Výměnný pobyt 11. díl

Úterý. Druhý den v týdnu a můj první plnohodnotný den v práci. Dojela jsem do Jimmovy restaurace hned po škole, tašku jsem si uklidila do své nové skříňky, oblékla si červené tričko s názvem podniku a černé kalhoty. Okolo pasu jsem si připnula jakousi ledvinku s papíry, propiskami a jídelním lístkem pro číšníky a servírky. Peněženka zatím obsah vnitřku ledvinky netvořila. Jsem tu teprve první den, pokud nebudu počítat včerejšek, a jistě nemám ještě pravomoc na kasírování hostů. Vlastně ji nebudu mít nikdy, alespoň tady ne. Není mi nad osmnáct let, tudíž nemohu nést odpovědnost za finance. Kdyby konečná částka nesouhlasila, musela bych ji zaplatit ze svého a to já ještě nemohu. Mé pracovní dny vypadaly po celý týden následovně – učení u Pauliho (zastánce práce všeho druhu) nebo Linn, musely se u mě střídat, neboť každý měl ještě své povinnosti a zákazníci nebrali žádný ohled na novou posilu; dále mě zaučoval Jeremy v kuchyni. Samozřejmě jsem nezastávala práci kuchaře, ale zasvětil mě do tajů přípravy jídla a trochu spravil o tom, jak se co dělá, jakým způsobem mám psát objednávky a jak odpovídat na otázky hostů ohledně kvality a úpravy jídla. První dny byly velice náročné, musela jsem si toho mnoho psát a večer studovat za den sepsaný materiál, abych v ničem nezaostávala. Zapamatovala jsem si nazpaměť jídelníček, poté ceny jídel a nějaké charakteristické rysy daného jídla. Mohu říci, že to vůbec není jednoduché, ale s pílí a odbornou a ochotnou pomocí se zvládne všechno. A tak jsem mohla již po týdnu očekávat první úspěchy a plody svého úsilí. Jimmy mě vypustil do normálního pracovního zápřahu. Již jsem obsluhovala hosty, nosila pití a jídlo, odnášela talíře. Všichni si na mě postupem času zvykli a přijali mě mezi sebe. Děkovala jsem někomu nade mnou, že jsem narazila na takový skvělý kolektiv. Příležitostný posměch ve škole a ještě v práci? To by už bylo trochu těžší na přecházení a házení za hlavu. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a já se každým dnem do práce těšila. Večer jsem sice ze začátku padala únavou a měla co dělat, abych stihla ještě úkoly do školy a novou látku, ovšem jakmile jsem si zavedla řád a naplánovala si, co a jak a kdy budu dělat, dalo se to zvládnout. Proto jsem kvůli hostům nemusela nasazovat nucený úsměv, ale šlo mi to s radostí i samo. Přeci jen je příjemnější, když se na vás obsluha směje, než když vypadá, jako by chtěla někoho co nejdříve zavraždit za tu strašnou práci služebníka. A já takový pocit v hostech opravdu vyvolávat nechtěla. Ovšem něco jiného je život v práci a venku. Ale to nechám být.

Je pravda, že nuda u mě neměla šanci. Ráno škola, potom práce a nakonec úkoly. A pokud jsem zrovna nebyla v práci, trávila jsem svůj volný čas na tréninku. Eveline mě neustále rozesmívala, Aleesha se zase snažila udělat ze mě tanečnici pro ten jeden jediný večer. Růžová trojka byla zlostí bez sebe, leč po několika napomenutích ze strany třeťaček toho nechaly, jen svýma silně namalovanýma očima dávaly najevo pohrdavé pohledy. Ovšem tady jsem si je spíše mohla dovolit já. Žárlily. Ve všem co se mé osoby týče. Nevím sice, co je k tomu přimělo, protože já se rozhodně za nějak úchvatnou nepovažuji, leč radši jsem to neřešila. Prostě jsem si jich nevšímala. Nechci se snížit na jejich úroveň. A tak jsem se nesnížila. Dále jsem snášela jejich nejapné poznámky, různé posunky a pošklebování. Mrzelo mě to, někde v hloubi duše určitě, ale samy mi dokázaly, že za mé přátelství nestojí. Zasloužil si ho někdo jiný, třeba Kate. Podporovala mě ve všem, co jsem dělala. V prvních dnech práce neustále opakovala, že se to poddá a vůbec nevadí, že mi to teď ještě nejde. Nechtěla jsem nic dávat najevo, ale stejně mi slova útěchy pomohla v nejhorších okamžicích. Já jí to zase oplácela utěšováním nad její zatím nešťastnou láskou. Pořád nic s tím tajemným klukem nesvedla. Kino navštěvovala častěji, ale zase to nemohla přehánět. Navíc si připadala hloupě, když by chodila pořád na ty samé filmy. Raději od návštěv kina upustila, ale stálo ji to mnoho sebezapření.

Stejně jako jsem se sbližovala ještě více s Kate, prolomily se pomyslné ledy i u Maxe. Nemohu tvrdit, že najednou hrál velikého kamaráda a už mě nepovažoval za Thatcherovou, ale v jeho pohledu se něco změnilo. Také nedával své pocity a zaujetí tolik nahlas jako dříve. Za to Peter se nezlepšil vůbec a Daniel? Nechápala jsem, co se s ním děje. Jak mi řekla Kate, dříve byl hovorný, usměvavý, plný energie, jež měla za následky vymýšlení různých ptákovin. Leč nyní tomu tak nebylo. Po chodbách se ploužil s hlavou zamyšlenou, bez náznaku úsměvu a s jakoby zakalenýma očima, které neustále nad něčím meditovaly. Tvrdila, že to nechápe. Ovšem tohle jeho chování přisuzovala nadcházející premiéře dalšího dílu potterovské série. Ve škole se nemluvilo skoro o ničem jiném. Jak by také ne, když jeho hlavní představitel procházel stejnými chodbami, učil se od stejných učitelů a měl za přátele relativně blízké osoby, se kterými se kdokoliv mohl dát do řeči. Přislíbila jsem Kate, že s ní do kina půjdu. Jednak jsem fanoušek tohohle kouzelného světa, jednak mi bylo líto nechat ji jít samotnou. Samozřejmě že jsme si zamluvily lístky v předprodeji u našeho oblíbeného kina. Filmový večer s Harrym Potterem jsme si však naplánovaly až na další sobotu. Premiéra do kin je uvedena na pondělí, tudíž už nebude takový nával, až tam v sobotu zamíříme.

Neuvěřitelné, jak se s událostmi roztrhl pytel. První dva měsíce mého pobytu v Anglii se toho zrovna mnoho nedělo, i když jsem si na přílišnou „nudu“ nemohla ztěžovat. Já se většinou nějak zabavím, ale přeci jen někdy se dal čas využít lépe. Poslední měsíc, do kterého jsem vstoupila prvním pracovním týdnem, se však zdál příliš malý na takový počet událostí. Jako bych nafukovala balónek, který už nafouknutý je. Nevěděla jsem, kam dříve skočit. Čtvrtinu volného času mi zabrala práce, čtvrtinu škola. Poslední část pak byla na zregenerování ubraných sil (spánek zabíral nejvíce času). Neměla jsem již tolik možností na volné procházky letní přírodou, navštívení památek nebo na posezení v parku a u vody. Večer, když jsem koukala ven z okna, mi to bylo líto. Přeci jen jsem v parku strávila docela dost času a dlouho jsem tam již nezavítala, ale nedalo se nic dělat.
Volných chvil jsem si tedy vážila jako nikdy předtím. Užívala jsem si doslova každou volnou minutu. Zkoumala jsem zeleně bující rostliny, rozkvetlé a vonící květiny a úsměvy na jinak chladných tvářích Angličanů, i když zase takový rozdíl od naší země to nebyl. Počasí nad ostrovy se také alespoň na ten měsíc relativně udobřilo, takže jsem si stejně jako ostatní od přeháněk a letních deštíků odpočinula. Annie s Jackem mě šetřili a pomáhali mi, ačkoliv bych spíše pomáhat měla já jim. Byli rádi, že jsem čas netrávila pořád někde sama, ale naopak s přítomností několika lidí. Začali ke mně přistupovat s větší obezřetností a úctou, alespoň tak se mi to zdálo. Více mi důvěřovali a neměli takový strach někam mě pouštět. Těžko říct, co tenhle malinký posun k lepšímu zapříčinilo. Možná kvůli tomu, že se můj čas krátil. (Neumírala jsem, alespoň jsem o tom neměla ponětí. Jen datum odjezdu se blížilo.) Dříve se čas v jistých chvílích neuvěřitelně vlekl, teď utíkal zběsilou rychlostí. Často jsem si vyčítala, proč tomu tak nebylo i dřív. Mohla bych si to tu užít lépe, ale pak jsem se zarazila a uvědomila si, že jsem nemohla tušit, jak se věci vyvinou. Nechala jsem vše náhodě, nebo spíše osudu. Na tváři se mi častěji míhal úsměv a nečitelný výraz se vytrácel do ztracena. Letní pohoda jako by si ke mně konečně nacházela cestu.

Po prvním červnovém týdnu všechny nové činnosti zaběhly do starých kolejí. Zvykla jsem si. Možná, že moc rychle, ale více času mi zase dopřáno nebylo. Ve čtvrtek odpoledne mi holky z tancování vyrazily dech. S něčím takovým jsem v životě nepočítala. O to větší jsem pak měla radost. Aleesha a Jenn mě spolu s Eveline pozvaly v pátek večer do čajovny. Chtěly oslavit odjezd Eveline a vzít spolu s tím i oslavu mého spásného příchodu. Prý byla návštěva čajovny něco jako zasvěcení a jejich schůze. Konaly je při nejmenším dvakrát za měsíc. Teď měly o to větší příležitost všechno si pořádně užít. Taková rozlučka se přeci jen nevidí. Nedovedla jsem si to představit, ale měla jsem radost. I když jistá nervozita se také projevila. Přeci jen, ony byly třeťačky, já mezi nimi jediná druhačka, která mezi ně pronikla teprve před týdnem. Dále mě strašily obavy z jejich spolužáků, nebyli to totiž žádní jiní než Max, Peter a Daniel. Týden o mně neměly ponětí, ale druhý červnový týden jsem již takové štěstí neměla. Holky se se mnou zdravily na chodbách, diskutovaly o jistých změnách v choreografii a vůbec se mnou trávily více času než je normální. Jistě si toho museli všimnout. Hlavně Max, který koukal jako spadlý z višně, když mě na chodbě uviděl bavit se s Jenn, tou jeho vysněnou dívkou, jež zdobila pozadí jeho počítače. Ačkoliv mohl využít mého „kontaktu“ a vysondovat přese mne nějaké informace ohledně jejího soukromého života, neudělal to. Byla jsem mu za to vděčná. Těžko říct, jestli opravdu zaslechly onen rozhovor na chodbě, kdy mne holky pozvaly do jejich taneční „skupiny“. Tvářili se zvláštně, tím spíš mi bylo jasné, že mě s holkami možná viděli, ale neslyšeli. Nýbrž Max se jistě od své sestry dříve nebo později musel dozvědět o mé „taneční dráze“ na této škole.

A tak nastal pátek. Ve škole se nedělo nic zvláštního, kromě písemky z dějepisu. Snad jsem ji zvládla, stejně bych to teď již nezměnila, takže mi nezbylo nic jiného než doufat. Tato písemka otevírala období zkoušení, testů a podobných libůstek profesorů. Blíilo se uzavírání známek, stejně jako na každé škole s přibývajícími prázdninami. Zanedlouho se budu muset připravovat pečlivěji.
Odpoledne jsem zaskočila do práce a zůstala tam čtyři hodiny. V pátek byl trochu větší frmol, ale dalo se to zvládnout, jinak by mě Jimmy nepustil domů. Naštěstí jsem se včas domluvila s Rondou, která se se mnou okamžitě vyměnila. Nic mi tedy nebránilo v tom, abych vyrazila na dámskou jízdu do čajovny. Samozřejmě jsem to včera ještě prokonzultovala s Kate a ujistila se, že jí to nevadí. Nechtěla jsem mít výčitky svědomí, že na ni teď nemám tolik času jako dříve a že chodím někam bez ní. Obava to byla zbytečná, jak jsem si po rozjímání domyslela. Ona je samostatná osoba a mě k životu neustále nepotřebuje, má také svou rodinu a jistě i nějaké jiné kamarády, když už ne přímo přátele. Také neuškodí odpočinutí si od sebe. Proto jsem se s čistým svědomím vydala na cestu. Annie a Jackovi jsem sdělila, kam mířím. Pustili mě bez problému a popřáli mi hezkou zábavu. Já v ni v duchu doufala. Neměla jsem ponětí, kolik holek se v čajovně ještě spolu se mnou a pořadatelkami večera objeví. Nyní jsem to však mohla hodit za hlavu, ještě přede mnou čekala cesta do místa konání. Na internetu jsem si nalezla polohu Čajovny U Madame Cinnamone (Skořice). Nacházela se v centru Londýna v rohovém domě. Dojela jsem tam snadno za tři čtvrtě hodiny. Sraz v čajovně byl přesně v osm hodin, měla jsem ještě pět minut rezervu. Chvíli jsem stála před vínově natřenými dveřmi. Pak jsem se zhluboka nadechla a vešla dovnitř.

První co jsem zaregistrovala, byla silná exotická vůně koření, jenž mě zaštípala v nose. V nasládlém oparu jsem rozpoznala skořici (jak jinak), pomeranč a hřebíček. Příjemná uvolňující směs. Malá vstupní místnost byla natřena taktéž vínovou barvou, která vnitřku ubírala na světlu. Samozřejmě to bylo dekorativně uděláno naprosto v pořádku, tmavost a tajemnost prostředí byla cílem. Světlo tu pak zajišťovaly stropní lampy překryté oranžovými papírovými koulemi, které zajišťovaly utlumený odstín jasu. Lampy nesvítily moc, ale nesvítily ani málo. Tak akorát. Naproti schodům, po kterých jsem pomalu sestoupila do lokálu, se rozkládal pult, za nímž postávala postarší dáma mírně při těle, s kulatými brýlemi posazenými na nose. Usmívala se na mě.
„Přejete si něco, slečno? Můžu vám nějak pomoct?“otázala se s nehranou srdečností.
„Ehm, mám tu schůzku s kamarádkami.“vůbec jsem nevěděla, jak bych ji svou situaci mohla objasnit. Asi si nebude pamatovat všechny své zákazníky a přímý účel jejich návštěvy.
„A jsou tři? Jedna blondýna, druhá brunetka a třetí černovláska? Štíhlé a vysmáté, popis sedí?“zeptala se ještě jednou a mrkla na mě zpod brýlí.
„Ah, ano. To jsou ony.“zmohla jsem se na odpověď. Nejspíš jsem se spletla, madam Cinnamone si skutečně své zákazníky pamatuje. Usmála jsem se na ni, ona na mě. Pokynula mi rukou, abych ji následovala. Opustila pult, na němž bylo vystaveno několik desítek druhů čajů a různých druhů doplňků nezbytných ke konzumování čaje. Sledovala jsem její záda. Vedla mě dozadu na chodbu, ze které vedlo několik dveří. Za každými dveřmi, jak jsem zjistila, byla jedna místnost se stolečky, polštáři, křesly. Místnosti sloužily jako priváty, zaručovaly tak zákazníkům pohodlí a soukromí. Vpustila mě do dveří s číslem tři a zmizela. Otevřela jsem je a nechala se vtáhnout do pohodového pátečního večera. Aleesha s Jenn už seděly na kopě polštářů, které si pod sebe poskládaly. Zamávaly na mě, i když jsem byla tři kroky od nich a pokynuly mi, abych se k nim přidala.
Eveline vpadla mezi nás za několik málo minut po mém příchodu. Už tak dobrá atmosféra visící ve vzduchu se ještě přikořenila. S ní jako by do místnosti vplula veselost, očekávání něčeho úžasného a nikdy nekončící zábava. Hned při jejích prvních slovech jsme se na zemi svíjely smíchy, nešlo to prostě vydržet. Eveline mě donutila přemýšlet o lidech, ačkoliv si to nejspíš neuvědomila. I když jsem si říkala, že si nebudu kazit večer žádným přemýšlením, tomuhle nešlo odolat. Takže zatímco holky vybíraly ten nejvhodnější čaj, já se ponořila do ne moc prozkoumaných hlubin mých úvah. Jak je možné, že existuje někdo takový, kdo svou přítomností okamžitě dá věci do pohybu, vymyslí legraci i tam, kde se zdála být zabitá? Ona je prostě typ, kterého se člověk vědomky i nevědomky drží, protože očekává, že to bude fajn a všechno si užije. Nevyvyšuje se nad ostatní, nežádá si jejich pozornosti, přesto se jí ji dostává ve velké míře. Zajímavé. Někdo je prostě magnetem na lidi, aniž by to postřehl. Kdežto někdo se o to snaží a dopadá to jako lákání švábů na pivo. Stane se, s tímto darem se prostě člověk musí narodit. Probrala jsem se z úvahy a usmála se na holky. Byla jsem jim moc vděčná, že mě pozvaly a dovolily sblížit se s nimi.

Večer plynul. Zpod bambusové rolety na okně už do potemnělé místnosti nevnikal jediný sluneční paprsek, snad jen záře z pouličních svítilen. Vnitřek tedy osvětlovala jen lampa přikrytá oranžovou látkou. Spolu s relaxační hudbou, nadýchanými polštáři, vůní čaje a aroma vodní dýmky s příchutí pomeranče vytvářela tahle směsice více než jen příjemnou atmosféru. Všechny už jsme v sobě měly konvici povzbuzovacího čaje, po kterém by se člověk měl trochu probrat a zostřit již unavené smysly. Proto jsme se smály na celé kolo a neustále vyváděly kraviny. Vodní dýmka, jež putovala mezi námi, to jen zpestřila. Musím se přiznat, že jsem vodní dýmku v Londýně ještě nezkoušela, z čehož jasně vyplývá, že někde jsem ji už zkusit musela. Ano, opravdu tomu tak je. Nedivte se. Kouření ráda nemám, ale vodní dýmku rozdýchám. Člověk to skoro ani necítí a jednou za čas si s ní užije spousty legrace. Hned po několika vtáhnutích jsem vnímala jisté rozházení mé nervové soustavy. Ovšem hlídala jsem se, nijak jsem to nepřeháněla. Jak jsem se dozvěděla, holky si také dávaly pozor. Už prý získaly zkušenosti k nezaplacení. Zvracet po vodní dýmce se mi ještě nepovedlo a ani bych to zažít nechtěla. Nikdy.
Když holky potahovaly a vyfukovaly kouř různým způsobem, nemohla jsem odolat a zdokumentovala to foťákem. Holky mě také vyfotily v pozici dráčka. Od té doby neustále někde blikal blesk fotoaparátu, ať už mého digitálního, nebo holek na mobilu.
Celý večer jsme klábosily na různě se střídající témata. Holky mě seznamovaly se školou, na kterou po ty tři měsíce patřím, povídaly mi zážitky z různých zájezdů, úryvky z nejvtipnějších hodin a také největší trapasy roku. Člověk by nevěřil, kolik se toho zažije v jedné třídě. Docela se mi tak třeťáci všeobecně přiblížili. Já jim zase vyprávěla něco o České republice, lidech, zvyklostech a mých zážitkách. Celou jeden a půl hodinu nepadlo jediné téma, kterého jsem se celou dobu tak trochu obávala, postupem času jsem ho viděla stále blíže a blíže, až jsem se konečně „dočkala“. Na řadu přišli kluci a s nimi i ples.

„Holky, už víte, s kým půjdete?“ptala se Eveline a vědoucně na nás mhouřila oči. „Začíná mě mrzet, že tam nebudu, ale vy si to jistě užijete za mě, že jo? Musíte mi poslat fotky a napsat všechny události večera. A taky to vystoupení, budu na vás myslet. Veru, ty se snaž a neudělej mi ostudu.“zasmála se. „Ale to ty neuděláš, jsi fajn a skvělá náhradnice.“vylívala si své srdce Eveline, ještěže nebylo vidět, jaké rozpaky mi tím způsobila. Musím se přiznat, že mě zaskočila. Moc.
„Já nevím, co říct. Děkuju.“odpověděla jsem potichu. Jen přikývla na srozuměnou, pak se otočila na holky a zaposlouchala se do jejich odpovědí na téma ples.
„No, já tam samozřejmě jdu s Alanem, počítám s tím. Zatím se ale nijak neprojevil, ani se nezeptal. Ale co, maximálně ho tam dotáhnu.“mávla nad tím rukou Aleesha. Jenn mi musela osvětlil, kdo Alan vůbec je. Prý její kluk, se kterým chodí už půl roku a pořád to vypadá docela dobře.
„To já bych ho tam teda tahat nechtěla, hezky by mi musel přinést kytici růží a originálně mě na ten ples pozvat. Přeci ho nebudu zvát já? Musí se projevit jako gentleman. Taky bych si mohla najít někoho jiného.“ Poznamenala s hravou záští v hlase Eveline a zamrkala na nás dlouhými řasami. Předstírala tak svůdný pohled, dostaly jsme záchvat smíchu. Ona se však tvářila vážně, provrtávala nás pohledem a divila se, čemu se tolik smějeme.
„Mě ještě nikdo nepozval, zatím jsem nezadaná. Neočekávám, že se za mnou někdo s tou kyticí růží, jak říkáš, Ev, staví. Uvidíme. Ještě je čas.“zaháněla své obavy Jenn, lehce si při tom prohrábla vlasy. Všimla jsem si, že to dělala vždycky, když si něčím nebyla jistá.
„Ale to víš, že se někdo najde.“objala hnědovlásku smířlivě Eveline. Všimla jsem si, že je velmi citlivá a všechno hned dává najevo. Nedivila jsem se, že se o ní kluci jen perou. Po tom, co se říká o Angličankách obecně, musí být pro místní kluky hotový poklad. „Vždyť se po tobě otáčí půlka školy a ta druhá to dělá tajně. Pro tak hezkou a skvělou holku se určitě nějaký ten princ najde. Nesmutni a hlavu vzhůru. Ještě mi budeš vyprávět, už si to dovedu představit.“ Utěšovala ji Eveline.
„S tou školou jsi to přehnala, ale myslím, že v něčem máš pravdu. Díky.“Jenn se nálada viditelně zvedla. Optala se proto mě, byla jsem jediná, kdo ještě neodpověděl.
„Já s nikým nepůjdu.“řekla jsem rychle a sledovala jejich reakce. Všechny naráz vytřeštily oči a začaly na mě pořvávat, proč ne. „Za prvé, nevím, s kým bych šla. Za druhé, budu vystupovat a už to mi k životu tam bude stačit. Za třetí chci fotografovat tu atmosféru a za čtvrté to takhle bude lepší. Nechci, aby se mnou někdo šel z donucení, já sama nikoho neznám a rozhodně nebudu nikoho zoufale shánět. Sama si to užiji lépe.“Už ani nevím, po kolikáté tohle vysvětluji. Snad už nebude nikdo, kdo se mne na ples otáže. Nerada bych znovu něco vysvětlovala.
„Aha. No ale to je škoda. Víš kolik je kluků na naší škole? A dobrá polovina je v pohodě a docela fešná. Jistě se najde někdo, kdo po tobě hází okem, byť jen jedním.“ujistila mě Aleesha.
„Ale pozor, jedním jen proto, že druhým sleduje cestu, jinak by zakop a udělal si pěknou ostudu před celou školou. A to by nemoh, prozradil by se. To je přeci logický, ne?“dodala Eveline.
„Díky, holky. Já to nějak zvládnu. Už se na to docela těším. A co to vystoupení?“převedla jsem řeč jinam. Děvčata se chytla na nahozenou udičku, a tudíž přešla řeč jinam a já si mohla oddechnout. Zbytek večera už jsme probíraly jenom naše vystoupení, vházely do vzduchu nápady na ztřeštěné kostýmy, zvláště Eveline nápady jen sršela, a dělaly si srandu z růžové trojky na pódiu. Jak jsem se dozvěděla, byly jediné, jež neměly své vlastní sólové vystoupení. Nikomu z organizátorek to ale nevadilo, prý si ty jejich obličejíky alespoň na chvíli od záře „reflektorů“ odpočinou. Příliš ostré světlo vadí pleti a to by si jistě nepřály. Po téhle poznámce zase zavládla vlna smíchu.
„Holky, díky moc za pozvání. Už dlouho jsem se nepobavila tolik jako dnes. Eveline, ty si to v těch Státech užij, nejspíš se už nikdy v životě neuvidíme. Snad si někdy vzpomeneš. Měj se.“loučila jsem se před vchodem do čajovny. Eveline mě objala. S holkami jsem se pozdravila a odešla na autobus. Nechtělo se mi domů, protože tento večer byl opravdu nezapomenutelný, ale co jsem mohla dělat?