Překážka v lásce

Julie stála u kuchyňské linky a krájela okurku, kterou ale sotva vnímala.
„Au“ vyjekla, když jí nůž přejel po kůži.
„Ukaž“ vyzvala ji Alice „to bude dobrý, já ti to zalepím.“
Odešla a během chvíle byla zpět s náplastí.
„No tak Julí“ řekla jí povzbudivě „nesmutni už a zapomeň na něj.“
„Na koho?“
„Přece na Štefana.“
„Ale my jsme se nerozešli.“
Alice ji obdařila tvrdým pohledem.
„Vy jste se nerozešli?“ řekla nevěřícně „vždyť se teď všude vošahává s tou jeho Izabelou, jsou toho teď plný noviny.“
„Jo, já vím, ale ono je to úplně jinak.“
„Jinak? Jak jinak?“
Julie se na ní smutně podívala a řekla: „Tak dobře, já ti to řeknu.“

Alice seděla s překříženýma rukama i nohama a dívala se na Julii.
„To je neuvěřitelný“ vybuchla nakonec „za prví-jak může mít takovou drzost, že s tímhle přijde za svým bývalým, kterej je už zadanej“ nadechla se a pokračovala „a za druhý- jak na to mohl přestoupit? Zvlášť když má přítelkyni, které říká, že ji miluje.“
„Já si myslím, že na tý nahrávce není nějaký něžný milování. A jestli to tak je, tak bych taky nechtěla, aby to vyšlo na veřejnosti.“
„Hm, asi máš pravdu“ uznala Alice a radši se vrátila k přípravě oběda.

„Nazdar, jak se máš“ prohodil vesele Hugo ve Štefanových dveřích.
„V rámci možností do-dóóbře“ zazíval.
„Copak? Nevyspal ses dobře?“
„Ani mi nemluv, strávil jsem další noc na Izabelině pohovce.“
Štefan zavedl Huga do ložnice.
„Promiň" omluvil se „ale pohovku nechci ani vidět.“
„V pohodě“ pousmál se Hugo.
Štefan se natáhl na postel a ulehčeně si oddychl.
„A co ty a Julie?“ zeptal se opatrně.
„Coby“ řekl smutně „snažíme se to nějak zvládat.“
Posmutněl ještě víc.
„Skoro spolu teď nemluvíme. Ani se už tolik nevidíme“ přiznal „když je tady tak vedle sebe smutně sedíme, držíme se za ruce, občas něco řekneme.“
Zarazil se a pak pokračoval: „Já vím, že bych jí to měl hned teď vynahradit, ale já nejsem schopnej ji utěšit, natož jí připravit překvapení.“
Sáhl do zásuvky a cosi z ní vytáhl. To cosi byla větší krabička, ve tvaru nízkého kvádru.
„To jsem koupil Julii“ řekl a popotáhl „chtěl jsem jí to dát ten den, co sem vtrhla Izabela.“ „Můžu se podívat?“ zeptal se Hugo.
Přikývl.
Hugo opatrně sundal víko. Byl v ní zlatý řetízek, náušnice, náramek a prstýnek.
„To jsou české granáty?“ zeptal se. „Jo.“
„To je hezký. Tak jí to dej.“
„Chtěl jsem, aby si to vzala na na ten večírek, co se pořádá k otevření toho divadla, ale na ten teď musím s Izabelou.“
„To je jedno, dej jí to a kup jí k tomu kytici růží, jasný?“
„Dobře, já jí ten dárek dám.“

Julie neklidně seděla na lavičce v parku nedaleko Štefanova bytu. V hlavě jí zuřil uragán, do kterého se stále ozývala slova Alice-jak na to mohl přistoupit? Zvlášť když má přítelkyni, které říká, že ji miluje.
Už se sama v sobě nemohla vyznat. Už ji nenaplňovala ona mrazivá prázdnota ale jakási zlost, vztek, vášeň, ublížení a nepochopení. Vše co celých deset dní potlačovala. Zlost a vztek k Izabele, která jí sebrala tak náhle nabyté štěstí. Vášeň, ublížení a nepochopení ke Štefanovi, kterého sice milovala, ale nejenže jí s Izabelou ublížil, on jí za celou dobu neřekl jedno povzbudivé slovo, ani jednou jí nepolíbil (sice o to nestála, ale proč se aspoň nepokusil?)
Najednou měla pocit, že tohle už prostě nezvládne, že už to nechce zvládat, že už to nevydrží. A nechce se jí ani zkoušet, ani čekat až to skončí. Už na to neměla chuť a sílu.
Tohle už prostě musí skončit. Muselo to skončit jednou provždy, aby už nemusela snášet jízlivé poznámky Izabely, rezignované a naprosto odevzdané chování Štefana. Nechtěla už nikomu vysvětlovat co se s ní a Štefanem stalo. Chtěla mít klid. Jednou provždy.