Cesta ke Štěstí

Měl to být normální den, jako každý jiný. Jeden z těch dnů kdy ráno musím do školy. Měl to být den, který nebude ničím výjimečný, ale nebyl…
Chtěla bych vám vyprávět skutečný příběh o jedné holce, kterou dobře znám. Předem však musím říct ,že příběh je založen na skutečných událostech, ale některé věci jsou smyšlené. Chtěla bych vám vyprávět o lásce, štěstí, i smutku. Tak tedy…
Bylo jí toho dne 13let. Jako každé všední ráno vstávala do školy. Měl to být obyčejný den, ale osud to chtěl jinak. Šla po kamenné cestě kolem řeky domů. Už jí skončila škola. Šáhla do kapsy a vytáhla klíče od domu. Odemkla branku a pohladila psa. Ticho… vstoupila do toho známého opuštěného bytu. Byla doma. Zahodila tašku ke stolu, převlékla se a spustila počítač. „Zadejte heslo.“ V prázdném bytě šlo slyšet jen ťukání klávesnice. Přihlásila se a připojila na internet. Nedávno jí starší sestra ukázala online hru Czechro. Už tam nebyla dlouho, ale něco ji tenkrát přinutilo se přihlásit. Byla to jedna z těch mnohých her kde máte typicky japonskou postavičku, běháte po různých oblastech a snažíte se být co nejlepší. Přestalo jí to bavit a chtěla to vypnout… když v tom ji kdosi napsal Calis: „Ahoj.“ chvíli přemýšlela jestli ho náhodou nezná už z dřívějška, ale ta přezdívka jí nic neříkala. Calis: „Jak se máš?“ ale přitom to vypadalo že by ho znát měla. Hrála pod přezdívkou Sanndra. Zatím co přemýšlela zda-li ho nezná už jí stihl napsat další větu. Calis: „Aha, no ty tu asi nejsi…“ Sanndra: „Ale to víš že tu jsem :)“ Sanndra: „Akorát…ehm…mi se známe?“ Calis: „Mno nwm, možná si tě s někým pletu ;-)“ Byl docela milí a vtipný a tak se s ním zapovídala tak, že ztratila pojem o čase. „Pip pip“ hodinky oznámily 18:00. Sanndra: „Hele promiň už musím:(“ Calis: „Mno nevadí se když tak uvidíme zítra“ Sanndra: „Ok zatím, čus“ vypla počítač a šla se učit. V hlavě měla ale pořád ta jeho slova, jak krásně dovedl psát. Nemohla se dočkat dalšího dne. Zase se s ním potká, zas si s ním bude moct povídat… Máma volá na večeři… na večeři se vždy schází hned vedle pokoje v obýváku aby se společně najedli. Zapečený chleba se sýrem, ten přímo milovala. Snědla jej a šla se vysprchovat a pak se ještě chvíli učila. Teda spíš chtěla učit, jenže nemohla. V hlavě měla pořád jen jeho. Zítra, ať už je zítra… „Stejně se nic nenaučím.“ řekla si a šla si lehnout. Shodila ze sebe župan, oblékla si pyžamo a usnula. Na další den v pátek ráno se oblékla a šla do školy. Hodiny se schválně táhly, minuta jak hodina. Už aby škola skončila. Poslední šestá hodina byla jak týden. „Crr“ zvonek většinou ten nepříjemný zvuk teď zněl jako pohlazení. Ten zvuk co oznamoval konec hodiny. Popadla aktovku a seběhla do šatny. Klepání podrážek a šustění bundy. Skoro běžela. Vytáhla klíče, otevřela branku a hodila psovi míček. Opět vstoupila do tichého bytu. Byla doma zase jako první. Než se převlékla tak počítač najel. Usedla na židli a připojila se do hry. Byl tam. Pár sekund od připojení a Calis: „Ahoj, už tu na tebe čekám;-)“ Sanndra: „Lháři :), vždyť ani nevíš kolik mám hodin.“ Calis: „Tak to nevadí já zase půjdu…“ Sanndra: „…NE!“ Zase byla s ním. Zase četla ty krásné věty, které připomínají básně. Zase se cítila jak v ráji.
O MĚSÍC POZDĚJI: Sanndra: „Ahoj, Milášku“ Calis: „ ...mno ahoj“ Sanndra: „Nějak smutný ne?“ Calis: „mno vlastně ano“ Calis: „Měl bych ti něco říct“ Sanndra: „Mno tak povídej…“ Calis: „Víš, ještě než jsem tě potkal, ještě než jsem tě začal mít rád, víš před tím jsem potkal taky supr holku a náhodou jí bylo tolik co mě…“ Sanndra: „No… a proč mi to říkáš?“ Calis: „Víš musel jsem se rozhodnout a protože ji znám dýl,… a přeci jenom mezi námi je takový věkoví rozdíl, tak já se rozhodl pro ni, tak promiň…“ S těmito slovy se odpojil. To byla rána zhroutil se jí celý svět, jako domeček z karet. Asi si představovala nevím co, asi byla moc naivní.
Dalších pár týdnů spolu nemluvili téměř vůbec. Každé ráno vstávala do školy a vracela se pomalým krokem. Už neměla proč spěchat. Jenže když člověk jednou něco krásného pozná už to chce mít pořád. Když poznala ten pocit že jí někdo rád vidí, nechtěla se ho vzdát. A tak jednoho dne poznala dalšího kluka. A jako naschvál zase v té hře… Sanndra: „Ahoj“ Lakum: „Ahoj“ Toto nevinné slovo je většinou základem všech vztahů. Takhle to začíná ale také končí. S tímhle klukem hrála jen pár týdnů a potom to on skončil. Ani neměla jeho telefoní číslo. Zase byla sama. Zase ztratila někoho kdo by jí něco krásného napsal, či řekl. Potřebovala to někomu říct. Na Calise už se nezlobila, vlastně se na něj nikdy nezlobila. Neměla důvod, jen udělal správnou věc. Napsala mu. Zase si povídali do hluboké noci. Stali se z nich nerozluční přátelé. Dalších pár měsíců ještě poznala dva prýma kluky. Jeden byl jako naschvál spolužák „Lakuma“ a druhý byl… byl skvělí hodný a měl ji rád. Ale ani s jedním to nevydrželo. [Mimochodem sou přáteli do dnes.. ;-)]
Chodila domů poklusem, vždy na ní někdo čekal. Vždy když poslední hodinu zvonilo nebyl to nepříjemný zvuk, ale pohlazení… Když však po dlouhé době zase mluvila s Calisem přišel jí až moc smutný. Sanndra: „Copak?“ Sanndra: „Stalo se něco?“ Sanndra: „Halooo, mluv se mnou!“ Calis: „No sem smutný no.“ Calis: „Jsem strašně smutný, ale nechcu tě tím zatěžovat…“ Sanndra: „Ale no tak řekni mi to, uleví se ti.“ Calis: „…(ticho)“ Calis: „ Mno tak víš jak sem ti říkal o té holce kvůli které sem náš vztah utnul.“ Sanndra: „No?“ Calis: „Tak ona mi strašně ublížila a rozešli jsme se.“ Vyprávěl jí o tom jak za ní každý víkend jezdil a jak byl šťastný. Jenže pak ho vyměnila za kamarádky, neměla čas, prostě pokaždé nějaká výmluva…
Věřila na druhou šanci. Sanndra se do Calise opět zamilovala a on do ní také….
Tak dlouhá a trnitá cesta vede ke štěstí. Začali se sházet a opravdu se milovali…
Teď je mi 20 let a vyprávím vám tenhle příběh. O holce, která přes internet našla štěstí. O holce, která věřila na druhou šanci a taky jí dostala. Pokud jste to dočetli až sem, myslím že jste možná pochopili, že ta holka, o které vyprávím sem vlastně já sama… Je mi 20 let a žiji s „Calisem“ a pořád ho strašně miluji.
Našla jsem svou Cestu ke Štěstí.