Major Děvkař 2) Bouře 3) Malý problém

BOUŘE

Major byl ovšem zničený ze všech nejvíc. Bolelo ho pomyšlení, že jej nesnášejí a ignorují. Prosím. Jestli mám být někdy šťastný dej mi znamení. Lyon se podíval na měsíc. Netvrdím, že knězův chlapeček je na tom lépe, ale alespoň si rozumí se svými podřízenými. Prosím. Zplň mi mé přání.
Měsíc byl v úplňku. Hvězdy svítili jako pominuté. Foukal příjemný vánek. Moře zpívalo příjemnou píseň. Lyon však myslel na něco jiného. Nakonec se odebral do své kajuty. Posadil se ke svému stolu. Sepisoval svou výpověď. Nedostal se však daleko. Usnul.
Gardoe, jak bylo jeho zvykem se probudil velmi brzy. Přemýšlel, jestli to nebyl jen sen. Musí si vše urovnat ve své hlavě. Podíval se směrem ven. Ne, nebyl to jen sen. Poznal to podle hlasů, které slyšel. Ramex a ještě pár jeho lidí slavili. Ještě pořád.

Lyon vyšel ze své kajuty kolem dvanácté hodiny. Dělal vše proto, aby se nesetkal s nikým z jeho elitního týmu. Bloudil po lodi sám a sám jako obvykle.
Kolem druhé hodiny se počasí rapidně zhoršilo. Začal foukat silný vítr. Obloha se tvářila, jako by ji někdo natřel kovovou barvou. Nebylo vidět na krok. Mířil do nejbližší místnosti.
Vešel do ní. Někdo mu zasalutoval.
„Pohov,“ ani nevěděl, kdo z jeho podřízených schovává svou nenávist za toto zasalutování. Podíval se na své hodinky. Je vůbec možné, aby ve dvě hodiny byla tma jako v pytli?? Ptal se sám sebe. Zřejmě to možné je. Tedy minimálně dnes.
„Silný vítr.“ Poznal hlas. Byla to seržant Kapinik. Posadila se. On zůstal stát. Klepal svými štíhlými a dlouhými prsty do stolu.
Je nervózní. Pomyslela si Mischel. Ale proč na této satelitově řízené lodi se přece nemůže nic stát…
Lyon nevěřil moderním lodím. Byl by raděj, kdyby zemřel chybou člověka, než přístroje. O čem to vlastně přemýšlíš? Lyon se opravil. Ne, byl bych rád, kdybych nezemřel vůbec.
Do kajuty vešli téměř součastně celý jeho zbývající tým. Perfektní. Řekl si. Musím jít pryč. Zasalutoval a chtěl odejít. Otevřel dveře. Vítr jej foukl zpět. Div, že neudělal kotrmelec.
„Jste v pořádku?“ Major na otázku seržanta Amélie Dvang jen přikývl.
Já vím, vy by jste mě pomohly tak akorát do hrobu. Lyon se ironicky usmál. Hned jak přijedeme, půjdeš k psychiatrovi, začínáš být paranoidní.
Major nechtěl šířit paniku. S touto lodí se nemůže nic stát. Je řízená satelitem. Tomu se nic nestane.
Do této místnosti vešla celá elitka majora Ramexe. Oba dělali jako že toho druhého neviděli.
„Nemějte strach, nic se nemůže stát.“ Armando, stát se může cokoli. Lyon Ramexovi odporoval jen ve svých myšlenkách. Nemá totiž nikdy náladu mu odporovat. A i kdyby, teď, když nastala taková situace, přece nebude šířit paniku. To by se raději zastřelil na místě.
„Tato loď ještě nikdy za svou desetiletou kariéru neměla ani jednu jedinou závadu.“ Ale Ramexi, slyšel si, že jednou to musí být poprvé??? Nikdy jsem ti Ramexi nevěřil, tak proč mám začít teď.
Venku celé dvě hodiny zuřilo mokré peklo.
Major Gardoe pochoduje jako lev v kleci. Kapitáni Garu a Jejkopsn hází sirky do popelníků. Seržant Kapinik sleduje majora Gardoa. Seržant Dvang se dívá do toho nejčernějšího rohu a přemýšlí, jestli se tu utopí jako krysy. Nebo to loď i tentokrát přežije. Seržant Deiv Patt je naprosto v klidu. Každá situace se dá přece řešit.
Elitní jednotka majora Ramexe však nepokračuje ve své včerejší veselici, neboť mají nervy na dranc.
Najednou všichni ztichli. Stalo se to co se stát nemělo.
„Loď se zastavila!“ Do ticha promluvil jeden z Ramexových lidí. Kapitán Ksarx vyslovil to, čeho si všichni všimli.
„Je to tak bezpečnější, až bouře skončí, loď se opět rozjede.“ Lyon se v duchu usmál. To by mě zajímalo, co četl o této lodi jiného než já. A nebo si to vycucal z prstu?
Bouře však zuřila dál. Vítr si hrál s lodí. Černé mraky se moudře dívali na plavící se nikým neovládanou loď. Hvězdy se pod mraky jen smály. Smály se lidem, kteří se plavili na té lodi. Daleko více se však smáli Gardoovi za jeho přání. Láska a Osud hráli kostky. Kdyby uměli mluvit, nejspíš by se zeptali: „Toto ti už připadá jako znamení???“

MALÝ PROBLÉM

Po dvou hodinách vlády přírody se vše uklidnilo. Vše se dávalo do pořádku. Nejvíce však nervy elitního týmu. Být v poměrně malé místnosti a strachovat se, jestli se utopí jako myši není moc pozitivní.
Vyšli ven. Loď se ještě nerozjela. Major Gardoe někam zmizel. Ostatní dýchali čerstvý vzduch.
Gardoe se po deseti minutách vrátil. Vypadal, jako by mu ulítli včely.
„Mohl bych s vámi mluvit majore.“ Všichni ztichli. To byla věta, která by se měla zapsat do dějin. Majoři spolu nikdy již z principu nemluvili.
Major Armando Ramex jakoby cítil výjimečnosti situace, přikývl.
Odváděl si jej směrem, kterým právě přišel.
„Co chceš Gardoe.“ Major Gardoe však na jeho otázky neodpovídal. Vedl jej rovnou do řídícího centra.
Ukázal na jeden přístroj, který nesvítil. Ramex stál s otevřenou pusou.
„To je…“
„Byl…“
Ani jeden nedokázal tu větu vyslovit. Ano, to byl satelit. Nejspíš se mu něco stalo, jelikož červená tečka na monitoru, který ukazuje jeho pohyb prostě nesvítí.
Oběma bylo jasné co to znamená. Teoreticky ztroskotali na moři. Jejich ostrov je loď.
Majoři Ramex a Gardoe se vraceli ke svým elitním týmům. Gardoe byl rozhodnut říct pravdu. Poprvé. Ramex však začal mluvit jako první.
„Nic se nestalo, jen malý drobný problém.“ Gardoe se znovu v duchu usmál. Malý? Tak to raděj nechci vidět ten velký.
„Teď bychom si měli jít odpočinout, nervy s námi totiž pěkně zahýbali.“ Gardoe odešel bezeslov.
Kapitáni se na sebe podívali.
„Něco tu smrdí,“ promluvil, když zůstali jen oni dva.
„Ramex říkal…“
„Pokud vím, nikdy jim nelhal, ale začít se může kdykoli.“ Kristián se viditelně ze své nálady za dva dny vyspal.
Zamířili k zakázanému uzemí. K řídícímu centru celé lodi.
„Garu? Všem může být problém?“ Kristián na Macovu otázku pokrčil rameny.
„Ve všem.“
„Prima, to nám usnadní hledání.“
„Macu.“ Mac se otočil.
„Nejsem si jist, ale nemá tu něco blikat?“
„Satelit…“ Také Mac nedokázal vyslovit celou větu.
„Je na mraky,“ dořekl Kristián za svého kamaráda.
„Neměli bychom to říct Gardovi?“ Zeptal se Mac.
„Ví to, to je ten malý problém.“
Mac chytl záchvat smíchu. Možná jeho obrana před tím velkým šokem.
Kristián jen tak stál. Mac se nakonec uklidnil.
„Tak tedy, jdeme si udělat malý vyhlídkový let k majorovým mandlím.“ Kristián pochopil. Jdou přepadnou svého velitele a trochu se s ním pobavit na téma malý a velký problém.
Zaklepali. Vešli dovnitř.
„Píšete závěť?“ Mac začal hned ve dveřích.
Lyon se otočil. Ne, svou výpověď. Lyon s nimi mluvil jen v duchu.
„Mám snad důvod?“ Major se snažil zakrýt fakta.
„Ne, žádný, ale když selže satelit, který řídí loď je to docela psina, nemyslíte?“
Došlo mu kam míří.
„Tam nemáte co dělat, mohl bych Vás…“
„Degradovat, my víme, ale nejdřív se musíme dostat na pevninu,“ promluvil již s klidným hlasem Mac.
Kristián byl kliďas. Nechával proto Macovi, horké hlavě, vyčistit vzduch.
Lyon si uvědomil, že zde jsou výhružky naprosto zbytečné.
„Měl jsem vám to říct, omlouvám se.“ Mac zůstal stát s otevřenou pusou. Byl to pro něj ještě větší šok, než, když neviděl satelit.
V jeho kajutě bylo na chvíli takové ticho, že by se dalo krájet a prodávat v obchodech.
„Posaďte se.“ Všiml si jejich otevřených úst. Zamrzel jej pocit, že si myslí, že nedokáže uznat svou chybu. Nereagovali. Nejspíš byli ještě v šoku. Oba však přemýšleli na jedné věci. Nezdálo se jim to? Opravdu se omluvil?
„Posaďte se,“ pobídnul je znovu. Tentokrát to bylo ovšem s nějakým efektem.
„Majore, prosím co to znamená.“ Lyon se po Kristiánově otázce otočil ke svému nočnímu stolku. Vzal se svého šuplíku malou brožurku.
„V zadu malým písmem.“
Mac se chopil čtením: „ Satelit neselže, pokud ano, nešiřte paniku a vyčkejte, než Vás najde pobřežní hlídka.“
„Kdo o tom všechno ví?“
„Vy, my a předpokládám, že major Ramex.“
Lyon se otočil zády k oběma mužům.
„Svolejte schůzku.“ I přes to, že byl otočený zády, cítil jak se muži zatřásli. Nespíš nemají zasedání rádi, napadlo ho.
„Rozkaz pane majore.“ Oba s stoupli. Zasalutovali mu.
„Můžete odejít.“ Dne poprvé a možná naposledy kdy cítil v oslovení pane majore to, co tam chtěl pociťovat vždy.
Svolali je velmi rychle. Major mezitím nachytal židličky, aby si mohly sednout.
Zaklepali. Než stihli zasalutovat,ukázal jim, aby přijali místo.
„Jestli někdo nechce slyšet pravdu, nechť odejde…“ I jeho překvapení si všichni sedli.
„Ví někdo, jak je řízena loď?“ Major hodil do prostoru tuto důležitou větu.
„Satelitem,“ promluvila bez většího přemýšlení.
Major přikývl. „Problém je ten, že opustil oběžnou dráhu.“
„To je ten malý problém?“ Zeptala se seržant Dvang.
„Spíš větší,“ odpověděla místo majora Mischel.
Seržant Dvang zamrkala. Nastalo ticho. Z ničeho nic jej přerušil major Gardoe.
„Omlouvám se.“
Major se znovu omluvil. Tentokrát tu ovšem byla jedna jiná věc. Major se totiž omlouval, aniž by celý tým věděl proč.
„Za co se omlouváte???“ Zeptala se Mischel.
„Podívejte, nebýt mě…prostě mám za vás odpovědnost.“
Mischel se usmála.
„Takže to chápu, vy jste sestřelil satelit??? Ne. Tak proč se za to omlouváte.“
Major její reakci nečekal. Mischel, která se z šoku jeho omluvil vzpamatovala nejrychleji okamžitě vyvrátila jeho omluvu.
„Mám za vás zodpovědnost.“ Mischel se v duchu bouchla do hlavy. Málem by zapomněla na větu, kterou jim říká ještě častěji, než posvátnou výhružku, nechám vás degradovat.
„Nemůžete mít oči všude…“
„Třeba v přístavu?“ Že by ji viděl s Johnem a jeho přítelem?
„Jo, tam sem vás viděla.“ Poznal že lže.
„Nebyl jsem tam.“ Došlo jí, že tam byl. Oba lhali. Nějak jim lež ale nevycházela.
Nereagovala. Také major se k tomu nevracel.
„Umí někdo na základě informací vypočítat vzdálení od kurzu???“ Mischel přikývla. Byla vybrána, byla jediná.
Ostatní odcházeli.
„Mohl bych vás o něco poprosit? Neříkejte druhé elitce pravdu. Major Ramex si vybral jiný styl. Ne špatný, ne dobrý…“
„Rozkaz.“ Chtěl jsem vás jen poprosit. Vběhlo na mysl majoru Gardoe.
Mischel zůstala s majorem sama. Kajuta jí připadala chladnější než před chvílí.
Začala počítat.
„Pomůžu vám,“ zazíval major.
„Bohužel není s čím, počítat umím. Vysvětlovat ne.“ Major se usmál. Jak si mohl myslet, že elitní odstřelovač umí někomu něco vysvětlovat?
„Až to bude, dejte vědět…“
Sedl si do křesla. Usnul.
Mischel zatím počítala jako o život. Podívala se směrem, kde leží major. Vypadá jinak, než když je vzhůru. Je mnohem hezčí a přístupnější. Usmála se. Měla by se raděj věnovat počítání. Aby neudělala někde chybu.
Přisunula svou židli k jeho křeslu. Podívala se na jeho obličej. Teď nevypadal tak tvrdě. Připadal jí jako obyčejný muž. Obyčejný? Když se na něj podíváš, dojde ti, že je hodně krásný. Mischel mluvila dost často sama se sebou, většinou však nahlas. Teď nepotřebovala nic vyslovit. Ne, klidně by použila slova. Byly zbytečná…
Položila svou ruku na jeho rameno. Mám ho vzbudit? Až za chviličku. Nebude majora přece budit, když tak krásně spí. Ta chvilka trvala nakonec celou hodinu. Usmála se. Jemně trhla svou rukou na jeho rameni. Otevřel oči.
„Pro-miň-te, a-si j-sem us-nul…“ Major Gardoe se zakoktal.
Podala mu vypočítanou novou polohu. Poznala, že se mu ani trochu nelíbilo, že sedí nad ním. Stoupnula si. Nebude jej raděj dráždit. Okamžitě si stoupnul. Prohrábl si své vlasy. Jeho obličej vyzářil něco, co ještě neviděla. Bezmocnost.
„Stoprocentně správně???“
„Jistě, pokaždé mi to vyšlo stejně…“
„Měla by jste si jít odpočinout.“
„Rozkaz,“ odpověděla Mischel.
Proč mu na všechno říkají rozkaz? Bylo to mířeno jinak. Měl starost, aby byla v pořádku. Když se člověk totiž prospí, je mu hned lépe.
„Ještě něco, byl jste tam.“ Mischel jej vytrhla z jeho přemýšlení. Najednou nevěděl, o čem mluví. Musí na to však přijít sám. Seržant Mischel Kapinik totiž už zmizela. Usmál se. Přece mu narážka došla. Musí mít vždy poslední slovo? Jistě že ano. Je to přece škola Armanda Darena. Proč mu je jen přenechal. Přece mohl tušit, že to nezvládne. Nikdy nic nezvládl. Tak proč nejlepší velitel na celém světě, mu nechal zrovna jeho elitní tým? Proč plukovníku?
Mischel mezitím přišla do své kajuty. Celou cestu přemýšlela o jejich majorovy. Kdo to je? Má John pravdu? Bojí se jim ukázat svou pravou tvář? Johne, nechceš přijít sem a poradit mi? Má dávná lásko. Můj nejlepší kamaráde. Asi máš pravdu. Pořád hledám stejný typ mužů. Stejně jako Glorie. Ano. Major je stejný jako ostatní. Jako ti, před kterými utíká. Teď ale utíkat nebude. A major má také smůlu. Neboť na lodi jí nemůže utéct ani on. Mischel!!! Nad čím to zatraceně přemýšlíš??? Tě ani nenapadne. Jenže ji to již napadlo. Jenže od nápadu k uskutečnění je dlouhá velmi dlouhá cesta. Bude se ji snažit zastavit hned na začátku. Prostě nad tím nebude přemýšlet a hotovo. Mischel, už si dost stará, na to, abys sis přestala lhát.
Loď klidně odnášel proud dál a dál od jejich cíle. S každou hodinou, s každou vteřinou mizela jejich šance.
Klid, který vládl lodi byl až nesnesitelný. Dělali přesně to, co mohli. Nic.
Nastalo ráno. Major Garode byl stále jako ve snu. Viděl tam dívku. Krásně se na něj smála. Držela svou ruku na jeho rameni. Něžně se na něj smála. Kdo je ta krásná žena bez tváře. Měl by nechat přízrak spát. Proč se jen nikdy nepodívá té ženě do tváře??? Proč ji nechá odejít a nezeptá se na jméno. Nechal svým tělem proudit zbytky snu o krásné ženě. Měl zavřené oči a doufal, že včerejšek byl jen černý zlý sen. Zaposlouchal se do pohybu lodi. Žádný se nekonal. Jen je proud líně hnal loď jiným směrem, než potřebovali.
Vzal sebou papíry, které jim dokazovali, kde jsou. Šel na příď. Věděl, že je tam najde. Byli tam všichni. Celá elitní skupina.
Mischel byla otočená zády. Vnímala pohyb vln. Kapitán Jejkopsn do ní jemně šťouchl. Otočila se. Uviděla majora. Zasalutovali. Neodpověděl.
„Mám naši pozici, jenž vypočítala seržant Kapinik.“ Ukázal na papír.
„Škoda, že nefungují ani vysílačky,“ Mac promluvil aniž by věděl, co je na mapě.
Kristián se podíval na mapu.
„Co ostrůvky, nemůžeme se tam nějak dostat???“
„Jedině, kdybys zvládl uplavat 180 mil.“
„Tolik? Nezvládnu a co ty.“
„Copak by jsi nechal křehkou, nevinou a něžnou dívku plout samotnou bez doprovodu???“
„Samozřejmě že ne. Ale tebe jo…“
„ Fajn, dej mi loď a zvládnu.“
„Bude ti stačit jedna moderní loď nebo chceš raději záchranný člun???“
„Funkční.“
„Jo, ale to jsi zlatíčko neřekla.“ Major se musel usmát.
„Tak to jsem zvědavý, jak se z toho dostanete…“
„Copak ti bude chybět miláček???“ Major přemýšlel jaký miláček. Přišel na jednu věc. Miláček musí být buď kapitán Garu nebo Jejkopsn.
„Ne, zrovna mu chybí náboje.“ Všichni se začali smát. Jo, tedy její pistol. Všichni se začali smát. Včetně majora, ale ten se otočil. Někdo si však všiml. Mischel. Jediná se nesmála naplno.
„Co by jsi dělala, kdybychom narazili a tvůj miláček by se začal topit???“
„Co? Snad bych se ho snažila zachránit…“
Major se otočil. Jeho rysy v obličeji ztvrdli.
„To bych vám nemohl dovolit…“
„Nemáte oči všude, neměl jste je ani v přístavu…“ Mischel mluvila jemně a klidně. Major se otočil a odcházel.
„Nemusela jsi jej tak naštvat…“
„Bratrské rady si nech pro Lanu, když nechápe vtip, má smůlu.“ Lyon nevěděl, co jej štvalo víc. Jestli to, že by zachraňovala svou zbraň, nebo to, s jakým klidem mu to sdělila.
Mischel to zřejmě taky pěkně nadzvedlo ze židle. Neodešla. Dívala se směrem vpřed. Na klidné a zrádné moře. Mac jí dával bratrské ponaučení. Neposlouchala. Pochopil. Po druhé větě ji nechal na pokoji. Je přece dospělá a musí vědět co dělá…
Mac odešel s Kristiánem.
„Co ještě pořád máš o ni zájem…“ Kristián Garu přikývl. Věděl, že mohou být jen přátelé.
„Tak to ještě zkus…“ Kristián nesouhlasně zakroutil hlavou. Líbí se jí major. Garu snad něco od své sestry pochytil, i když pracovala jen s malými dětmi. Kris by sice nedal ruku do ohně, že se líbí i majorovi. Už vůbec by nevěřil, že jej dostane.
Major Ramex a jeho elitní skupina ještě v klidu spali.
Na lodi nevládla zrovna dobrá nálada. Setržant Amélie Dvang hrála šipky. Strefovala se do nějakého obličejíčku. Už nebylo ani poznat, komu patří fotka. Jediný kdo pravdu o obličeji věděl, byla Amélie.
Seržant Deiv Patt seděl nad svými zápisky.
Nedělo se vůbec nic, co by připomínalo chaos. Problém nebyl v jejich psychice. Byli perfektně školeni. Prošli namáhavým výcvikem.
Čas jim však plynul pomalu. Nikdo nevěděl, jak dlouho vlastně poplují. Kde zakotví. Elitní skupina Majora Ramexe se probudila až k večeru. Gardoova prosba, aby jim to neříkali byla zbytečná. Ramexáci s nimi nemluvili. Nebyl důvod.
Byla noc. Hluboká černota. Mischel nechápala, jak mohou Ramex a jeho lidé vůbec slavit. Jistě, oni neznali fakta. Ramex ano. Ten se bavil s nimi. Na Mischel přišla chmurná nálada. Na mysl jí vběhlo – Když zemřít tak se skleničkou v ruce s úsměvem na tváři a s penězi v kapse. Její nálada byla částečně způsobená Gardoem. Proč jen jej musela vyprovokovat???
Gardoe seděl ve své kajutě. Přemýšlel. Je pro tu ženu víc důležitá její práce nebo její život??? Další otázka na kterou nezná odpověď. Lyon ovšem doufal, že ji nikdy nepozná. Obával se, že by přece jen zbraň vyhrála.
Nastal nový den. Byly asi tři hodiny ráno. Na lodi bylo ticho jako v hrobě. Major Gardoe se procházel po lodi. Nemohl už spát. Najednou se zastavil. Viděl vílu. Tančila a ve vlasech se jí odrážel třpyt hvězd. Schoval se. Vítr foukal do jejích krásných vlasů. Moře jako by zpívalo. Nic krásnějšího v životě neviděl. Žena měla obličej zakrytý nějakou záclonkou. Kdo to jen je? Ptal se sám sebe. Zase otázka, na kterou nebude znát nikdy odpověď. Dívka sundávala závoj. Seržant Kapinik. Nikdy by nevěřil tomu, že umí tak krásně tančit. No jo, nemá oči všude. Tentokrát se ale pohybovali s pohyby seržanta Kapinik Byl rád, že jej neviděla. Lyon byl zklamaný. Rozhodla se odejít. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Kapitány i seržanty by nějak zvládla, ti stávají později. Mohlo by se jí stát, že by ji viděl Gardoe. Věděla, že stává většinou velmi brzo. Lyon se ještě dlouho procházel po celé palubě lodi. Nevnímal však krásu moře. Před očima měl stále tančící ženu. Zapomeň na ni! Je pro tebe moc dobrá! Lyon se hádal sám se sebou. Stejně tě nebude chtít. Krom toho chodí s jedním z kapitánů. Lyon si raději šel dát studenou sprchu. Bohužel netekla studená voda. Musel to tedy odložit na neurčito.
Mischel chodila po své kajutě. Z těch čtyř stěn brzo zcvoknu. Pomyslela si. Šla ven. Stoupla si k zábradlí. Přesně na to místo, kde ráno tančila.
„Dobré ráno seržante.“ Lyon se snažil, aby z jeho tónu hlasu nepoznala, že se mu začala líbit. Povedlo se. Byl totiž mistr v zakrývání svých citů. Dělal to od doby, kdy zemřela jeho matka.
Zasalutovala. Všimla si, jak mu zmrazila náladu.
„Já chtěl bych se vám omluvit za ten včerejšek…“ Byla překvapená.
„Měla jste pravdu, nemůžu mít oči všude…“
„Já bych se vám taky chtěla omluvit…“ Gestem ji zadržel.
Major se usmál. Z jeho úsměvu cítila něco, co od něj ještě nepoznala.
„Ale mohu jinde.“
Podíval se na její šátek, který měla na krku. Bože to není možné. Mischel pochopila velmi správně. Došlo mu, že narážku pochopila.
Když už ji viděl, mohl jí říct, jak to vypadá! Podle jeho úsměvu usoudila, že nejspíš komicky. Jiné vysvětlení pro jeho úsměv opravdu neměla. Měla by se trochu zamyslet. Když odešel vlezla si za zábradlí.