Překážka v lásce

Julie ležela v posteli přikrytá peřinou. Držela v rukou plyšáka a tiše jí stékaly slzy.
„Ty brečíš?“ ozvalo se za ní.
Trhla sebou a otočila se. Vůbec si nevšimla, že Alice přišla.
„Jo, brečím.“
„A proč brečíš? Udělal ti někdo něco? Nebo-“
„Alice“ začala, potom se nadechla a pokračovala „já dala Štefanovi kopačky.“
Alice jen pokývala hlavou a vzala Julii za ruku. „Chceš si o tom popovídat?“ zeptala se nakonec.
Mlčky přikývla.
„Možná si říkáš, že jsem naprosto pitomá, když dám kopačky někomu, koho miluju, ale já jsem musela. Cítila jsem jak mě to ničí. Myslíš si, že jsem blbá?“ otočila k Alici hlavu. Tentokrát Alice hlavou zavrtěla.
„Myslím si, že jsi strašně statečná, když jsi dokázala ukončit vztah i když tě to bolí.“
„Je to divný“ přiznala Julie „miluju ho, ale při představě, že se spolu budeme milovat je mi špatně. Asi sem fakt divná.“
„Nejsi divná, jen ses nešťastně zamilovala.“
„To ne, nešťastně ne“ odmítla Julie „byli bysme šťastní, kdyby se neobjevila Izabela.“
„No právě“ ozvala se Alice „kdyby.“
„Alice, myslíš si, že jsem udělala dobře?“
„Pokud jsi cítila, že musíš ten vztah ukončit, tak určitě. Neboj se, to přejde a zase bude líp. Uvidíš.“
„Jo to máš pravdu. Já potřebuju vypadnout někam na čerstvej vzduch, někam do přírody“ přiznala se Julie a pak dodala „někam od lidí.“
„Erik přeci má nějakou malou chatu po rodičích. Třeba by ti jí půjčil“ napadlo Alici.
„To by moh. A jela by si se mnou?“ zeptala se.
„Jasně, že jo.“
„Díky, ty jsi fakt úžasná kmoška“ řekla a objala ji.

Štefan seděl na židli u kuchyňského stolu. Zíral do prázdna a jen opakovaně zvedal k ústům láhev vodky. Dřív nechápal, jak někdo může hledat útěchu v alkoholu. Teď věděl, nebo možná doufal, že alkohol u něj zabere alespoň na pár hodin.
Znovu zvedl láhev k ústům, ale nic. Hodil prázdnou láhev na zem. Chvílema jeho pohled ulpěl na růžích ve váze, ale nějak zvlášť už ho to neničilo. Vodka už očividně zabrala.
Zapípal mu mobil. SMS.
„Sakra“ zaklel „jak si mám v tomhle stavu přečíst SMS.“
Hugo, povedlo se mu rozluštil jméno odesílatele. Zprávu už luštit odmítal a místo toho mu zavolal.
„Štefane?“
„Nazdar Hugo“ zakřičel do telefonu Štefan.
„Proč tak křičíš?“ zeptal se.
„Když jsem vožralej, tak vždycky křičim, jinak se blbě slyšim.“
„Ty ses opil? Kde jsi?“
„V kuchyni.“
„V kuchyni u tebe doma?“ ¨
„No jo už to tak je.“
„Dobře“ řekl Hugo a zavěsil.
„Dobře? Jak dobře, hej“ zahulákal Štefan do telefonu. Potom ho upustil kamsi na stůl.
„Štefane“ ozvalo se.
Hugo stál trochu vyděšeně ve dveřích.
„Co tady děláš?“ zeptal se Štefan „vždyť jsem s tebou teď mluvil mobilem.“
„Jenže to už je 10 minut. Co se děje? Proč ses ožral, jak zákon káže?“
„Julie mi dala kopačky“ řekl jen. Hodil na Huga nešťastný pohled.
„Tak mi řekneš co se stalo a při tom vystřízlivíš, ano? navrhl Hugo.
„Dobrá, ale až za chvíli.“
Než se Hugo stačil zeptat proč až za chvíli, vyběhl Štefan z kuchyně. Pak chvíli slyšel, jak Štefan zvrací.
Pobledlý se vrátil zpět.
„Tak povídej, co se stalo?“
„No- jednoduše řečeno-já jsem strašnej vůl.“
„Vůl?“ zopakoval Hugo „vzhledem k tomu že vůl je vykastrovaný býk, tak sám musíš uznat, že tak hrozně na tom zase nejsi.“
„Dobře, tak nejsem vůl, ale debil, stačí? Nebo máš ještě námitky?“
„Snad radši ani ne. Tak řekneš mi už, co se stalo?“
„A nemohl bych ti to říct, až zítra?“
Hugo se na něj podíval a nakonec kývl.
„Dobrá, ale teď si půjdeš lehnout, ano?“
„Když jinak nedáš.“

Hugovi sice slíbil, že tu noc už pít nebude, ale ani na okamžik to nemínil dodržet. Když si byl jistý, že je Hugo bezpečně daleko, vstal a šel si koupit další alkohol. Potom si sedl na první schody, které našel a dál pokračoval již v započatém opíjení. Alespoň na chvíli si nemusel připustit, co se stalo.
Připadalo mu, že tam sedí jen chvíli, ale opět prázdná láhev ho upozornila, že čas opět pokročil. Měl by už jít. Zvedl se. Okamžitě však spadl zpět. No co, pomyslel si, holt si trochu odpočinu tady. Sundal si mikinu, v které mu už bylo teplo, opřel se o tarásek a usnul...