Šedá myška (4.část)

Nevím ani jak dlouho, ale pořád jsem seděla na zemi svázaná s neskutečnou chutí utíct. Sice mě na chvíli rozvázal, ale to jen proto, abych se mohla napít.
Nedlouho po příjezdu mě opět někam odvezl. Byla to taková malá usedlost se začerněnými skly a spoustou dveří. Nechal mi jeden pokoj, po kterém jsem se mohla volně procházet. Ani si neumíte představit, jak jsem se všemožně snažila utéct. Zkoušela jsem rozbít okno i dveře, ale nic se mi nepovedlo. Stále jsem byla zoufalejší a zoufalejší.

Moje matka byla i s Michalem na policii. Z nemocnice dostali hlášení, co se stalo. Policie mě soustavně hledala, ale zatím neměli žádnou stopu. Matka byla zoufalá a Michal ji uklidňoval, i když se o mě moc bál.

Otec mi jednou přinesl k večeři salát. Myslel, že mi nedá šanci utéct, ale udělal to. K salátu mi dal vidličku. To by nebylo to hlavní, ale taky mi dal olivový olej, který mimochodem úplně zbožňuju.
Hned jsem si vzpoměla na jeden díl Kobry 11 a začala jsem s plánem na útěk. Olejem jsem potřela panty dveří a vidličkou se je snažila nadzvednout. Moc se mi to nedařilo, ale přece se dveře posunuli. Nevím jak ale dveře se trochu vyvrátili a já mohla proklouznout ven.
Radovala jsem se předčasně. Než jsem se vymotala z toho labyrintu dveří, vrátil se můj otec. Hned jak jsem ho viděla, schovala jsem se jedny z dveří a opatrně jsem otevřela okno, které kupodivu nebylo zvřené. Vyklouzla jsem ven a utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. LOtec mě ale spatřil a vystřelil na mě. Zasáhl mě "jen" do ruky. Moc to krvácelo, tak jsem to ovázala kusem látky a alespoň na nějak čas zastavila krvácení.
Došla jsem do lesa, kde jsem se prozatím ukryla. Chtěla jsem dál pokračovat v cestě, ale bylam jsem příliš vyhladovělá a vyčeropaná. Sedla jsem si tedy na pařez a odpočívala. Ruka mě stále bolela, ale donutila jsem se jít. Ten les mi připadal povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy nebo s kým jsem tu byla. Cesta lesem mi zabrala tak dvě hodiny. Zcela vyčerpaná jsem se pak schovala v jednom seníku, kde jsem i usnula. Vzbudila jsem se až asi za dva dny. Šla jsem dál rovnou za nosem, kam mě nohy nesly. Skončila jsem až u nějaké silnice, po které jsem se vydala, zřejmě směrem k městu. Po necelých dvou kilometrech jsem zůstala ležet u silnice. Probrala jsem se až, když mě nakládala sanitka.
"Nechci umřít...nechci umřít.." šeptala jsem tomu muži, který mě nakládal do ambulance.
"Neumřeš, neboj se!" řekl a sanitka se rychle rozjela.

V nemocnici jsem se dozvěděla, že jsem ve vedlejším státě, a že už uvědomili moje rodiče. Nepřála jsem si nic jiného, než je zase vidět, vidět Michala.

Než jsem se nadála převáželi mě zpět domů, do nemocnice za tátou. Ruku jsem měla zavázanou, ale bylo mi přece jen o trochu lépe. Ach, jak jsem se jen na všechny těšila. Na mámu, na tátu i na Michala. Sešli jsme se u táty v pokoji, protože se už probral, i když nemohl moc mluvit.

Michale mi přinesl růže a......však víte, políbil mě.

Teď už mě čeká jenom prezident, pomyslela jsem si.