Výměnný pobyt 8.díl

Sobota se zdála nekonečná. Nějak jsem vůbec neměla co dělat. Chvíli jsem se povalovala s Christi venku na lehátku, ale takovýhle styl zábavy se mi vůbec nelíbil. Raději jsem se proto přesunula dovnitř a zalezla si do pokoje. Tam je to přeci jen lepší. Pustila jsem si hudbu, natáhla se na postel a pořádně se do ní zavrtala. Asi víte, co následovalo. Hlava se mi uvolnila a dala prostor všem myšlenkám, které jsem o týdnu uložila k odpočinku a ujistila je, že se k nim někdy vrátím. Teď byla ta vhodná příležitost. Navodila jsem si totiž velice příjemnou atmosféru, což je pro přemýšlení velice důležité, obzvlášť, chcete-li se zabývat nějakým náročným tématem.
Měla jsem toho na programu mnoho. Co se tenhle týden stalo? Uvažovala jsem v duchu a přitom mávala rukou ve vzduchu, ani nevím proč, prostě mě to bavilo. Byla jsem u Westminsterského opatství, v kině, kde se Katie zamilovala (pořád ji to nepustilo), přednášela jsem o Langstonu Hughesi, požádala jsem Katie, aby se zeptala strejdy, jestli se nenajde nějaká práce v restauraci, pak jsem se účastnila slovní přestřelky na obědě. Čtvrtek byl sám o sobě vůbec zajímavý den. Nemělo mě to tolik těšit, ale nemůžu si pomoct. Prostě jsem ten den shledala za ucházející. Projev se mi snad povedl, dokonce jsem zaujala i toho tupce z lavičky. Slovní přestřelka se také povedla. Jen mě mrzel přístup Maxe. Proč to udělal, když tam měl sestru? Proč se tak choval? Vždyť když byl se mnou, bavil se docela normálně a k životu mu to stačilo. Vypadal spokojeně, přeci nepotřebuje to věčné posmívání se a utahování si z ostatních! A co Daniel? Nevím, co si o něm mám myslet. Stál tam a potutelně se usmíval. Nic neřekl, až nakonec, že by měli jít. Toť vše. Vůbec si začínám všímat, že se chová nějak podivně. Zajímalo by mě, jestli je takový nemluva i ve společnosti někoho jiného než mě. Když mě tenkrát poprvé odchytl sedící na fontáně, povídal na můj vkus až moc. Pak když jsem byla nemocná, také pořád něco mlel. Ale s kluky jen mlčí, alespoň když se ocitne v mé blízkosti. Ve čtvrtek večer jsem se šla projít do parku, nikoho jsem tam nepotkala. Nevím, proč mi v tu chvíli lehce poklesla jinak dobrá nálada, přeci jsem tam vždycky chodila sama. Možná, že jsem někoho chtěla vidět. Ale ne, akorát by se všechno zkazilo.
Z přemýšlení mě vytrhl zvuk mobilu, který ležel někde zapomenut v rohu nočního stolku. Celou dobu nic, žádná zpráva, žádný nepřijatý hovor. Tak kdo by to teď mohl být? Nechtělo se mi vstávat. Byla jsem líná, ta postel tolik nádherně hřála a byla měkoučká. Přece by mě z ní nějaký mobil nevytáhl! Bohužel vytáhl. Neměla jsem chuť ho zvedat, říkala jsem si, že si někdo spletl číslo nebo mě prostě jen prozvonil. Ale po pěti zazvoněních jsem se uráčila konečně k němu natáhnout ruku a zvednout zelený telefonek.
„Prosím?“zeptala jsem se znuděně.
„Veru, proč mi to nebereš?ptal se hlas, ve kterém jsem poznala Katie.
„Promiň, nemohla jsem ho najít.“zalhala jsem trošičku. Nechtěla jsem ji urazit tím, že bych řekla, že se mi nechtělo vstávat z postele.
„Co se děje?“ptala jsem se, aby řeč nevázla.
„Mám pro tebe dobrou zprávu. Hádej, co jsem zjistila?“napínala mě Katie.
„Co?“zeptala jsem se spíš jen ze zdvořilosti. Nějak jsem si myslela, že se jí stalo něco úžasného. Mýlila jsem se.
„Ptala jsem se strejdy na to místo v restauraci. Říkal, že by se mu pomoc hodila.“dořekla nadšeně Kate.
„Cože jsi říkala? Opravdu je to možné? No to je úžasné.“zavřískala jsem nadšeně do telefonu.
„Ano, na podrobnostech se ještě domluvíš s ním osobně. Všechno ti vypovím ve škole, nebo se zítra stav. To je jedno. Měj se.“a zavěsila.
Měla jsem pak takovou radost, že mé tělo zaplavila vlna energie, která mi předtím scházela. Nejradši bych si nafackovala za to, jak jsem nechtěla zvednout telefon a poslouchat její povídání. Vždyť ona kvůli mně volala strejdovi a ptala se ho. Nezapomněla. A já se k ní chovám tímto způsobem. V duchu jsem si vynadala. Ale radost z nového zaměstnání mě nepřešla.

Venku bylo po dlouhé době zase hezky a já měla výbornou náladu. Tahle kombinace se moc často u mě nevidí, proto jsem neváhala ani vteřinku a letěla do pokoje se obléknout do cyklistického dresu, rukavic a tříčtvrtečních kalhot. Do podpaží jsem popadla helmu a sešla do kuchyně naplnit si láhev vodou. Zavolala jsem Annie, že jedu na výlet na kole, a vypadla z domu.
V garáži leželo půjčené kolo od Maxe stejně jako helma (taktéž půjčená). Už už jsem chtěla vyjet, ale zarazila jsem se. Nemám mapu! Jet bez mapy nepřichází v úvahu, ještě bych se někde v srdci Británie ztratila a horko těžko bych vysvětlovala, kde že to bydlím. Vběhla jsem znovu do domu a odchytla Jacka. Nebyl zrovna nadšený z hledání ztracené mapy. Protože jak mi sdělil, sám by k té hledané mapě potřeboval plánek. Nemohla jsem se nezasmát, ještě ten jeho utrápený obličej k tomu mi na vážnosti nepřidal. Asi po čtvrt hodině přehrabování všemi různými skříňkami v obou patrech domu, vytáhl Jack vítězně nalezenou mapu. Div že neskákal radostí. Annie ale moc nadšená nebyla, v některých místnostech to vypadalo jako po nájezdu tanku. Radši jsem se nezdržovala a konečně vyrazila na cestu.

Slunce se opíralo do mých zad, svítilo mi na cest a zahřívalo všem lidem vyhnaným ven dobrovolně nebo nedobrovolně ztuhlé údy po nekonečném dešti. Konečně jeden den bez mráčku a zatím nic nenasvědčuje nějaké výrazné změně. Že by to tu konečně vypadalo jako v létě? Ani se mi tomu nechtělo věřit. Můj den je dnes také slunečný, mám práci, je víkend a jedu na kole, co víc si přát?

Co bych dala za to, kdyby to stále stejně skvěle mohlo vydržet alespoň jediný celý den v kuse! Bohužel jsem se nechala unést a zapomněla, že mi štěstí nepřeje. Ale když o tom uvažuji, co je vlastně takové štěstí? Pro někoho jsou štěstím peníze, pro někoho zdraví a mládí, pro někoho ten jediný den bez mráčku. Štěstí je kolem nás neustále, ale někdy prostě jen nedává svou špetku nám nazmar. Anebo si štěstí celé lidské pokolení vykládá špatně. Co když štěstí nemusí být jen věc, která se nám zrovna hodí a potěší nás? Avšak podstatu štěstí tu teď rozebírat nebudu. Mě úplně stačilo to mé „neštěstí“.
Jela jsem zrovna rovnou ulicí, okolo které stály domy nejspíše vlivných a bohatých lidí Londýna. Každá čtvrť sice vypadala upraveně, čistě, uspořádaně a pěkně, leč z téhle přímo dýchalo bohatství a, co se týče peněz, spokojený život.

Přede mnou na ulici stál stěhovací vůz, ze kterého stěhováci vynášeli koženou pohovku. I když můj zrak není funkční na sto procent, viděla jsem je a zastavila. Přemýšlela jsem, kudy bych mohla celý tenhle „průvod“ objet. Z přemýšlení mě ovšem vytrhla silná rána vedle mě a následně spustivší se alarm auta. K nohám se mi kutálel fotbalový míč. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pátrala po tom, odkud mohl ten narušeč klidu přilétnout. Mohlo to jít jedině z domů po mé pravici, dům vepředu asi ne, kdo by hrál fotbal, kdyby mu právě stěhovali nábytek? Dům za mnou dýchal starobou, tam by snad fotbal také nehráli. Leda že by si nějaký děda připomínal vrcholové dny svého mládí. Nebudu přeci škodolibá ke starým lidem. Přesto mi to nedalo a musela jsem se usmát. Míč, alespoň podle mé vyřazovací metody, musel vylétnout z domu přímo vedle mě. U něj také stála velmi luxusní Audina, která způsobovala takový hluk.
Míč mi právě ležel u nohou. Nechtěla jsem ho nechat uprostřed silnice napospas nějakému autu, ale nechtěla jsem ho podávat obyvatelům toho domu, z kterého nejspíš pocházel. Není to absurdní? Připadám si jako kdybych mluvila na city tomu balónu, no nic. Pořád jsem napůl stála, napůl seděla na kole. Z mé ne zrovna nejlepší pozice jsem míč nakopla. Ten se odkutálel blíže k houkajícímu autu. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, ale stěhováci ještě neodklidili všechen nábytek z vozu. ,Kudy bych to mohla projet?‘ Sakra. Tušila jsem komplikace, proto jsem se rozjela těsně k pánům plně pracujícím a hodlala to mezi nimi nějak střihnout. Jenomže než se kolo i se mnou dalo do pohybu, někdo zapískal. Ne, to určitě nebylo na mě. Rozjela jsem se dál.
„Héj, ty modrá přilbo. Stůj!“křičel někdo za mnou. Hm, tohle už asi bude na mě. Zajímavé oslovení, modrá přilba. Jak kdybych byla policajt. Sundala jsem nohy ze šlapek, přehoupla elegantně nohu přes sedlo a otočila kolo směrem k brance doličného domu. Jaké bylo mé neutuchající překvapení, když u branky stáli dva kluci a další dva právě přicházeli. Ti čtyři nebyli nikdo jiný než Pete, Max, Danny a nějaký jejich další nohsled. Všichni měli něco s dočiněním alkoholu (bylo to na nich poznat) a cigaret. Max držel v ruce pivo a za uchem mu spočívala cigareta. Daniel s Petem rovnou pokuřovali a ten čtvrtý měl v ruce ručně ubalenou cigaretu, z níž se rozptyloval neuvěřitelný zápach, tedy jointa. Málem mě klepla pepka. Zrovna dnes v tak pěkný den musím narazit na tyhle individua a ještě se vším, co nesnáším. To mi snad ten nahoře dělá naschvál! Odkdy Max kouří? (A odkdy já ho znám?Co?) To přeci nemůže! Zoufala jsem uvnitř. A Daniel? Ta cigareta u něj mě velice zklamala. Je sice hvězda nejvyššího řádu, leč přeci jen jsem si myslela, že něco takového k životu nepotřebuje. Pravda, možná nekouří na veřejnosti, ale když to vydrží tam, nemusel by ani jinde, no ne snad? Vůbec jsem neměla potuchy, že někdo z nich kouří. Nikdy z nich nikotinový kouř nebyl cítit, tak proč teď? Třeba jen mají nějakou oslavu a jindy nekouří. Utěšovala jsem se v duchu. To, co dělal Pete, mi bylo absolutně jedno. Ale nechtěla jsem, aby se z Maxe a Daniela stal takový primitiv jako jejich kamarád. Nikdo z nich to naštěstí netušil. Přesto si museli všimnout, jak se tvářím.

Ovšem je tu možnost, že si to všechno vykládám špatně. I to připouštím. Nejsem jejich matka a ani bych nechtěla být, abych je převychovávala. Jsou snad rozumní a svéprávní natolik, aby věděli, co je pro ně dobré a co ne. Nechci jim kázat, něco jim zakazovat. Musí je to napadnout samostatně. Tohohle už jsem si užila dost a nehodlám to již dělat. Pak aby mě každý měl za vychovatele. Ne, je to jejich volba a já na to musím jen přihlížet, žádné montování. Nejsou mí příbuzní, někteří nejsou ani mí kamarádi, přesto mi to je líto. Nějak mi k srdci svým způsobem přirostli. Ti někteří zajisté. No, mají to ve svých rukách. Nic jiného se na to říct ani nedá.

Ostatně nebyla jsem jediná zaskočená. Všichni zúčastnění u dveří hleděli stejně zaraženě, tedy alespoň Max a Daniel. Pete si nejspíš asi ještě nepovšiml, koho to má před sebou, jinak by se choval jistě úplně jinak a spustil by ty své řeči. Jenomže on se v klídku opíral o dveře s jistou ležérností a odrzlostí, jak už to má ve zvyku.
„Vypni ten kravál, Pete!“zahulákal na jmenovaného Daniel. Zdálo se mi to, nebo na mě hleděl v úžasu? (Pokud se něco takového o mně vůbec dá vypustit z úst.) Všimla jsem si, že cigarety v ruce se ani nedotkl, i když už mu za tu dobu v brance vyhořela půlka. Za to Peter potahoval neustále a foukal kouř všude kolem sebe. Po pobídnutí Daniela Peter konečně vypnul alarm zabudovaný v autě. Na ulici zavládlo nezvyklé ticho.
„Hej, nevíš náhodou, kam spadnul míč?“zeptal se znovu Pete, jenž si ještě neuvědomil, že ta, kdo stojí před ním, jsem já. Ale až mu to dojde…nebojím se ho, jen nechci další zádrhely.
„Vím.“odpověděla jsem stručně a otáčela se pryč. Jestli to bylo jediné, co mi chtěl, mohla jsem už odjet. Tenhle dům musel patřit jeho rodině, kdo by jinak vysvětlil, že má klíčky od toho úžasného auta? Alespoň nějaká věc je u něj úžasná, to je co říct. Ještě že nečte moje myšlenky, asi by se tu strhla rvačka.
„A nemůžeš nám ho podat, když už víš, kde se nachází?“zeptal se posměšně. Myslela jsem si, že zatrpkle se chová jen ke mně, ale on je očividně povýšený na všechny.
Max s Danielem napjatě čekali, jak odpovím. Měla jsem sto chutí ho poslat někam, ale hrála jsem svou roli hodné cyklistiky. Možná ani nezaregistroval, že jsem opačného pohlaví.
„Hm. Můžu.“odpověděla jsem a slezla z kola. Nic víc.
„A podáš nám ho nebo tam budeš stát jako tvrdý y?“chechtal se teď už dost nahlas Pete, jeho kamarád vedle se připitoměle hihňal. Dost mě tím rozesmíval, jenomže v téhle situaci smích nepřicházel v úvahu.
„Podala bych ho, ale nenechám na sebe pokřikovat hej nebo počkej. Existuje jedno slůvko, víš, které bych chtěla slyšet.“neustoupila jsem ani o píď. Spíš jsem se pohodlně rozvalila, pokud to tak můžu pojmenovat, na Maxovo kolo.
„Aha. Co by to mohlo být?“drbal se za uchem a dělal, že přemýšlí. „Dělej?“vykřikl pak v náhlém návalu osvícení. Jeho kámoš s jointem se svíjel na zemi smíchy. Jojo, marihuana dělá divy.
„Ne, tohle to opravdu není.“
Daniel ztrácel trpělivost nad hranou tupostí svého kamaráda. Očividně mu bylo celé tohle setkání v této pozici nepříjemné. Stejně jako Maxovi, který se tam nesvůj ošíval. Nevím proč. Když tu je, musí ho to přeci bavit, ne? Mě osobně to taky nebylo nejpříjemnější, leč nějak jsem se do toho chytla a jistá pobavenost z mé strany se objevila.
„Tak už nám to podej, prosím tě. Nějak se mu gentlemanské způsoby vykouřily z hlavy.“přimluvil se za Peta Daniel.
„Víš,“ obrátila jsem se na něj, „oceňuji tvou snahu, ale ten míč je, pokud se nepletu, Peterův a pokud je tak líný, že si těch pět metrů nemůže pro něj přijít sám, ráda bych alespoň od něj slyšela slovo prosím.“neříkala jsem to nijak zle ani nabroušeně. Jen svým klidným nezúčastněným hláskem.
„Počkej,“vyhrkl najednou Peter, „ten hlas a drzost je mi nějaká povědomá. Nejsi ty náhodou…Odkdy ty jezdíš na kole a ještě takhle?“ptal se dost vykuleně a sjel mě pohledem.
„A odkdy ty mě znáš, abys to mohl posuzovat?“oplatila jsem mu stejnou mincí, tím ovšem slovní přestřelka, která ani pořádně nepočala, skončila.
„Hm. Teda to bych do tebe neřekl. Můžeš mi konečně podat ten míč, prosím?“koukala jsem, že to z něj vypadlo. Čekala jsem, že mě pošle do háje, ale on mi opravdu řekl prosím. Tedy to jsou věci. Asi si nechtěl kazit sobotu nebo co.
Nechtěla jsem se dál trápit vidinou nad kouřícím Maxem a Danielem. Raději jsem se zvedla z kola, o které jsem se celou dobu opírala, a šla mu ten míč podat, tedy hodit. Zase tolik blízko k němu nemusím. Kupodivu jsem hodila přesně a on ho chytil do těch svých pařátů (obrazně řečeno).
Vrátila jsem se pro kolo, nasedla a rychle odjížděla. (Stěhováci už dávno odjeli). Ještě jsem za sebou zaslechla Peterův hlas: „Díky, Thatcherová.“to přízvisko dodal až po chvíli, čímž mi zkazil radost z poděkování. Ostatně, zkaženou náladu jsem měla už tak. Mrzela mne ta cigareta u Maxe a zklamala u Daniela. Normálně asi nekouří, ale příležitostně si dají. Jenomže z několika za rok se může stát několik za den. Může mi to být ukradené, nýbrž není. Asi opravdu žiji v nesprávné době a v nesprávné společnosti. Podle svých názorů bych měla slavit padesátiny. Jenomže. Vždyť je to nechutné! Smrdí to, ničí zdraví a ještě ubírá peníze. Avšak těžko to pochopí někdo, komu je to dobrým koníčkem a uklidňovacím prostředkem. Každý má bohužel nebo bohudík své mouchy.

Jinak vyjížďka na kole se neobvykle povedla. Počasí se kupodivu nezkazilo. Jen sem tam přelétl nad ostrovy mráček, ale ten jen cestoval dál přes moře. Někdy byl příjemný. V největším kopci mi dopřál chladnější pohlazení. To když mi bylo jako v sauně. Pak zase odlétl o kus dál zchladit z teplého letního žáru jiné pečící se osoby. Z kopce mi zase vítr čechral pár vlasů, jež se uvolnily zpod helmy.
Podle mapy jsem jela směrem na jih od Londýna.Spatřila jsem nové relaxační místa – lesíky, pole, louku, jeden rybník. Ale nic z toho se nevyrovnalo místu, které mi ukázali Katey s Maxem. Projela jsem mnohými menšími městečky, dalo by se říci vesnicemi.
Na zpáteční cestě domů jsem znovu projížděla ulicí, ve které bydlel Peter. Žádný stěhovací vůz v ulici nestál, žádné auto nehoukalo, za to se z Peterova domu ozývala hlasitá hudba. Podle melodie bych píseň zařadila do rocku. Sousedi z nich asi musí mít radost, jestliže se párty konají častěji. Tenkrát už jsem nikoho z domu číslo pět neviděla.
Doma se mi po 28 kilometrech jízdy dařilo obstojně. S radostí můj žaludek přivítal večeři, kterou uvařila Annie. Umyla jsem nádobí, které se nedalo vložit do myčky. Alespoň mě netrápily výčitky svědomí, že nic pro svou „pěstounskou rodinu“ nedělám. Po výborné večeři jsem na sebe nechala ve sprše dopadat proud horké vody a vychutnávala si relaxaci. Pak jsem si zalezla do pokoje, vlezla pod deku a zapnula notebook. Přišel mi mail od Katey. Prý ať se u ní zítra zastavím. Ještě než jsem se uložila ke spánku, prolétla jsem zběžně chat, novinky ve světě a konečně stiskla tlačítko vypnout. Pokoj se ponořil do tmy a já s ním.