Báro, nespi!

„Nastupovat, za chvilku odjíždíme!“ volala francouzštinářka na studenty klábosící na parkovišti před školou.
„Pepane, doufám, že jsi jako loni nezapomněl pas?“ řehtal se profesor občanky a tělocviku, který jezdil se studenty snad na všechny zahraniční zájezdy. Většina studentů o něm tvrdila, že to dělá jen proto, aby poznal tamní krásky. Náš profesor byl totiž svobodný, oficiálně bezdětný (všichni ale věděli, že má několik nemanželských dětí), díky posilování měl velmi pěknou postavu a slečny se snažil nalákat na svá modrá kukadla, což se mu taky dařilo.
„Pas?! No…jestli mi ho mamka nepřibalila, tak mám problém“, uvažoval sextán Pepan.
„Ani neuvažuj o tom, že bychom na tebe zase čekali“, hrozil mu tělocvikář.
„Nastupovat, mládeži“, opakovala francouzštinářka.
Studenti, byť neochotně, zanechali zapředeného hovoru a pomalu se soukali do autobusu. Každý měl s sebou jen batůžek s jídlem a doklady, velká zavazadla už byla naskládána v autobuse. A teď začala bitva o sedadla. Kluci z I.A chtěli pět sedadel úplně vzadu, neboť se odtud dají provádět nejrůznější skopičinky, a každého, kdo se k sedadlům jen nachomýtl, hned vyhazovali.
„Jé, a neměli bychom sem pustit Chvílovou?“ uvažoval její spolužák Radim, „Možná, že se sem vleze“.
„Posaďte se na svá místa, já si vás spočítám. Budu číst vaše jména, tak se mi hlaste“, řekl tělocvikář. „Adamcová Edita?“
„Tady“.
„Bayer Martin? Aha, už ho vidím“.
„Já jsem Tomáš. Brácha sedí vzadu“, ukazoval Martin na své dvojče, čímž vyvolal všeobecný smích.
„Baronová Marcela?“
„Zde!“
„Chvílová Barbora?“
Ticho.
„Je tady Chvílová Barbora? Viděl ji někdo?“ ptal se tělocvikář.
„Včera v cukrárně“, řehtala se Kamila, „Třeba tam sedí ještě teďka“
„Ale ne…Už se valí“, děsil se Radim, přičemž se ihned ohlížel po svém spolusedícím v autobuse, Petrovi, který(i přes protest profesorů) zrovna seděl u holek, aby si aspoň na chvilku sedl k němu, neboť nechtěl riskovat, že bude muset cestu do Francie strávit s Bárou.
„Dobrý den, my se omlouváme, že jdeme pozdě, ale nějak jsme zaspali“, omlouval se Bářin tatínek francouzštinářce, která stála před autobusem.
„To je v pořádku, nic se neděje“, usmála se francouzštinářka a poslala Báru do autobusu, aby byla také „započítána“.
Poté, co si profesoři spočítali své ovečky, dali pokyn řidičovi, ten nastartoval a oni se pomalu rozjeli. Studenti se nahrnuli k oknům, aby mohli zamávat svým rodičům, ne snad proto, že by jim už teď po nich bylo smutno, ale samou radostí z toho, že se jich aspoň na pár dní zbaví. Většina maminek mávala svým ratolestem tak dlouho, dokud jim neklesla ruka, tatínkové už celí netrpěliví čekali v autech, neboť chtěli co nejdříve aspoň na chvíli zalézt znovu do postele.
Byla sobota brzy ráno. Obloha byla jako vymalovaná, sluníčko už teď posílalo své hřejivé paprsky, stromy kvetly a pampelišky na loukách vypadaly jako tisíce malých sluníček. Bylo nádherně.
Všechnu tu krásu kolem vnímali nejen básníci, nastávající maminky či romantici, ale i Bára. Ta seděla v autobuse u okýnka, pozorovala krajinu a snažila se nevnímat to, že nikoho v autobuse vlastně vůbec nezajímá. Snad jenom Hanku. Ta jí dovolila, ať si k ní sedne, a jelikož věděla, že toho moc nenamluví, pustila ji k okýnku, ať aspoň může pozorovat, co se děje venku. Sem tam se jí na něco zeptala, aby ticho nebylo moc dlouhé, nabídla jí něco dobrého či se jen tak na ni usmála.
V jednom se Hanka mýlila. Bára vůbec nebyla mlčenlivá, v prostředí, kde se cítila dobře, to jest doma a u babičky, štěbetala, až z toho bolela hlava. Jenže ve škole se pod salvou smíchu cítila strašně stísněně. Věděla, že ač řekne cokoli, všichni se jí budou smát, že je blbá. Ať si oblékne cokoli, všichni se na ni budou dívat jako na exota, a ať sní v jídelně jakkoli velkou porci, všichni budou uvažovat buď nad tím, že toho dneska snědla nějak málo, nebo nad tím, proč tak nehorázně žere.
Cesta ubíhala pokojně. Kluci z I.A, kteří seděli úplně vzadu, kupodivu nic nepodnikali, asi čekali na příhodnější chvíli. Měli totiž připravený plán, jak ještě více ztrapnit tu nemožnou Chvílovou z jejich třídy. O této akci zatím ovšem věděli jenom oni. Petr s Radimem už dávno nebyli na svých místech, bavili totiž holky a je zajímavé, že často ty z vyšších ročníků. Sextán Pepan vedl s tělocvikářem živý rozhovor o posilování a školní krasavice Edita byla obletována jedním hochem ze septimy. Ten o ni měl zájem už od té doby, co ji poprvé spatřil na chodbách gymnázia, ale až teď měl možnost se s ní blíže seznámit. Edita, známá tím, že ráda využije každé příležitosti, jak se seznámit s příslušníkem opačného pohlaví, si byla vědoma přízně, jíž jí onen hoch věnoval, neboť se jednalo o mládence, který se díky svému vzhledu líbil snad všem holkám z gymplu. A tak se na něj(i přesto, že se jí nijak zvlášť nelíbil)vlídně usmívala, protože nechtěla riskovat, že ji holky pomluví, že je namyšlená a vybíravá.
Většina studentů buď podřimovala, poslouchala walkmana, ujídala ze svých zásob, které jim měly vydržet až do Francie, bláhová to představa, nebo sledovala video. Pan řidič jim totiž pustil film Jak vytrhnout velrybě stoličku, takže se báječně bavili. Svým veselím dokonce vzbudili ty studenty, kteří slastně spinkali, ale těm to vlastně vůbec nevadilo. Rádi se podívali na tuto komedii, kterou viděli snad stokrát, znovu. Spolu se studenty se na video ovšem dívali i tři profesoři, kteří s nimi do Francie jeli-tělocvikář Jelínek, francouzštinářka a výtvarko-francouzštinář Metelka. Tělocvikář už vám byl představen, v rámci spisovatelčina slušného chování je třeba, abyste se seznámili i s dalšími dvěmi profesory.
Profesorka francouzštiny byla dáma středních let, korpulentní postavy(takhle výrazná byla i v pubertě, před svatbou se sice její objem pasu znatelně zmenšil, ale po třech dětech dosáhla opět kulatých tvarů), vlasy měla vždy pěkně načesané a mezi její nejoblíbenější studenty patřila Bára. Ne že by snad měla ráda její povahové vlastnosti, to ne(pokud je ovšem možné říct, že se ve škole Bára nějak projevovala), ale byla si vědoma toho, že tato studentka bere její předmět vážně.
Profesor výtvarné výchovy a francouzštiny byl vzhledem i chováním ještě kluk. Mohlo mu být kolem pětadvaceti, přesné číslo odmítl svým obdivovatelkám-studentkám oznámit, postavu měl dobrou, dokonce velmi dobrou, často totiž navštěvoval s tělocvikářem školní posilovnu, v očích mu stále šibalsky jiskřilo a studenti si jej oblíbili díky zábavným hodinám. Když měli ve výtvarce kreslit karikatury a nevěděli, koho by tak mohli „zvěčnit“, navrhnul, že by nebylo špatné zaměřit se na profesory. Na konci roku tak na školní nástěnce, kolem které každý den prošli studenti i profesoři nejmíň jednou, visely místo fotky profesorů karikatury některých z nich. Profesoři to sice vzali s humorem, ovšem ředitel školy byl rozhořčen. Možná snad proto, že na nástěnce visel také velmi zdařilý obraz jeho samotného. Náš francouzštinář Metelka byl zatím sice svobodný, ale již dva roky měl přítelkyni. Když to studentky zjistily, byly nesmírně zklamány. Metelka si je snažil udobřit tím, že je aspoň pozval na svatbu. Neuspěl. A nejen to- v očích studentek tak už navždy zůstal zrádcem a zbabělcem oznámit jim něco tak zásadního.
Nebylo by od věci přiblížit také pana řidiče. Tento chlapík mohl být na světě již padesát let, stále byl v dobré formě, svým humorem dokázal rozveselit i své pasažéry. Na první pohled sympaťák. Holky o něm sice tvrdily, že je břichatý a má plešku, klukům to ale vůbec nevadilo. Zvláště poté, co s řidičem o čur- pauze kouřili na záchodech v motorestu, si je získal tím, že je jednak neprozradil, ale dokonce jim i zapálil. Když si potom s nimi začal povídat, byli v sedmém nebi.
Všichni byli spokojení, dokonce i Bára. Možná proto, že si jí nikdo nevšímal. Vždycky se snažila být nenápadná, ale s tak mohutnou postavou to prostě nejde. A se smíchem připomínajícím hrbatého, jak se valí ze schodů, už vůbec ne. A tak radši seděla na svém místě tichounce jako myška a jen sem tam vypískla smíchem. Bylo to ovšem vypísknutí tak slabounké, že jej stěží mohla slyšet Hanka.
Po mnoha a mnoha hodinách strávených v autobuse se studenti konečně ocitli na území Francie. Byli v malinké vesničce kousek za německo-francouzskými hranicemi, jejíž dominantou byl kostel, škola, vinárna a místní obchod, jinak zde stály jen maličké domečky, kolem vesnice se táhla vinice a veškerou dopravu, co tu byla, tvořily povozy s koňmi, třikrát denně sem přijížděl autobus, a to bylo všechno. Taková Bohem zapomenutá vesnička.
Všichni studenti si samozřejmě museli vyzkoušet, jaké to je mluvit s rodilými Francouzy, a tak se nahrnuli do obchodu a francouzsky se dožadovali žvýkaček a pohlednic. Radim s Petrem nezapřeli svou originalitu, když se tázali jedné staré paní, kde tu mají metro. Ta na to, co že to metro je. Kluci z toho dostali takový záchvat smíchu, že jen taktak unikli ranám holí.
Ještě téhož dne se studenti ubytovali v malém přímořském městečku, v hotelu, ve kterém měli zajištěny i snídaně a večeře. Dívky byly nadšeny krásným číšníkem, jenž je potom pravidelně obsluhoval při snídaních, a kluci zase mohli nechat oči na pěkně vyvinuté recepční, která se za své vnady vůbec nestyděla a pyšnila se jimi prostřednictvím výstřihů. Tato krasavice nesmírně zaujala profesora Jelínka. Už první večer ji lámanou francouzštinou pozval na večeři do městečka a ona po chvilce váhání přijala. Byla to láska na první pohled. Sice jen ta postelová, ale i tak by většina studentek krásnou recepční ráda zastoupila. Když ale zjistily, že mezi nimi a Jelínkem nic nebude, aspoň se na prsatou slečnu recepční celý pobyt mračily.
A tak pobyt v tomto hotelu proběhl ve znamení dohadování se o to, na koho se číšník při snídani usmál, kdo nakoukl recepční do výstřihu hlouběji…