Překážka v lásce

Štefan otevřel oči. Hlava mu třeštila. Najednou si uvědomil, že by měl sedět na schodech, ale tam teď rozhodně není. Pomalu se rozhlédl kolem sebe. Ležel v posteli v naprosto neznámé místnosti, byl si jistý, že tam nikdy nebyl. Přestal se rozhlížet, zavřel oči a jen tak ležel, protože hlava ho pořád bolela.
Zaslechl, jak se něco pohnulo. Otevřel oči. Do pokoje vešel doktor. Teď mu to je jasné-je v nemocnici. To se teda musel hodně střískat, nebo se stalo ještě něco jiného?
„Tak jak se cítíte?“ zeptal se doktor.
„Bolí mě hlava“ řekl skomírajícím hlasem.
„To mě nepřekvapuje“ přiznal doktor „každopádně jsme vám v noci vypumpovali žaludek. Teď počkáme, až vystřízlivíte a nebudou-li známky po tom podchlazení, tak vás pustíme domů.“
Řekl to krátce ale výstižně a pak odešel.
Jestli mu do teď nebylo něco jasné, tak teď chápal úplně vše. Prostě jsem se natolik střískal, že jsem na těch schodech usnul, říkal si, to si ještě pamatuju a pak? Pravděpodobně mě někdo našel a zavolal záchranku. A co to ten doktor ještě říkal? Podchlazení? Jo, podchlazení říkal, na chvíli se zamyslel, a pak ho to trklo. Bylo mi teplo, a tak jsem si sundal mikinu.
Vzpomněl si na Huga. Jestli to zjistí, tak se na mě bude zlobit a oprávněně. Pohled mu padl na hodiny. Skoro poledne. Tak to si už všiml. Vždyť mu slíbil, že mu zítra, vlastně dneska, řekne, co se stalo. Musel se usmát. Poslední dobou to se mnou Hugo neměl ani trochu jednoduché, ale byl mi pořád nablízku. Hugo je opravdu pravej kamarád.

Ležel se zavřenýma očima. Dostal ale pocit, že by je měl otevřít. U jeho postele stál Hugo se zklamaným výrazem.
„Ahoj“ řekl Štefan nejistě a mírně ochraptěle.
„Ahoj“ odpověděl.
„Nechceš si sednout?“ zeptal se a pokynul k židli.
Hugo k ní přešel, přisunul ji k posteli a sedl si.
Dlouho bylo ticho, které Štefana čím dál víc mučilo, a tak začal sám.
„Hugo, já vím, že jsem tě zklamal. Že jsem ti slíbil, že už nebudu pít a nedodržel to, ale-já-“ nevěděl jak pokračovat. Moc dobře věděl, že všechny omluvy vyzní malicherně.
Posadil se na posteli a chtěl pokračovat, ale co by měl říci, to už nevěděl. Jen se na Huga podíval. Ten měl v očích tvrdý výraz, z kterého nedokázal vyčíst nic.
Měl v úmyslu nechat Štefana trochu vycukat. Bylo mu jasné, že už tak je dost nešťastný, ale stejně se měl chovat odpovědně.
„Máš ještě něco, co by si chtěl říci?“ zeptal se.
„Jen jednu věc ti musím říct.“
Hugo dal najevo, že ho poslouchá.
„Chtěl jsem ti říct- promiň“ před posledním slovem se zarazil a řekl ho prosebným hlasem.
Ještě chvíli se na něj upřeně díval a nakonec zavrtěl hlavou.
„Na tebe se člověk nedokáže dlouho zlobit“ vysvětlil mu „i když by sis to zasloužil.“
Přesedl si na okraj postele a objal ho.
„Já vím Hugo, já vím“ přisvědčil. Po tvářích mu začali stékat slzy.
„Je mi to líto, promiň.“
„Tak mi řekni co se v noci stalo. Je mi jasný, že ses pak střískal ještě víc, ale jak ses dostal sem?“
„Někdo mě na těch schodech našel a zavolal záchranku, protože jsem byl nalitej a podchlazenej. Tady mi vypumpovali žaludek.“
Hugo zavrtěl hlavou a raději to nekomentoval.
„A řekneš mi, co bylo předtím?“ zeptal se místo toho „pověz mi to, uleví se ti.“
Štefan přikývl.
„Říkala, že už nemá sílu pokračovat, že si myslela, že to nějak přetrpí. A každou noc dlouho brečela“ na tváři se mu opět zaleskly slzy „prý to musela ukončit, i když mě miluje. Chápeš? I když mě miluje. To znamená-“ zarazil se, nechtělo se mu vyslovit pravdu, " proč jsem si nevšiml, že se tak moc trápí? Jak jsem mohl být tak slepej?“ Dál už nic neříkal, ani nemusel, všechno bylo naprosto jasné.
Chvilkové ticho bylo rázně přerušeno. Do pokoje vrazila nasupená Izabela. Štefan si jen nešťastně povzdechl a podíval se na Huga. Ten se upřeně díval na Izabelu, a tak se k ní otočil i Štefan.
„Co proboha myslíš, že děláš?“
„Sedím v posteli“ odpověděl popravdě Štefan. Bylo mu jasné, že ji tím vytočí ještě víc.
„Fakt vtipný, víš jak teď vypadám před lidma? Když se můj „přítel“ ožere do bezvědomí?“
„Já se neožral do bezvědomí, já se ožral a usnul“ poopravil ji Štefan.
„A co se týče toho jak vypadáš před lidma“ vložil se do toho Hugo „vypadáš jako vždycky-vypočítavá, k vlivnejm lidem milá, vlezlá, otravná, vypatlaná slepice, co se oblíká jako šlapka.“
„Nechtěl by si nás nechat o samotě?“ zeptala se, dělala, jakoby nic neřekl, ale tvář se jí zbarvila doruda.
„Zrovna jsem tě o to taky chtěl poprosit“ odpověděl Hugo.
Izabela se raději obrátila ke Štefanovi: „Koukej se dát dohromady do toho večírku.“
„Já s tebou na ten večírek nepůjdu.“
Izabela i Hugo se na něj zadívali.
„Prosím?“ zeptala se Izabela.
„Já- s-tebou-na-ten-večírek-nepůjdu. Klidně si to zatracený video dej na net. Chtěl jsem tomu zabránit, ale přišel jsem kvůli tomu o hodně. Už si nemíním hrát na tvého přítele.“
„Tak to budeš muset.“
„A prozradíš mi proč?“
„Protože když dám tu nahrávku na net, tak z toho nemám nic. Ale potřebuju, aby si se mnou šel na ten večírek. Takže se mnou půjdeš, jinak si jeden můj kamarád zajde popovídat s Julií.“
Štefan se na ni jen odrovnaně díval.
„Půjdeš se mnou na ten večírek?“ zeptala se sladce.
„Jo půjdu.“
„Správný rozhodnutí“ dodala jen a zmizela z pokoje.
„Jak jsem s touhle ženskou mohl něco mít, to nechápu“ povzdechl si Štefan „Hugo, myslíš si, že bych ještě měl u Julie šanci?“
„To fakt nevim“ pokrčil rameny Hugo „možná jo, možná ne, třeba to chce jen čas.“
Smutně přikývl, přesně takovou odpověď čekal.