Báro, nespi!

Nastal duben. Sluneční paprsky oznámily příchod jara, změnu počasí hlásili i vesele cvrlikající ptáci, kteří vás každé ráno vytrvale budili svým štěbetáním, rozkvetlé fialky a dokonce i první pampelišky.
Lidé vyrazili do ulic, v obchodech teď byly totiž nejrůznější slevy, takže toho chtěli využít. Asi největší mačkanice byly v obchodech s oblečením. Lidé teď kupovali kdeco-od plavek až po kožichy. A proč vlastně ne, když na všechno byly 50% slevy.
Do obchodů se vypravila i Bára, a to i přesto, že nákupy oblečení odmalička nesnášela. Není divu. Ono není dvakrát příjemné, když si zkoušíte například takové rifle, a jelikož máte dobrých pár kilo navíc, požadujete po prodavačce větší a větší velikost. A to všechno jenom proto, abyste se nakonec stejně dozvěděli, že ve vaší velikosti rifle takového typu nedělají, a byli nuceni vidět ty škodolibé tváře prodávajících,
Kdyby nebylo toho zájezdu do Francie, Bára by se do obchodů asi vůbec nevydala. Ale takhle si chtěla sehnat nějaké pohodlné oblečení na cestu, a hlavně tričko, halenku a šaty, aby v té cizině byla alespoň trošku k světu.
Mně už stejně asi nic nepomůže, povzdychla si. Možná tak radikální dieta. Kdybych měla vosí pas jako Edita, mohla bych si koupit tyhle nádherné fialkové šaty. Míša vždycky říká, že mi fialová sluší. Ale že připomínám soudek medu, budu se asi muset spokojit s šaty po mámě. No co, modelkou jsem stejně nikdy být nechtěla.
„Tak co, Báro, koupila sis něco?“ vyzvídala sestra Míša, když se Bára vrátila večer z nákupů. „Jo. Velký kulový“.
„A jak to vypadá, to velký kulový?“
„To se musíš tři hodiny vláčet městem, vyzkoušet si nejméně sto padesát věcí, aby ses domů stejně vrátila s prázdnou.“
„Tak hrozné to nebude“, těšila ji maminka, „Míša s tebou zítra půjde do města znovu a určitě tam spolu něco pěkného vyberete“.
„Jo, leda tak v těhotenské módě“, ušklíbla se Bára.
„Kdyby ses pořád necpala, mohla by sis vybírat“, vložil se do debaty tatínek.
„Vždyť říkám, že tam stejně nic nemají“.
„Určitě tam něco pěkného mají, ty jenom nevíš, kde. Uvidíš, že zítra něco objevíte, viď Míšo?“ řekla maminka.
„No jo“, nerada souhlasila Míša. Věděla, že její sestra je ve věcech nákupů zabitý případ a že často jejich toulky za oblečením končí katastrofou- v cukrárně. Bára se totiž vždycky musela po neúspěšném lovu nějak uklidnit a nejlépe jí v tom pomáhaly zákusky. Karamelové větrníky, ovocné dortíky, špičky, rumové koule…to všechno je pro Báru nejlepší lék na nervy. Otázkou zůstává, zda při zjištění, že po sladkém se tloustne, nemá depresi ještě větší.
„Dobře, tak půjdeme“, zopakovala Míša. Jenom doufala, že po úspěšném nakupování nepůjdou zase slavit.
O oblečení se Báře zdálo ještě v noci. V těch snech byla snad o sto kilo těžší, vypadala jako sněhová koule a měla jeden velký problém- nemohla se do ničeho navléknout. Všechny hadříky byly jako dělané pro panenky, sukně měly v pase knoflíky, a ne gumu, a když si chtěla zkusit podprsenku, nezakrývala jí ani polovinu toho, co měla. Takže se nakonec musela zahalit do fíkového listí a doufat, že ji takhle nikdo neuvidí.