Báro, nespi!

Po vánočních prázdninách odevzdala Bára své profesorce francouzštiny dobrodružný příběh, a když si francouzštinářka tento příběh přečetla, byla sama až překvapena, jak pěkně dovede Bára líčit nejrůznější scény, a to dokonce ve francouzštině. Co nejdřív proto toto dílo zanesla na poštu a doufala, že její žačka soutěž vyhraje. Moc by jí to přála. Bára je sice v určitých věcech pomalejší, ale jako studentka je výborná a tato výhra by jí určitě zvedla sebevědomí. Sama dobře vím, jaké je to být souzena jen podle vzhledu, a ne podle schopností. I já mívala v jejím věku podobnou postavu, pomyslela si francouzštinářka.
Mezitím, co Bára očekávala výsledky soutěže, pomalu se začala připravovat na cestu do Francie. V polovině dubna měla jet do téhle krásné země na desetidenní jazykový pobyt, a tak si nyní sháněla potřebné informace, vyřizovala doklady, měnila peníze…Gymnázium, kam Bára chodila, totiž každý rok pořádalo pro své studenty vzdělávací pobyt v zahraničí (čemuž byli studenti velmi rádi), a letos se jelo právě do Francie.
Přesto, že se Bára na tuto cestu těšila, měla zároveň strach z toho, že bude ve Francii celých těch deset dní sama. Jistě, bude tam s ní několik jejích spolužáků a dalších žáků gymnázia, ale to neznamená, že s ní budou chtít trávit volný čas, že se s ní budou chtít procházet po pláži, prohlížet si města a jejich historické památky…Věděla, že se netěší příliš velké oblibě, a cítila, že si za to může tak trochu sama. Vždyť většina studentů se s ní nebavila ne proto, že je tlustá, ale proto, že je příliš líná, neaktivní a taky docela nespolečenská.
Když se rozhodovalo o tom, kdo s kým bude po cestě do Francie sedět v autobuse, Barbora se téhle diskuse raději ani nezúčastňovala. Čekala, až zbude někdo, kdo nebude tvořit dvojici, a k téhle „oběti“ si sedne.
Někdy v polovině února začínala být Bára pomalu nervózní z toho, že zatím vůbec nedostala výsledky literární soutěže. Už je to přece měsíc a půl, co francouzštinářka dílo odeslala! Bára si začínala myslet, že její výtvor mezi porotci propadl na plné čáře, a tak nyní své umístění už ani znát nechtěla.
Ovšem jaké bylo pro ni překvapení, když se 1. března, zrovna, když měla hodinu francouzštiny, ze školního rozhlasu ozvalo:
„Promiňte, že ruším vyučování. Dovolte mi, prosím, krátké hlášení. V měsíci lednu proběhla na středních školách soutěž ve francouzském jazyce, kdy zúčastnění museli ve francouzštině napsat pojednání o nějakém dobrodružství, které by chtěli prožít nebo které prožili. Z naší školy se této soutěže zúčastnila Barbora Chvílová ze třídy I. A a tuto soutěž suverénně vyhrála….“.
To není možné! Já jsem vyhrála! Vyhrála! Jsem vítěz!
„…Výherkyni gratulujeme a prosíme ji, aby se o přestávce zastavila do ředitelny, kde na ni čeká odměna. Děkuji, konec hlášení“.
Bára seděla ve své lavici s otevřenou pusou, celá rudá překvapením, očima těkala po celé třídě. Byla nervózní, všichni se na ni dívali. Čekali, co francouzštinářka řekne. Ta se chvíli tvářila, jako že by ráda pokračovala v načaté látce, ale uznala za vhodné se o soutěži alespoň několika slovy zmínit.
„Jak už víte, Bára se zúčastnila soutěže v próze ve francouzštině a vyhrála. I přesto, že jsem literární výtvory Bářiných spolusoutěžících nečetla, myslím si, že se jedná o výhru zaslouženou, neboť Bára má opravdu talent.“
Barbora měla ještě stále zrychlený tep, dlaně se jí potily jako nikdy předtím a z toho všeho „nervového vypětí“ jí navíc začalo tikat levé oční víčko. A co teprve, když francouzštinářka řekla:
„Myslím si, že nejlepší bude, aby vám k tomu všemu řekla něco sama Bára“.
„No…takže…já jsem…“.
„Francouzsky prosím!“
A tak Bára francouzsky vyprávěla, o čem vlastně psala, jaké dobrodružství zažívala a podobně. Většina jejích spolužáků se pohodlně natáhla na lavici a tiše se bavila, neboť věděla, že Bára je trémistka a že jakékoli vystupování před třídou přímo nesnáší.
Crr! Konečně zazvonilo. Studenti počkali, než francouzštinářka opustí třídu, a pak si začali Báru dobírat:
„Tak co, paní spisovatelko? Řeknete nám ještě něco o vašem dobrodružném románu?“.
„Prosím, prosím“.
„Třeba co ta vaše princezna, taky měla postavu jako vy?“
„Neměla, tenkrát nebyly cukrárny. Ale my je dnes máme, viď Barunko?“
Bára se snažila jejich hloupé otázky neposlouchat, co nejrychleji si sbalila věci a zamířila do ředitelny, kde na ni měla čekat odměna. Byla nevýslovně šťastná, neboť konečně poprvé v životě něco vyhrála, něco, o co se sama přičinila, na čem jí opravdu záleželo. Byla šťastná, že vyhrála, a zároveň byla smutná, protože si z ní spolužáci dělala legraci. Věděla, že dobrá polovina z nich bere tuto výhru jako cenu útěchy. No jo, jsi tlustá, žádný kluk tě nechce, tak jsi aspoň vyhrála. Ze všech těch narážek a pohledů ale poznala, že jí tu výhru stejně nikdo upřímně nepřeje. Snad jenom Hanka. Ta se na ni, zrovna když se míjely před ředitelnou, usmála a řekla, že je fakt super, že vyhrála. No jo, ale Hanka je ze třídy jediná, kdo se se mnou baví. Ta se vždycky zastane slabších, když cítí, že je mu nějak ubližováno, a taky se nebojí říct svůj názor. Možná proto se s ní moc spolužáků nebaví. Vlastně, pomyslela si Bára, Hanka o to asi ani moc nestojí. Ona chce něco jiného než jen diskotéky, hospody, minisukně a dívčí časopisy. Hanka je prostě trochu výš než ostatní holky ze třídy. Snížit se, to lze vždycky. Ale povýšit se a být na Hančině úrovni, to tak snadné není.
Zatím, co Bára takto přemýšlela, Hanka jí zmizela v davu studentů a ona zůstala stát před ředitelnou sama. Klep, klep!
„Dále“.
Bára otevřela dveře a během doby, co je zavírala, uvažovala, co vlastně řekne. Dobrý den, já jsem ta Chvílová a přišla jsem si pro výhru. Ne, to je blbé. Dobrý den, volali jste mě, tak mě tady máte. Hm, taky nic moc.
„Co si přeješ?“ zeptala se sekretářka, která právě v ředitelně něco vyřizovala.
„Já…v rozhlase jste říkali, že mám přijít, že tady na mě čeká výhra“.
„Aha, počkej chvilku, ano?...Tak, tady máš diplom a tady výhru, jsou to francouzské básně. Gratuluji“, usmála se sekretářka.
„Moc děkuji. Nashledanou“, odcházela Bára.
„Nashledanou...počkej, ještě jsem na něco zapomněla. Všechny vítězné práce z té tvojí soutěže byly souhrnně vytisknuty a každý z vítězů má dostat výtisk. Tady máš. A teď už běž, za chvilku bude zvonit“.
Barbora ještě jednou poděkovala a zamířila k tělocvičně, neboť ji právě čekala hodina tělocviku. Měla minutu na to, aby se převlékla, což se s jejím tempem rovnalo rychlosti šneka.
A to se ještě chtěla najíst! Nasvačit se ale už nestihla, zvládla na sebe hodit akorát kraťasy a tričko, a stejně přišla na nástup pozdě. Když se pak přiřadila ke spolužačkám, zjistila, že se bude hrát volejbal, ale nijak zvlášť nadšená z toho nebyla. Vlastně z toho nebyla nadšená vůbec. Kdybych to alespoň uměla hrát, povzdechla si. Ono je vždycky velmi nepříjemné, když musím čekat, až si mě jeden z kapitánů zvolí do svého družstva. Připadám si jako na porážce. A stejně mě pokaždé vyberou až naposled. A to jenom proto, že je v jednom družstvu hráčů méně. Tak proč bych se vlastně namáhala?
Zatímco Bára takhle přemýšlela, spolužačky už začaly hrát. První podávala Edita, největší třídní sportovkyně, která chtěla jít původně na sportovní gymnázium, ale díky tomu, že její starší bratr Michal, se kterým se nesnášeli, jak jen se sourozenci nesnášet mohou, už toto gymnázium navštěvoval, byla nucena se z čistě psychických důvodů přihlásit na gymnázium jiné. Jak se později ukázalo, udělala jedině dobře, neboť si stejně každou chvíli vyvrtla kotník, narazila palec či něco podobného, a navíc v tělocviku platila za hvězdu třídy.
Edita, Barbořina protihráčka, věděla, že stačí na Barboru nahrát sebehůře, a ona to stejně nikdy neodbije, takže se ani moc nesnažila a poslala balon přes síť na druhou stranu hřiště, na místo, kde stála Barbora a bezradně se rozhlížela kolem sebe. Bára samozřejmě míč nevybrala, čímž si vysloužila ostrou kritiku spoluhráček, Edita ovšem nešikovnou spolužačku v duchu chválila. Jen takhle pěkně pokračuj a my se nemusíme vůbec snažit. Následovalo druhé podání. Tentokrát se Editě nepodařilo nahrát míč tak, jak chtěla, a místo na Barboru poslala míč na Hanku. Ta zvládla míč vybrat a nahrát ho na Barboru. Naše velká spisovatelka byla ovšem tak zabrána do svého vítězství v literární soutěži, že ani nezpozorovala, že na ni míč letí, takže se balon ocitl opět na zemi.
„Báro, nespi“, smála se tělocvikářka.
„No jo, někdo nám usnul na vavřínech“, poznamenala Karin.
„Třeba je to Šípková Růženka! Taky spala a spala“, smála se Jana.
„Šípková Růženka přece nebyla takhle tlustá“, pošeptala jí Tereza., „představ si toho chudáka prince, který by ji musel políbit“.
„Třeba by ten princ byl zápasníkem sumo, co ty víš“, odpověděla jí Jana a obě se začaly smát.
Báře ovšem do smíchu moc nebylo. Když viděla, že se holky baví na její účet, a dokonce že i tělocvikářka se směje, když sem tam slyší nějakou tu poznámku, bylo jí to hrozně líto. Počkejte, však já vám ukážu!
Tuhle hrozbu měla na paměti, když večer uléhala do postele, myslela na to, když ráno vstávala, když přicházela do školy, když obědvala v jídelně a viděla všechny ty rozesmáté tváře, které se očividně baví nad jejím vyprázdněným talířem. Bylo to něco jako kletba, kterou uvrhla na své spolužáky. Za to, že jste mě neměli rádi, se dočkáte pomsty. A pomsta bývá sladká!