Srážka aneb štěstí na ulici VI.

Ztěžka dosednu na gauč a otřu si zpocené čelo. Tak, to je teda fuška, pomyslím si a těžce vzdychnu, abych nabrala dech. Už bych byla ráda, kdyby to už bylo za mnou a bylo venku to, co mě tak tíží. Ať už to jsou mé myšlenky na duši nebo nafouknuté břicho, co váží čím dál tím víc.
Tolik věcí jsem musela změnit, abych byla v pořádku tam, kde jsem. Musela jsem se nejprve přestěhovat k taťkovi, který i když mě vítal s otevřenou náručí, nebyl z mého těhotenství příliš nadšený. Dále jsem si musela změnit telefonní číslo, aby mě Adam neterorizoval a nevolal mi. Když si vzpomenu, co mi udělal, když jsme se naposledy spolu viděli, hned mi naskočí husí kůže. Co jsem si myslela, že udělá? Že řekne: „ To je skvělé Alice. Vezmeme se jo? A uděláme to hned zítra.“ Opravdu jsem doufala zrovna v tohle? Jak strašně jsem se v něm mýlila.
Zvrátím hlavu dozadu a opřu si ji o opěradlo. Co takhle myslet na hezčí věci? Obě dlaně položím na bříško a cítím, jak to malé uvnitř kope. Bude to holčička…Prostě cítím, že to bude holčička a bude se jmenovat Natálka. Tak hezké jméno pro ještě hezčí holčičku s blonďatými vlásky a modrýma očima. Budu ji mít pořád u sebe a nikdy ji neopustím.
Z myšlenek mě vytrhne ostrá bolest v podbříšku. Tak prudce se zvednu až se mi zatočí hlava a já se musím rychle něčeho chytnout, než upadnu. Další bolest mi vžene slzy do očí a já s vytřeštěnýma očima hledím na odtékající plodovou vodu na mých kalhotách. Prosím, teď ještě ne…je moc brzy! Ještě zbývá celý měsíc do mého termínu, nemůžu začít rodit teď. Co mám teď dělat? Tašku s věcmi do porodnice mám už od pátého měsíce připravené v předsíni, ale sama do porodnice těžko dojedu. Zrovna dneska se taťka rozhodl, že půjde s přítelkyní do divadla a já jsem sama doma.
Mobil……kde mám jen ten mobil? Leží pod polštářem a já hned vytáčím taťkovo číslo. Teď mě vůbec nezajímá, že jsou v divadle a já tam všechny vyruším. Co mu tak dlouho trvá?
„Ano, Alice, stalo se něco?“ zvedne to celý udýchaný.
„Tati, prosím tě přijeď, začínám rodit.“ Řeknu slabým hláskem a nemám daleko k pláči.
„Cože? Jasně, vydrž za chvilku jsem doma. Hned vyjíždím.“ Řekne a hned zavěsí.
Nezbývá mi nic jiného než si zase sednou a modlit se, aby tady byl co nejdřív. Co když není něco v pořádku a proto to začalo tak brzo? Je něco s dítětem? Jestli se mu něco stane, tak to opravdu už nepřežiju. Sedím na gauči a každých pět minut musím zatnout zuby, abych ty bolesti vydržela.
Když konečně klapnou dveře, úlevou se div neroztopím. Z posledních sil ze zvednu a jdu ke dveřím abychom neztráceli už ani minutu.
„Alice, kde jsi?“ zakřičí taťka dost nervózním hlasem, ale to už mě vidí ve dveřích, jak se opírám o rám dveří.
Najednou mám boty na nohou a kabát přes ramena a už sedím v autě, které jede dost velkou rychlostí. Tak rychle snad ještě nejel. Kouknu na něho a myslím, že se bojí stejně jako já. Volat křečovitě svírá až má bělavé klouby a po čele mu vyrazily kapky potu. Místo toho, aby mě uklidňoval, tak mě ještě více znervózní a já mám co dělat, abych se sama nezbláznila. Jak jsem zabraná do vlastních myšlenek, ani si nevšimnu, že jsme zastavili u nemocnice. Než taťka oběhne auto, aby mi pomohl, otevřu si sama a vylezu z auta až se mi podlomí nohy a jenom tak tak mě taťka zachytí.
„Jen klid. Pojď pomalu.“ Starostlivý tón jeho hlasu mě tak rozlítostní, že je mi najednou zase do pláče. Tolik pro mě udělal. Už jen to, že si mě nastěhoval k sobě domů a že jsem se mu vetřela do jeho života.
Jakmile nás uvidí jedna ze sester, rychle vezme vozík a spěchá k nám.V momentě, kdy do něho dosednu, nastává frmol a já se nestačím orientovat. Přiběhne doktor, pak zase sestra a každý mi dává nějaké instrukce a něco mi zase píchají na zklidnění bolesti. Jsem z toho všeho tak strašně unavená, že se mi zavírají oči a vůbec nevnímám dění kolem. Poslední co zaregistruju je, že mě odváží na sál a doktor říká, že to bude císařský řez. Pak se propadám do tmy.

Slyším dětský pláč? Ne, nechte mě ještě spát, tak strašně ráda bych se vyspala, ale pláč pořád nechce přestat, je tak pronikavý až mě z toho bolí uši. Z tou největší námahou otevřu oči, nejprve si nemůžu vzpomenou kde to vlastně jsem. Krásný světle žlutý pokoj s výhledem na park, umyvadlo se zrcadlem, skříň ze světlého dřeva a postýlka vedle mé postele.
Postýlka! Postýlka a v ní plačící dítě! Dítě zabalené v růžové peřince, takže to musí být holčička. Moje holčička…..Tak hezká, malé prstíky, modrá očka a blonďaté vlásky. Prostrčím svou ruku skrz šprušle postýlky abych se jí konečně mohla dotknout. Jakmile to krásné stvoření ucítí svou ruku v té mé, přestane plakat. Nemotorně otočí hlavičkou směrem ke mně a podívá se na mě svýma nebesky modrýma očima a usměje se. Teda nevím, jestli je to úsměv nebo škleb, ale v téhle chvíli je mi to jedno. Užívám si téhle chvíle a přeju si, aby nikdy neskončila a já byla tak šťastná, jako teď.