Srážka aneb štěstí na ulici V.

„Cože jsi???“ zakřičí na mě Adam rozvztekaně až leknutím poskočím.
„Jsem těhotná! Nebo to chceš říct ještě jednou?“
Koukám na Adama, jak naštvaně přechází po pokoji, jako lev v kleci a jde mi mráz po zádech. Vypadá opravdu naštvaně, ne překvapeně nebo radostně. Prostě naštvaně, což mě ani moc nepřekvapí, ale hodně mrzí. Pomyslel taky na mě? Jak se cítím? Jaké mám obavy, ať už o sebe, nebo o nás??? Ani si nedokáže představit, jaký to pro mě byl šok, když mi doktorka řekla, že čekám dítě. Krásné malé stvoření, které přijde na svět, ať už to Adam schválí nebo ne. Ohledně potratu už jsem se rozhodla-žádný nebude…..
Nikdy bych nedokázala dítěti ublížit. Nikdo mě nebude přesvědčovat o tom, že to ještě ani žádné dítě není.
„Co budeš dělat?“ zeptá se mě Adam a já se na něho jen nechápavě podívám.
„Snad co budeme dělat ne? Adame, já už jsem stejně rozhodnutá.“ Řeknu laskavě a pokračuju.
„Když pomyslím na potrat, je mi z toho špatně. Nechám si to.“ Rozhodnu.
Udiveně se na mě podívá a tvář mu začne červenat. Oči se mu začnou lesknout a dlaně zatne v pěst, jako kdyby mě chtěl uhodit. Najednou ke mně přiskočí, vytáhne mě na nohy a začne se mnou třást.
„Nenecháš si to, slyšíš? Nenecháš.“ Začne na mě křičet takovou silou, až mi zalehnou ušní bubínky. Křičí a stále křičí, drží mě za ramena a třese se mnou takovou silou, že se mi podlamují kolena.
Takového člověka jsem milovala? Ano, milovala a strašně moc, ale najednou k němu necítím nic. Jak prudce mě chytil, ještě prudčeji mě od sebe odstrčí až skončím na zemi, ohromená, že mi tohle dokáže udělat.
Klekne si ke mně a chytne mě za vlasy a zatahá tak silně, že musím zaklonit hlavu a podívat se mu do očí. To, co v nich najdu mi nažene tolik strachu jako nikdy nic. Tolik zloby, zuřivosti, vzteku………
Skloní se ke mně tak blízko, že cítím jeho dech na mém uchu.
„Jestli si toho spratka necháš, budeš toho litovat.“vyřkne to nejhorší, co jsem od něho slyšela. Do očí mi vyhrknou slzy bolesti. Bolest, která mi rve srdce na malé kousky. Bolest, kterou způsobil člověk, který mi ještě včera říkal, že mě miluje a dneska mi ubližuje.
„Adame, prosím. To bolí.“ Zanaříkám, ale on ještě víc zatahá za vlasy.
„Já vím, že to bolí, ale to přesně chci víš? Chci, aby tě to bolelo, ale pamatuj si, že jestli si to necháš, bude tě to bolet ještě víc rozumíš?“ vytrhne ruku z mých vlasů a jde pryč.

Nevím jak dlouho ležím na zemi. Zírám do prázdna a když si vzpomenu, co všechno mi Adam řekl, vyhrknou mi z očí další slzy.
Adam………ten milý kluk se kterým jsem prožila tolik krásného. Letní procházky, noční koupání při úplňku, naše milování………..
Vstanu a zamířím do koupelny, abych se osprchovala. Doufám, že na něho zapomenu aspoň na tu chvíli, co na mě bude padat tisíce horkých kapiček. Miluju ten pocit, když se mi tělem rozlévá horko, které jde až do konečků prstů.
Ale tenhle pocit netrvá věčně. Musím vymyslet jak dál. Přece se nenechám zastrašit od Adama, že mi něco udělá. Ale přece nemůžu zůstat tady, Adam dostojí slova, tím jsem si jistá. A proto musím pryč, nedopustím, aby se dítěti něco stalo. Jen co vylezu se sprchy začnu balit věci. Po chvíli můj pokoj vypadá jako po výbuchu, všude se povaluje oblečení co nemůžu nacpat do kufru. Dívám se na to a v očích mě začnou pálet slzy. Potřebuju ze sebe dostat tu bolest, lítost, že jsem ztratila Adama, že musím opustit mámu…….
V takovém stavu mě najde mamka. Zastaví se ve dveřích a vyjeveně kouká na můj pokoj až se zastaví u mě.
„Alice, copak se ti stalo?“ ustaraně ke mně přiběhne a přisedne si ke mně na zem.
„Mami, já musím pryč. Pryč odtud.“začnu vzlykat a s vděčností přijmu mamčino rameno.
„Ale proč? Řekni mi co se ti stalo a spolu to vyřešíme.“
„Jsem těhotná a Adam mi vyhrožuje. Nechce to dítě, ale já už jsem se rozhodla, že na potrat prostě nepůjdu.“
„Těhotná? Ach, Alice. To bude v pořádku, uvidíš.“ Chlácholí mě.
„Ale ty to nechápeš. Vyhrožuje mi, že toho budu litovat, jestli si to dítě nechám. Ubližoval mi už dneska a ublíží mi ještě víc, jestli se dozví, že nejdu na potrat. Mami, půjdu k tátovi, už mi to jednou nabízel, pamatuješ? Je mi strašně líto, že tě musím opustit, ale já to musím udělat. Začít život někde jinde.“
„Nemůžeš jenom tak vpadnout k tátovi a vybalit na něho, že čekáš dítě. Je ti devatenáct, musíš mít taky trochu zodpovědnosti. My dvě to zvládneme, uvidíš že jo.“
„Ale stejně, bych měla zmizet do té doby, něž se Adam uklidní. Já vím, že to není nejlepší nápad, ale je to řešení. Táta ze mě nebude nadšený, ale všechno mu vysvětlím.“slibuju mamce.
Takže domluveno, na čas se vytratím, aby se situace uklidnila a pak se ještě uvidí. Nevím na jak dlouho pojedu, ale určitě vím, že když se budu vracet, budu pěkně zakulacená a tím víc se na miminko budu těšit.