Vetřelec 2.

Vetřelec 2.
Mé mozkové závity pracují na plné obrátky, div se z něho nekouří. Zároveň si v duchu říkám: „Musím něco vymyslet! No tak mozku! Kde to vázne! Přece mě nenecháš na holičkách!“ Ale ať si říkám, co říkám, ať dělám, co dělám, hlava zůstává prázdná.
Naštěstí Vetřelec vše vymyslí za mě. Nebo skoro vše. Ukončí to ticho mezi námi a naváže na náš počáteční rozhovor. Vlastně na můj počáteční výpad vůči němu. Avšak promluví tónem, o kterém jsem doufala, že mít v hlase nebude. Opak je pravdou. „Působíš na mě celkem příjemně, i když si mě tak nepřivítala. Co takhle se představit?“
Chytnu se jeho první věty. „Celkem?“ Vyjeknu překvapená z jeho slova celkem a trochu zklamaná z jeho až moc velkého klidu. K tomu se ještě usmívá, jak si domyslím podle zvuku. „A…a navíc jsem se ptala jako první!“ Pokračuji, o něco více, rozvážněji než před chvílí.
„ Já to tak nemyslel. Neměl jsem na mysli….“ Odporuje.
Já ho ovšem přeruším. Až skoro tvrdě a uraženě. „Ale vyznělo to tak!“ Také mám takový zvláštní pocit. Najednou mi ten neznámí Vetřelec, začíná vadit. Má verze je, že sem tu chtěla být sama. A on se sem bez pozvání drze přijde. Poruší mi ten, pro mě krásný, noční podzimní klid. Tak si ten narůstající pocit, s každým jeho slovem, vysvětlím.
„Já jsem Jerremy Danihel.“(vážně čtěte Džeremy) Přeruší nastalé, chvilkové ticho a mé úvahy, jež nastaly po mé výtce. „A jaké je tvé jméno?“ Nedá mu zvědavost se nezeptat. Dávám si však na čas s odpovědí. Schválně mlčím. Zmítají se mi v hlavě různé myšlenky. Snažím se je přerovnat a usměrnit. V úmyslném tichu, mnou tvořeném, si povšimnu jasně temné oblohy, protkané světýlky hvězd a jasné záře Luny. Nikde v mém zorném úhlu pohledu, nezaznamenám porušení tohoto nádherného jevu sebemenším mrakovým útvarem.
„No tak. Jak se jmenuješ?“ Vyruší mě svou zvědavou snahou ze mě dostat jméno. Ovšem, já jsem ho z něj před tím taky páčila a nedal se. Tak jsem se rozhodla mu to neusnadnit.
„Co když ti to neřeknu?“ Přejdu z útoku do odporu.
„Já se ti také přece představil? Přece…..“ Začal překvapeně hovořit, ovšem nedokončil myšlenku.
„Řekl, ale trvalo ti to.“ Bohužel, pro něj, jsem mu skočila do řeči s ironickým nádechem v mé mluvě. Tím Vetřelce mírně vykolejím, což mě nesmírně potěší.
„No, trvalo no. Hmm. No já….ne, vlastně ty…“ Ošije se. Jeho koktavost a snaha vymyslet ucházející a zajímavou hlášku, což se mu nedaří, mi radost zvýší ještě více. Kdo si myslí, že to tak není, je na omylu. Jsem škodolibá co?