Kdy chodí hvězdy spát? (1)

„Dano prosím, nedělej mi problémy!“
Člověk, kterého jsem osmnáct let považovala za tátu, na mě dělá psí oči, abych už konečně vypadla z domu. Celých osmnáct let se na mě koukal s láskou. Ale teď všechnu dal své nové ženě a na mě z ní skoro nic nezbylo.
„Tati, ale já tam mám ještě spoustu věcí. Kam je dáte do té doby, než přijedu a odstěhuju se úplně?“
Ptala jsem se toho pro mě teď už skoro cizího člověka se slzami v očích. Bála jsem se, že už nezvládnu krýt své emoce. Proč mě zrazuje?
Podíval se na mě jako by nechápal otázku. V jeho očích už jsem byla jen přebytek. Jen vzpomínka z minulosti, kterou chtěl vymazat.
„No až se vrátíš z Itálie, najdeš svoje věci u babičky Jarky. Tady se nám nevlezou. Malej Pája si vezme tvůj pokoj a tam by ty věci zavazely.“
Na tohle jsem už neměla co říct. Znamenalo to definitivní konec.
Vzala jsem si kufr, papír o zaplacení dovolené a obrátila se ke vchodovým dveřím. Jedna slza si přece jen našla cestičku přes řasy. Stekla dolů a padla na konferenční stolek. Táta se na to podíval a zhnuseně můj projev smutku otřel.
Něco jsem ale přece jen ještě musela udělat.
„Tati?“
„Co..?“
„Mám tě ráda.“
„Hm, jdi už! Chceme jít s Miládkou a Pájou na nákup, zdržuješ nám to.“
A zavřel mi dveře před nosem. Domov už pro mě není domov.

Ocitla jsem se před naší brankou a najednou nevěděla, co teď. Autobus mi jel až navečer v šest a teď bylo deset ráno. V jedné kapse jsem měla cestovní doklady a v druhé sedm set euro a tisíc českých korun. V pravičce křečovitě svírala svůj kufr a rozhlížela se po okolí.
„Co teď, co teď…“
Mumlala jsem si. Jo holka, realita je tvrdá. Na protějším chodníku šla maminka s malou holčičkou. Mohla mít tak kolem pěti let. Obě byly blonďaté a šťastně se smály na svět.
Pane Bože. Kde je spravedlnost? Proč má někdo všechno a druhý nic?
Holčička si všimla, že ji pozoruju a zatahala svou maminku za ruku. Obě ke mně zvedly oči. A po té zrychlily krok. Ano, jen pryč ode mě.
Nedivila jsem se jim. Slzy už jsem nezadržovala a ty mi rozmazaly řasenku.
Vzala jsem do ruky svůj blonďatý pramen a vzpomínala na svou maminku, na tu, co byla už jedenáct let mrtvá.

„Mami, umíš si představit, jak se po nás budou kluci otáčet, až budu stejně velká jako ty? To bude tatínek koukat!“
A máma se smála tomu, že až budu velká já, tak její vlasy už nebudou zlaté ale stříbrné a každý chce vždy víc než jen stříbro.

Teď jsem až pochopila smysl té věty. Vždyť táta mi to ukázal v praxi. Mě – stříbro – už nechtěl a radši si vzal domů zlato – svou novou ženu.

„Danuško neboj se, zase se sejdeme, uvidíš!“
„Kdy mami?“
„To nevím, ale jednou určitě.“
„Maminko prosím, nechoď nikam, zůstaň tu se mnou!!!“
„Sbohem Danuško.“
„Mami!!!“

Dívala se na mě celou dobu, kdy ji odnášeli na nosítkách do sanitky. Vidím i teď její pohled. Byl smířený a plný citu. Lásky ke mně i k tátovi.
Maminka měla leukémii. Naše poslední loučení si pamatuju dodnes. Takovou bolest jsem v životě nezažila. V nemocnici nám ještě ten den umřela. Věděla to.
Táta byl překvapivě klidný. A to mi dodávalo pocit bezpečí. Měla jsem jeho a táta mě, svou malou zlatovlasou holčičku.
Jeden druhému věřil. A teď to bylo všechno pryč.

„Víš Danuško, seznámil jsem se s jednou ženou. Je moc milá a hodná. Já…“
„Představíš mi ji?“
„Tobě to nebude vadit?“
„Ne, nemůžeš být pořád sám…“
Tenkrát mě táta objal a dlouho držel. Strašně moc jsem chtěla, aby byl šťastný.
To se mi vlastně povedlo, usmála jsem se v duchu hořce. A ani mě k tomu nepotřeboval.

Jeho nová žena byla o dvacet let mladší.
Dvacet tři let, postavou i obličejem modelka, povahou herečka a k ní patřil i tříletý syn Pavel. To byla Milada. Milada Janoušková, nyní Ludová.
Hned po svatbě začala u nás vládnout.
A táta se jí rád přizpůsoboval. To ona mu řekla, že v domě není místo pro mě. Že jsem fracek, že jí nadávám a ubližuju Pájovi.
Nic z toho nebyla pravda. Snažila jsem se jí přizpůsobovat a dělala kompromisy.
Ale ona mě prostě jen chtěla dostat pryč. A podařilo se jí to.

Odešla jsem o ulici dál, tam si sedla na kraj chodníku a začala brečet naplno.