Výměnný pobyt 10. díl

Asi víte, co pro skoro každé dítě, či adolescenta nastane, přehoupne-li se neděle v další den a v kalendáři se zvětší počet týdnů. Zase tu bylo pondělí a s ním i škola. Kupodivu mi to nevadilo. Seděla jsem jako vždy v lavici a psala si poznámky z hodiny dějepisu. Učitelka před tabulí nám zrovna vysvětlovala chování středověkých šlecht a poměry mezi lidmi. Tohle téma mi připadalo docela zajímavé, protože se vždycky ráda dozvím, jak se lidé chovají v různých dobách. Zajímalo by mě, jak se bude za sto let říkat o naší současné generaci. Pokud se ovšem toho někdo dožije, že. Možná, že už se ani nebude učit ve školách, ale všechno se to nějak nainstaluje do mozku pomocí čipu. Kdo ví, co za pár let ti Japonci vymyslí. Ale to jsem od dějepisu trochu odběhla. Profesorka Sawdregová si toho také všimla. Přestala jsem se opírat o loket a narovnala se na židli. Pozorovala jsem ji se zaujetím, to aby neměla důvod znovu se na mě zadívat tím obviňujícím pohledem. Nechápu proč. Někdy ráda poslouchám výklad, aniž bych musela na kantorovi ulpívat očima. Je to dokonce pohodlnější, protože když si učitel všimne jediného žáka, kterého to snad trochu baví, už z něj nespustí oči. To mám potvrzené.

Porozhlédla jsem se po třídě a potvrdila si svou domněnku. Profesorka Sawdregová si mě všimla jen proto, že jí nikdo nezavdal příležitost vzájemné oční hypnotizace. Polovina třídy totiž vůbec netušila, že se právě něco vyučuje. Holky si zase pod stolem lakovaly nehty, nebo si četly časopis a zbytek, který tvořil odulejší kluk jménem Tonda chrápal na lavici. Hrozně mě jeho padající hlava a otevřená pusa rozesmála. Hned jsem si ale uvědomila, že jsem v hodině, takže z mého zadrženého smíchu vzešel podivný skřek, který zaujal hned mnoho nudících se tváří.
„Říkala jste něco, slečno?“otázala se mě profesorka Sawdregová a propíchla mě jejíma bystrýma očima.
„Ne.“odpověděla jsem a hned dodala, aby to nevyznělo drze: „Dostala jsem škytavku.“na poslední chvíli jsem se rozpomněla, jak se slovo škytavka vůbec v angličtině řekne. Bylo by nepříjemné nedoříct pod jejím přísným pohledem větu.
„Aha.“odpověděla a dál se věnovala výkladu.
Snažila jsem se aspoň párkrát potichu škytnout, aby jí nebylo nenápadné, že jsem najednou nějak potichu. Vymstilo se mi to. Za chvíli jsem škytavku nemusela předstírat. Teď nešla zastavit a moje snaha nenesla žádné výsledky. Třída nějak podivně od mého prvního hlasitého projevu postupně tichla, až se po určitých časových úsecích ve třídě rozléhalo jen mé škytání. Bylo mi hrozně trapně. Lana a její trojka se na mě pobaveně šklebily, kluci se smáli a učitelka mě neustále probodávala nasupeným pohledem. Očima jsem postrkovala ručičku hodin zavěšených na zdi hned nad tabulí. Naštěstí do konce hodiny zbývalo jen pár minut, leč přesto se ta chvíle zdála nekonečná.
„Slečno, nemyslíte si, že…“profesorka se mi zrovna snažila něco nejapného říci, ale už to nestihla dokončit. Zazvonilo. Díky Bohu! Okamžitě jsem se zvedla z místa a odkráčela na dívčí toalety, kde jsem si opláchla obličej a smočila rty. Zkoušela jsem dechové cvičení, aby už ta pitomá škytka přestala. Za chvíli za mnou dorazila Katey. Ráno jsme se nestačily pořádně přivítat a všechno si povyprávět, protože hned zazvonilo. Teď jsme měly příležitost.

„Teda ty jsi číslo. To se ti fakt povedlo.“poznamenala s úsměvem na rtech Katey a já ji vůbec nechápala.
„Proč? Provedla jsem něco?“ničeho jsem si nebyla vědoma.
„No s tou škytavkou přeci. Vážně ti na to skočila, hrála jsi to fakt dobře. Dokonce se ti ji podařilo trochu vyvést z míry, jen tak někomu se to nepoštěstí.“nadšeně mi povídala Kate, já naprosto nevěděla, jak na to zareagovat.
„Ale Kate, já tu škytavku nehrála. Tedy jen na začátku, pak jsem ji dostala doopravdy.“vysvětlovala jsem. Zřejmě to nepochopila. Přešla to mávnutím ruky a pokračovala v konverzaci.
„Hele, promiň mi ten včerejšek. Opravdu jsem s tebou chtěla tu restauraci probrat a ukázat ti ji, jenomže do toho vlezlo to kino, no.“sklopila lehce hlavu a nasadila smutný obličej. Přesto jsem však věděla, že mi chce něco říct, jenže nechce vypadat nezdvořile.
„To je v pohodě. A co to kino, bylo dobrý?“věděla, na co jsem narážela.
Rozsvítila se jí očka a hned začala horlivě vypravovat. „Přišla jsem tam s rodičema a hádej, kdo stál u vchodu do kinosálu? No?“ani mě nenechala říct, že tam jistě byl jí poražený kluk, a už zase pokračovala. „Byl tam on! Já myslela, že radostí vyskočím do stropu. Sice jsem nebyla zrovna nejnadšenější, že jsem šla v doprovodu rodičů, ale i tak to stálo za to. Když nám kontroloval vstupenky, pořád mě pozoroval.“nestíhala jsem její rychlé vyprávění sledovat. Chrlila ze sebe jednu větu za druhou.
„A neměl by náhodou místo tvých krásných oček sledovat ty vstupenky, co?“utahovala jsem si z ní. Ohnala se po mně papírovou utěrkou, smály jsme se na celé kolo.
„Vždyť je to pravda, jeho náplní práce je sledovat platnost a pravost vstupenek, popřípadě vyvádět ven nepřípustné osoby a ne tě pozorovat. Co když to takhle dělá u každého? To mu pak do kinosálu chodí mnoho nesprávných lidí!“bavilo mě to. Raději jsem svedla řeč na každého a ne na každou, nechtěla jsem jí kazit radost. Je fakt, že docela pohledný kluk na tolik veřejném místě má jistě mnoho příležitostí po někom se poohlédnout. Kate si to jistě také uvědomovala. Někde v hloubi duše.

„Ale, naše sestřičky se hledaly, až se našly.“pronesl posměšný hlas ode dveří. S Kate jsme obě dvě strnuly na místě a zaostřily zraky na lítací dveře, v nichž stála, jak jinak, naše růžová trojka, která se sunula směrem k nám. Kate chytala nerva, já zůstala stát na místě s lehce nazlobeným výrazem. Co si vůbec tahle holka dovoluje? To není možný. Já sama bych se nikdy do nikoho takovýmhle způsobem nenavážela a ona to provozuje pořád. Že jí to není hloupé. Asi ne. Ostatně jako několika lidem na téhle škole.
„Pokud vím, jediného pokrevně spjatého sourozence mám v Čechách. Nikde jsem ještě neslyšela, že by se dala nějak měnit krev jen tím, že si spolu dva lidé rozumí. Se budu muset asi zeptat na oddělení manikúry, třeba mi to tam osvětlí.“prohodila jsem ironicky. Zdálo se mi to, nebo se Laniny nehtíky na rukou trochu prodloužily? Kate vedle mě se trochu pousmála, ale pak se zase hned přikrčila do uťápnuté pozice. Možná si taky všimla těch nehtů, co já vím.
„Jak si dovoluješ!“nestihla to dokončit.
„Ne, jak si ty dovoluješ neustále se do mě navážet, dej mi laskavě pokoj. Ty mě absolutně nezajímáš a nechápu, proč se ty pořád zajímáš o mě. Já o tvou pozornost nestojím.“vyjela jsem na ní již dost rozčíleně.
„Cože? Já že se o tebe zajímám? Asi jsem se přeslechla.“zopakovala pisklavým ječícím hláskem Lana. Její dvě kumpánky se krčily za ní.
„Asi ti do uší nateklo moc růžový vody. Nepřeslechla ses. Tím, že mě popichuješ a pořád něco vykládáš, mi dáváš najevo, že se o mě poněkud zajímáš. A já ti říkám, abys s tím přestala. A teď nám, prosím tě, uhni z cesty, chtěly bychom projít.“Lana se nezmohla na odpověď, jen stála mezi otevřenými lítacími dveřmi a koukala na místo, kde jsem celou dobu stála já s Kate. Prošly jsme lítacími dveřmi na chodbu a porozhlédly se kolem. Několik studentů stálo před dívčími toaletami a pobaveně poslouchalo naši hádku. Mezi ty, kteří vyslechli tento rozhovor patřil nejspíš i Max, který stál u skříněk a vybíral si knihy na další hodinu. Musel to slyšet, ten pisklavý hlásek nešlo přeslechnout.

„Nazdar, Maxi.“pozdravila bratra zvesela Kate, tedy aspoň se o veselý tón snažila, nějak jí po tom záchodovém incidentu přešel.
„Ahoj.“opětoval nám oběma pozdrav a zvednul oči od knihy. Nejprve sjel pohledem Kate a pak se zaměřil na mě. Zdálo se mi to, nebo se mu v očích mihl soucitný výraz? Nechápu, proč by se tam měl objevit. Soucit přeci nepotřebuji, nebo snad ano? Nejsem na tom nijak špatně. Hm, to si budu muset ještě projít hlavou. Začala jsem se soustředit na rozhovor, který spolu mezitím, co jsem přemýšlela, sourozenci vedli.
„Měl jsi ji vidět. Normálně začala škytat při hodině a dokonce se jí povedlo rozházet i Sawdregovou. Věřil bys tomu?“a jejej, Kate tady zřejmě vyprávěla zážitky z minulé hodiny.
„Kate, prosím. Už jednou jsem říkala, že jsem žádnou škytku nepředstírala, jen abych naštvala učitelku. Abych to plně objasnila, koukala jsem se znuděně po třídě a uviděla Tondu. On normálně chrápal na lavici a měl při tom strašně legračně otevřenou pusu, tomu se prostě nešlo nezasmát. No a jelikož bylo všude ticho a já si uvědomila, že by nebylo nejlepší začít se smát nahlas, snažila jsem se to nějak zarazit a z toho vzniknul ten pazvuk. A pak, když se mě zeptala, co to bylo, radši jsem si vymyslela tu škytku. Chvíli jsem předstírala, jenomže následně jsem ji dostala doopravdy.“konečně se mi povedlo jí to nějak přetlumočit celé. Max na nás koukal jako na zjevení, leč pobaveného výrazu jsem si u něj přesto povšimla.
„Teda, co vy provádíte při těch hodinách, to jsem ještě neviděl. Neměly byste se chovat jako slušná děvčata?“mudroval, hrajíc starostlivý tón jejich matky. „Chtěl bych vás vidět, no to ale nepůjde. Žádnou společnou hodinu spolu druháci a třeťáci nemají, co?“zeptal se už normálním hlasem.
„Ne. Pokud vím, tak ta přednáška o spisovatelích byla jediná. Ale co ty víš, třeba se to změní.“odpověděla mu sestra.
„Hm. Nekoukejte se na mě tak. Doufám, že když bude nějaká společná hodina, nebudete ode mě očekávat nějaké divadlo. Nejsem herečka, jsou tu jiní, kterým by tohle šlo dobře. A mimochodem, ani bych si netroufala tvrdit, že vaše třída je úplně svatouškovská, obzvlášť chodíte-li do ní vy tři.“poznamenala jsem jen tak naoko. Jistě, přeci není možné, aby se v hodinách chovali jako pilní studenti. Nad představou naškrobených košil, kravat a rovně sedících postav přesně podle pravítka mi zacukaly koutky. Raději jsem se natočila na stranu a vysmála se tam, aby mě nikdo z nich dvou nezahlédl. Připadala jsem si jako pitomec.

„Myslím, že bychom už měli jít. Za chvíli bude zvonit a já nemám ponětí, co je teď za hodinu. Jen tak matně mi v hlavě poletuje zrovna matematika, tu bych opravdu nechtěla nějak, ehm, zastihnout nepřipravená. Měj se, Maxi.“rozloučila jsem se s ním a vlekla za ruku do třídy i Kate. Možná to bylo hodně ve spěchu, jenomže, když jsem se smála s otočenou hlavou, zaregistrovala jsem dvě osoby kluků, které mířily směrem k Maxovi a jistě patřily k jeho partě. A já bych byla nerada svědky nějaké nepříjemné události. Když jsme zacházely do třídy, šlehl po mně ještě Max pohledem a nepatrně přikývnul. Asi si také uvědomil jisté nepříjemnosti a byl mi vděčný za pohotovou reakci. Kate neměla ani potuchy. Ostatně ona se nejspíš neustále vznášela v růžovém opojení z nedělní návštěvy kina. Neměla jsem jí to za zlé, jen ať si užije a pořádně si to vychutná do všech detailů. Nebudu ji teď tedy kazit radost tím, že se nějací hloupí kluci nebudou moct vyrovnat s následky pubertálního chování, ne? Stejně to všechno dělali jen mně. Ona s tím neměla nic společného, kromě její sourozenecké spřízněnosti s Maxem.
„Sakra, za dvě minuty už zvoní a my jsme ještě nestihly probrat tu restauraci a všechno kolem. Hele, příští přestávka je dlouhá, musíme se k tomu konečně dostat.“špitla mi narychlo do ucha a odporoučela se ke své lavici, kde začala hrabat v tašce. Nejspíš učebnice, kalkulačku, pravítka a všechny tyhle kraviny, co po nás profesorka na matematiku chtěla.

Kývla jsem jí, jako že rozumím, ale ona to stejně nevnímala. Také jsem začala hledat všechny potřebné pomůcky, dokonce i úkol, s kterým jsem se včera dopoledne pachtila. Minutu před zvoněním do třídy ladným krokem přicupitala růžová trojka. A hned za nimi profesorka. Zřejmě jí skoro pozdní příchod holek nevadil, jak by taky ne, jistě držela v jejich spolku. Stačilo se na ni podívat. Nosila perfektně sladěné kostýmky většinou v pastelových barvách, mahagonový přeliv na úhledně zastřižených vlasech, tenké brýle ozdobené kamínky, pečlivě namalovaný make-up a pěstěné nehty. Nezazlívám nikomu, když o sebe hodně dbá, leč strávit hodiny u kadeřníka, manikérky, v nákupním centru, doma v koupelně před zrcadlem se mi zdá dost zbytečné. Také podle toho tak vypadám, že. Nechodím sice mezi lidi s rozčepýřenými, neučesanými vlasy, s pastou po obličeji a roztrhaném oblečení, ale je mi více než svazující věci poslední módy pohodlnější mnou vybrané volnější oblečení. Tím volnějším nemyslím mikiny a kalhoty XXL, ale to, co je mi pohodlné, nemusím si to na sebe ráno půl hodiny natahovat a nezapínat si kalhoty vleže, abych se do nich vmáčkla. Třeba můj styl se nejvíce podobá skejťákům. Samozřejmě odpoledne nelozím někde po silnicích a neskáču z chodníku flipy, ale líbí se mi mikiny s kapucí, plandavější kalhoty a nějaké už normální triko. Dnes mám na sobě zrovna novou červenou mikinu, zakoupenou v Čechách přesně den před odjezdem sem. Ještě jsem ji na sobě neměla, dnes je premiéra. No, konečně se na mně objevuje oblečení nejen tmavších barev. Ne, že bych byla v takových depresích každý den, ale tmavá se mi docela líbí, přesto nosím několikero barev. Tahle červenější je z nich asi nejsytější. Ale dost už, jistě vás nezajímá můj šatník. Jen jsem to chtěla porovnat.

Hodina ubíhala překvapivě pomalu. Jak jinak. Byla tam snad ještě větší nuda než o dějepisu, tam mě aspoň zajímalo chování těch lidí, jenomže tady opakovali látku, kterou jsem já brala ještě na své škole. Docela jsem se nudila, ale zase jsem mohla vstřebávat poznatky v angličtině. Alespoň jedno pozitivum to mělo. Měla jsem čas přemýšlet o celém tomhle vzdělávání v cizím jazyce. Vlastně teď už pro mě angličtina tolik cizí nebyla. Zamilovala jsem si ji, jak tomu bylo už od počátku. Líbila se mi ta měkkost, oproti zasekávané němčině, i když ta má taky něco do sebe. Každopádně z těchhle dvou jazyků, jež se učím, rozhodně vyhrála angličtina. Přemílala jsem si v duchu své začátky, jenomže, než jsem se na ně mohla zaměřit hlouběji, zazvonilo. Cože, už? Nějak jsem se asi moc ponořila do myšlenek, není možné, že by to takhle rychle uteklo. Ale potvrdila mě v tom odcházející učitelka.
„Tak jak?“přisedla si ke mně na lavici Kate se svačinou v ruce. Já si vyndala připravenou housku z domova a povytáhla obočí.
„Ty bys mi měla vyprávět, ne?“nevěděla jsem pořád, jestli bych jí měla říct o včerejšku u Maxe, nebo bych se měla dozvídat všechny novinky, jako kdybych je slyšela poprvé. Rozhodla jsem se pro první možnost, ještě by se to provalilo a už teď se mi z její strany zdály nějaké náznaky a ty já si nepřeji.
„No, o Jimmyho restauraci už mi toho tolik říkat nemusíš.“pokračovala jsem a překazila jí tak připravenou řeč.
„Jak to?“svraštila černé obočí a zatvářila se nechápavě.
„Protože jsem včera byla u tebe, zrovna když mi přišla ta smska. Já už na vás zazvonila, otevřel mi brácha a něco mi k tomu řekl. Třeba mi představil personál, jen nevím informace o tom, co tam budu dělat. To bys mi mohla objasnit.“raději jsem z jejího bráchy přeskočila hned k vedlejšímu tématu, nechtěla jsem to rozmazávat. To, co budu v restauraci přibližně dělat, jsem si také dovedla představit, leč přeci jen jistota je jistota.
„Aha. Že se mi o tom brácha nezmínil. No, budeš tam docházet podle toho, jak se domluvíte. Řekla jsem mu, že máš školu, což mu ostatně jistě došlo, a že minimálně dva dny v pracovním týdnu nebudeš moct přijít tak brzy, ne-li vůbec. To víš, odpolední vyučování. Budeš pracovat poloviční dobu, než je normální pracovní úvazek. Takže místo osmi hodin tě čekají čtyři. Samozřejmě se s ním ještě můžeš domluvit a různě si to poupravit, ale tak, aby to vycházelo na dvacet hodin týdně. Vyhovuje ti to zatím?“otázala se mě.
„Jasně. Méně hodin by nemělo cenu ani pro něj ani pro mě. Můžeš pokračovat.“vybídla jsem jí. Zamlouvalo se mi to. Těšila jsem se jako dítě do první třídy.
„A co budeš dělat. Já když jsem tam pracovala, zapisovala jsem objednávky, nosila jídlo a pití, pokud toho tedy nebylo nad mé síly, sklízela ze stolů, jestli budeš někdy mít večerní, tak uklízet a čistě prostírat stoly a uklidit restauraci do zcivilizované podoby. Občas můžeš nakouknout i do kuchyně, však to uvidíš sama.“něco podobného jsem si představovala. Nadchla mě vidina servírky, i když jen do určité míry. Jistě nebudu schopna nosit pět talířů najednou, ani bych se o to nepokoušela, ještě by z nich nebyl vcelku ani jeden. Ale zapisování objednávek a podobné věci se mi líbily. Vlastně už odmala, dříve jsem si hrála na servírku a prodavačku a já nevím na co všechno ještě. Teď si však nebudu na nic hrát, ale stanu se jí částečně doopravdy.
„Super.“tohle snad stačilo. „Kdy se tam prvně zastavíme?“
„Zítra. Dneska je odpolední vyučování, ale kdybys chtěla, můžeme tam zajet hned po škole a od zítřka bys už mohla nastoupit. Také by to takhle šlo. Aspoň nebudeme zabíjet jeden den. Co ty na to?“
„Mně to nevadí, čím dříve, tím lépe. Nemám dneska nic na práci, ostatně co bych také měla mít, že. Takže jestli to nebude strejdovi vadit, zastavily bychom se tam již dnes.“nálada mi stoupala. Za pár hodin se podívám do mého nového pracoviště. Nezní to zvláštně? Možná teď ze sebe dělám totálního šílence, ale ti, které brigáda baví, jistě pochopí.
„Proč by mu to mělo vadit? Naopak. Má tam teď prý docela frmol, takže se mu bude pomoc hodit. Ještě mu o volnu zavolám a domluvím to s ním.“ujistila mě Kate a usmála se.
„Moc ti děkuju. Jsem ti moc vděčná.“řekla jsem konečně jednou také to, co jsem opravdu cítila. Teď nebylo na místě skrývání a zatajování. Tohle jsem mohla s čistým svědomím vypustit z úst.
„Nemáš zač, dělám to ráda.“

„No a co to kino?“přehoupla jsem řeč jinam. Jistě mi chtěla říct ještě několik zajímavých postřehů, taky že ano. Vyprávěla mi dalších pět minut, kam se kdo z nich kouknul a jak ucuknul pohledem atd. Dovedete si to jistě živě představit.
„…a když se zrovna rodiče otočili, byla…“její nadšené popisování děje přerušily tři dívky, které vešly k nám do třídy a zjednávaly si pořádek.
„Prosím, poslouchejte mě. Já jsem Aleesha, dalo by se říci, že trenérka tanečního kroužku, který u nás ve škole funguje. Nastaly jisté problémy, tady Eveline odjíždí za týden do Ameriky a nám tak schází jedna dívka do taneční skupiny. Jste jediná třída, kde jsme se ještě neptaly. Umí tu někdo tancovat?“zeptala se pohledná štíhlá černovláska, která teď přejížděla svýma šedivýma očima po třídě.
„Lano, ty už k nám s holkama chodíš. Ostatní dámy nemají zájem?“všichni zakroutily hlavami. „A co ty, Kate?“otázala se s pohledem upřeným na mou kamarádku. Zřejmě jí znala, protože chodila s jejím bratrem do třídy. Tyhle holky jsem už několikrát potkala na chodbě a také na přednášce. Ta jedna nalevo mi připadala povědomá ze všech nejvíc, ale nemohla jsem si vzpomenout.
„Já nikdy nikde netancovala. Je mi líto.“odpověděla s pokrčenými rameny Kate a dál se tím nezabývala.
„Ach jo, tak co budeme dělat?“říkaly ty tři třeťačky otočené k sobě. Na tvářích se jim pomalu začínala usazovat beznaděj. Vstala jsem ze židle a mířila k nim. Pomalu už odcházely, zastavila jsem je mezi dveřmi.
„Ehm.“podívaly se na mě. „Jestli můžu, kdy máte trénink?“zeptala jsem se Aleeshi.
„Vždycky odpoledne místo povinně volitelných předmětů. (Na této škole byly tyto předměty – tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova. Já chodila na tělák, jinde už pro mě neměli místo, ani mi to nevadilo.) Trénink máme vždycky v pondělí a ve čtvrtek.“to by se mi hodilo. Odpolední vyučování máme se třeťáky stejné, tedy ve stejný den a stejnou hodinu. To, co oni dělají, nevím. Nikdy nejsme smíšení, vždycky cvičíme odděleně.
„Proč?“zeptala se mě hnědovláska. Ta, která mi byla povědomá, ale nemohla jsem ji nikam zařadit.
„Měla bys zájem?“vybafla na mě dychtivě Aleesha.
„A umíš tancovat?“zeptala se třetí, ta, která odjede za týden do Ameriky, myslím, že se jmenuje Eveline.
„Nevím, jestli umím.“odpověděla jsem. Na tváři se jim objevil lehce smutný výraz. „Ale chodila jsem na tancování skoro čtyři roky.“dodala jsem. Ústa se jim roztáhla do úsměvu a oči jim jen zazářily. Eveline na mě skočila a objala mne. Byla jsem v šoku, zvlášť když se na tuhle show koukala celá třída a pár lidí z chodby.
„Tak to jsi nás zachránila. Jestli jsi ve druháku, máš odpolední vyučování stejně, to znamená, že máš čas. Zajdi si za učitelem, omluví tě. Tohle děláme pro školu, takže není problém. Stav se v tělocvičně v půl třetí, začíná trénink. Všechno ti řekneme tam, ještě jednou děkujeme. Zatím se měj.“rozloučila se se mnou Aleesha a ostatní jen nadšeně přikyvovaly. Zmizely na chodbě, Eveline si radostně poskakovala. Zřejmě z nich bude nejpotrhlejší. Usmála jsem se pro sebe a obracela se k třídě. U skříněk postával Daniel s Maxem a koukali na mě. Zřejmě vyslechli celý tenhle rozhovor. Mě to bylo ale absolutně jedno, už jsem si zvykla, že na ně vždycky někde narazím. Jen mě překvapilo, že tam nebyl Peter. Ale abych se neunáhlila. Právě k nim přicházel, v rukou nesouc bagetu. Zaplula jsem do třídy.
Růžová trojka na mě hleděla se záští, mě to bylo jedno. Došla jsem ke své lavici, kde stále seděla Kate a posadila se.
„Já nevěděla, že tancuješ tak dlouho. To je úžasné, proč jsi mi to někdy neřekla?“ptala se udiveně.
„Nějak na tanec nepřišla řeč.“odpověděla jsem jí s úsměvem.

Poslední zvonění a oběd. Nějak rychle ten dnešek utekl, ač se to v dopoledních hodinách nezdálo. Teď přede mnou stál jen rozhovor s učitelem na tělocvik a taneční trénink. Rozloučila jsem se s Kate a domluvila se s ní, že se sejdeme před školou, až skončí vyučování. Vydala jsem se směrem k venkovním prostorům a asi po deseti minutách našla učitele zahloubaného do papírů.
„Dobré odpoledne, profesore Dawle.“po mém pozdravu konečně odvrátil oči od lejster v ruce.
„Dobré. Co si přejete, slečno?“zeptal se se zájmem.
„Už nebudu moct docházet k vám na hodiny tělocviku, ode dneška chodím na taneční kroužek. Aleesha postrádala jednu dívku do své skupiny a já se přihlásila.“víc jsem vysvětlovat nemusela. Hned, jak uslyšel o tanečním kroužku, zasvěceně zakýval hlavou.
„Jistě, to není problém. Stačí, že mi pak vyplníte jeden formulář o přestupu do jiné hodiny, abyste to měla potvrzené. To je vše. Můžete jít.“pokynul mi rukou dovnitř budovy. Asi to bylo vyřešené. Pozdravila jsem ho na rozloučenou a otočila se s úsměvem na rtech do budovy. Dlouhou prázdnou chodbou jsem si poskakovala, stejně jako Eveline předtím. V uších mi hrála skvělá melodie. Vyndala jsem si věci na cvičení ze skříňky a hopsala až k tělocvičně. Tady v té části jsem ještě nebyla, po celou dobu jsme cvičili venku, sice někdy sprchlo, ale to nebyl důvod jít dovnitř. Teď jsem stála před velkými lítacími dveřmi, zpod jejichž škvír se ven na ztichlou chodbu valila mně příjemná taneční hudba. Zhluboka jsem se nadechla, přehodila si tašku s oblečením přes rameno a vešla dovnitř.

První, co jsem spatřila, byl hlouček holek kolem někoho na zemi. Všechny na mě obrátily zraky a zkoumavě si mě prohlížely. Se svým „skejťáckým“ oblečením jsem mezi ně zrovna nezapadala, ale nemusím nosit jejich styl oblečení, je to přeci na každém. Pomalu jsem k nim docházela a mezitím se rozhlížela po tělocvičně. Tahle jistě nebyla tou hlavní, protože nebyla moc veliká. Nejspíš sloužila k účelům, jako je zrovna tento. Lesklé světle hnědé parkety se odrážely v zrcadlech v popředí místnosti. Osvětlovalo to tu světlo z oken naproti zrcadlům, jinak musely svítit světla na stropě. V rohu místnosti, pod okny, bylo na sobě naskládáno několik modrých žíněnek. To bylo celé vybavení tělocvičny.
Došla jsem až k hloučku. Uprostřed na zemi seděla Aleesha a psala něco jako docházku. Koukla na mě s úsměvem a prohlásila k ostatním: „Tady ..eh..“
„Veronika.“doplnila jsem ji.
„Díky. Tady Veronika je naší novou členkou. Nastupuje místo Eveline, která za týden, jak jistě všichni víte, odjíždí. Abych tě seznámila s prostředím. Trénujeme tu dvakrát týdně, sestavy si vymýšlíme samy. Na úvod je rozcvička, sestava a nakonec protáhnutí. Však to jistě znáš. Já jsem ještě jednou Aleesha, tahle brunetka je Jenn a odjíždějící je Eveline. Tyhle tři jsou, jak asi víš, Lana, Tara a Maria.“kysele jsme se na sebe zašklebily a mně neušel pobavený pohled Aleeshi, asi je také moc nemusela. Dál mi představila dlouhovlasou Florentinu (Flori), Maggie a další dvě holky. Dohromady i se mnou nás bylo jedenáct. To není moc, ani málo.
„Veronika tancuje skoro čtvrtým rokem.“Lana s Tarou si vyměnily znechucené pohledy. „Mohla bych tě dnes ještě o něco požádat?“zeptala se opatrně Aleesha.
„Jistě.“
„Mohla bys nám něco zatancovat?“čekala jsem něco podobného. Nemohla jsem tvrdit, že by mě to zrovna potěšilo, ale rozhodla jsem se vyhovět jejímu přání. Přeci jen, jsem tu nová a ona neví, s kým má tu čest a jestli budu nebo nebudu přítěží. Trochu mě polilo horko, ale snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu. Nemůžu o sobě zrovna tvrdit, že ráda bývám středem pozornosti. Promyslela jsem si nějaké pohyby a jakou sestavu bych mohla zařadit. Nakonec jsem tedy jen přikývla a šla se trochu připravit. Přezula jsem si alespoň boty, protože na to ostatní nebyl čas.
„Můžu si někam zapojit svou vlastní hudbu?“zeptala jsem se. Přeci jen, na ní se bude tancovat lépe.
„Samozřejmě, tady do rádia.“ukázala za sebe. Došla jsem tam, sundala si z krku mp3 a zapojila ji do otvoru s nápisem USB. Navolila jsem požadovaný remix a stoupla si přibližně doprostřed tělocvičny. Holky se mezitím usadily k zrcadlům a propalovaly mě očima. Kývla jsem na Aleeshu, která na můj pokyn pustila písničku.

Dala jsem si záležet a jakmile se spustila hudba, opadla ze mě první nervozita. Po několika krocích už zmizela úplně a já se jen soustředila na sestavu a na dobré dotažení všech pohybů. Během písničky se střídalo několik zpěváků, na každého jsem měla něco jiného. Nemůžu si tu sestavu přivlastňovat, protože jsem ji pochytila od mých lektorek, jen jsem to teď poskládala dohromady. Své „vystoupení“ jsem zakončila krátkým break dancem. Použila jsem tam všechno, co jsem z něj uměla. Píseň dohrála, já se postavila na nohy a s úsměvem se uklonila. Aleesha a její kamarádky mi nadšeně tleskaly, kdežto růžová trojka nehnula ani brvou. Jen v jejich očích se zračila nenávist. Momentálně mi to bylo ale úplně jedno. Od začátku jsem věděla, že mě nemají v lásce.
„Super. Můžeme se dát do tréninku. Postavte se…“a hodina pokračovala.

Po chodbě jsem šla trochu splavená. Není divu, hodinový pohyb jen s malou přestávkou člověka zmůže. Naštěstí už jsem zvyklá, alespoň si to myslím. Aleesha mi ukázala s holkami jejich připravené vystoupení. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, jaké vystoupení má na mysli, nýbrž pak mi vysvětlila, že na plese mají vždycky show. Jako takové taneční zahájení a program večera. Proto mě také přibraly, protože Eveline se nebude moci účastnit a tím se její pozice vytrácí, což se ovšem nesmí stát. Cvičily jsme tak vedle sebe, Eveline mi vysvětlovala všechny pohybové detaily a grimasy, které budu muset předvádět. Byla s ní sranda. Oblíbila jsem si ji. Na konci hodiny jsem se jí potichu zeptala, zda-li jí nevadí, že budu vystupovat místo ní. Odpověděla mi s klidem, že je jí to jedno, Ameriku by za jeden večer nevyměnila. Navíc už prý vystupovala dvakrát a potřetí bude až ve čtvrťáku, o nic tedy nepřijde. Ulevilo se mi. Bála jsem se, aby to nakonec nedopadlo jako s růžovou trojkou. Nechtěla jsem další nepřátele, i když jsem se snažila si z toho nic nedělat. Ovšem přestože si toho nevšímáte, není to příjemné.
„Veroniko!“dohnala mě uprostřed chodby Aleesha. Rozhlédla se, jestli někde kolem nestojí holky a pak potichu říkala: „Ten break, co jsi předváděla, byl dost dobrý. Nechtěla jsem to říkat před ostatními, ale nechtěla bys udělat vlastní krátké vystoupení? Na place se totiž většina z nás vystřídá a každý bude mít sólo. Ty bys mohla jít úplně nakonec a předvést tohle. Co na to říkáš?“zaskočila mě. Dneska toho bylo trochu moc. Sice mě lehce potěšila její pochvalou, ale nemyslím si, že jsem natolik dobrá, abych break předváděla. Nikdy jsem se ho neučila, to jen pár kroků, když to zapadalo do sestavy.
„Aleesho, já ho ale neumím. Nevěnuji se mu, tyhle prvky jsou všechno, co jakž takž znám. Víc nic. Nikdy jsem se break dance neučila a obávám se, že nejsem hodna závěrečného sóla.“zarazila jsem její naděje.
Lehce se zachmuřila, leč nevzdala se. „Já po tobě také nechci vrtulník a točení se na hlavě, stačí tohle. Bude to změna. Všichni jen očekávají, že tam budeme kroutit zadkem a třást vnadami, jenomže o tomhle tancování není. Chci něčím překvapit, také sestava je jiná, než byla dřív. Zařadila jsem několik nových stylů a tímhle bys lidem jistě vyrazila dech. Nikdo to od tebe nebude čekat, nás jsi také velice překvapila. Promysli si to, nechám to na tobě. Jen se se mnou pak domluv, abychom mohly zařadit hudbu. Nezmiňuj se o tom před ostatními, chci aby to, pokud to vyjde, bylo překvápko i pro ně. Ok?“skončila svůj dlouhý monolog.
„Dobře.“odpověděla jsem jí. Přikývla a odběhla za ostatními, které na ní již čekaly před školou. Loudala jsem se chodbou a promýšlela si to, co mi teď sdělila. Opravdu jsem se necítila na sólové vystoupení. Dneska jsem se teprve dostala k nim a už mě ženou na parket. Jedno vystoupení stačí. Musím si to nechat projít hlavou. Zase je pravda, že tahle nabídka se jen tak neodmítá. Je to přeci pocta. Zvedla jsem hlavu a místo na naleštěnou podlahu se podívala ke vstupním dveřím do školy. Za nimi postávala Kate a nahlížela do budovy školy. Vzpomněla jsem si na dnešní plánovanou návštěvu restaurace a rozeběhla se k ní. Doslova jsem z té školy vyletěla.

„A..Ahoj. Promiň to zdržení.“omlouvala jsem se a uklidňovala zběsile bušící srdce.
„V pohodě. Tak vyrazíme, ne?“navrhla Kate a už scházela schody od školy. Mířila rovnou na autobus. Pečlivě jsem zkoumala směr, spoje a čísla autobusů, abych příště věděla, jak se dostanu k mému pracovišti bez nějakých vyptávání se na cestu. Za dvacet minut jsme byly na místě. Vystoupily jsme z autobusu a šly ještě pět minut pěšky, trochu dál od každodenního ruchu. Zašly jsme za roh budovy, hluk z jedoucích aut k nám již nedoléhal. Všude bylo nezvyklé ticho. Do očí mě udeřila poutací cedule zavěšená na zdi. Hlásala do světa název podniku, kam jsme obě mířily. Kate se na mě usmála a za chvíli mě vpouštěla dovnitř.
Vypadalo to tu přesně jako na fotkách, které mi včera ukázal Max. Zdi do půli obložené dřevěnými prkny, dále vymalované vínovou. Stoly, některé oddělené od jiných boxy. Pult nalevo celého prostoru, za kterým postával nejspíš strýček Jim. Zrovna točil u pípy pivo. Zpozoroval nové návštěvníky, a když rozpoznal, že je to jeho neteř a nějaká kamarádka, okamžitě nechal čepování a přišel k nám. Kate objal a mně podal na uvítanou ruku.
„Tak strejdo, tohle je Verča, tvůj nový zaměstnanec.“představila nás navzájem. Strýček nám pokynul k pultu, který sloužil i jako bar. Posadily jsme se na barové židle a čekaly, až přejde na druhou stranu za pult. Nalil nám džus a ujal se povídání.
„Výborně, že jste přišly už dneska. Aspoň se zítra už budeš moct zapojit. Všechny informace už asi víš, ale ještě jednou ti je zopakuji. Budeš pracovat tak, aby ti vyšlo minimálně dvacet hodin práce týdně. Můžeš si hodiny různě po domluvě přehazovat. Takže někdy tu nemusíš být vůbec, pokud tě nebudu potřebovat, jindy tu můžeš být déle. Plat je 5,50 liber na hodinu. No a teď by ses mohla seznámit s prostředím a s personálem. Teď brzy po poledni tu tolik lidí není, ale večer nebo o víkendech je tu docela frmol. No však uvidíš sama. Pojď za mnou.“vedl mě nejspíš do kuchyně. Překvapil mě plat, docela dobrý, čekala jsem méně. Poslední zprávy na internetu psaly, že nejnižší plat je 3,30. Kdybych to přepočítala na naše, je to dost. Ale neměla jsem čas to řešit, za chvíli jsem stanula po jeho boku v kuchyni. Asi si dovedete představit, jak to tam vypadalo. Stěny byly místo dřeva obložené kachličkami a natřené na modro. Uprostřed místnosti byl obří sporák s troubou, nad kterým byl zavěšen digestoř. Všude možně na poličkách u stěny byly hrnce, pokličky, příbory, talíře, pánve a všechno to kuchyňské nádobí. Na druhé straně byly dvě lednice a několik skříněk plných surovin. Pak tu ještě nechyběly dva velké koše, kávovar, mixér, mlýnek a podobné přístroje. Z kuchyně vedly dvoje dveře a jedno, nejspíš výdejní, okénko, které bylo hostům restaurace dokonale skryto. Jedněmi dveřmi jsme sem přišli, druhé nejspíš musely vést na ulici. Sloužily k zásobování.
Jimmy mě představil personálu. Šéfkuchař s bradkou se jmenoval Jeremy, další kuchař se jmenoval Nash, pomocný kuchař a zastánce práce všeho druhu – od čepování piva po uklízení – Paulie. Pak tu byla ještě jedna servírka Linn a druhá, se kterou jsem se měla střídat – Ronda. To byl celý personál. Konečně už jsem byla seznámena s prostředím. Jimmy mě ještě zavedl do jeho malé kanceláře, kde mě nechal podepsat pracovní smlouvu, pod níž se následně také podepsal. A bylo to. Měla jsem práci.