Šedá myška (část 3.)

Dva měsíce jsem se zabývala jen tím jak na sebe nejmíň upozorňovat. Většinu času jsem stejně trávila nad knihama. To, jak mě Michal políbil, zaměstnávalo natolik, že jsem vlastně nemyslela na nic jiného. Kdykoliv se na mě podíval tak jsem zčervenala od hlavy k patě. Rychle jsem mu uhýbala pohledem. Ale on se rozhodl, mě totálně vyvést z míry.

Šla jsem po chodbě a četla si. Sedla jsem si na své oblíbené místo na školním dvoře, hned pod vysokým stromem. Jak si tak čtu, začne zvonit. Zvednu se a rychle se vracím do třídy, on ke mně přiskočí, chtne mě za boky, otočí k sobě a něžně políbí. Poté se hned vnořil do třídy. Já tam stojím na chodbě jak tvrdý Y. Zapadnu do své lavice, vytáhnu si učebnice, ale stejně nejsem v pohodě. Celou hodinu sedim nepřítomně, koukamse z okna.
Po skončení výuky jsem se hned vydala domů. Před vchodem na mě čeká Michal. Nedokážete si představit, jak jsem byla zmatená. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem začala couvat, a zalezla jsem do podchodu. Nevím jak, ale když jsem se ocitla na konci, stál tam a koukal na mě.
"Eh...Jak jsi se sem dostal?" vykoktam překvapeně.
"Prostě dostal.....Proč jsi předemnou utekla?" zeptal se, když ke mě přišel blíž. Nervózně jsem přešlápla a pomalu couvala. Jak se ke mně tak blížil, nepostřehla jsem, že je za mnou zeď. Narazila jsem do ní. Stál necelých deset centimetrů ode mě. Sklonil se a políbil mě. A ne ledajak. Jemně, ale zároveň to byl polibek plný vášně. Rozklepala se mi kolena. Když se odlepil od mých úst, hleděl mi do očí. Já jsem nebyla schopná říct ani ň. "Stále přede mnou utíkáš?" šeptal mi něžně do ucha.
"Já..." chtěla jsem mu to vysvětlit, ale on mi dal prst na pusu.
"Tak nic neříkej a vyjev mi své city jiným způsobem" řekl to tak knižně až jsem zírala že to vůbec řekl. Stála jsem před ním koukala se do země. Přinutila jsem se zvednout oči a podívat se do těch jeho. Tvářil se neurčitě. Naklonila jsem se k němu. On se ale naopak ani nehnul. Napětí houstlo a já ho nesměle políbila. Nehnul se ani na okamžik, jen čekal, co udělám. Pomalu jsem se od něj odtáhla a podívala se na něj.
Kleknul si přede mě obřadně na jedno kouleno.
"Já, Michal...ksakru jak to bylo" zaklel a vytáhl z kapsy malý lístek papíru "Tímto tě Ráchel McMallonová žádám, aby si se stala mojí dívkou.....Zavři oči" řekl mi a já ho poslechla. Slyšela jsem jak zašel za roh. "Už je můžeš otevřít." A já jsem otevřela oči a on mi podával růži. Podlomili se mi kolena. Klesla jsem vedlo něho na zem. "Cože? ...A to myslíš vážně?" soukal jsem ze sebe každé slovo. "Ano, myslím to smrtelně vážně. Zkusíš to se mnou?" zatvářil se tak nevině jako kocur ve Shrekovi.
Část mého já mu chtělo říct ano, a část ne. Chvíli jsem mlčela , ale nakonec jsem nu přece jen řekla: "Ano".Naklonil se a zase mě políbil. Sezbíral všechny moje věci, chytil mě za ruku a táhl mě zpět k mému vchodu. Před vchodem mě pak ještě dloze políbil a slíbil, že ráno tu na mě bude čekat. Napsala jsem mu pak číslo mobilu na předloktí. Rozloučili jsme se. Hned jak jsem zapadla do bytu už mi zvoní mobil. Kouknu rychle na displej. Michal mi píše. Rychle otevřu zprávu.
*Už se mi po tobě stýská. Pusu MichalP*
Rychle mu odepíšu, že se mi taky stýská a tak si pak dopisujeme až do večera.

Ráno na mě čekal před domem. Lípnul mi pusu, chytil mě za ruku a běželi jsme společně do školy. Před školou mě opřel o zeď a políbil. Ještě než začalo zvonit, jsme byli ve třídě. Michal si ke mě přesednul. Těsně před koncem hodiny vběhl do třídy Mladej.

"McMallonová?! Do ředitelny." Nechápavě jsem se zvedla, kokla se na Michala a v závěsu za Mladym. Vředitelně seděla "moje" matka a brečela. "Co je?" třeštila jsem na ní oči. "Posaďte se, slečno McMallonová. To co vám chci říct, je jaksi osobního rázu." koukala jsem na říďu jako tele. Co mi tak asi chce říct. "Jistě víte, kdo je váš pravý otec?" zeptala se. "Ano. ěkolika násobný masový vrah zavřený na doživotí." odrecitovala jsem naučenou frázi. "Teď už to ale neplatí . Váš otec se pokusil zabít vašeho adoptivního otce, který těď leží na intenzivní péči." udělala významnou pauzu. Jen tak zlehka jsem se podívala na mámu. Ta svírala opěradlo křesle a vytrvale brečela. "Mami nebreč! Táta se z toho dostane!" Ještě nikdy jsem mu tak neřekla. Máma se na mě podívala vstala a silně mě objala. Říďa mi pak dal volno. Zavezla jsem mámu domů a jela se rychle podívat co je s tátou. Myslim toho adoptivního. Ležel bez hnutí. Dýchal za něj přístroj. Zeptala jsem se doktora jak je na tom. "No nevypadá to zle ale jde o to jestli se probere. Od zítřka k němu můžete. Poradím vám. Čtěte mu nebo pouštějte oblíbenou hudbu. Občas to pomáhá." poplácal mě po ramenou a odešel. Seděla jsem před sklem a pořád tomu nemohla uvěřit. Cítila jsem se mizerně a navíc mi po tváři tekla veliká slza. Někdo mi podal kapesník. Přes slzy jsem ani neviděla, kdo to je.
Něco mě tlačilo do žeber, až do chvíle než na mě promluví.

"Tak co Ráchel pěkně sis to tu užila!" zasměje se. Můj táta, můj opravdovej táta. Vyvlekl mě ven a strčil do zavazadlovýho prostoru nákladního auta. Připoutal mě k jedný stěně. Zavřel dveře. Cítila jsem se všelijak.
Rozjekli jsme se někam. Ale nejeli jsme zase až tak daleko. Zastavil, vlezl ke mě a zavázal mi oči.
VBystoupili jsme z auta. Vlekl mě někam. Vim jen, že mě vedl někam dolů. Buď jsem omdlela nebomě nějak omámil, ale pamatuju si jen, že jsem se probudila svázaná v protiatomovém krytu.

Ctělo se mi řvát. Ale jak když má člověk zavázanou pusu.