Kdy chodí hvězdy spát? (7)

„Chceš udělat kafe? Taky nevypadáš, že by si šla ještě spát…“
Zeptala se mě Jana, když v noční košili a lehkém županu proplouvala kolem do kuchyně.
„Ne díky, kafe moc nepiju, kdyby tak čaj…“
„Ten mám taky.“ Usmála se na mě.
„Tak to si dám, půjdu na balkon, nevadí?“
„Jen běž, je tam už krásně…“

Jako ve snách jsem vyšla za tím krásným vycházejícím sluncem a hodlala v klidu přemýšlet, ale nebylo mi to dopřáno.

„Dobré ráno, co ty tu tak brzo?“
Pozdravil mě Martin, který se opíral o zábradlí a mžoural do sluníčka.
„Nemohla jsem spát…“
Nepostřehl tón v mém hlase, který jasně říkal, ať na mě nemluví, že chci přemýšlet.
„Já si každé ráno přivstanu, abych tuhle krásu viděl, je to super start do nového dne, dneska jdete už k moři?“
„Určitě.“ Odpověděla jsem mu.
Usmál se na mě.
„Bude vám vadit, když se k vám přidám na pláži? Už mě to tu samotného nebaví.“
Tak tímhle mě zaskočil, já jsem sice už nedoufala v dámskou jízdu, ale tohle bylo moc. Neustále na něj koukat a pořád nad ním přemýšlet… Prostě ne…

„Víš, já si myslím, že, no…“
„Jistě, budeme moc rády, co bysme si tam sami počaly.“
Odpověděla za mě Jana, která přinesla dva hrnečky, jeden mi strčila do ruky, protože jsem se sama k tomu neměla.
Martin se zatvářil potěšeně. „Fajn, tak třeba v deset před vchodem jo?“
„Jo.“ Procedila jsem mezi zuby. „Jano, pojď prosimtě dovnitř.“

Zavřela jsem balkonové dveře, aby nás „sousedi“ neslyšeli.
„Proč si mu říkala, ať jde s náma? Já nechtěla, musím si leccos promyslet!“
Jana se na mě podívala nechápavě.
„Co si chceš furt rozmýšlet, on se ti líbí, ty se mu líbíš, tak v čem je problém?“ Pak mě propálila pohledem.
„Je to kvůli tomu druhýmu sousedáčovi? Radimovi?“
Sedla jsem si na židli, ale radši nic neříkala. Jana si kecla vedle mě.
„To je furt nic, a pak najednou v hlavě zmatek viď. Taky jsem to zažila.“
„Nechtěla jsem se bavit s Martinem, jdeme s ním na pláž. Nechtěla jsem se seznamovat s Radimem, měly jsme ho tu málem nahýho. Kdo se v tom má vyznat…“

Janě zacukalo v koutcích. „Jo, to je život. A pojď se nasnídat a chystat, jak se znám, tak mi příprava bude trvat několik hodin…“
Dali jsme si ten čaj a kafe, k tomu chleba s máslem a salámem a jaly se házet věci do plážové tašky.

„No dámy, deset minut zpoždění.“ Smál se na nás Martin.
„Asi ti jdou blbě hodinky, nepráskl si s nima o zábradlí, jak se tam furt tak opíráš?“ Mrkla na něj Jana.
„No ty se spíš zbláznily, když viděly lítací chleba, víš.“
To už jsem se řehtala taky. „Chleba snad normálně nelítá? Máš zaostalý hodinky…“
Podíval se na mě naoko vážně.
„Moje hodinky viděly už chleba, jak je na zemi. Moje hodinky viděly už chleba, jak leze po zemi. Moje hodinky viděly už tvoje krásný nohy a čekají, až jim je zase ukážeš.“
„Haha a jdeme, nebo tady vystojíme důlek.“
„Vzhůru do civilizace!“ Zavelela taky Jana.
A hodila na Martina naši společnou plážovou tašku.
„Ty vole, to je těžký jak kráva..!“
„Martínku,“ zamrkala na něj krásně Jana, „ty asi moc neposiluješ co?“
„Teď už asi jo.“ Povzdychl si a já zase vybuchla smíchy.

„Tady zůstanem ne?“ Ptala se nás Jana, když jsme dorazili na plácek kousek od moře. Slunečník jsme si totiž nezaplatili ani jeden.
„Jo, tady je to fajn.“ Špitla jsem uchvácena naším společníkem, co ze sebe rychle shodil šortky a triko.
„No Martinééé!!! A kdo nám zapíchne slunečník do písku? A kdo rozloží ručníky? A kdo nám bude sloužit?“ Ptala se vyčítavě Janča, když se Martin rozběhl k moři, aby se osvěžil.
Zamával nám a zrychlil běh. Dívala jsem se na něj…
„To je pohled co?“ Usmála se na mě vědoucně spolubydlící.
„To teda jo…“ Vyfoukla jsem vzduch.
„Tys píchla duši?“ Mohla se uřehtat.
„Ne, jenom srdce…“
„Hlavně, že chlapi jsou zrádci a podrazáci…“ Smála se pořád.
„Ty moc nekecej, tys ho sem pozvala, ne já…“
„On se náhodou pozval sám.“
„Ticho, už se vrací.“ Ztišila jsem náš rozhovor, protože Martin už přicházel.

„Tak dámy, které z vás mám namazat záda?“ Mrkl na nás obě.

V tom se mi před očima mihla další známá postava. Radim – ležel kousek od nás. Taková náhoda. Nebo že by to nebylo náhoda?! Všiml si mě a usmál se. Co kdybych… Co kdybych zkusila fintu, á la žárlivost je všemocná?

„Marťo, mě namaž prosimtě.“
„Fajn, tak se otoč.“ Usmál se natěšeně.
Lehla jsem si na břicho a stále koukala na Radima a on na mě. Když se mě Martin dotkl, tak se ale odvrátil.
Ach jo, tak kterej se mi vlastně líbí víc?
Jana si všimla povzdechu. Vystopovala směr mého pohledu a vyprskla vědoucně smíchy, až Martin nadskočil.