Překážka v lásce

Štefan se probudil. Posadil se, zívl a zajel rukou do svých vlasů, takže vypadal ještě rozcuchaněji než před tím. S úsměvem se podíval vedle sebe. Julie tam nebyla. Rozhlédl se po pokoji, ale nikde nikdo. Asi bude v koupelně, pomyslel si. Zamžoural rozespale z okna na slunce, které stálo těsně nad obzorem. Znovu se zabořil do peřin a zavrtal se do nich až po bradu. Před očima mu probíhala uplynulá noc.
Vylezl z postele, oblékl se a šel do koupelny. Před dveřmi se zarazil a nejdřív zaklepal. Nic. Zaklepal ještě jednou a o trochu hlasitěji. Zase nic.
Najednou se ho zmocnilo neblahé tušení. Otevřel pomalu dveře. Nikde nikdo. Ani stopa, že by tady někdo byl. Rychle se otočil. Juliino oblečení bylo pryč. Vyšel ven z pokoje, zamkl a rychle se vydal k východu.
„Dobré ráno, pane“ řekl recepční.
„Dobré ráno“ odvětil Štefan a vyšel ven.
Po chodnících se už trousilo pár lidí.
„Dobré ráno“ ozval se kousek od něj Arnošt.
„Dobré rá- Arnošte, jsi tady už dlouho?“
„Docela ano, miluju pohled na probouzející se město.“
„A neviděl si tu jednu dívku?“
„Jednu? Hromadu. Jak ta vaše jedna vypadala?“
„Měla asi 170 centimetrů, štíhlá, hnědé rovné lesklé vlasy, hnědé oči, na sobě měla džíny a tričko.“
„Tmavě fialový?“
„Jo. Viděl jsi ji?“
„Myslím, že ano. Loučila se tady s nějakým hotelovým zaměstnancem.“
„A poznal by si ho?“
„Určitě.“
„Skvělý, promiň, ale dneska budeš muset svůj ranní zvyk ukončit dřív.“

Štefan a Arnošt seděli v pohodlných křeslech v hale a Štefan řekl: „Až půjde ten člověk kolem, tak mi dej vědět, ano?“
„Samozřejmě.“
Asi po hodině už Štefan bezmyšlenkovitě zíral před sebe, takže ve chvíli, kdy do něj Arnošt nenápadně šťouchl, škubl sebou, jakoby jím proběhlo 220. Zahleděl se na Arnošta. Ten nenápadně kývnul hlavou směrem k jednomu muži v hotelové uniformě.
„Díky, teď už to zvládnu sám“ řekl a vstal.
„Dobrý den“ pozdravil Štefan.
„Dobrý den, přejete si?“
„Ano, můžete mi nejdřív říct, jak se jmenujete?“ zeptal se Štefan.
„Erik“ odpověděl mírně vyvedený z míry.
„Dobře, takže Eriku, potřeboval bych pomoc“ začal i když úplně nevěděl, jak to má říct „chtěl bych, abyste mi dal adresu na vaši kamarádku Julii.“
Tak a je to venku, řekl si.
„Na Julii?“ vyděsil se Erik.
„Ano, na Julii“ ujistil ho Štefan.
„Nebojte se“ řekl, když viděl jeho vyděšený výraz v tváři „potřebuju s ní jen mluvit, prosím dejte mi tu adresu.“
Erik se na něj díval. Vzpomněl si, jaký výraz měla Julie ráno. Byla šťastná...
„Dobře, dám vám ji.“

Procházel sídlištěm a hledal správný panelák.
„1236, 1237“ šeptal si sotva slyšitelně „1238, konečně.“
Vešel do domu, když v tom se zarazil. Vždyť nevím, v jakém patře ji mám hledat a navíc nevím, jak se jmenuje příjmením.
„Hledáte někoho?“ otázal se ho někdo vpravo od něj.
Otočil se.
„Dobrý den“ pozdravil Štefan ženu s odpadkovým košem stojící ve dveřích „hledám Julii, nevíte, v kterém bytě bydlí?“
„Vzhledem k tomu, že jsem domácí, tak bych měla. Pátý patro vpravo“ řekla nakonec. „Mnohokrát děkuju.“
„No jo.“
Vyšel do pátého patra a zazvonil na zvonek. Za chvíli se ozvaly kroky a dveře se otevřely. Stála v nich mladá naprosto neznámá žena. Dívala se na něj zvláštním pohledem.
„Dobrý den, bydlí tady Julie? Potřeboval bych s ní mluvit.“
„Jasně, počkejte chvíli“ řekla neznámá a rychle zabouchla dveře.

Julie ležela ve vaně s horkou vodou, když se ozval zvonek. Slyšela, jak jde Alice otevřít. Taky zaslechla, jak s někým krátce mluví a nakonec bouchli dveře.
Hned na to se rozlítli dveře u koupelny a jako vichřice se vehnala Alice.
„Tys to udělala“ řekla Alice trochu naštvaně, trochu překvapeně „tys tu neskonatelnou blbost udělala.“
„Co se stalo?“ zeptala se Julie nechápavě.
„Co se stalo? Před dveřma stojí někdo, kdo s tebou chce mluvit, a víš, vypadá? Jako ten herec Štefan, kterýho si chtěla poznat.“
„On je tady?“ řekla Julie šokovaně, přičemž se napřímila.
„Jo je, takže laskavě vylez a jdi si to vyřídit.“
Když Alice zlostně práskla dveřmi, Julie vylezla, osušila se a oblékla se. Vyšla z koupelny, před vchodovými dveřmi se ještě zhluboka nadechla a teprve pak je otevřela.
A opravdu. Stal tam.
„Ahoj“ řekl.
„Ahoj“ odvětila, „pojď dál.“
Vešel dovnitř, ale nedokázal se na ni přestat dívat. S těmi mokrými vlasy vypadala strašně líbezně.
„Tak tohle je moje království“ řekla, když vešli do jejího pokoje.
„Julie, proč jsi ráno zmizela?“zeptal se Štefan.
Už to nemohl vydržet, musel to vědět.
„Víš, byla to ta nejúžasnější noc v mým životě, ale prostě jsem věděla, že se musím vrátit, zpátky do svýho normálního života a necpat se někam kam nepatřím, chápeš?“ skončila Julie. O Izabelině jméně se nechtěla zmiňovat. Věděla, že by ho to ranilo.
„Blbost. Úplná blbost. Tímhle mě neodradíš“ řekl s lehkým úsměvem Štefan.
Šel k ní blíž a začal ji pomalu líbat.
Odtáhla se a vážně řekla: „Počkej, Štefane. Já-já ti musím něco říct.“
„Tak povídej“ vyzval ji.
„Víš, já sem z děcáku“
Štefan na ní chvíli hleděl. Myslela se, že hledá způsob, jak co nejrychleji zmizet, ale místo toho z něj vypadlo pouhé: „No a?“
„No a?“ zopakovala, „tobě to nevadí?“
„Samozřejmě že ne. Proč by mi to mělo vadit? Copak se lidi dělí na ty, co jsou a nejsou z děcáku?“
„Některým lidem to není jedno...“
„Ale já mezi ně nepatřím“ ubezpečil ji.
„Řekl ti už někdo, že jsi roztomilej?“ zeptala se Julie.
„A řekl už někdo tobě, že jsi strašně krásná a přitažlivá?“
Ani nečekal na odpověď a nechal se Julií stáhnout na její postel. Pane bože, jak to ta holka dělá, že jsem z ní okamžitě hotovej? pomyslel si. Tentokrát se nekonalo žádné pomalé svlíkání, ale právě naopak.
„Počkej chvíli“ špitla Julie a vstala.
Došla ke dveřím a zamkla je. Rychle se vrátila zpátky a začala ho znovu líbat.
Dlouho to nevydržel a sundal jí i podprsenku a kalhotky. Podíval se jí do očí. Byly plné touhy.
„Chci tě“ špitla, „moc tě chci...“

Julie ležela stočená pod peřinou. Bylo to tak krásné, že se až bála tomu věřit. Ještě pořád měla celou tu scénu před očima: Štefan ještě musel na rozhovory týkající se filmu. Než odešel, dala mu Julie svoje telefonní číslo.
„Zavolej mi“ řekla.
„Zavolám určit“ ujistil ji Štefan, potom se jí zadíval do očí a řekl: „Miluju tě.“
„Jseš si jistej? Neznáš mě ještě ani 24 hodin.“
„To je pravda“ přisvědčil „ale občas něco takového víš už po chvíli.“
Políbil jí a řekl: „Tak se měj.“
„Ty taky“ řekla Julie a zavřela za ním dveře.
Byla to pravda. Krásná, úžasná pravda. Řekl, že jí miluje. A byla za to šťastná. Moc šťastná.