Překážka v lásce

Julie si sedla na postel ve Štefanově ložnici. Nebyla ospalá, ale potřebovala být na chvíli sama. Sama se svými myšlenkami a pocity.
Ve chvíli kdy se jí Štefan dotknul, byla jako na trní a neustále ve střehu. Hlavně aby ji nechtěl políbit. Prostě měla najednou pocit, že je Štefan cizí člověk. Co se to se mnou děje? Ještě včera jsem toužila po každém jeho doteku a polibku a teď se ho děsím.
Pořád před sebou měla Izabelu a nemohla se ubránit, aby se s ní nesrovnávala. Izabela chodí zásadně v minisukních a já? Džíny, a když už sukně tak někam ke kolenům. Izabela má na obličeji spousty líčidel. Já si vystačím s řasenkou, gelem na vlasy a občas si nalakuju nehty. Jediné v čem jsme si trochu podobné, jsou trička s výstřihem.
Zase se vrátila k sobě a Štefanovi. Co s nimi bude? Přečkáme tyhle 3 týdny, a pak se zase vše vrátí do normálu. Štefan se nebude muset přetvařovat a já se nebudu muset dívat na jejich fotky... Ale věřila tomu i v hlouby duše?
Z myšlenek ji vytrhly kroky. Štefan, blesklo jí hlavou. Rychle si lehla, přikryla se a dělala, že spí. Ještě by se se mnou chtěl milovat, to bych už opravdu nezvládla. Cítila, jak ji pohladil po vlasech a lehl si vedle ní.

Nemohl spát. Pořád dokola přemýšlel nad tou šíleností. To se s tím chlápkem nemohla vyspat? Velkej problém by v tom pro ní nebyl. Ale to ne, ona mě do toho musí zatáhnout. A se mnou Julii.
Je smutná, to poznal, ale to není divu. Až se s Izabelou přestane olizovat, bude zase všechno v klidu.
Zítra musím s Izabelou na večeři. Co nejdřív musím Julii nějak vynahradit společné procházky, večeře a vše co bych měl dělat s ní a ne s Izabelou.

S trhnutím se probral. Zrychleně dýchal. Měl sen, ve kterém se miloval s Julií. Ta se náhle proměnila v Izabelu. Odněkud vytáhla kameru.
„Natočíme si to, miláčku.“
Hnusnej sen, řekl si. Už nemám klid ani v noci.

Izabela netrpělivě podupávala nohou.
„Už seš oblečenej?“ zavrčela na Štefana.
„Ne“ ozval se naprosto otráveným hlasem.
„Sakra věděl jsi, že přijdu, to ses nemohl připravit?“
„Nemám důvod, abych ti to ulehčoval.“
Vyšel z ložnice.
„Půjdeme?“ zeptal se jakoby nic.
„To bych řekla, že půjdeme“ vyjela na něj naštvaně. Okamžitě ale nasadila úsměv, vzala Štefana za ruku a vyšli ven.
Za chvíli už byli v restauraci (luxusní a drahé samozřejmě). Seděli vedle sebe, objímali se a líbali.
„No tak, chovej se trochu vášnivěji“ přikázala mu Izabela. Přitiskl se k ní o něco blíž a líbal ji o trochu rychleji, což ostatním připadalo, že ji líbá naléhavěji.
Zahlédl číšnici, která se na ně rozpačitě dívala. Očividně se rozhodovala, jestli je má obsloužit hned nebo počkat, až se od sebe odtrhnou. Štefan se proto rozhodl vysvobodit sebe i ji. Odtrhl se od Izabely a dal tak číšnici možnost přijít je obsloužit.

Stále seděli v restauraci. Před sebou už měli oba jen skleničku drahého vína, kterou před ně právě postavila číšnice.
„Budete si ještě něco přát?“ zeptala se.
„Dvojitou vodku“ řekl hned Štefan.
„Jistě, hned.“
„Potřebuješ se posílit na zbytek večera se mnou?“ zeptala se ho Izabela, aniž by se na něj podívala.
„Možná“ řekl jen.
„To je dobře“ řekla, což ho dost překvapilo „alespoň líp strávíš můj návrh. A upozorňuju tě, že odpověď ne neznám."
Číšnice před něj postavila vodku.
„No, tak povídej“ vybídl ji.
„Nenapiješ se nejdřív?“
„Radši si ji nechám až po tvém návrhu či lépe příkazu, abych byl přesný.“
„Chytrej chlapec. Je to prosté a jednoduché. Teď spolu půjdeme na toalety, kde chvíli zůstaneme. Před tím samozřejmě předvedeme pořádnou líbačku, aby si všichni mysleli, že po sobě toužíme.“
„A že si spolu chceme užít“ dořekl za ní Štefan a kopl do sebe vodku.
Sotva ji polkl, přitáhla si ho Izabela k sobě a začala ho líbat. Po chvíli se zvedla, popadla Štefana za ruku a zamířila k toaletám.
Když za sebou zavřeli dveře, Štefan se opřel o zeď a Izabela prošla napříč místností.
„Nikdo tady není.“
„Ještě aby byl“ odfrkl si Štefan „musel bych hrát i tady jak neskonale tě miluju.“
Nemluvil moc nahlas, oba věděli, že je nikdo nesmí slyšet.
Izabela vešla do jedné kabinky.
„Pojď sem“ přikázala mu „kdyby někdo přišel, musí to vypadat jakoby-“
„Jo, já vím, jak to musí vypadat“ zarazil ji Štefan a přešel k ní.
„Jak se má ta tvoje krasotinka Julie“ zeptala se po chvíli a jako náhodou zdůraznila jméno. „Dobře, ale byla by na tom líp, kdyby ses mezi nás nepletla.“
„A kdo se mezi vás plete“ řekla pohrdavě „sice se s tebou na veřejnosti vožužlávám, ale vám dvěma nic nezakazuju. Nesnažím se tě přebrat. Můžete to spolu dělat, kdy se vám zachce.“ „Nemohla by si být chvíli zticha?“ obořil se na ni Štefan.
Usmála se. Pochopila, že uhodila kladívkem na hřebíček.
„A co na to říká tvůj přítel Hugo. Je mi jasný, že za tebou přiletěl hned, jak viděl ty fotky. Co říkal?“
„Že se mu potvrdily jeho názory na tebe. Sice ho to šokovalo, ale u tebe nepřekvapilo.“ Ušklíbla se a dodala: „Nikdy mě neměl rád.“
Ještě chvíli tam stáli beze slova a pak Izabela uznala za vhodné odejít.
Vrátili se ke svému stolu, dopili víno a trochu se u toho pusinkovali.
„Počítám, že mě doprovodíš domů a zůstaneš přes noc“ řekla.
„Zůstanu přes noc?“ opakoval.
„Jasně, kvůli věrohodnosti. Zaplaneš po mě touhou v restauraci a pak u mě nezůstaneš přes noc? To by bylo divný, ne?“
„Jo, to by bylo divný.“
„Budeš spát na pohovce v obýváku.“
„To je mi jasný“ řekl a zvedl se k odchodu.