Vetřelec 4.

Vetřelec 4.
Bráním se, jak nejlépe umím. Štípu, koušu, kopu, peru se s ním. Spíše se v jeho ocelovém sevření plácám, jak ryba na suchu. To mi moc nepřidá na sebevědomí. Ke všemu tomu příkoří mě strhne k zemi. Moje myšlenkové pochody rezignují a do mysli mi stoupá jen to nejhorší.
„Prááásk!“ Padne rána podobná nějakému výstřelu a následnému pádu něčeho těžkého. Rána se ozve blízko nás. Oba se velmi vylekáme. Vetřelec společně s ránou povolí sevření. Využiji to ve svůj prospěch a dám se na útěk. Při vší smůle se Vetřelec nenechá tou ránou unést moc dlouho. Zpozoruje, že chci zmizet. Pevně mě zachytí za paži, až z toho vyjeknu bolestí. Klesnu na kolena plná hrůzy z nastávajících okamžiků. „Proč já? Proč se ještě chvíli nevěnoval té ráně?“ Prolétne mi hlavou.
„Mně neutečeš! Rozumíš!“ Vyštěkne.
„Proč ne! Jsi hrubián!“ Podepíšu si těmito slovy ortel smrti a nemilosrdenství. Tak nazýváme mezi holkami v naší ulici smrt, násilí tyranii a další podobné hrůzy.
„Jerremy!!!“ Vykřikne někdo Vetřelcovo jméno. On však hlas ignoruje. Věnuje se mě a hlavně jak nejrychleji a nejsnáze sundat ze mě oblečení.
„Jerremy!!!“ Ozve se hlas znovu, stále z velké dálky.
V neustálém boji o moji svobodu, po chvilkové odmlce křiku, ve které se nadechnu, se znovu hystericky rozkřičím v naději, že mi neznámí příchozí, pomůže z tohoto ošklivého okamžiku.
„Pomóóc!! Pomozte mi prosím!“ Křičím, jak nejvíc umím. Naděje a strach mi naženou do žil novou sílu. Zmítám se mu v náručí jako o život.
„Jerremy!!!“ Ozve se hlas znovu. Poleje mě studený pot beznaděje a obav, že se vzdálí, nepřijde, nepomůže mi. Přesto se nevzdávám. Mé proroctví se stane skutečností. Hlas se skutečně již neozval. Proč odešel? Proč mi nepomůže? Nebo je snad taky takový jako je Vetřelec a hledá svou oběť? Nebo tu skutečně hledal jen vetřelce? Proč mě tedy neslyšel? Nepatrný výčet ze spousty otázek bez odpovědí, jež se mi honí hlavou. Je jich moc.
Po dlouhé odmlce Vetřelec zpozorněl. Zaposlouchal se do ticha, zda ještě hlas uslyší. Své sevření nepovolí, i když v boji ustanu i já. Sbírám síly, přece jen už čerpám ze svých rezerv. Ležím v dost nepohodlné poloze. Všechno co cítím, mě bolí. A toho není moc. Ruce z jeho ocelového sevření mi úplně zdřevnatěli, nohy, na kterých mi klečí, také zcela necítím, z zadku a zad z polohy ležmo mi také odchází cit, přeplněná hlava se mi snad rozskočí, o mém milovaném bříšku už ani nevím, no a hlasivky? Nebude dlouhého trvání a bude s nimi útrum.
„Tak co řekneš mi konečně, jak se jmenuješ?“ Se slovy se znovu obrátí ke mně. Mlčím. Rozhodnu se s ním nekomunikovat anebo jen v případě největší nouze. Raději se rozkřičím. Volám o pomoc, ale hlasivky mi mě zklamaly. Dali mi košem, vypověděli službu. Po tvářích se mi rozkutálí slzy smíšených pocitů. Smíšených pocitů beznaděje, strachu, nejistoty, bolesti a spoustě dalších nepojmenovaných pocitů.
Vetřelec chtěl ještě něco říct. Napřáhl i ruku, jako by chtěl udeřit. Zkřivím obličej a čekám co bude. Nic se však neděje. Žádná rána, žádná slova, nic. Pootevřu oči. S jejich následným úplným otevíráním i povoluji napjetí v obličeji.
Vidím ve tmě tmavý obrys nějaké další postavy. Ten další návštěvník drží Vetřelcovu ruku.
„Co to k čertu vyvádíš?! Pusť ji a vstávej! Říkal jsem: Pusť ji a vstávej! Tak dělej!“ Spustí proud slov na Vetřelce.
„Co si to dovoluješ sem takhle vtrhnout?! Ještě jsem neskončil, jestli sis laskavě nevšiml!“ Pustil mě a vstal, aby nejen měl příchozí radost, ale aby si taky byly rovni. Začnou se hádat. Já mezitím, přes všechnu necitlivost v končetinách a bolest v každém místečku, se pokouším vstát. Nakonec se mi to podaří. To už se ti dva perou. Rozeběhnu se pryč. Běžím i skrz louže. Stejně jsem už mokrá a celá špinavá.

***

Konečně se zastavím rychle a mělce dýchám. Nevím jak dlouho jsem běžela. Posadím se na kraj chodníku. Začínám pomalu a pravidelně dýchat. Rozhlídnu se kolem sebe. Je tma a ticho. Ani pouliční lampy nesvítí. Musí být půlnoc nebo po půlnoci. Všimnu si, že nejsem v ulici, kde bydlím. Prudce vstanu. Zároveň uslyším za mnou kroky. Chci utéct, rozebíhám se.
„Počkej.“ Poznám v hlase, že je to jeden z těch dvou v parku. Chytne mě za paži. „Neutíkej, prosím. Nejsem takový jako Jerremy.“
„Jak ti mám věřit?“ Prohodím chraplavě.
„Prosím. Věř mi.“ Prosí o důvěru. „Jerremy je dlouho duševně chorý vlastně od narození. S přibývajícími roky se ta nemoc zhoršovala.“ Vysvětluje skoro zoufale.
„A jak to všechno vlastně víš?“ Jsem stále na pochybách. „Určitě za tebou nepřišel a neřekl: Hele já jsem duševně chorý od narození.“ Mezitím směřujeme do Přístavní ulice, kde bydlím.
„Ne, to ne.“ Váhá. Zvažuje všechny slova, která pronese.
„Tak jak to můžeš všechno vědět?“ Šeptám. Chci své hlasivky teď trochu šetřit.
„Je to můj bratr.“ Řekne bez jakéhokoli váhání. Zarazím se.
„Promiň.“ Zadívám se do země.
„To nic. Nestydím se, že mám bráchu.“ Odmlčí se. „Celá naše rodina je z Jerremyho zoufalá. Nikdo si s ním neví rady. Párkrát již byl v léčebně. Pokaždé z ní nějakou záhadou utekl.“ Hlas se mu roztřese. Cítím, že o tom nechce mluvit. Změním tedy téma.
„Je už pozdě a zima.“ Rozklepu se. „Asi bychom měli jít spát.“ Po tom všem ho nechci vyhánět, ale cítím se dost unaveně a ráda bych se hřála v bezpečí své postele.
„Ano je. Měli bytím jít. Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Vít.“ Zeptá se, než se naše cesty rozejdou.
„Já se jmenuju Ester.“ Pousměji se.
S tichým „ahoj“ zmizím za dveřmi našeho paneláku. Vyběhnu schody do třetího patra, odemknu si, hned za sebou zas zamknu a proklouznu do koupelny. Napustím si plnou vanu teplé vody. Ve vaně ukolébaná teplou vodou usnu.