Vetřelec

Vetřelec
Byl už večer a já stále bloudila městem mezi ulicemi. Foukal slabý a chladný větřík. Všude panuje pochmurná podzimní nálada. Doléhá i na mě, nebráním se jí. Něco jako mi říkalo, abych raději šla domů. Nedbám však toho varování a pokračuji v cestě za neznámým cílem a bloudění v myšlenkách.
Do mé procházky bez cíle se vloudí slabý deštík, jež by si leckdo spletl s mrholením. Kapičky mě vytrhly z přemýšlení. Kouknu se na oblohu, je celá zamračená jen tu a tam vykoukne hvězdička a na kousek vyjukne občas i měsíc. Nejdu domů, i když bude asi pršet pořádně. Nenasvědčují tomu jen mraky, ale i déštík jež už zesílil na déšť a stále sílí. Nechám kapky ztékat po mé tváři a rozesměji se, najednou mi je teplo. Povšimnu si, že i vítr už ani nefouká. Zcela se vytratí má pochmurná nálada a nic z toho všeho kolem mě mi nepřijde pochmurný ale romantický, i když je zataženo. Nikde nikdo, ani auta ani chodci, pouliční světla svítí, prší. Prostě paráda. Začalo i slabě hřmít. Neblízalo se, jen hřímalo. Začala jsem si i pobrukovat.
Uchýlím se do parku, úplně přestanu vnímat čas, broukám si bezeslovnou píseň a rozhoupám i boky. Nevnímám nic kolem jen tmu, šumění korun stromů, světla lamp a šum dopadajících kapek. Ani si nevšimnu, že někdo přichází. Kroky se přibližují a stále je neslyším: „VETŘELEC“. Tedy alespoň pro mě je to vetřelec, ničí mi tu parádu. Přijde až ke mně jako duch a položí mi ruku na rameno. Šíleně se vyděsím, až z toho vyjeknu s hrůzou ve tváři. Prudce se otočím a pohlédnu na příchozího. S předstíraným vztekem na něho vyjedu: „Co tady děláš vetřelče?! Identifikuj se! No honem! Tato zóna je obsazená do nedohledna. A ty jsi tady jen vetřelec!“
On měl mezitím ze mě jen zábavu. Smál se tak, že div nezkolaboval. Z smíchu tak poznám, že je to kluk.
„Kdo jsi?! Jak se jmenuješ?!“ Pokračuji, jakoby vztekle, že si sem dovolil přijít, i přesto, že se směje mému výstupu. Pro mou smůlu nevidím jak se u toho tváří.
„Co za to?“ Zeptá se nečekaně místo odpovědi. „Co za to, že ti řeknu, jak se jmenuju? Nebo co mi uděláš, když ti ho neřeknu?“ Pokračuje se smíchem v hlase. Tím mi dokonale vyrazí dech.
I když jsem jeho reakci měla čekat, tak mě stejně překvapila. Tak sem se vzmohlajen na koktání, kterou sem taky částečně předstírala. „Já?... Ty!…Ty…ty…ty si…ty si nebudeš z ničeho nebudeš vybírat! Já ti žádný…žádný možnosti nedám! Jasný?! Můj výstup mu zřejmě opravdu dělá ohromnou radost, jelikož se rozesměje ještě více než předtím, div že se nerozesměji také. Díky tomu se úsměvu neubráním. A za pár okamžiků se směji s ním. Především jemu jak se u toho smíchu dáví.
„Proč ne?“ Zeptá se, jakmile to jen trochu jde. „Co tedy budeš se mnou dělat?“
„Začnu křičet!“ Snažím se to pronést tak, aby v tom nabyl cítit smích, ale stejně se mi to nedaří a on ho postřehne.
„Hahaha to neuděláš!“ Nevěří mi.
„Myslíš, že to neudělám?!“ Pronesu tak, že by se mi dalo i věřit. Hned mě taky začne přemlouvat, abych to nedělala. „Hahááá. Uvěřil mi.“ Pomyslím si, ale do hlavy mu nevidím, takže si to jen myslím a stejně by mi řekl, že mi věří, když bych se ho zeptala. Takže v to doufám. Nepovšimnu si nádechu smíchu v jeho mluvě. Bohužel pro mě. Nebo snad bohudík?