Osud – část sedmá(Večírek)

„Počkej, pomůžu ti“ nabídl se Adam když viděl jak to Lucka sama táhne. „Děkuji.“ Lucka Adamovi podržela dveře a potom šla za ním nahoru do teď už svého pokoje. Položila velkého medvěda vedle postele a dvě krabice na ni. Ale musíš si pro něj dojít.. Nechtěla brečet, ne nemohla! Hluboká rána která nikdy nepřebolí. Jakmile Adam odešel začala vyskládávat věci s krabic a různě je uklízela do skříní. Čírek na přivítanou. si to neuvědomovala ale opět jí tekla slza po tváři. Rychle ji setřela, jako by chtěla zahnat i ty ostatní.
Katka se vrátila z práce kolem oběda. Byla učitelkou na základní škole. „Ahoj zlatíčko“, křičel na ní Adam který nosil oběd na stůl. „Ahoj“. Katka svolala celo rodinu ke stolu.
„Bylo to vynikající!“ „Děkuji, usmál se Adam“ Katka se najednou nadechla, jako by to mělo být naposled. „Na něco jsem zapomněla, Lucko, rozhodli jsme se spolu s Adamem že ti uspořádáme večírek na přivítanou. Co večírek? A jen proto že, že sem tady? Asi vážně neměli provláni s penězi, pomyslela si. „Lukáši, můžeš si pozvat nějaké kamarády ať je to veselejší.“ No nazdar, Lukáš a jeho určitě perfektní kamarádi… právě se přestala na ten večírek těšit. „A kdy to bude?“ zeptala se Lucie. „Právě to je to, ono už to bude zítra“ Odpověděla jí Katka. Zítra?!? Heh však proč ne, zítra je sice ten závěrečný večírek ke konci školního roku ale, to jim nechtěla říkat. Stejně tam nechtěla jí, neměla to přeci dovolené… Opět slza… Snad si toho nikdo nevšiml. Zvedla hlavu a, její oči se setkali s Lukášovýma, celou dobu si díval na ní, jak přemýšlí, jak brečí… „Je mi jí líto“, říkal si pro sebe Lukáš když uklízel talíře ze stolu. Muselo to být těžké. Lucka se Lukášovi nemohla ni podívat do očí, hned si vybavila to ráno v košili s medvídky a rozlitým jogurtem… hrozné! „Půjdu si číst, řekla Lucie aby nemusela znova odolávat lítostivým pohledům Lukáše, a aby mohla být chvíli sama. Vyběhla po schodech a zavřela se do pokoje.
A tak nám Lucinka řekla první slůvko, BUM. Prostě se jednoho dne usmála shodila hrneček a řekla jej… Lucka listovala v deníku co kdysi psala její máma. Otočila na další stránku a zase se začetla. Tak a tady máme naši Lucku když jí byli dva, v albu byla vložená fotka na které měla Lucka červenou čepičku a modré tričko. Vzpomínky… Zavřela knihu. Nesmím jen vzpomínat, musím žít. Takhle to dlouho nepůjde, přeci už jen nebude sedět a brečet, litovat se za to co se stalo! Zítra na tom večírku se pořádně odváže…
„No tak vstávejte, už je ráno, už je den, tak všichni spáči z postele ven!“ Adam své každodenní buzení měl rád. S radostí vykřikoval přes celí dům ať všichni stávají. Ještě vyběhl nahoru a vzal Marečka. „Co to je?“ zeptala se lucka, „Marka nosíš a mě ne?“ Adam se zasmál a řekl: „Chtěla bys abych tě snesl dolů, nebo to zvládneš sama?“ nahodil usměv a pokračoval v chůzi. „Zvládnu to sama!“ křičela za ním Lucka s širokým úsměvem. „Co se to tady děje, vááá“, řekl rozespalý Lukáš když slyšel ten křik na chodbě. „Ale nic to by tvůj mozeček nepochopil.“ Šprtla si do něj Lucka. „Co si tím jako myslela!“ křikl Luky a rozběhl se za ní aby jí chytil a mohl jí alespoň na oplátku polechtat. Seběhli těsně za sebou dolů do jídelny. „Á vidím že už se směješ Lucko, to je dobře takhle ti to sluší víc.“ Řekla Katka když se loučila s Adamem který odcházel do práce. „Co vlastně Adam dělá?“ zeptala se Lucka. „Je docela úspěšný podnikatel.“ Docela, pokud si mohli koupit tento dům tak je víc než DOCELA úspěšný!. Po snídani se všichni oblékli a vydali se do školy. Teda Marek do školky společně s Katkou, která ho tam každý den vozila. Lucka si ještě skočila nahoru pro batoh a jela autobusem do školy, kde na ni už čekala Markéta. Bože, ať se večera nikdy nedočká, s Lukášem a jeho skvělými kamarády. Bohužel, den schválně běžel rychlostí Formule. „Co to už je konec hodiny?“ kruci, pomyslela si Lucka, musím domů.. na Večírek! Když dorazila domů přípravy byly v plném proudu. Co by tomu řekli asi rodiče..? NE! Dnes žádní rodiče! Dnes si to musí užít, je to přece pro ni. „Můžu nějak pomoc?“, nabídla se Lucka. „Ano, hnd odpovídá Katka, běž pomoct Lukášovi s chlebíčky.“ Že jsem se vůbec ptala… „Haló kde jsi?!“ Volala Lucka po celém bytě, ale nikdo se neozval. „Haló!“ zkusila to znovu. „chul co zas chce, tady sem!“ řekl otráveně Lukáš který jí tímto hezky zesměšnil před svými kamarády, kteří se začali smát. „Děkuju“, řekla si Lucka a odnesla chlebíčky ven na zahradu. „Lukáši, Adame, tak už pojďte ven! Ať nezačneme bez vás!“ Na to se všichni seběhli na zahradě, Adam Lukáš i jeho přátelé. Když už všichni byla nastoupeni na svých místech u stolu, Katka pozvedla skleničku a řekla: „Milá Lucinko, vím že to pro tebe v poslední době nebylo jednoduché, ale život de dál a já bych byla moc ráda kdybychom Tě na té cestě mohli doprovázet a pomáhat ti. Snad už bude tvůj osud jen krásný!“ „Na Tebe Lucie!“ řekli všichni jednohlasně a napili se. „Na mě“, zopakovala si Lucka pro sebe a vypila sklenici až na semé dno. Třeba jí to vyplaví z hlavy vzpomínky, nehezké vzpomínky na onen den. Teď už chápala proč mnozí lide upírají své naděje k alkoholu. Je to chvíle zapomění a volnosti. Večírek se pomalu linul až do hluboké noci. Na obloze už svítil měsíc a hvězdičky jako jeho opatrovníci. Lucie ležela na lavičce a sledovala noční oblohu. Tam někde nahoře se na ni dívají rodiče… „Mami, tati promiňte mi!“ zase se jí chtělo brečet. Vzala si další skleničku vína. Zapomění, volnost. „Ahoj Lucie, já jsem Mirek“ oslovil jí jeden pohledný na první pohled opilí mladík. Asi je to Lukášův kamarád. „Ahoj,“ řekla po chvíli Lucka, copak bys chtěl?“ „TEBE!“ řekl si pro sebe Mirek. „Nešla by jsi se mnou do domu?“ Co asi mohl chtít? Nemohla nad tím přemýšlet, její napůl omámený mozek jí to prostě nedovolil… „Ano, klidně“ Vstala z lavičky a šla s Mirkem dovnitř. „Kam asi jdou?“ pomyslel si Lukáš, který je zahlídl vcházet dovnitř. Bylo mu to vlastně jedno. „Nepůjdeme do tvého pokoje“, nabídl Lucce Mirek. „Ano, pojď za mnou.“ Asi si neuvědomovala co m Mirek v plánu… „Tak tady to je mé království“ řekla Lucie a posadila se nepostel. Mirek přišel ke dveřím a zavřel je. „Jsi krásná holka Lucko.“ Až teď jí začalo docházet co se děje.. Mirek k ní došel a začal si vyslíkat tričko. „Ne co to dělám, co to DĚLÁ!?!“Lucka nemohla uvěřit že jí to nedošlo hned. Jakmile si Mirek sundal tričko Lucka spatřila vpichy po jehlách které měl Mirek na paži. Proboha to snad ne! Mirek si začínal rozepínat rifle. Proboha! Mami, tati pomoc!... co teďka bude dělat? „Nech mě!“ „Vypadni!“ zařvala Lucka z plných sil. „Ale no tak, kočičko, pojď užijeme si to, jen mi dva!“ Opravdu mluvil z cesty, motal se a nevěděl co říká. „NE!“ znovu zakřičela Lucie. V ten okamžik jí Mirek praštil vší silou pěstí do obličeje. Lucka padla na zem. Tohle se nemělo stát. Prosím, pomozte někdo!... prosila v duch když se k ní Mirek opět přibližoval, a tentokrát už jen ve spodním prádle… Co s ní jen bude…