Kdy chodí hvězdy spát? (4)

„Tak jsem ti tak zhodnotila toho našeho souseda a došla jsem k názoru, že je to s největší pravděpodobností Ital, ale na tebe je moc starej a na mě zas moc mladej, tak ho shodíme z okna ne? Co s ním…“
„Prosimtě, dej mi pokoj s chlapama, vždyť jsem ti to říkala.“
„No jo, už o něm ani muk, ale ty nohy!“
„Jano!“
„No dyť už mlčím.“ Odpověděla mi se smíchem.
„Ty seš děsně na chlapy, víš to?“
„Ale prd, já se jen ráda podívám, jako v televizi víš, tam si taky nemůžeš šáhnout, haha.“
To už jsem se smála taky, Janu mi opravdu seslalo samo nebe, s ní zapomínám na starosti.

Za stálého smíchu jsem si šla vybalit. Nebo spíš se kouknout, co jsem tam ve stresu všechno naházela. Plavky, dvoje šaty, troje šortky, několik triček. A hele, foťák, baterky…
„Co tu furt šobolíš?“ Přišla se podívat Jana, když jsem se dlouho nevracela. „No ne, ty máš stejnou noční košili jako já, akorát ty v tom určitě vypadáš líp, já už jsem taková stará větev, všechno na mě visí jako jabka zapomenutý na stromě minulou sezonu.“
„Dyť jsi moc hezká, ty kecko.“
Zářivě se na mě usmála, zatočila legračně kabelkou, co měla přes ruku a zacukrovala na mě. „To víš, že lež má krátké nohy?“
„Ne-e…“
„Tak teď už tohle informaci znáš, jdu si taky vybalit a ať ti nevypadnou oči, soused věší plavky..!“
„Ty!!!“ Hodila jsem po ní polštář, ale netrefila jsem se. Zase jsem se zhroutila v křeči smíchu a poté pokračovala v rovnání věcí do skříně.

„Ježiši kriste! No fuj!“ Ozval se výkřik Jany.
„Šmarja, co je? Jsou tu nějací brouci nebo co?“
Moc dobře jsem si totiž pamatovala jeden zážitek z dovolené, kdy jsem poslední den odjezdu našla pod postelí asi dvacet černých potvor.
„Ne, ale vedle na balkoně je pár a furt se cicmá…“
„Jojo, no fuj!“ Odvětila jsem vesele.
„Ale blbost, to není hlavní problém…“
„Tak jaký je hlavní problemo?“
„No borec na sebe vyšplíchal asi litr voňavky a vítr vane k nám. No hrůza.“
„Přeháníš ne?“

S tou ženskou nuda teda fakt nebude. Pro zajímavost jsem ale vyšla za ní na balkon a začichala. V tu chvíli zavál silnější větřík.

„Blé, no nazdar, to se nejdřív asi podělal, pak to přelil oldspajzem, pak zjistil, že to přehnal a udusil to octem ne?“ Rozkašlala jsem se. „Kdo to vůbec je?“
„Tam vpravo!“ Ukázala mi Jana.
„Další no nazdar, to je tady ten?!“ ¨
Zhrozila jsem se. To je přece ten, co na mě mrkal u autobusu, s tou holkou. Tak přece jen jeli s náma.
„To máme telenovelu zadara ne? Líbáním to začíná a tchyní končí…“
Konstatovala Jana a já nám radši šla do kuchyně namazat chleba s paštikou.
Hlad je totiž sviňa taky.
„Ty poslyš, proč vlastně no nazdar? Ty ho znáš?“ Zeptala se mě Janča.
„Jen od vidění…“
„Je celkem sympaťák a v tvým věku a ta holka taky. Třeba si někdy pokecáte.“ Mrkla na mě.
„Hm, kolik chceš chlebů?“
„Chlebů žádnej, to bych neujedla, ale krajíce dva prosím.“
Otevřela jsem ledničku a málem mi vypadly oči. Tolik jídla! Jana si už vybalila taky a evidentně měla co.
„Nekecej, že tohle všechno ujíš sama…“
„Ti říkám, že vyžírám v noci ledničku…“
„Aha, tak to budu vyžírat taky… jé, tyčinky Mars. Můžu si vzít?“
„Vem si co chceš a poď na balkon, já se nemůžu nabažit toho výhledu. Teda když koukám rovně.“

Jo, když se člověk nedíval na sousedy, tak to byla opravdová nádhera.
Šla jsem si tedy sednout na židli za Janou a nohy hodila na zábradlí. Pěkná pohoda.

„Ital ti hledí na nohy a jak lačně…“ Uchichtla se spolusedící.
„Asi kouká, že křivější neviděl.“ Zasmála jsem se, ale nohy radši stáhla.
„Dani koukej na něj, není on fakt krásnej? Vykřikla skoro Jana.
„Je až moc dokonalej, jak si to říkala? Dokonalej hajzlík?“

V tom se stalo něco naprosto neočekávatelného. Krásný soused Ital se pohnul, naklonil se blíž k našemu balkonu a ten, pro nás, cizinec pronesl česky:
„Jsem rád, že se Vám tak líbím dámy, Martin z Moravy, těší mě.

Já se rozkašlala a Janě vypadl chleba z ruky. On nám celou dobu rozuměl a my se nechovaly zrovna tiše. Tak tohle byl trapas.
První se vzpamatovala Janča.

Zářivě se na něj usmála a představila mě i sebe.
„Tohle je Danka a já se jmenuju Jana, obě též z Moravy, taky nás těší.“
A bylo to… v troubě…