Kdy chodí hvězdy spát? (9)

„Dani, pojď aspoň na balkon.“
Jana stála ve dveřích a dívala se na mě psíma očima. Říkala mi to dnes už po několikáté.
„Ne, nemůžu.“
To už se naštvala. „K sakru holka, na pláž chodíš jako náměsíčná, vůbec se nebavíš a doma vždycky jen ležíš na posteli. Vzpamatuj se! Tímhle nic nevyřešíš.“

Měla pravdu, byli jsme tu čtvrtý den a já se snažila vyhýbat Martinovi i Radimovi. S Radimem se mi to dařilo, ale Martin byl horší. Venku jsem se mu nevyhnula, a proto jsem aspoň nechodila na balkon.

„Já nechci nic řešit, já CHCI být sama!“ Rozkřikla jsem se na ni.
„Nekřič na mě, já za tvoje myšlenkový pochody nemůžu.“
Sama jsem se za sebe zastyděla. Co to dělám?
„Promiň, promiň, promiň. Jsem protivná, já vím, ale potřebuju být sama. Jen dnes. Dopřej mi to. Prosím.“ Dívala jsem se na ni trošku smutně, vyloženě se to v jejích očích zrcadlilo.
Ale pochopila to. „Takže dnes k moři s náma nepůjdeš?“
„Budu tady hnít sama a počínaje dnešní půlnocí se vzpamatuju, přísahám.“
„Dobře, za pár minut deset, tak já půjdu, ať zase nemá ten tvůj Martínek kecy.“
„Zatím ahoj a…“
Obrátila se ještě ode dveří ke mně. „A?“
„Vyřiď mu, že je to taky částečně kvůli němu, tyhle nálady.“
Usmála se. „Tak jestli tohle nepochopí, tak bude mít pěkně dlouhý vedení!“

Když cvakl zámek a ozvalo se dupání po schodech, neuvěřitelně se mi ulevilo. Já vím, bylo to k Janě trošku nefér, ona se ke mně chovala moc hezky a pomáhala mi, ale teď jsem jen potřebovala být o samotě a přemýšlet.

Vstala jsem a prošla se po pokoji, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře, že by Janča něco zapomněla? Ale blbost, tohle nemohla být ona, ta by si otevřela klíčem.

„Kdo je?“ Ozvala jsem se trošku naivně česky, ale ukázalo se, že to až tak naivní nebylo.
„Danečko, otevři mi prosím.“ Ozval se za dveřmi hlas Radima.
„Proč?“
„Chci s tebou mluvit.“
„Ale já s tebou ne!“
„Musíme si promluvit, slyšíš? Nechápu, proč se mi vyhýbáš…“
„Já to taky nechápu, a proto ti nemůžu otevřít, ahoj…“
A odešla jsem do nejvzdálenější místnosti, abych jeho hlas neslyšela.

Zavřela jsem dveře od ložnice a lehla si na postel. Nevím, ve kterém okamžiku jsem usnula, ale každopádně jsem ani nezaregistrovala hluk z balkonu.

Stála jsem na okraji útesu a dívala se dolů na vlny. Vítr mi cuchal vlasy.
Myslela jsem si, že jsem tam sama, ale najednou jsem zaregistrovala po mém levém boku pohyb.
Stála tam žena.
Měla stejné vlasy a oči jako já a dívala se na mě.
„Mami?“ Slzy se mi draly do očí.
Žena přikývla.
„Přišla jsi za mnou?“
Usmála se. „Ano.“
„Zůstaneš tu se mnou?“
Posmutněla a zavrtěla hlavou. „Musím se vrátit, jen jsem ti chtěla říct, ať si dáváš pozor. Velký pozor!“
„Na co?“ Nechápala jsem.
Najednou mi pohlédla někam za hlavu, pak na mě a pohladila mě po tváři…

Pomalu jsem se probouzela, vítr ve vlasech ustal. Ale pořád přetrvával smutek a hlavně hlazení po tváři. Otevřela jsem oči a málem se mi zastavilo srdce úlekem. Nade mnou stál Radim a zvláštně se usmíval.
„Jsi tak hezká, tak moc.“
Prvotní leknutí bylo pryč a já mohla promluvit.
„Jak… jak si se sem dostal?“
„Přes balkon, to není žádná věda.“
„Nechci s tebou mluvit, říkala jsem ti to, odejdi!“
Úsměv mu ze tváře pomalu vymizel. „Mám teda jít?“
„Prosím…“ Stoupla jsem, abych dodala důraz svým slovům.
Najednou jsem v něm neviděla hezkého kluka, co se mu líbím, ale něco úplně jiného a instinkt mi napovídal, že ho mám okamžitě vyhodit.
Jenomže on nevypadal, že by chtěl odcházet, klidně si sedl na mou postel a koukal se na mě, jak stojím v noční košili u dveří a čekám, co bude.
„Odejdi prosím.“ Opakovala jsem nejistě.
Konečně vstal. Došel až ke mně a vzal mě za ruce. „Ty to přece tak nechceš. Chceš abych zůstal viď.“
„Ne.“
„Chceš mě!“ Zařval mi do obličeje. „Jste všechny děvky, jedna mi zdrhne s nějakým debilem a ty mi chceš odporovat, tak to ses spletla holčičko, to ne!“ Křičel pořád a přitom mi svíral ruce. Dostala jsem šílený strach.
„Pusť mě!“
„Drž hubu!!!“
Povalil mě na postel a uvěznil mi ruce a nohy, že jsem se nemohla hýbat.
„Néééé, pusť mě, slyšíš! Pomoc!!!“ Plakala jsem, ale docílila jsem jen toho, že mi jednu vrazil.
„Drž hubu jasný? Nebo tě zabiju!“ A dral se mi pod noční košili. Přes všechen ten strach, co se mnou bude, mi hlavou proběhla myšlenka, jak se lidé dokáží přetvařovat a změnit ze dne na den. Ale já to nechtěla jen tak vzdát!
„Pomoc! Pomoc!!! Janooooo…!“
Zase mě uhodil, tentokrát silněji. „Tys mě neslyšela?!“

„Nech ji!!!“ Ozval se ode dveří hlas a vzápětí Radima někdo táhl z postele.
Martin!
Mlátil do něj hlava nehlava. Křičel na něj, ani nevím co.
Vstala jsem jako ve snách z postele, podívala se z okna a vzápětí se sesunula na zem. Omdlela jsem…