Vůně šeříku

Byla neděle ráno, když jsem se vydala na návštěvu ke své babičce. Právě jsem nastupovala do autobusu, když v tom se za mnou ozvalo: „Týno...“ Moje nejlepší přítelkyně ze základní školy, Martina, stála u jízdních řádů s vysokým klukem. Za okamžik jsem v něm poznala svého bývalého přítele Lukáše.
Bez rozvahy jsem z autobusu vystoupila. Martina s Lukášem se drželi kolem pasu a s úsměvem mě pozorovali. V nestřežený okamžik jsem shlédla Lukáše od hlavy k patě a usoudila jsem, že je to opravdu fešák. Hlavou mi proběhl ten nekonečně krásný měsíc, který jsme spolu prožili. Pomyslela jsem si, že je má kamarádka pěkná potvora, ale v ten okamžik jsem si nebyla jistá, zda vůbec ví, že jsme spolu chodili. Z Lukášova pohledu byla najednou znát nejistota. Nenašel odvahu se mi podívat do očí. Nedivila jsem se, cítil vinu. Lukáš mě podvedl s o mnoho let starší ženou a nebyl schopen mně to rozumně vysvětlit. Rozešla jsem se s ním.
Za pár minut mi přijel další autobus. S úsměvem jsem se rozloučila a odběhla si sednout na oblíbenou sedačku uprostřed autobusu. Na poslední chvíli zdvihl Lukáš hlavu a ublíženě se na mě podíval, když v tom se autobus rozjel. Položila jsem dlaň na okno a otočila hlavu směrem k němu. Najednou mě popadl pocit úzkosti. Jela jsem pět zastávek, ale nepodařilo se mi ten pohled, podhled, který naznačoval lítost, zklamání a nerozhodnost vymazat z hlavy.
Těsně před polednem jsem dorazila ke své babičce. „Ahoj Týnko, už tě čekám!“ ozvala se babička z kuchyně, kde chystala s láskou oběd. Jedly jsme jakousi masovou rolku, která vypadala jako podmračený smajlík, který se chystal, rozbrečet se. Usoudila jsem, že je na tom podobně jako já.
Okolo půl páté jsem se vydala opět na autobusovou zastávku pod strání. Jako obvykle jsem prošla kolem rozkvetlého šeříku a oschlé jedle, ale tentokrát jsem strnula. Na lavičce za nimi seděl s lahví Spritu Lukáš. Snažila jsem se nenápadně ztratit, ale nepodařilo se. Zamyšlený Lukáš mi zastoupil cestu. Nejistě se usmál a uchopil mě za ruku. Snažila jsem se mu vytrhnout, marně. Jeho stisk byl tak pevný. Když si všiml, že sebou cukám, smutně se na mě podíval. Neodolala jsem a šla jsem si sednout k němu na lavičku, těsně vedle lahve Spritu. Vůně šeříku byla tak silná, že mě nakonec donutila přiznat si, že ho i přes půl roční pauzu miluji. Za okamžik se odhodlal a začal mi vysvětlovat, co se tenkrát stalo. Samozřejmě mi nebylo jasné, proč mi to říká. Přece mě to nezajímalo, nežádala jsem žádné vysvětlování, tedy alespoň nyní, vysvětlovat měl už před půl rokem. „Pochop mě!“ vykřikl náhle. V tom jsem od něj uskočila a začala jsem křičet. Dlouho nedokázal pochopit, co to vlastně dělám. Nezbylo mi nic jiného, než mu naznačit, že mě to nezajímá. Stále nechápal. „Martina!!!“ vypadlo ze mě. Povzdechl si a otočil hlavu. Dala jsem se na útěk. Snažil se mě dohonit, ale já jsem na poslední chvíli vklouzla do autobusu. Přes spoustu lidí jsem se protlačila k oknu a všimla jsem si, jak v rozčílení praštil lahví o zem.
Celou cestu domů jsem utíkala. Domovní dveře jsem rozrazila jako raketa a v pokoji jsem se zhroutila na postel. Nic mi nedávalo smysl. Proč tak najednou Lukáš prosí o odpuštění? Ptala jsem se sama sebe. Nemohla jsem jíst ani pít. Nakonec jsem v noci dostala vysokou horečku a byla jsem odvezena společně s maminkou sanitkou do nemocnice.
Byl to zánět slepého střeva, a tak jsem putovala na operační sál. Ráno mi maminka přinesla pár nezbytných věcí a odešla opět do práce. Minuty a hodiny utíkaly tak pomalu. Napsala jsem téměř padesát sms a vypila jsem téměř dva litry vody. Kolem půl třetí kdo si zaklepal na dveře. Do pokoje vstoupil Lukáš s květinou v pravé ruce. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Já, ani nikdo jiný mu nepsal, že jsem ležela v nemocnici. Když se posadil naproti mé posteli, napadlo mě, že musím vypadat, jako přejetá traktorem, a tak jsem se začala nenápadně upravovat. Upřeně se na mě zadíval a uchopil mě něžně za ruku. Nedokázala jsem mu vyčítat, co tu dělá, jelikož jsem byla moc slabá, vlastně jsem to ani neměla v plánu. Viděla jsem ho moc ráda. Za okamžik sáhl do své kapsy pro mobilní telefon a ukázal mi svítivý displej s textem. Stálo tam, že si Martina našla lepšího, což znamenalo, že je Lukáš opět volný. V ten okamžik se mi rozzářily oči. Bylo mi jedno, co se tenkrát stalo, věděla jsem, že jsem měla možnost vrátit se ke klukovi, kterého stále miluji. Lukáš opět uchopil mobilní telefon a začal klikat na tlačítka. Po chvilce mi ho opět postavil před oči. Na displeji stálo: Miluji tě. Hlavou mi proletěla myšlenka, která se mě ptala, co to tedy bylo s Martinou. Jenže touha byla silnější, než rozum, a tak jsem Lukáše opatrně objala.
Za pár dní mě konečně pustili z nemocnice. Měla jsem se sice cítit dobře, ale bylo mi hůř, než před tím. Lukáš se mi od toho dne neozval, a tak jsem měla obavy, zda se například nevsadil s klukama, ale nemohla jsem nic dělat.
Byla neděle ráno, když jsem se vydala jako obvykle na návštěvu ke své babičce. Právě jsem nastupovala do autobusu, když v tom se za mnou ozvalo: „Týno...“ Tentokrát to nebyla Martina, ale Lukáš a otevřenou náručí, připravenou obejmout mě. A tak jsem opět z prvního autobusu vyskočila a to přímo do jeho náruče.
S Lukášem jsme spolu začali opět chodit. Na žádné schůzce nechybí, ani láhev Spritu, ani vůně šeříku.