Nějaké přepadlé nebo snad zamilované?“hrcnul do Katey Max ramenem. Ta se jen otočila na svého bratra, sladce se usmála a koukala dál do prázdna. Okolo našeho stolu stála spolu s Maxem ještě trojice kluků. Samozřejmě celá Peterova banda. Její velitel se neuvěřitelně šklebil, když Max vyslovil slovo zamilované. Jedna třetina se k jeho smíchu přidala. Max se zkoumavě díval na svou sestru a Daniel se jen potutelně usmíval, jinak nic nedělal.
„Řekla bych,“otevřela jsem pusu k nádechu, když mě Katey sjela prosebným pohledem. Věděla jsem, co myslí, nechtěla prozradit. Pohled jsem jí oplatila a uklidnila ji, přeci bych ji nepráskla těm frajerům, „řekla bych, že přepadlé. Jestli jste si nevšimli, čtyři troubové právě obsadili náš stůl. Tomu se říká skoro nevítané přepadení a zaskočení v době oběda.“
„Já jsem si žádných troubů nevšiml, ty snad jo Miki?“obrátil se Peter na kamaráda vedle. „Maxi? Danieli?“všichni souhlasně zakroutili hlavou, přemáhaje smích.
„Je vidět, že máš smysl pro humor Marge.“podotknul Miki.
„Marge?“nechápala jsem.
„No jistě, slyšela jsi někdy o železné lady Margaret Tatcherové?“zeptal se Max. V tom mi to celé došlo. Takže oni si vymysleli mou přezdívku podle bývalé ministryně Spojeného království. Železná lady. To snad není pravda. Musela jsem se pobaveně ušklíbnout. Opravdu mě dostali.
„Teda pánové, můžu říct, že jste mě překvapili. Tohle bych vůbec nečekala. Taková pocta být přirovnána k skoro nejvýznamnější ženě druhé poloviny dvacátého století.“svou reakcí jsem ovšem zaskočila i je. Mile jsem se na ně usmála, tím jsem je odzbrojila ještě víc.
„Sice nejvýznamnější, ale o té ženě by se dalo polemizovat. Měla sice prvky ženskosti, ale jinak by se dala přirovnat k chlapovi.“trumfnul mě Pete. No dobře, jestli takhle to přirovnání mysleli, už se to tak idylické nezdá.
„Aha. No to už je ovšem věc názoru pánové, o tom by se dalo spekulovat. Mohli bychom udělat ve škole anketu, co říkáte? Je nebo není Margaret Tatcherová jako chlap?“napadla mě tahle hovadina. Leč na druhou stranu jsem pořád na jejich slovní útoky reagovala.
„No jo, jenomže v tom by byl problém. Lidi by nevěděli, koho máme na mysli, jestli ji anebo tebe.“prohodil Peter s vítězoslavným úsměvem. Hm, jak se zdá. Tuhle slovní přestřelku vyhrál a pěkně si to vychutnával.
„To by stačilo, vypadněte a nechte nás v klidu najíst.“vložila se do toho Kate. Úplně jsem zapomněla, že se mnou seděla u jednoho stolu. Pro ni to muselo být ještě horší, protože v partičce, která si nás (mě) dobírala, byl i její bratr.
„Pojďte pánové, mám hlad a to jídlo vypadá docela dobře. Ještě by to vystydlo.“přiklonil se ke Kate Daniel, který po celou dobu zůstal zticha. Vsadím se ale, že kdybych tady neseděla já (nebo kdyby se se mnou nebavil v parku a nebyl u mě doma, když jsem byla nemocná), nebyl by tak tolerantní a do slovní přestřelky by se také připojil.
Tak jsme s Kate zase osaměly. Kluci si šli sednout o tři stoly dál, až odtamtud se nesl jejich halasný smích.
„Docela tě obdivuji, že se s nimi ještě po tom všem dokážeš normálně bavit. Já bych je poslala rovnou někam a byl by pokoj, teda na chvíli samozřejmě. Neměla bych trpělivost nechat se takhle dlouho opékat na rožni jejich poznámek.“podotkla Kate.
„Možná, že ty ne. Ale já ano. A rozhodně jim do toho ohně liji trochu té studené vody. Mě se jim jen tak ohřát nepodaří. Už jsi dojedla? Půjdeme se projít do parku, stejně chodit domů nemá na těch pár minut smysl.“
„Tak fajn, ještě ti ale musím něco říct,“povídala Kate, když odevzdávala tác k okénku, „během oběda mě něco napadlo. Mám strejdu, který vlastní restauraci, a myslím si, že by možná nějakou tu servírku přijal. Párkrát jsem mu tam už pomáhala, zvládla bys to.“říkala mi jen tak nevinně Katey.
Já jsem ovšem tolik lhostejně nereagovala. Přede všemi v jídelně (což jsem si samozřejmě neuvědomovala) jsem zavýskla a objala ji. Obě jsme se naráz rozesmály a bylo nám úplně jedno, že na nás všichni civí jako na blázny. Odcházely jsme se smíchem na tvářích z jídelny ven.
„Ještě se moc neraduj, to jsem řekla já, ale jak na to bude reagovat strejda, to opravdu netuším. Pokusím se s ním spojit.“přislíbila mi Katey a já měla hned lepší náladu. Alespoň příslib něčeho se snášel ve vzduchu, Třeba by ten zamračený den nemusel být tak špatný. Co říkáte?