Zoe VIII

Jakmile dorazila „domů“ předala Kiaru jejich stájníkovi a běžela do svého pokoje. Nepřevlékla se, neučesala se, neudělala nic. Běžela rovnou k posteli, na kterou si lehla a plakala. Bezmocně, beznadějně, zdrceně, lítostivě, plakala tak, jak ještě před tím neplakala. Myslela, že dnešní den bude krásný. Že ho prožije s těmi nejbližšími, ale zjistila, že už jich mnoho nezbývá, vlastně skoro nikdo. Jen její otec, Alice, se kterou se teď hodně sblížila a rozuměla si s ní a nakonec její matka. V posledních letech netušila, že někdy bude ráda, že bude u matky, ale teď je tomu jinak – je ráda, že má kam utéct.
Ozvalo se zaklepání. „Dále“ vyzvala příchozího Zoe. Takovou návštěvu nečekala, dost ji to překvapilo. Přišel za ní Mark!
„Co tu děláš?“ začala se opatrně vyptávat. Mark neodpovídal, jen se díval na její červené a uslzené oči od pláče. Když si toho Zoe všimla, rychle si je otřela do rukávu. Nemělo to skoro žádný efekt, ale přiměla tak, aby ji Mark odpověděl.
„Mám tu nějakou práci a taky sem se vás chtěl zeptat na pár věcí“ odpověděl bez zaváhání.
„Tak se ptej, ale neciv na mě tak. Vím, že teď vypadám jako strašidlo, tak mi to prosím neztěžuj.“
„Řekla ste vašemu otci o tom, že sem vás unesl?“ ptal se s jistotou, ale i tónem, který prozrazoval jeho podřízenost.
„Neřekla, i když jsem asi měla. Myslím ale, že byste mu to měl říct sám, abyste se mohl aspoň trochu ospravedlnit.“
„Děkuju vám moc slečno“ divil se, proč to vlastně nikomu neřekla. Nechala ho, ať si to zařídí po svém.
„A ještě na něco sem se vás chtěl zeptat“ pokračoval v jeho minivýslechu „proč ste mi vlastně děkovala a pak mávala? Nevím, co si o tom mám myslet.“
„Myslete si o tom co chcete“ začala Zoe „udělala jsem to, protože jsem to tak cítila a věřte mi, že bych to udělala znovu. Za ten půl rok co jsem tady, jsem se mnoho věcí naučila a za to z části vděčím vám“ pronesla s klidem podobným Ellen.
Mark byl zmatený. Ona, která pro něj byla od prvního pohledu tak vzdálená a jiná než on, mu teď děkovala a byla mu vděčná. Jeho city a myšlenky mu vířily v hlavě neuvěřitelnou rychlostí. Když o tom přemýšlel, nezdála se mu už tak vzdálená, byla o něco blíž. Chvíli jí pozoroval.
Zoe si toho všimla a začala si chystat šaty, aby vypadala zase normálně až se vrátí její matka.
„Chcete ještě něco?“ zeptala se aniž by na něho pohlédla.
„Ne už nic. Nashledanou“ řekl a odešel.
Zoe se dál přehrabovala ve skříni, ale šaty v ní nevnímala. Z rozmýšlení ji probudila až rána do hlavy – praštila se. „Auuuu“ vykřikla. Chytla se rukou na místo, kam se bouchla. Docela jí to bolelo, ale aspoň už nemusela myslet na nic ostatního než připravováním se na oslavu a na dnešní večeři.
Když nastal čas večeře, šla Zoe do jídelny. Nikdo tu nebyl, ale jídlo tu nachystané bylo. Řekla si, že na nikoho nebude čekat a pustila se do jídla. Nevnímala jeho chuť ani vůni, prostě nic. Po večeři se vrátila do pokoje a začala si číst. Asi po pěti minutách si uvědomila, že se kouká na jednu a tu stejnou stránku. Zaklapla knihu a převlékla se do noční košilky, zalezla si do postele a usnula.
Ráno se snažila chovat normálně, ale nešlo to. Ve snídani se jen nimrala, ale nic nesnědla.
„Co se tu děje Zoe?“ zeptala se přísným hlasem Ellen.
„Nic mami, jen jsem si na něco vzpomněla“ odpověděla neurčitě.
Ellen jen zakroutila hlavou a dojedla svou porci. Pak se obrátila opět na Zoe „až se v tom jídle přestaneš nimrat přijď do mé pracovny.“ Zoe na to nic neřekla, jen kývla, jakože rozumí.
Za chvíli už pomalu šla do pracovny, kde se měla s Ellen sejít. Neklepala, rovnou vešla.
„Neučila jsem tě snad nic o klepání?“ zeptala se poněkud rozmrzele.
Zoe neodpověděla a sedla si. „o čem se mnou chceš mluvit?“
„O tvých narozeninách. Chtěla jsem ti jen oznámit, že oslava bude probíhat celý den. A také jsem pozvala mnoho mých vlivných přátel. Mezi nimi i jejich děti – zejména syny, ale dcery také – potřebuješ rozptýlení, do včerejška nejsi ve své kůži. Za hodinu máme další lekci, tak přijď včas.“
„Chodím vždycky včas“ odsekla Zoe a odešla do svého pokoje.
/Jsem zvědavá, co si na mě vymyslí dneska a taky co mě ještě čeká/ pomyslela si. V pokoji už někdo byl – Alice. „Zoe, mám průšvih a to veliký!!!“ přiběhla k Zoe a vypadala ztrápeně.
„Co se stalo?! Mluv!!!“
„Zapomněla jsem paní Ellen vyřídit, že má asi za 2 hodiny přijít důležitá návštěva a teď už ty dvě hodiny skoro uběhly a já si na to vzpomněla až teď!! Paní mě zabije!!!“ Alice to říkala s hrozným zoufalstvím v hlase.
„Neboj, všechno to bude zase dobrý. Já jdu za matkou a řeknu jí to. A ty běž a rychle udělejte, s ostatními v kuchyni, něco k jídlu – rychlého, ale ať to vypadá luxusně a taky ať je to dobrý“ mluvila rychle a než to dořekla stála u dveří, aby mohla za matkou. Do matčiny pracovny téměř vběhla.
„Mami, mají k nám přijet hosti. Během asi půlhodiny“ vychrlila ze sebe jedním dechem.
„Klid, to nějak zvládneme. Převlékneš se, učešeš a nalíčíš. Já to udělám také. Pak jdi a řekni dole v kuchyni ať něco uvaří nebo upečou, ale rychle. Nezapomeň hlavně, až tu budou, na slušné vychování. Dnešní hodina odpadá.“
„Jídlo je už zařízené“ informovala matku.
„To je vynikající. A teď se už nezdržuj a jdi se připravit“ nařídila jí.
Zoe šla. Oblékla si šaty modři letní oblohy, vlasy si vyčesala do drdolu a jemně se nalíčila, tak aby jí to šlo k šatům a účesu. Slušelo jí to.
Z venku se ozývalo řinčení podkov o dlažbu. Hosti už přijeli. Zoe vyhlédla z okna. Z kočáru vyšli dva muži, víc nerozpoznala, ale to nebylo třeba, za chvíli se s nimi seznámí. Po chvíli pro ni přišla Alice. „Paní mě pro tebe posílá. Hosti s paní jsou v obývacím pokoji. Paní vás chce představit“ vyřídila vzkaz.
„Dobře, už jdu“ a odešla do obývacího pokoje. Zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Na sedačkách seděli dva muži. Jeden byl mladý (Zoe ho typovala na 19) a druhý byl asi stejně starý jako Ellen.
„Dobrý den vám přeji“ pozdravila Zoe způsobem, který si osvojila. Oba dva jí pozdravili také. „Pánové“ začala Ellen „tohle je moje dcera Zoe. Zoe tohle je pan Erik Farmer“ ukázala na staršího muže „a tohle je jeho syn, Alexandr“ dokončila představování. Zoe oběma mužům vysekla pukrle. Oba dva si ji prohlíželi, ale nic neřekli. Zoe se tedy posadila a vyčkávala.
„Zoe, pan Farmer mi přišel dát velice dobrou, ba vynikající nabídku. Byl by moc rád, kdyby se naše rodiny spojily.“
Zoe seděla jako přimrazená /to přece nejde, nemůže mě provdat bez mého souhlasu/ opakovala si v duchu.
„Co na to říkáš, drahoušku?“ a podívala se na ni.
„Já nevím. Tohle jsem nečekala. Měla bych na to být připravená na takovou nabídku, ale nejsem. Zaskočilo mě to“ mluvila s rozmyslem, ale řekla pravdu. Nebyla připravená.
„To chápu“ ujal se slova pan Farmer „nepřijeli jsme v nejlepší dobu. Slyšel jsem, že slavíte narozeniny, smím vám blahopřát?“ měl příjemný hlas, skoro jako její otec a byl jí sympatický.
„To jste slyšel dobře – ano budu zítra slavit narozeniny a srdečně vás sem zvu na oslavu“ rozhodla se, že nejlepší bude, když se s nimi seznámí trochu důkladněji a její oslava je k tomu jako stvořená.
„Vaše pozvání s radostí přijímám. Přijdu já i Alexandr. Musím odbočit od tématu a dále se zabývat možným zasnoubením. Máte čas na rozmyšlenou. V klidu si to v hlavě přerovnejte, domluvte se s Ellen a dejte mi vědět. Přijedeme okamžitě, i kdyby bylo vaše rozhodnutí negativní“ a usmál se.
Alexandr celou dobu mlčel, jen je pozoroval a poslouchal. Nikdy nechtěl přistoupit na otcův nápad, aby si vzal Zoe, ale teď věděl, že kdyby si ji nevzal, udělal by chybu.
„Dobrá, na oslavě vám Zoe řekne svoje rozhodnutí“ prohlásila nadšeně Ellen, ale už předem věděla, že se ti dva vezmou. Ať chtějí nebo ne.
Rozloučila se s ostatními a odešla, protože si chtěla urovnat v hlavě myšlenky. Ve svém pokoji se svezla na postel. Zvenku se opět ozývaly podkovy koní. Hosté odjeli.