Překážka v lásce

Štefan postavil na stůl vázu s vodou a dal do ní kytici růží. Vedle položil krabici s dárkem, kterou převázal stuhou. Trochu se pousmál. Nemohl tímhle Julii vynahradit poslední týden a půl, ale aspoň ji potěší.
Věděl, že jí bude zlato s českými granáty slušet. Vždyť proto je vybral. Už před očima viděl řetízek spočívat na Juliině opálené a hebké kůži a kolem něj její hnědé vlasy. Připadalo mu, že doba, kdy se toužebně dotýkal její kůže, byla vzdálená minulost. A přitom jsem se jí takhle naposledy dotýkal minulý týden, uvědomil si. Jenže teď měl všechny události rozdělené na dobu před a potom, co si s Izabelou hraje na zamilovanou dvojici.
Z okna zahlédl přicházející Julii. Šla rázným, rychlým krokem. Šel ke vchodovým dveřím a položil ruku na kliku. Zaslechl rázné kroky a otevřel.
„Ahoj“ prohodil k Julii.
„Ahoj, ty někam jdeš? Byli jsme přece domluvení.“
„Jsme domluvení. Nikam nejdu. Viděl jsem tě přicházet. Měl bych ti pořídit náhradní klíče.“
Vyndal růže z vázy a otočil se k Julii. Do druhé ruky vzal dárek.
„Já vím, že růžema a dárkem ti nemůžu nic vynahradit, ale-no prostě-jsem ti ty růže a dárek koupil“ vylezlo z něj nakonec „neboj, já ti to všechno vynahradím.“
„Nevynahradíš.“
Chvíli jen nechápavě mlčel.
„Nevynahradím? Proč bych neměl?“
„Protože, až se s Izabelou rozejdete, tedy formálně rozejdete, tak mi dva už nebudeme spolu. Je konec, Štefane.“
Chvilku se zaraženě díval a pak řekl: „Konec? Mezi náma dvěma je konec? Proč?“
Povzdechla si.
„Protože už nemám sílu pokračovat, já ji vlastně neměla od začátku, ale myslela jsem si, že to nějak vydržím, přetrpím-jenže já to nedokážu. Už se prostě nedokážu dívat na fotky Izabely a člověka, kterého miluju.“
„Miluješ? Miluješ mě? Tak proč říkáš, že je konec?“
„Protože je konec. Pravidelně brečím dlouho do noci a ráno vstávám s rudýma a opuchlýma očima. A s vědomím, že náš vztah už nikdy nebude jako dřív.“
„A to říkáš a jsi při tom naprosto v klidu?“
„V klidu? Ani nápad. Moc dobře vím, že až se otočím, začnu brečet a nebudu k utišení, ale budu vědět, že jsem udělala věc, kterou bych v budoucnu musela udělat stejně.“
Skončila. Oči už měla zalité slzami, zatím se jí ale z očí nevydraly. Položila dárek i kytici na stůl.
„Promiň, kdybych tehdy o té premiéře věděla, jak náš vztah dopadne, a jak nás to bude bolet-nikdy bych nedovolila, aby to začalo. Sbohem Štefane.“
Otočila se a šla. Štefan nevěděl co dělat. Věděl, že něco musí udělat.
„Julie, počkej“ vyhrkl „nechoď, prosím, nechoď pryč.“
Neotočila se, tvář už se jí doopravdy leskla slzami. Odpověděla mu však pevným hlasem: „Já musím jít Štefane, musím. Prostě musím.“
Rychle odešla. Prudce za sebou zavřela dveře. Teď už brečela nahlas, ale věděla, že udělala dobře. Za nějaké dva týdny by ji to bolelo mnohem víc. Nechápala, proč už se nedokáže ke Štefanovi chovat jako dřív, ale věděla, že je to pravda.

Štefan ztěžka dosedl na pohovku. Konec. Definitivní konec. Už nikdy ji neuvidí, nepolíbí, nedotkne se jí. Znělo to hrozně, ale najednou to byla pravda.
Už z toho musela být vážně zničená, uvědomil si, když to skončila, přestože ho milovala. Pane bože, proč to neviděl? Proč to nechtěl vidět? Proč si s ní o všem nepromluvil? Pozdě. Moc pozdě. Tohle jsem si měl říct dřív.
Po tvářích mu začali téci slzy. Proč musel takhle skončit vztah, který měl budoucnost? Proč mezi nás musela vtrhnout Izabela? Proč Julii tak ublížil? Ublížil jí, to slyšel z jejího hlasu. Najednou ho naplnili otázky, které celou tu dobu nevnímal.
Pohled mu padl na kytici růží. Zvedl je, zdvihl ruku-a zase ji svěsil. Ty růže za to nemůžou. Podíval se na ně a zabořil do jejich květů uslzený obličej. Najednou byl sám. Byl konec.