Srážka aneb štěstí na ulici III.

„Tak co máme dneska v plánu?“ zeptám se Adama, zatímco pomaloučku kráčíme směrem do města.
„Takže, nejprve se půjdeme někam najíst a potom si zajdeme do kina. Co ty na to?“
„To zní skvěle, už mám strašný hlad, tak si pospěš.“
Dorazíme do nádherné útulné restaurace a sedneme si k rohovému stolu za velikou palmou, abychom byli odděleni od ostatních. Přijde číšník, abychom si objednali něco k pití.
„Já si dám 2dcl bílého vína.“ Poručím si.
„A já pivo.“ Objedná si Adam a číšník mizí z dohledu.
Tu krásnou bílou růži, kterou si nechám tak dlouho, jak jen to bude možné, si položím na stůl, tak aby ani jednomu z nás nezavazela a kouknu na Adama. Ale ten se dívá na mě, takže ho vlastně přistihnu při činu. „Už jsem ti dneska říkal, že ti to sluší?“ zeptá se najednou a mě to uvede do dost velkých rozpaků. Určitě jsem červená jako rajče, ale vlastně nevím proč. Nejsem snad už dost stará na to, abych červenala pokaždé, když mi někdo zalichotí?
„Ano, říkal si mi to už dneska, ale stejně děkuju.“zamumlám a ani nevím jestli mi rozuměl.
„Ostatně, tobě taky.“opětuju mu lichotku a podívám se na něho. Jak jen to dělá, že se mu nenažene červeň do tváří? Ale to vlastně není nic tak zvláštního, musí být na takové slova zvyklý.
„Děkuju.“ Usměje se na mě a já jdu málem do kolen, jak je ten jeho úsměv nádherný. Ještě, že sedím na židli, jinak by se mi opravdu podlomila kolena. Raději se začtu do jídelního lístku, jen abych se nemusela dívat na Adama.
S našeho rozjímání mě vysvobodí číšník, který nám přinese objednané pití. Pak se nás zeptá, co bychom chtěli k jídlu. Každý si objednáme podle své chuti a číšník zase odchází.
Nevím, co mám dělat z rukama, nevím kam se mám koukat, prostě nevím nic. Oba mlčíme, takže ve vzduchu je dosti napjatá atmosféra. Ani jeden neví, jak začít s rozhovorem, tak raději zůstáváme oba zticha.
„Kdy se zase…….“
„Co budeš dělat…..“ řekneme oba najednou. Ten smích co přijde nás uvolní, už nejsme rozpačití ani nekoukáme jinam než ne sebe.
„Mluv první.“ Vyzve mě a já se ráda zapojím do našeho začínajícího rozhovoru.
„Chtěla jsem se zeptat, co budeš dělat o prázdninách.“ Načnu téma a úderem této otázky už není žádné trapné ticho ani nesmělé pohledy. Jedinou pauzou mezi povídáním je večeře, do které se pustíme, jako kdybychom čtrnáctí dní nejedli. Poté co dojíme skvělé jídlo, Adam zaplatí útratu a my vyrážíme do kina. Taktak se zvednu ze židle, protože mám přeplněný žaludek a připadám si o deset kilo těžší.
Do začátku filmu máme ještě spoustu času, takže to vezmeme oklikou. Tak máme více času na naše povídání. Najednou se necítím tak stísněně jako na začátku, najednou nemám zábrany říct Adamovi všechno a vylíčit mu to tak živě, že se smějeme oba z plných plic.
„Nějak se mi ani nechce přerušit to naše povídání,“ přizná se Adam před kinem.
„Ani mě ne, tak co kdybychom se na kino protentokrát vykašlali a šli se ještě projít?“ navrhnu a Adam nadšeně přikyvuje.
Jdeme vedle sebe, občas se o sebe otřeme, ale jinak mezi námi není žádný kontakt, kromě toho slovního. Cítím se tak strašně uvolněně, už se před Adamem prostě nestydím. Najednou jsem prostě svá. Chtěla bych se o něm dozvědět více věcí. Poté co prohodíme pár slov nevědomky dostaneme na Peřiňák, což je kopec nad našim městem, kde je na něho nádherný výhled. Peřiňák se mu říká proto, že když v zimě nasněží spousty sněhu, tak vypadá jako velká naducaná peřina.
Sedneme se na lavičku a každý promýšlí vlastní myšlenky.
„Mám nápad.“ vyhrknu . „Co kdybychom si zahráli na výslech? Já ti budu pokládat jednoduché otázky, abych se taky o tobě něco dozvěděla a ty mi budeš na ně rychle odpovídat. Co ty na to?“
„To není špatný nápad, ale jen pod jednou podmínkou. Že pak můžu vyslýchat i já tebe.“
„Žádný problém.“přikyvuju a promýšlím otázky.
Nejprve začnu nějakými lehčími.
„Takže. Nejoblíbenější jídlo?“
„Svíčková“
„Nejoblíbenější pití?“
„Vodka s džusem.“
„Nejoblíbenější herečka?“
„Angelina Jolie.“
„A skupina?“
„Metallica.“
„Tak to jo, tu mám taky ráda. Na co bych se tě ještě……….“
„Co mi momentálně plete hlavu?“ skočí mi do řeči a já se na něho nechápavě podívám. Adamův pohled, ale směřuje na mě. Jeho zkoumavý pohled mě znervózňuje, proniká až pod kůži.
„Víš, co to je?“ zašeptá. Jeho rty se ke mně přibližují až cítím jeho dech na mé tváří.
„Ty a tvé rty.“ Řekne a vpije se do mých rtů. Nejprve jen tak lehce, jako by čekal jak na to zareaguju, ale když vycítí, že se nevzpírám, pevně obemkne svými rty ty moje. Je to hezké, krásné prostě úžasné. Náš první polibek(a doufám, že nebude poslední) vychutnávám do poslední chvíle.
Najednou se Adam ode mě odtrhne div nespadnu z lavičky a těžce oddychuje. Podívá se na mě a jediné co řekne je: „Teď se budu ptát já.“
A jediné co v tom momentě vím naprosto jistě je, že se mi dnes v noci nepodaří usnout…………………..