Major Děvkař 1)Prohra

Major stál na zádi lodi. Zase zklamal. Díval se do dálky směrem, k dávno zmizelé pevnině. Ne ani toto jim nepřineslo štěstí. Štěstí? Štěstí je jen slovo. Neexistuje. Nikdy jsem ji nepoznal. Smůla se mi lepí na paty. Všichni to moc dobře ví. Proto se mu vyhýbají. Ale ne Lyone, proto se ti nevyhýbají. Jsi prostě grázl. Stačí se zeptal Ramexe. Ano už v dobách, kdy byl kluk Armando Ramex patřil všude. On nikde. Vše jen zničí. Zároveň s Ramexem dostal skvěle fungující elitní tým. Zase jej dovedl na úplný konec žebříčku. Přejel prstem po zábradlí. Chcete aby něco rychle skončilo??? Dejte to Gardoovi. Zavřel oči. Ano, do tohoto elitního týmu nepatří. Nikdy nikde nepatřil. To ale není pravda. Brání ho jeho vnitřní hlas. Lyon se trpce usmál. Ano, někde přece jen patřil. Když nikam nezapadl vytvořil si vlastní společenství lidí. Všichni jimi pohrdali. I přesto, že nikdy nic neudělali, měli toho na svědomí víc než dost. Lyon se usmál. Vsadím se, že ještě teď jim ve vesnici hodím po trávě a obtěžuji křehké dívky. Podíval se směrem k podpalubí. Viditelně se dobře bavili. A on tam není. Trpce se usmál. Jasně, že tam nejsi. Vždycky když někam přijdeš, všichni ztichnou. I tentokrát měl jeho vnitřní hlas pravdu. Jsi blázen Lyone, když si myslíš, že by jsi jim měl nadále velet. Pokud máš jen kapku cti měl by jsi udělat jedno. I tentokrát měl jeho vnitřní hlas pravdu. Měl by jsi skončit. Nemůžeš je nechávat takto ponižovat. Lyon se zhluboka nadechl na svou obhajobu. Slova však nenašel. V uších mu znělo jediné slovo. Proč? Proč nikdy nic nedokázal. Proč nikdy nic nedokáže??? Říká se, že každé proč má svoje proto.
Osude, štěstí, lásko, naděje, ukažte mi cestu a dejte mi znamení. Znovu se podíval k podpalubí. Blázne, nejspíš by jsi měl jít k psychiatrovi. Svou hlavu nemohl odvrátit od podpalubí. Lyone, přece se nechceš tak ztrapňovat??? Přece znovu nechceš zažít ten pocit, že kvůli tobě všichni zmlknout.
Lyon, jak mu radil jeho hlas nikam nešel. Raděj poslouchal píseň moře, šumění hladiny a dýchal ten krásný čerství vzduch, který mu voněl tak trochu bolestně. Lyon chtěl najít odpověď na otázku proč. Ta však nejspíš ani neexistovala. Na něco se prostě otázku nikdy nedozvíme. Blýsklo hlavou majoru Lyonu Gardoe.
Kdybys teď skočil a plaval někde daleko od nich, nejspíš by zítra slavili.
Kapitáni Garu a Jejkopsn byli na přídi lodi. Drželi v ruce skleničky.
„Dáš si ještě minerálku?“ Zeptal se jej kapitán Jejkopsn
„Raděj bych si dal provaz,“ kapitán Garu měl jednu z nejhorších nálad na lodi.
„Dal bych si něco ostřejšího,“ promluvil Kristián Garu.
„Třeba břitvu?“ Jejkopsn měl náladu jen o trošku lepší než Garu.
„Ne.“
„Co budeš dělat až přijedeme domů?“ Zeptal se jej Mac
„Nejspíš zajdu k psychiatrovi.“
„Na vtipy jsou tu jiní,“ také Mac byl z jejich prohry velmi podrážděný.
„Myslíš Ramexe? Ti přece skončili předposlední.“
„Jo, nad námi.“
Mac se podíval do své skleničky. Byla prázdná. Také láhev, kterou sebou vzali neobsahovala žádnou tekutinu.
„Dal bych si ještě jednu minerálku.“
„Jedině, kdyby se ti chtělo jít do podpalubí.“
„Myslím, že mě žízeň přešla.“
„Mě taky,“ Mac souhlasil s Kristiánem Garu.
„Měli bychom se rychle přemístit do pokoje.“
„Jo, nebo se Pan pečlivý rozčílí a začne křičet.“
„Mnohem horší by bylo, kdy nás nechal degradovat,“ Kristián použil jeho nejčastěji používanou hlášku. Jenže z Gardovým výčitkám nikdo nevěnoval velký význam. Přesto se kapitáni Kristián Garu a Mac Jejkopsn rozešli do svých kajut truchlit každý sám.
Seržant Mischel Kapinik ležela ve své kajutě. Dívala se na strop. V očích měla slzičky. Chtělo se jí plakat. Prohru nesnášela moc dobře. Jak tedy může s klidným svědomím jako elitní odstřelovač střílet do lidí? Ještě nikdo nezabila. Vždycky dokázala střelit tak, aby jej odzbrojila velmi rychle, způsobila bolest, ale nezabila. Byla nejlepší. Ano, hodí se k tomu minulí čas. Podle jejích výsledků by teď netrefila ani vrata od stodoly. Z jejích očí vytryskly proudy slz. Proč nedokáží vyhrát. Proč nedokáží respektovat toho Gardoa. Už nikdy nebudu nejlepší. Proč se ponižovat. Proč chtít chytit letadlo, které dávno již přistálo na druhém konci světa. Končím. Když neumím vyhrávat, nebudu prohrávat.
Seržant Deivid Patt a Amélie Dvang leželi již dávno v posteli. Tedy každý ve své. Těmto seržantům se situace zdála komická. Oba mají stejné zásady. Ta jedna zní. Situace je špatná, nikoli však tragická. Také mohli klidně spát, neboť jak se říká: „Nic není tak horké jak se uvaří.“ Proto byli jediní, kdo se z Gardoových lidí pořádně vyspali. Možná dokonce nejlíp na celé lodi. Neboť druhá skupina toho moc nenaspala.