Kdy chodí hvězdy spát? (5)

Zatímco se Janča na našeho souseda italského Čecha usmívala, já jen zírala a přehrávala si všechny rozhovory, co musel slyšet. Tak už jsem se dlouho nestyděla. A on mi to vůbec neusnadňoval.
„Nohy máte hezké slečno, to se nebojte.“
Mrkl mým směrem.
Kdybych se červenala, což jsem nikdy nedělala, tak bych určitě připomínala přezrálé rajče. Zatracenej chlap!
Za jeho pobaveného pohledu jsem zapadla do apartmánu. To abych ten týden vůbec nevylízala.
Jana za mnou okamžitě šla, maska pobavené ženy spadla a ona byla v šoku stejně jako já.

„Teda Dani, to jsme to vymňoukly co… To je normálně v pr…“
„Ježiš, když si vzpomenu, jak jsme na něj čučely… To je trapas, to je trapas…“
Jana pohodila hlavou a v očích se jí objevily jiskřičky.
„Se mu určitě líbíš hele.“ Mrkla na mě.
„Je na mě moc starej, sama si to říkala.“ Vyplázla jsem na ni jazyk.
„Tak ho přece jen shodíme z balkonu? Čecha jednoho přitroublýho, drzýho, krásnýho, opálenýho, modrookýho, černovlasýho…“
Všimla si mého vyčítavého pohledu.
„Ok, už mlčím, ale ty n…“
„Jano ticho!“
„Ha! A nekřič na mě! Tobě se taky líbí, přiznej se!“

Nemělo cenu jí říkat, že ne. Martin byl fakt krásný muž a byla bych vyloženě divná, kdyby se mi nelíbil.
„No jo, líbí.“
„Tak v čem je problém? Hoď řeč ne?“
„Všichni chlapi jsou stejní, stejní podrazáci.“
„Třeba ne.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Vždyť ty sama s tím máš zkušenost.. Co ten, no ten dokonalej hajzlík?“

Nápadně zesmutněla, ale já byla pořád v ráži před očima obraz táty.
„Není tady pro nás pro všechny místo víš. A já nedovolím, abys mou rodinu napadala, běž prosím bydlet někam jinam, nebo se vzpamatuj!“
„Vždyť se snažím, opravdu!“
„Milada tvrdí něco jinýho…“
„Komu sakra věříš víc?“
„Nevyznám se v tobě Dano, opravdu ne.“

Jana se dívala, jak přemýšlím, dotkla se mého ramene a řekla mi tiše.
„Všichni takoví určitě nebudou, já natrefovala na samý špatný, ale ty jsi mladá, skoro dítě, ještě toho spoustu poznáš, včetně chlapů…“
I když jsem se zařekla, že už nebudu bulit, tak teď to nešlo. Strašně moc mě ta vzpomínka zabolela. Jana to ucítila a obejmula mě.
„Neplač, ono se to vyřeší, zase bude líp a …“ Už to nedořekla z venku se ozval nějaký zvuk, jako by něco padalo.

„Haló slečny, padá vám občerstvení!“ Zařval na nás soused – Martin.

Vyběhly jsme obě na balkon, začalo nějak silněji foukat a nám to převrhlo tác s ještě dvěma chleby s paštikou. Ubrečená nálada mě rázem přešla, když jsem viděla Martina, jak komentuje naši situaci.
„Tak to máme jeden chleba obrácenej namazanou stranou dolů, druhej nenamazanou. Tak slečny, právě jste popřely teorii, že chleba vždycky padá namazanou stranou na zem. Evidentně až každej druhej.“
Pokýval hlavou.
Vyprskla jsem s Janou smíchy.
„Kdes to kupovala prosimtě?“ Ptala se mě uslzeně.
„V jedné sámošce proč?“
„Že bych to šla reklamovat, bylo to asi prošlý tak, že to dostalo i nožičky…“ Chlámala se a já s ní.
„Aby ty nožičky tam nebyly navíc.“ Mrkla jsem na ni.
„Nožičky? Myslíš jako nějaký hmyz?“
„Onehdy to zrovna ukazovali v televizi.“ Strašila jsem ji.
„No nazdar, jdu na čokoládu, tam to nehrozí…“
A zmizla vevnitř.
„No nevím Jani, čokoláda byla kritická taky!“
Než zavřela balkonové dveře, významně se na mě podívala, a pak na Martina, co se smál s námi.
„Se neboj, já zavřu oči, než ji do sebe natlačím.“
A nechala mě tam, jak by řekl básník, svému osudu.

„Ta Vaše spolubydlící je veselá kopa, jak vidím.“
„Jo to teda je.“
Přiblížila jsem se víc k zábradlí a podívala jsem se mu do očí. Byly krásně modré, jako obloha.
„Původně jsem myslel, že je to tvoje, teda Vaše matka.“
„Není, je to jen moje kamarádka. A nevykejte mi.“
„Tak ty mi taky tykej.“
Podal mi přes zábradlí ruku a já ji přijmula. Pevně mi stiskl prsty.
„Dana Ludová.“
Vypadalo to, že se na okamžik zarazil, ale pak se mi klidným hlasem taky představil celým jménem.
„Martin Zeman.“
Podíval se mi pátravě do očí a mně ten pohled připadal jako věčnost.
Byly to šílené pocity, ale dva z nich převažovaly.
Že tohle nebude určitě jen dámská jízda, protože soused nám vtrhl do života.
A taky, že s tímhle Martinem Zemanem, to se mnou nedopadne dobře.
Navzdory svému tvrzení, že chlapi jsou zrádci všichni, jsem s ním prokecala dvě hodiny, kdy Jana snědla čokoládu a zavolala na mě, že si jde dát siestu.
Ne, tohle určitě nedopadne dobře.