Báro, nespi!

„Baruno, pohni, já na tebe nemám celý den“, volala na sestru Míša v sobotu ráno, když zjistila, že se Bára místo toho, aby si chystala věci na nákupy, pořád vyvaluje v posteli.
„Ty asi nevíš, že únava je hrozná věc, že?“
„U tebe to není únava, ale lenost“, odpověděla Míša.
„Dej mi aspoň ještě chvilku“, škemrala Bára.
„Ani nápad…nebo tady jinak taky usnu“.
„No vidíš, půjdeme spát“, usmála se Bára, zabořila hlavu do polštáře a chystala se ke spánku.
„Já myslel, že už jste dávno ve městě“, řekl tatínek, když přišel k holkám do pokoje zkontrolovat stav žaluzií.
„Já už bych tam taky byla, nebýt tohohle lenocha“, řekla Míša.
„Šup z postele, nebo…“, pohrozil Báře tatínek žertem.
„No jo, už vstávám“, protáhla se Bára.
Sotva vstala, hodila na sebe rifle a tričko, nachystala si kabelku se všemi potřebnými doklady a hlavně penězi a poté, co dala tátovi pusu na rozloučenou, vypravila se se sestrou do města. Obchody s oblečením ne zrovna pro modelky znala Míša, takže se tentokrát Bára řídila instrukcemi své mladší sestry. V Ostravě byly vlastně jen dva druhy obchodů- ty s vietnamským zbožím, čili pro plnoštíhlé nic moc, nebo obchody s oblečením pro paní středních let. Opravdu skvělý výběr. No, vlastně tu byla ještě jedna možnost- indické obchody. V těch byla vždycky neuvěřitelná spousta nádherných šatů, sukní a halenek, člověk, který se v těchto obchodech ocitl, měl velké dilema, zda si koupit to či ono, nebo vlastně klidně oboje, jelikož se už příště nemusí naskytnout ta příležitost objevit něco tak pěkného.
A tak teda holky oběhávaly indické obchody, v nichž se nejlépe nakupuje pro plnoštíhlé...a plnější..., a vybíraly pro Báru nějakou pěknou halenku a šaty. Nutno říct, že Bára byla poprvé v životě nerozhodná, co si má vlastně koupit. Předtím brala první lepší kus šatstva, který jí padl, teď jí padlo všechno, co si zkusila, a navíc jí to i slušelo. A tak jí s rozhodováním musela pomoct Míša a paní prodavačka.
„Vezmi si tady tu halenku, ta ti sluší nejvíce“, radila Míša.
„Tu světle hnědou? A k čemu bych ji nosila?“
„Máš přece tu béžovou sukni. A nesmíš zapomenout na ty hnědé manšestráky, co jsi dostala od babičky“, připomněla jí Míša.
„Dobře. Tak já si vezmu tu hnědou halenku …Ale ještě pořád se nemůžu rozhodnout, jaké si mám koupit šaty“, váhala Bára.
„Vezměte si tady ty zeleně batikované. Budete v nich kočka“.
„To jo“, rozesmála se Bára, „Tak mi je teda dejte taky“.
„Tak, halenka a šaty. Ještě něco to bude? Máte tady spoustu krásných šperků…“, nabízela prodavačka.
„Já už jsem se dívala. Prosím vás, kolik stojí ten náramek se zelenými kamínky?“ ptala se Bára.
„Osmdesát korunek“.
„Tak mi ho teda přibalte taky. A to už bude všechno“.
„Celkem je to 890Kč. Děkuji za nákup, přijďte zase“.
„Nashledanou“, loučily se holky.
Hlavně teďka nezačni o návštěvě cukrárny, prosila Míša sestru v duchu. Pak mi zase budeš brečet na rameni, že jsi tlustá.
„Neměly bychom…“.
„Ne!!! Žádná cukrárna, pizzerie, čínská restaurace, KFC, nic podobného“.
„Já jen, jestli bychom neměly zajít za babičkou a ukázat jí, co jsme koupily. Víš, jakou má vždycky radost, když nás vidí v něčem novém“.
„Hm, běž za ní sama, já se musím jít domů učit chemii. V pondělí píšeme“, ušklíbla se Míša, „Tak babičku aspoň pozdravuj“.
Po úspěšném nakupování se holky rozdělily, každá šla svou cestou. Jedna si to mašírovala domů, druhá na návštěvu za babičkou. Bářina babička byla už v důchodu, takže Bára měla reálnou šanci, že ji zastihne doma. I když…ve svém věku byla tátova maminka velmi čiperná paní, která věčně něco podnikala, plánovala, kutila, ovšem nejčastěji na své maličké zahrádce před pětiposchoďovým činžákem, ve kterém bydlela. Když bylo venku pěkně, procházela se mezi záhony, zalévala kytičky a povídala si s nimi, trhala plevel, byla zkrátka takový malý skřítek zahradník. Holky se vždycky mohly potrhat smíchy, když ji viděly v montérkách, se slamákem na hlavě, jak si rukama zašpiněnýma od hlíny spravuje brýle a přitom se blaženě usmívá.
„Ahoj babi, přišla jsem ti něco ukázat“, povídala Barča, sotva babička vykoukla ze dveří.
„Přivedla’s mi nějakého mládence?“ vyzvídala babička.
„To zrovna ne…Ale něco jsem si koupila“, usmívala se Bára a poté, co si zula boty, odběhla do babiččiny ložnice, kde se převlékla do zeleně batikovaných šatů.
„No teda! Ty jsi hotová princezna!“ spráskla babička rukama.
„Jo, Šípková“, ušklíbla se Bára.
„Ale, copak? Někdo si z tebe zase dělal legraci?“
A tak Bára začala babičce líčit, co všechno se v posledních dnech událo, oznámila jí, že vyhrála v literární soutěži, že za odměnu dostala úžasnou knížku, ale její spolužáci neberou tuto výhru na vědomí a pořád si z ní dělají legraci. Přičemž jí vysvětlila, jak to s tou „Šípkovou“ vlastně myslela. Jelikož Bářina babička byla bývalou vychovatelkou v dětských domovech, znala dětskou duši, a tudíž dokázala svým vnukům vždycky dobře poradit. Zatímco si Bára vylévala svoje bolístky, babička uvařila čaj a přinesla sušené ovoce, aby se jim lépe povídalo. Kdyby doma někdo Báře nabídl místo čokolády sušené ovoce, myslela by, že je to kvůli její postavě. U babičky jí to ale vůbec nepřišlo. Babička byla totiž opravdický skřítek. Všechno, co dělala, dělala nenápadně, s dobrým úmyslem a snad ještě lepším výsledkem. Nakonec od ní Bára odcházela zase spokojená a vyrovnaná a cestou domů dokonce koupila Míše kytičku za to, že byla tak hodná a šla s ní nakupovat.