Překážka v lásce

Uplynulo půl roku. Štefan stál před budovou, kde se konala premiéra. Povídal si s novináři o filmu, který si právě odbyl první promítání a kolem přihlížely fanynky.
„Proč je tu tolik lidí?“ zeptala se zmateně procházející žena.
Jedna fanynka se k ní otočila a řekla: „Je premiéra.“
Tvářila se, jakoby byla samozřejmost to vědět.
„A jak se ten film jmenuje?“ ptala se žena dál.
„To nevím, jak se jmenuje, mě nezajímá, hlavní je, že v něm hraje Štefan“ přiznala a otočila se zpět.
Julie popošla, aby lépe viděla. Opravdu, stál tam a vesele se bavil s novinářem. Vypadal tak, jak si ho pamatovala. Ač to pro ni byla smutná zkušenost, ráda na Štefana vzpomínala.
Zavrtěla hlavou a šla do parku. Tam si sedla na lavičku. Pravda, bylo už trochu chladno, ale chvíli to vydrží. Dívala se na holé větve stromů, tyčící se k nebi jako pahýly a vypustila z hlavy všechny vzpomínky. Cítila se šťastná, když se dívala na přírodu, ač jen v parku.
Po chvíli se podívala na hodinky. Už musím jít, připomněla si, chci se dnes domů dostat dřív. Zvedla se a vydala se přes park.
Šla úzkou pěšinkou, kterou se ze strany dostala ke schodům. Šla rychle a jako vždy se dívala na přírodu. Skoro nezaregistrovala, že je už u schodů. Najednou ucítila, jak do někoho vrazila. Ztratila rovnováhu a skutálela se ze schodů.
Otřeseně se posadila a hlavu si opřela o dlaně, motala se jí z toho hlava. Úplně přeslechla, jak někdo seběhl po schodech.
„Jste v pořádku? Promiňte, vůbec jsem si vás nevšiml.“
„To je v pořádku, já si vás taky-“
Počkat - ten hlas moc dobře znám. Prudce zvedla hlavu, až se jí opět trochu zatočila. „Štefane“ vydechla.
Chvíli se na ni díval jak na lochneskou příšeru, ale nakonec se usmál.
„Ahoj“ řekl „proč tě potkám vždycky, když se míníš zmrzačit?“
Musela se zasmát. Když ho potkala poprvé, málem si rozrazila hlavu o postel a teď se málem rozsekala celá.
„Můžeš vstát?“ zeptal se, teď už starostlivě.
„Myslím, že jo.“
Opatrně se posbírala ze země.
„Dobrý?“ zeptal se ještě.
„Jo dobrý.“
Strčil ruce do kapes. Julie byla zvědavá, co řekne, protože vždycky když strčil ruce do kapes, tak chtěl něco říct, ale nevěděl jak. Nakonec se rozhodla mu pomoci.
„Co chceš říct?“ zeptala se „no tak mi to řekni.“
Nejistě se na ni podíval.
„Můžu-“ začal a zarazil se „můžu tě pozvat do cukrárny?“
„Do cukrárny?!“
„Jo do cukrárny. Musíš být z toho pádu otřesená.“
Otřesená z pádu. To je dobrý, pomyslela si, ne to ne, ještě by se do něj znova zabouchla. „Jasně.“
Šťastně se usmál.
„Skvělý, tak jdeme“ řekl s úsměvem.
Zaraženě šla vedle něj. Jasně? Já řekla jasně? Vždyť jsem nechtěla. Nechtěla? To si vážně chci nakecat, že jsem nechtěla? Radši už nad tím nebudu přemýšlet.

„Často jsem přemýšlel, kde jsme udělali chybu. Teda kde jsem udělal chybu já“ opravil se.
„Chyby jsme dělali oba“ ujistila ho „a na co jsi přišel?“
„Měl jsem se o tom s tebou bavit, povídat si, jak nám je a nemlčet.“
„Jo tuhle chybu jsme udělali oba.“
„Nikdy jsem Izabele neměl kývnout na takovou blbost.“
„Četla jsem, že se prokecla na nějakém večírku.“
„No jéje“ potvrdil „byla naštvaná, protože jí režisér řekl, ať s tou rolí nepočítá. Neuvědomila si, že mluví nahlas, hodně nahlas.“
Dlouhou dobu si povídali o všem možném. Julie žasla. Když Štefana poznala, byl už sice dospělý, měl své názory, ale pořád v sobě měl něco z puberťáka.
„Strašně jsi vyspěl“ řekla popravdě.
Přikývl.
„Lidé v okolí mi to taky říkají“ potvrdil a nakonec dodal „moc jsem se z našeho vztahu poučil. Lituju, že jsem se to nenaučil dřív a nevyužil toho s tebou.“
„My jsme na to šli špatně“ řekla Julie „od začátku jsme spolu spali a úplně jsme přeskočili seznamování, první společné líbání bez svlékání-“
„A mačkaní pacinek v kině?“
Usmála se.
„Jo, přesně.“
Podíval se na ni tvrdým planoucím pohledem. Věděla, co chce říct.
„Julie-“
„Ne“ zarazila ho „to nejde, nechci to opakovat, nechci znovu nic zkoušet.“
„Proč ne?“
„Když jsme se rozešli, moc to bolelo. Sám jsi tu bolest poznal. Už to nechci znovu poznat.“
„Copak každý vztah skončí rozchodem? Někteří spolu jsou do konce života.“
Vstala.
„Promiň, už musím jít.“
Musím. Jestli tady budu sedět o chvíli dýl, tak mu podlehnu. To se nesmí stát.
Štefan ji popadl kolem pasu. Nedívej se mu do očí, napomenula se. Ale stejně se do nich podívala, nešlo se do nich nepodívat. Chtělo se jí ho políbit. Věděla, že jakmile ho políbí, bude v tom zase až po uši. Přiblížil se k ní. Nedělej to, varovala sama sebe v duchu. Ale já chci. Nesmíš! Chci! Nesmíš!
Přitiskla svoje rty na jeho a začala ho líbat. Možná dělám největší blbost svýho života, řekla si, a možná tady ne.
„Půjdeme se projít?“ zeptal se.
Přikývla. Zaplatil a vyšli do listopadového dne.

„Jdeš pozdě“ upozornila ho vesele Julie.
„Jen o chvíli.“
Krátce ji políbil. Ruku měl stále za zády.
„Co tam schováváš?“
Tušila, že má za zády kytku. Nosil jí je teď pořád.
Dal ruku před sebe. Skoro se trefila, vytáhl rovnou celou kytici.
„Už jsem si zvykla, že mi nosíš kytky, ale kytici- čím jsem si jí zasloužila?“
Usmál se.
„Všechno nejlepší k svátku, lásko“ řekl, objal ji a políbil.
Začalo sněžit. Julie trochu zvedla hlavu.
„Tohle jsem si vždycky představovala“ přiznala „jak stojím, do vlasů mi padá sníh a objímám člověka, kterého miluju. A přitom cítím jeho teplo, tlukot srdce a připadám si v bezpečí.“ Rozzářil se jako sluníčko. Znovu ji dlouze políbil. Vzal ji kolem pasu a šli do zasněženého parku, ozářeného zimním sluncem.