Zoe II

Zoe byla unavená, ale ne tolik, aby nesplnila slib, který dala otci.
Sešla dolů, do kuchyně, kde na ni už čekal u stolu otec. Naobědvali se spolu a v tichosti – oba byli zvědaví na uchazeče na místo stájníka.
Po obědě si Zoe řekla, že před možná budoucím zaměstnancem musí vypadat, jak se sluší a patří. Šla tedy do svého pokoje a postavila se před zrcadlo /no, není to nejhorší/ pomyslela si. Šaty si nechala, ale s vlasama nebyla vůbec spokojená. Její neposedné zrzavé vlasy jí trčely do všech stran – jakoby si žily vlastním životem. Zoe narychlo vymýšlela, co by s nimi měla udělat. Nakonec se rozhodla uplést si cop. Opět se prohlédla v zrcadle a musela uznat, že jí to sluší. Seběhla po schodech dolů. Před dveřmi ven se zastavila a otevřela je. Pak, jak se slušelo na její postavení vyšla pomalu ze dveří do dvora. Její otec už tam byl.
„Přišla jsem včas?“ zeptala se zdvořile.
„Ano, přišla, ale náš zájemce zatím nikde“ a posmutněl.
„Neboj tati, on přijde. A když ne, tak se o koně budu klidně starat sama.“
„Neříkej dvakrát, vím, že bys toho byla schopná – ty jsi totiž všehoschopná“ a usmál se. Zoe to nevydržela a smála se také.
To už ale přišel zájemce o místo stájníka.
Zoe se mezitím mazlila s Darkem, kterého si sem přivedla, aby se nenudila.
„Jmenuju se Mark a přišel jsem se ucházet o místo stájníka“ představil se Mark. Tadeo si ho zvědavě prohlížel. „A kolik vám tedy je?“ zeptal se ho Tadeo.
„20.“
„20? Tak málo? A co jsi dělal před tím než jsi přišel o práci žádat zde?“ zpovídal ho dál Tadeo.
„Zdá se vám, že 20 není vhodný věk?“
„Ne, to ne, ale náš bývalý stájník sem nastoupil ve 30.“
„Aha. Abych vám odpověděl na vaši minulou otázku. Pracoval sem u paní Mongomeriové“
Tadeo se zarazil „u paní Mongomeriové? Nevíš, jak se jmenovala křestním jménem? A proč jsi odtamtud odešel?“
„Myslím, že se jmenovala Ellen.“
„Ellen?“ zeptal se Tadeo.
„Ano. A odešel sem proto, abych si rozšířil obzory.“
„Dobře, dobře“ pokýval Tadeo hlavou.
„Co myslíš Zoe, přijmeme ho?“ obrátil se na dceru.
Zoe je, ale vůbec neposlouchala a ani se na Marka nepodívala. „Prosím? Neposlouchala jsem vás“ nasadila Zoe milý tón a zvedla hlavu od Darka. Podívala se na Marka a zůstala jako přikovaná. Byl to ten samý, co ji v noci pozoroval u jezera.
Mark, když ji viděl znejistěl. Byla to ta dívka co na něj v noci vyřvávala. A ne neprávem, uvědomil si, že asi nebylo moc vhodné na ni tak zírat. Navíc to teď bude jeho paní.
Zoe se vzpamatovala jako první a nasadila svůj typicky milý úsměv. „Velice mě teší, ehm…Jak se vlastně jmenujete?“
„M-m-ark“ vykoktal.
„Moc mě těší, Marku. Já se jmenuji Zoe, ale to jste už slyšel od mého otce“ řekla s úsměvem, ale dost škrobeně.
„Tak co? Vezmeme ho, zlato?“ položil Tadeo Zoe otázku.
„Já bych to s ním zkusila“ odpověděla Zoe a v očích se jí nebezpečně zablýsklo /jen počkej, zaplatíš za to, jak si mě v noci špehoval/ pomyslela si.
Mark si všiml jejího výrazu a trochu se lekl, ale nedal to na sobě zdát.
„Tak dobře. Pokud budeš chtít, můžeš nastoupit ihned“
„To bych moc rád, pane.“
„Kláro!!!!“ zavolal Tadeo na jejich služebnou. Klára přiběhla téměř okamžitě. „Přejete si, pane?“
„Ano, ukaž našemu novému stájníkovi jeho pokoj.“ Řekl Kláře. „Doufám, že ti nebude vadit pokoj po bývalém stájníkovi – můžeš si ho zařídit po svém.“
„Děkuji, pane.“
„Zoe, běž do kuchyně a přines Markovi oběd.“ Přikázal jemně Tadeo své dceři. Zoe bez reptání šla.
Zoe moc dobře věděla, kde měl bývalý stájník pokoj. Přišla tam s podnosem v ruce a zaklepala. Nikdo neotvíral, proto dveře otevřela a vešla dovnitř – nikdo tam nebyl. Vůbec jí to nevadilo. Položila jídlo na stolek a odešla do knihovny, protože tam měla rozečtenou knihu.
Do knihovny se, ale nedostala. Na dvoře bylo pozdvižení – přijela Zoina matka, které se nikdy nic nelíbí (pokud se nejedná o vlastní věci).
„Zoe, zlatíčko moje“ vykřikla (naoko mateřsky) Ellen a přišla k Zoe a objala ji, ale spíš nuceně.
„Ahoj, mami“ řekla, nepříliš radostně Zoe.
„Rozhodla jsem se, že pojedeš ke mně a budeš žít se mnou a mým mužem.“
„To nejde, mami. Já nikam nejdu!! Jsem tu spokojená!!“
„To říkáš teď, když nevíš, jaký přepych bys měla u mne.“
„Ale mně nezáleží na přepychu!!!! A mám tu přátele!!!“ křičela už skoro zoufale Zoe.
„Přátele si můžeš najít nové. Ostatně, když se dozví, čí jsi dcera, bude se s tebou chtít spřátelit mnoho lidí – zvlášť těch bohatých. A měla bys sis začít hledat muže, s kterým bys strávila zbytek svého života.“ Pronesla s klidem Ellen „Nebo jeho.“ Dodala s úsměvem.
Zoe na ni jen nevěřícně koukala.
„No nic, už musím jít – mám ve městě ještě nějaké vyřizování. Odpověď mi pak pošli“ a chtěla se loučit.
„Já už jsem se rozhodla, mami, nikam nejdu, zůstanu tady.“
„To se ještě uvidí, zlato“ a škaredě se usmála.
„Zatím se tu měj“ rozloučila se Ellen.
„Ty taky“ odpověděla zdvořile Zoe a odešla.
Byla z tohoto rozhovoru dost rozhozená. Její matka se chovala nezvykle klidně. Jindy by vyváděla, ale dnes byla naprosto klidná – jakoby věděla, jak to dopadne a z toho měla Zoe strach.